čtvrtek 24. prosince 2009

Vikiho občasník - mamince



Dnes je Štědrý den a jak už to tak chodí, tak ti co nezlobili se můžou těšit, že budou večer obdarováni. Maminka nejen, že nezlobila, ale navíc se o mě hezky starala a má lví podíl na tom, že jsem bezstarostné a vysmáté mimino. První dárek jsem ji připravil ve spolupráci se strejdou Vladanem. Je to kniha fotografií. On tu knihu samozřejmě udělal strejda, já jsem pouze „stál“ modelem a jsem jejím ústředním tématem. Kniha mapuje první půlrok mého života a kromě fotek běžných, fotek z výletů je zde i pár fotomontáží z živočišné říše. Druhým dárkem pro maminku bude tento blog, na kterém jsem spolupracoval s taťkou. Po večerech (když byla mamka na např. spinningu) jsem mu diktoval svůj občasník.

MAMINKO :-***


sobota 5. prosince 2009

Vikiho občasník - běh na Pustevny

čekání na mamkuDnes se více než 250 běžců schází v Ráztoce u dolní stanice lanovky, aby po Knížecí cestě zdolali cca 6km kopec na Pustevny. Za naší family závodí opět mamka. Je to pro ni významná akce z toho důvodu, že to byl před 7 lety (po tom co poznala taťku) její první běžecký závod. Je mlha, že by se dala krájet a mží. Já startuji s taťkou, tetou Zuzkou a strejdou Liborem o něco dříve než běžci, abychom mohli fandit v cílové rovince. Ze začátku jsem nesen, po 2km začínají taťku z mých 9kg živé váhy bolet ruce, tak jsem vezen. Kočár tlačí strejda Libor, který si tak alespoň trochu zamaká, když kvůli bolavé patě nemůže běhat. V 1/3 kopce spouštím řev. Vzhledem k tomu, že je po 12hod a kolem 12,30 bych měl obědvat stanovuje taťka jednoznačnou diagnózu – má hlad. Vytahuje vařič a ohřívá mi oběd, zatímco teta Zuzka se mě snaží zklidnit. Ohřáté jídlo vyplivuji, taťka stanovuje druhou diagnózu - asi chce mlíko a připravuje trochu mlíka. Při pití mlíka si taťka všímá, že se mi zavírají oči a na světě je nová a konečně správná diagnóza – chce spát. Probouzím se až 1km pod Pustevnama zrovna, když nás míjejí první závodníci. Jsme v cílové rovince, taťka si mě vytahuje z kočáru a čekáme na mamku. Už se vynořuje z mlhy a my s ní běžíme závěrečné metry. Chvíli potom dochází na první dnešní diagnózu – mám hlad. Řvu, mamka mě zima nezima přebaluje, a taťka znovu ohřívá oběd. Dolů jdeme jako spořádaná rodinka pohromadě.

úterý 1. prosince 2009

Vikiho občasník - pod vodou

pod vodouNastává okamžik, na který mě mamka dlouho připravovala. Příprava spočívala v tom, že vždy před nějakým koupáním či sprchováním mamka nabrala do kelímku vodu, řekla signál „delfínku ááá šup“ a na to šup mi tu vodu vylila na hlavu. Ze začátku jsem se sice párkrát napil a zakašlal, pak už jakmile jsem uslyšel signál, nádechnul jsem se, zavřel oči a bylo to v poho. Dnes jsem s mamkou po dvoutýdenní přestávce zaviněnou nemocí opět na lekci v porubském bazéně. Po nějakých těch úvodních cvicích děláme nejprve dvakrát náš signálek s kelímkem. Při třetím signálu mě mamka zároveň ponořuje pod vodu. Zvládám to bez problémů stejně jako umělohmotná kamáradka v rukou paní instruktorky a další dvě živé kamarádky. Pak děláme ještě několik cviků a spouštím sirénu ... prostě už toho mám dost. Můj řev přerušuje až v šatně lahev mlíka, po vypití je ale oblékání, takže řvu dál. Až venku na čerstvém vzduchu upadám do sladkých mdlob.

úterý 17. listopadu 2009

Vikiho občasník - výlet Polom

TRASA POCHODU >>

mezi Kr.polem a PolomíDnes je úterý 17.11. V ten den před 20 lety prý byla revoluce a byl to prý začátek konce vlády Komunistů. Žádné tzv. Komanče neznám, ale asi to musí být pěkní prevíti, když taťka nadává, kdykoliv slyší slovo Komunista, Komunismus apod. Pro mě nyní toto datum znamená, že taťka nemusí jít do práce a půjdeme na výlet. S jídlem v batohu vyrážíme směr Myslivna. Ještě předtím děláme zastávku na kaskádovitém „vodopádu“ u auly VŠB. Zde se zastavujeme poměrně často. Rodiče ví, že rád koukám na tekoucí a bublající vodu a oni zase rádi koukají, s jakým zaujetím na to koukám. Z Myslivny jdeme do Kr.Pole, odtud po nové cyklostezce směr V.Polom. Na půli cesty do Polomi je poutní místo, kde mi maminka servíruje oběd. Dnes mám krůtí maso se zeleninou. Je to dobré, hezky papám a mamka mě chválí.u pomníku neznámého letceZ Polomi jdeme asfalkou na Háj ve Slezsku a u lesa odbočujeme na zelenou tur. značku vedoucí do Dobroslavic. Najednou rachot a z lesa se vynořují tři primitivové ( taťka tyto tvory nazývá mnoha jinými výrazy, ty ale nelze publikovat) v zablácených terénních autech. Ti bohužel část své sváteční vyjížďky absolvují taky po zelené, čímž proměňují některé úseky stezky v bahenní lázně, přes které mě mamka přenáší v náruči, zatímco taťka nese kočár. V lesích před Dobroslavicemi mi naši dělají foto u pomníku neznámeho letce. Jeden z budovatelů tohoto pomníčku byl strejda Víťa. Z fotky bude mít radost prababi Jarmila, která se zde pravidelně účastní setkání pamětníků 2.sv. války. Jsme na horním konci Plesné, rodiče vypadají jako čuníci, kočár jako terénní auta oněch primitivů. Na Porubu padá tma a my jsme po 6 hodinách pochodu doma. Hezky jsme to výročí revoluce oslavili.

sobota 14. listopadu 2009

Vikiho občasník - Visaláje, Bílý kříž

Je opět víkend a opět Lysacup. Min. týden se běželo od přehrady Šance. Běžel taťka, já s mamkou jsem si udělal výlet na Butořanku. Dnes se poběží z Visalájí a řada je na mamce. I přesto, že je +10°C začíná již od Krásné sněhová pokrývka, na Visalájích je ho už docela dost. Já vidím tolik sněhu pohromadě poprvé a proto s taťkou provádíme jeho bližší prozkoumání. Mamka s dalšími 120 nadšenci vybíhá směr Lysá, já s taťkou, babi a dědou startujeme směr Bílý kříž. Odtud chce taťka jít na Grůň a pak zpět. Po chvilce je ale jasné, že dnes budeme rádi, když se nějakým způsobem dostaneme alespoň na Bílý kříž. Ještě, že jsou nápomocni děda a babi jinak bychom mohli náš výlet rovnou zabalit. Sněhu je místy tolik, že i přes velké taťkovo usilí není možné kočárek protlačit. Děda vymýšlí zlepšovák. Do vidlice předního kola dává kus klacku, z jedné strany ho chytá děda z druhé babi, vzadu je taťka a takto mě přes obtížné úseky přenášejí. Za značného fyzického úsilí mých nosičů dobýváme Bílý kříž. Na lavičkách hotelu Sulov děláme siestu s přebalováním, mlíkem, pivem a slivovicí. K vybavení hotelu patří i nádherný bernardýn Bohouš. Dát si na něj sedlo tak bych měl pěkného koníka. Slunce pere jak o život, sníh rychle ubývá, voda rychle přibývá. Cestu zpět na Visaláje trávím v taťkové náruči zatímco děda bojuje s kočárem. Mamka se vrací z Lysé. Dnešní extrémní trať zvládla na 1. Promočení, ale spokojení jedeme domů.

neděle 1. listopadu 2009

Vikiho občasník - beskydské výlety - Slavíč, Malenovice

TRASA POCHODU>>

s mamkou v terénuVíkend hlásí slunečný. Sobotní ráno to potvrzuje a my balíme. V plánu máme výlet v Beskydech. Hned po snídani dělám rodičům velkou radost, protože se poprvé sám přetáčím z pozice na zádech do pozice na břichu. Ta hračka, na kterou jsem nemohl dosáhnout, byla prostě velká motivace. Tímto doháním kámoše Honzíka a Adámka, kteří už tento prvek zvládli, flegmatický Máty má nějaké přetáčení stále na háku. Nyní už k výletu. Přijíždíme na Morávku. Odtud jdeme údolím říčky, výše spíš potoku Slavíč. Voda je v něm chvílemi pěkně divoká a sem tam se objeví i malý vodopád. Do toho barvy podzimu a slunce, prostě romantika. Posledních cca 0,5km na hřeben je terénem, navíc musím v mamčině náruči překonávat pár padlých stromů. Pak se uvelebujeme na louce a pozorujíce pasoucí se koně mi naši ohřívají dýňovou kaši. Po mém obědě se přesunujeme k nedaleké Kolářově chatě Slavíč. Na venkovním posezení chaty plní své žaludky rodiče a kocháme se výhledy na Těšínské Beskydy. Dolů jdeme lesní asfaltkou, čímž uzavíráme kruh kolem hory Slavíč.


TRASA POCHODU>>

V neděli ráno je v Ově mlha jako hrom i když má být zase jasno. Rodiče už se do Beskyd něco najezdili, proto ví, že za FM by se to mělo začít lámat. A fakt že jo. Projíždíme FM, mlha začíná řídnout, ve Frýdlantě je už jen opar a k hotelu Bezruč v Malenovicích přijíždíme v nádherném slunečném počasí. Důvod proč jsme zrovna tady je, že dnes začíná Lysacup. To je akce, kterou se mí rodiče a podobně postižení kamarádi již x let baví v průběhu podzimních a zimních měsíců. Víkend co víkend se z různých míst vybíhá na Lysou horu přičemž je snahou být nahoře co nejrychleji. Dnes je na startu skoro 200 lidí m.j. i můj taťka. Normálně by startovala i mamka, ale je tu moje maličkost, že? Je mi jasné, že hned jak se naučím sedět, tak budu obdarován nějakou tou sedačkou a víkendová zábava rodičů mi bude naordinována. Dnes mám s mamkou a tetou Zuzkou náhradní program. Od Bezruče jdeme na Albínovo náměstí. Zastavujeme v dřevjance U Zbuja, kde mamka a teta dávají čaj. Klid a pohodu potřebnou pro jeho konzumaci jsem však nucen rázně přerušit. Spouštím tzv. brutální řev. Není se co divit. Pleny opět nevydržely nápor a já mám celý bok mokrý. Pak scházíme na Ostravici, kde přijíždějí z Lysé seběhnuvší taťka a strejdové. Máme dost času, proto si po malé svačince děláme kolečko kolem peřejí.

neděle 25. října 2009

Vikiho občasník - výlet na rozhlednu u Chlebovic

TRASA POCHODU>>

cuketo-bramborová šlichtaV sobotu dopoledne navštěvujeme nejprve pradědu v Palkovicích. Odtud vyrážíme po žluté na Palkovické hůrky. V půlce kopce nastává čas oběda. Rodiče vytahují vařič a ohřívají mi polední menu. Dnes mám rozmixovanou cuketu s bramborem. Vůbec mi to nejede, což nejdříve dávám najevo tím, že to vyplivuji, když to nepomáhá a mamka to do mě pořád rve spouštím řev. Mamka dává pokyn a taťka v mžiku připravuje mé oblíbené mlíko. Taťka zkouší dojíst zbylé cuketo-bramborové menu, ale po první lžičce mi se skřiveným obličejem říká „Viktorku víš, že se ti ani nedivím“ a zbytek kydá do trávy. Z Palkovických hůrek jdeme vrstevnicí mimo značení až k rozhledně Panoráma.Těžko říct, kde tento název rozhledna získala, protože vzhledem k tomu, že je ze tří stran obklopena lesem tak s ní asi půjde vidět jen směr přehrada Olešná, tedy žádná velká „panorámata“. Bohužel to nemůže ověřit, neb dnes kvůli mlze nejde vidět vůbec nic. Je to ale první rozhledna, na které jsem byl i fyzicky (jinak mě zatím naši vždy nechali dole). Je to pro mě zážitek stoupat nahoru po roštových schodech a pak se shora dívat na malilinkou maminku. Pak pokračujeme na nevyšší kopec Palkovických hůrek Kubánkov ( 660m n.m. – mapa, 661m n.m. – rozc. na vrcholu) a sestupujeme zpět do Palkovic.


Rozhledna Kabátice stojí na východní stráni vrcholku Kabátice (601 m.n.m.), jež se zvedá jihozápadně nad obcí Chlebovice. Kabátice je 23 m vysoká železná rozhledna a je v nadmořské výšce 460 m. Rozhledna je známá také pod názvem Panorama a má dvě vyhlídkové plošiny, spodní je ve výšce 15 m a horní ve výšce 17,7 m. Vstup na tuto rozhlednu je volný. Z Kabátice je krásný výhled východním směrem na vodní nádrž Olešná a za ní se rozkládající město Frýdek-Místek. V blízkosti rozhledny je vybudován pomník věnovaný místnímu básníkovi Františkovi Lazeckému.


Nocujeme na chalupě ve Skřípově. Ve slunečné neděli děláme výlet romantickou podzimní krajinou v okolí Hradce n.M.

úterý 13. října 2009

Vikiho občasník - poprvé na bazéně

Dnes jsem byl s rodiči poprvé otestovat porubský bazén (né ten 50m, jenom ten dětský). Jednalo se o zkušební hodinu Baby klubu Kenny, jejichž lekce budu s mamkou navštěvovat. Mám dobrou průpravu jak z vaničkového kurzu, tak z domácího koupání a sprchování, proto mi nějaké napití nebo voda v očích nevadí a všechny cviky jsme s mamkou v pohodě zvládli. To se ale nedalo říct o některých spolucvičencích, kteří občas vřískali. Možná měli jen hlad či byli unaveni a příště budou taky šikovní. Vysmátý taťka běhal po břehu a dělal nám nějaké fotky a videa.

pondělí 12. října 2009

Vikiho občasník - jím lžičkou

Dnes jsem poprvé najedl jinak, než pomocí saní a měl něco jiného než mlíko. Mamka mi uvařila rýžovou kaši a dávala mi ji po lžičkách. Byla to celkem příjemná změna až na to, že mi taťka přidržoval ruce, abych do toho mamce nekafral. Jim se to řekne „Viktorku seď v klidu“ , ale když ta lžička je tak pěkně barevná a navíc ten její zajímavý tvar. Zítra prý dostanu pár lžiček mrkve. To jsem teda zvědav ...

neděle 11. října 2009

Vikiho občasník - výlet na Praděd

já, strejda Mišák, Libor a teta Zuzka Je tady opět víkend a „chčije jako o pouti“. Všechny normální rodiny by asi zůstaly doma ta naše ve složení já, rodiče, babi Eva, děda Věrek vyrážíme do Jeseníků. Za Opavou už prší trochu méně a jakmile přijíždíme na Hvězdu už jenom mží. Dnes se z Hvězdy běží závod ČP na Praděd. Mamka tento závod nikdy neběžela, takže se připravuje na premiéru. Ještě před tím ale krmí mě. Já posléze vyrážím s taťkou, babi, dědou a tetou a strejdy z klubu jako předvoj, abych mohl mamku vítat v cíli. Jsem na Pradědu, ale vysílač nevidím, protože je mlha. Čekám s taťkou v cílové rovince na mamku. Hurá už je tady, taťka předává mamce kočárek a poslední metry závodu si užívám s ní. Je fakt dobrá, že těch skoro 9km do kopce dokáže vyběhnou bez jediného zastavení či chodecké vsuvky. Chci mamku nechat chvilku vydechnout, bohužel se ale okolnosti sbíhají tak, že to není možné. Za prvé mám velký hlad, za druhé je mi při vstupu do vestibulu vysílače ve vydýchaném prostoru velké vedro, za třetí je tu spousta kamarádů od rodičů a každý na mě něco mluví, za čtvrté - a to je to nejhorší – mi nějak špatně těsní plena a já mám polovinu těla kompletně pročůranou. Jistě uznáte, že to by asi se asi nelíbilo nikomu, že? Proto zahajuji brutální řev. Rodiče to nejdříve zkouší s jídlem, to mi ale, když jsem durch mokrý nejede. Pak věci dávají do pořádku ve správném pořadí, tedy nejprve přebalit a pak oběd. Už při přebalování jim dávám úsměvem najevo svou spokojenost. Jdeme společně dolů. Na Ovčárně se taťka odpojuje s tím, že to vezme klusem přes Petrovy kameny, Jelení studánku do Staré vsi, kde budeme dnes bydlet. My jdeme na Hvězdu a odtud autem do St. vsi. Taťka si myslí, že cca 15km z Ovčárny do St. vsi mu zabere jen něco přes hoďku, vlastní nepozorností však sbíhá z tur. značky a nakonec má z toho téměř dvouhodinový trénink. Je večer a já jsem po obvyklých úkonech uložen k spánku. Na 50m vzdálené Anenské huti začíná tradiční běžecký večírek s živou hudbou, kam všichni vyráží. Jeden člen rodiny, ale vždy u mě drží hlídku. V neděli se běží závod St. ves – Alfrédka – St. ves, krerého se pro změnu účastní taťka.

pondělí 5. října 2009

Vikiho občasník - zuby pohroma huby

Ano, slogan Járy Cimrmana z nadpisu článku je pro většinu dětí v mém věku pravdivý. Literatura uvádí u prořezávání prvních zoubků tyto příznaky: prořezávání provází neklid, změny nálady dítěte, zvýšené slinění, někdy zvýšené teploty. Zkušenější maminy navíc tu mou strašily větami typu „počkej až malému začnou růst zuby, to budeš v noci furt vstávat, malý bude brečet atd.“

Já spím v kuse od 19,30 do 6,30, náladu mám ( teda když nemám hlad nebo nejsem unavený) dobrou, neslintám, teplotu nemám ... proto dnešní zjištění rodičů, že mám zoubky způsobilo překvapení a následně velkou radost. Jak k zjištění došlo bylo docela zajímavé, proto to popíšu.

Je nějakých 19hod, jsem po večeři, maminka sedí na gauči držíc mě v poloze Klokánek a čekajíc až si odříhnu. Vedle sedí taťka a všichni společně koukáme na novou velkou TV, kterou nám dnes dovezli. Oproti té stařičké je fakt velká proto na ni čučím jak tele na nová vrata. Ve zprávách je zrovna nějaká reportáž o zubařích, když v tom taťka říká mamce „divej na něj jak zírá“ . Nato říká mi „ Viktorku to tě ještě nemusí zajímat, když nemáš zoubky“ a strká mi ukazováček do pusy, aby si své tvrzení potvrdil. Pak slyším od taťky „ty vole on má zuby“ a hned mi strká ukazováček do pusy mamka. „No fakt“ ječí radostí mamka. Nakonec ještě nastává vizuální potvrzení pod lampičkou, radostné telefonáty babičkám a spousta chvály na mou adresu jak jsem šikovný.

pondělí 28. září 2009

Vikiho občasník - víkend na kolech

Tento víkend byl z důvodu svátku prodloužený, navíc hlásili skvělé počasí takže bylo v plánu si to pořádně užít na kole. Již v pátek babi s dědou odvážejí vesměs mé věci směr chalupa Skřípov. V sobotu po snídani za nimi vyrážím s rodiči na kolech. Já samozřejmě vše pozoruji ze své autosedačky umístěné ve vozíku. Jedeme přes Plesnou, Háj, Hrabyni až do údolí Ohroziny, kde děláme přestávku, abych poobědval. Pak prudkým stoupákem do Podvihova, dolů na Raduň a údolím Raduňky do Jakubčovic a Skřípova. Na začátku Skřípova dostává taťka defekt, když musí vletět přímo do díry proto, aby se díře vyhnul můj vozík.
Oběd si dávají rodiče a vyrážíme i s babi a dědou do nedalekého pivovárku Slezan. S taťkou a dědou jedu vepředu, když najednou s příkopy vyskočí kozel. Do pivovaru je to asi ještě 0,5km a celou tu dobu jde kozlík s námi. Při příjezdu vzbuzuje naše rodina patřičnou pozornost, za kolem kojenec ve vozíku a vedle kola kozel. Dospěláci popíjejí pivo, kozel se motá okolo a nezapomene taky nahlédnout do budovy pivovárku. Pak nějací cyklisté odjíždějí, přebírají naši štafetu a kozel jde s nimi. Druhý den vyrážím jen s rodiči směr Vítkov. U jezírka Balaton nedaleko Vítkova děláme siestu. Pak pokračujeme do Těchanovic, kde to točíme a vracíme se zpět. U rybníku nad Větřkovicemi děláme druhou siestu a dáváme si i půlhoďku spánku. Po zpáteční cestě opět navštěvujeme pivovar, kde už nám drží místo babi s dědou. Cestou z pivovaru si ve sjezdu před Skřípovem vytvářím rychlostní rekord 65,6 km/h. Nebojte sjezd byl bezpečný, prudký sešup po asfaltce bez děr a hned výjezd do protisvahu. V neděli po obědě se vracíme na kolech domů se zastávkou na zmrzlinu v Hrabyni a Bernarda v dobroslavickém parku.

neděle 20. září 2009

Vikiho občasník - jsem členem sportovního oddílu

Ode dneška jsem oficiálně členem sportovního klubu X-Air Ostrava, za který závodí i moji rodiče.

V sekci členů mám tohle foto s textem:



VIKTOR "VIKIMAUS" VELIČKA (*2009) - zatím pasivně provozuje turistiku, cyklistiku a plavání. Jestli ho to bude bavit i aktivně ukáže čas.

Vikiho občasník - poprvé na (za) kole (kolem)

Rodiče si od známých vypůjčili vozíček za kolo. Je sobota odpoledne a jedeme poprvé vyzkoušet. Jelikož jsem zatím malý nebo spíše mladý a neumím ještě sedět dávají mě do vozíku v autosedačce. Venku je teplo a abych nebyl jako ve skleníku tak mě zakrývají pouze síťkou. Jedeme nejprve propagační jízdu středem porubské Hlavní třídy, pak směr Hošťálkovice. Taťka říká, že je třeba zkusit, jak to pojede do kopce, proto stoupáme do Hošťálkovic přímo kolem sadu nikoliv na okolo po cyklostezce. Potom se vracíme a pokračujeme kolem Opavice do Martinova a kolem VŠB domů. Jak mě mamka vyndává s vozíku zjišťuje, že jsem umouněný jak kominíček a to přesto, že jsme po prašných cestách nejeli. V neděli je naplánován delší výlet a otázkou je jak vyřešit prášení za kolem. Nakonec naši nechávají vyhrnutou síťku a zakrývají mě slídou, kterou přichycují kolíčkama tak aby se ke mě po bocích dostalo co nejvíce vzduchu. Zároveň mi dávají dovnitř teploměr, aby vysledovali, zda mi nebude vedro. První zastávku na mé jídlo děláme na Loděnici v Děhylově. Při jídle si stačím nadělat do plenek tak, že přetékají a mamka mi musí udělat kompletní výměnu dresu. Taťka se mé nehodě směje jako blbý a všechno fotí. Po jídle pokračujeme přes Jilešovice do D.Benešova. Tam chvilku ležíme u jezera, dále jedem směr Háj, kolem Čertova mlýna do V. Polomi, pak novou krásnou cyklostezkou do Kr.Pole a domů. Naši si vzpomínají, že má moje prababi narozeniny. Doma se stavujeme pro bonboniéru a víno a jedeme gratulovat směr „pátý obvod“. Prababi nebere domácí telefon, když chceme ohlásit návštěvu, taťka naštěstí ví, kde by mohla být. Příjíždíme do restaurace Maštal a gratulujeme. Hrdá prababi mě hnedle ukazuje svým známým a obsluze restaurace. Vracíme se zpět, a protože jsou už i rodiče hladoví zastavujeme se ještě na pizzu v Marné slávě.

neděle 13. září 2009

Vikiho občasník - víkend na chalupě

TRASA POCHODU>>

Už v pátek v podvečer s našima, babi a dědou přijíždíme na naši skřípovskou chaloupku. Sousedům chalupářům Kučovým se narodila vnučka a přicházejí se s námi o tuto radostnou novinu podělit. Samozřejmě nejdou s prázdnou, páč aby byla malá zdravá, tak se musí zapít. vypadá to tak, že já ležím na dece uprostřed stolu, vedle mě jsou panáky a flaška slivovice a kolem stolu všichni sedí, tlachají a jedí dobroty. Každou chvíli na mě někdo dělá nějaké ťuťu ňuňu, až mě to přestává bavit a hlavně dostávám hlad. Po krátké řvací vložce dostávám najíst a jsem uložen k spánku.
Ráno za mírného deště vycházíme směr Hradec n. M. Babičce Evě po pár km otéká kotník, který si už dávno vymkla a zatím neměla čas s ním zajít k lékaři. Děda ji zhotovuje hůl, což trochu pomáhá. Docházíme k zámku, kde nějakou dobu trávíme na zahrádce hospody u Záviše. Všichni, kromě mě koštují různé druhy piv Bernard, já zase jen Nutrilon. Po závěrečném Becheru opuštíme lokál a zámeckým parkem prudce stoupáme k Bezručově vyhlídce. Pak jdeme afaltkou až do Lesních Albrechtic. Je tu pár stromů obsypaných švestkama a tak se koštuje a sbírá něco na knedlíky. Všichni, kromě mě už jsou vyhládlí, ale motorest, kde byl plánován oběd je uzavřen. Kombinace švestek a piva způsobuje, že děda Věrek má akutní střevní problémy. Jako naschvál jsme zrovna uprostřed polí a dědu zachraňuje jediný malý keřík. Po nějakých 22km jsme zpět na chaloupce.
V neděli dopoledne jdu už jen s rodiči na tramvaj na Zátiší. Jdeme údolím říčky Setiny, když tu najednou na kousku trávy uprostřed lesní asfaltky hřib Křemenáč. Tak šup se mnou na zem a už se fotí. Pak ještě chvilku bloudíme, protože taťka říká „cítím, že tu musí vést zkratka do Pusté Polomi“ ... nevede, musíme se vracet a jít ověřenou cestou.

pátek 11. září 2009

Vikiho občasník - kurz Brouček

Dnes jsem byl s maminkou poprvé na kurzu Brouček a budu teď souběžně navštěvovat kurzy dva ( druhým je
Plaváček ).

Náplň kurzu bude následující:

Část pro rodiče:

- Péče o dítě, dětské nemoci, první pomoc.
- Výživa, aromaterapie.
- Spánek a případné poruchy spánku.

Část pro děti:

- Ukázka i výuka masáže kojenců.
- Stimulace psychomotorického vývoje dítěte.
- Cvičení na malých i velkých rehabilitačních balónech a dalších pomůckách.
- Dráhy na podporu lezení a chůze.
- Hlazení, masáže, hudební výchova.

V dnešní úvodní hodině jsem největším křiklounem ze všech přítomných dětí já. Je to na můj vkus docela dlouhé a hlad + únava je prostě silnější. Máme to nabité, protože se hned po skončení lekce musíme během hodiny přesunout přes celou Porubu. Mamka totiž musí stihnout první lekci kurzu Angličtina pro maminky. Tohoto kurzu se naštěstí nemusím aktivně účastnit a tak si hraji v postýlce. Akorát mě šve, že ještě neumím lézt či chodit a nemůžu si hrát s ostatními dětmi.

neděle 6. září 2009

Vikiho občasník - vítání občánků

Je neděle ráno a místo do lesa či na túru vyrážím s rodiči a babi Jášou na městský úřad. Taťka se moc nadšeně netváří, ale mamka říká, že to bude pěkné a navíc prý dostanu nějakou hračku ( v min. kole se dostával dřevěný vláček). Mamka mi k této příležitosti koupila džíny, frajerské triko a i přesto že nechodím, botičky. Přícházíme do takové jakoby šatny úřadu, kde je cca 10 dalších občánků v mém věku. Kluci jsou vesměs oblečeni lážo plážo jako já zato holky jsou samé sukýnky, šatičky, mašličky. Pak jdeme do obřadní síně, kde hudebníci fidlají na housle melodie z pohádek jako např. Rákosníček. Místostarosta vede nějakou řeč, ale já to stejně nevnímám, protože si hraji s botičkou, kterou jsem si sundal z nohy. Ostatní občánky to evidentně taky moc nezajímá. Pak jdeme postupně k řečnickému pultu, na chvilku mě dávají do kolébky, pár fotek, mamka něco podepisuje, místostarosta našim tiskne ruku, dostáváme dáreček a je hotovo. Dáreček je naštěstí moc pěkný ( plyšová knížečka), protože jinak bych byl pěkně naštvaný, že jsem tu zbytečně mrhal časem.

sobota 5. září 2009

Vikiho občasník - výlet na Slunečnou

TRASA POCHODU>>

Krátce před dovolenou naši od dědy Věrka zjistili, že nejvyšší kopec Nízkého Jeseníku je s výškou 800m n.m. Slunečná. Nikdy tam nebyli i přesto, že to není daleko. Nastává klasický postup. Taťka hledá Slunečnou na mapě a říká „mamko to bude v poho“ ; to jako, že se tam bude dát vyjet s kočárkem. Ještě než dojedeme pod kopec, stavujeme se v Opavě na místním jezeře Sadrák. Zde se koná první ročník terénního triatlonu. Naši nezávodí, mamka ještě není ve formě, taťka už odpočívá po sezóně. Spousta známých strejdů a tet je ale na startu. Já dění závodu pozoruji z náruče mamky, zatímco taťka s dalšími nezávodícími strejdy fotí, fandí, hodnotí, kritizuje, chválí ...
Kolem 14hod dojíždíme pod kopec. Je už dost hodin a nemůžeme dovolit žádné velké bloudění. Taťka mi připravuje krmení a zjišťuje, že zapomněl dolít termosku vodou, takže mi to vyjde pouze na jedno krmení a malý předkrm z krmení druhého. To je další důvod proč bychom měli tuto akci zvládnout rychle. Dále taťka zjišťuje, že zapomněl doma mapu. Vzhledem k tomu, že většinou nepůjdeme po značených cestách by se mapa hodila, taťka však uklidňuje lehce nervózní mamku slovy „hlava-mapa“ a vyrážíme. Až na Slunečnou jdeme po lesní asfaltce, je tu božský klid, nikoho za celou cestu nepotkáváme. Na zalesněném vrcholu je telekomunikační vysílač a taky vrcholová kniha, kde taťka cosi píše. Jít zpět stejnou cestou by bylo sice jednoduché, ale prý nudné. Pokračujeme tedy po hřebeni po červené. Cesta je šotolinová, jsou zde ale nepříjemné úseky vysypané kamením. Po pár km najednou taťka říká „teď musíme doprava, ať si zbytečně nezacházíme“. Scházíme se značky a pokračujeme pěknou lesní šotolinovou cestou. Jak už to tak ale chodí její kvalita se postupně zhoršuje, navíc začíná stoupat a mamka povídá „ taťko my se vracíme zpět na Slunečnou“ a má pravdu . Víme, že máme jít dolů a tak to bereme přímo v kolejích po stahování dřeva. Je to nesjízdné, proto jsem v mamčině náruči zatímco taťka bojuje s kočárem. Hurááá narážíme na asfaltku, po které jsme šli vrcholu a vracíme se po ní k autu.

pátek 4. září 2009

Vikiho občasník - dovolená v Orlických horách

Původně měli letos naši v plánu trávit dovolenou na Kavkaze zdoláním Elbrusu, pořídili si ale mě a tak se místo toho jede do Orlických hor.

30.8. TRASA POCHODU>>

na Kozlovkém kopciDopoledne vyjíždíme z OVY, cestou zastavujeme v České Třebové, kde máme v plánu na rozehřátí zdolat Kozlovský kopec. Jdeme do kopce po asfaltce III třídy, kde sice nic moc nejezdí, ale je to poněkud fádní. Proto po nějaké té serpentině zkoušíme červenou turistickou značku. Naši se ale nějak zakecávájí, čímž nedávají pozor na značení a červenou značku záhy opouštíme. Po cca dalších 15min chůze a občasného přenášení kočáru přes bláto a kaluže začíná být našim divné, že přesto, že jdeme na kopec cesta vůbec nestoupá. Záhy zjišťují, že dlouho neviděli značku. Zpátky ni krok, taťka kouká do mapy a vytyčuje směr pochodu, který když dodržíme dorazíme zpět na červenou. „Cesta“ je pro kočárek nesjízdná a tak mamka bere mě, taťka kočárek a jde se. Opravdu po nějaké době narážíme na červenou a posléze dobýváme Kozlovský kopec s 32 vysokou rozhlednou. Na té se mamka s taťkou střídají zatímco mě nechávají dole. Pak jdeme do hospůdky na jídlo. Jakmile donesou našim oběd začínám křičet, protože se mi chce spinkat. A tak taťka místo jídla musí jezdit po štěrkové cestě, což pěkně natřásá můj kočárek a já spokojeně usínám. Po sestupu vyrážíme do Sedloňova (kousek od Deštného v O.H.), kde se ubytováváme v penziónu Hrad.

31.8. TRASA POCHODU>>

Dnes lesní asfaltkou stoupáme na hřeben Orlických hor. Z Polomského kopce (1050m n.m.) jdeme již po šotolinové cestě na Vrchmezí (1084m n.m.), kde má být dle naší mapy rozhledna. Na rozcestníku na vrcholu je ale napsáno „do r.1946 stála pod vrcholem na polské straně chata s 28m vysokou rozhlednou“. z VrchmezíCestou z Vrchmezí si mě maminka dává do šátku, ať ho využije, když už byl tak drahý a když absolvovala na jeho vázání kurz. Pak jedu zase kočárem pořád po hřebeni až na Masarykovu chatu na Šerlichu. Zde si naši dávají oběd a taťka vepřem-knedlem-zelem porušuje předsevzetí, že na dovolené bude jíst zdravě. Po jídle sestupujeme z hřebene a přes Šerlichův mlýn se vracíme zpět do Sedloňova.




1.9. TRASA POCHODU>>

příprava na slunečný den Autem se přesunujeme do Deštného, odkud po asfaltce prudce stoupáme do Luisina „údolí“.Velká Deštná Odtud jdeme po modré opět na hřeben a hřebenovou asfaltkou za silného větru zdoláváme nevyšší horu O.H. Velkou Deštnou ( 1115m n.m.). Odsud jdeme opět na Masarykovu chatu, kde si naši dávají jen polívku a oběd až níže na Šerlichově mlýně. Šerlichův mlýn je pro nás zklamáním, komunis. stavba s nevalnou obsluhou a kvalitou jídla.
Odsud klesáme pro můj kočár náročným terénem zpět do Deštného. Večer zas porušuje svůj závazek nejíst mamka a v našem penziónu si dává vynikající jahodové knedlíky.

2.9. TRASA POCHODU>>

Ráno balíme a loučíme se Sedloňovem. Po cestě zastavujeme nad Říčkama v sedle u pevnosti Hanička. Odsud vrážíme po hřebeni na Anenský vrch (991m n.m.) jehož vrchol „zdobí“ bunkr z druhé světové. Pak jdeme ještě kousek po hřebeni a následně sestupujeme níž mimo značení a vracíme se zpět. Cestou se stavujeme v kempu v Žamberku, kde si naši pomlaskávají nad dobrým obědem.Anenský vrch Na večer dojíždíme do Čenkovic, kde po malém bloudění nacházíme penzión Štěstí. Je po sezóně a tak jsme v celém objektu pro 16 lidí sami. Je to novostavba, vše čisté, velký apartmán, kulečník, šipky.


3.9. TRASA POCHODU>>

nad ČenkovicemiDnes vyrážíme k Suchému vrchu. Úzká asfalka brutálně stoupá Čenkovicemi, taťka tlačí a funí a já mám chvílemi pocit, že v kočárku stojím. Terénem se dostáváme do Červenovodského sedla a odsud po afaltce k Suchému vrchu (975m n.m.). Je ale poměrně brzo a tak pokračujeme terénem dál až k tvrzi Bouda. Chvílemi je na cestě hodně šutrů, a aby to se mnou tolik neházelo, tak to taťka řeší tak, že jedeme se zadníma kolečkama ve vzduchu jenom po předním. Po nějaké době, ale taťka zjišťuje, že to jede nějak hůř ... defekt předního kola. Máme sice krásnou pumpičku, ale náhradní duši ani lepení né. Holt budeme muset zbytek dovolené objet s defektem.opalovačka pod Suchým vrchem Od tvrze Bouda se vracíme zpět k Suchému vrchu nejprve po značce, pak aby byla nějaká změna tak mimo značku. Dle mapy to má být zpevněná cesta. Zpočátku mapa nelže pak se ale cesta mění v terénní, prudce stoupající a navíc s množstvím velkých kamení, že i taťkova taktika jízdy pouze po předním kole selhává. Musím z kočárku ven do mamčiny náruče, taťka přemísťuje kočár. Po chvíli si to naši vymění a pak ještě několikrát. Sláva jsme opět na Suchém vrchu. Rodiče už šilhají hlady a těší se na oběd. Ve vrcholovém bufetu toho moc na výběr není a tak berou za vděk smažákem s hodně vysmahnutýma amerikama. Na chuti moc nepřidá plastový talířek a plastové příbory, ještě že to jde vše spláchnout 11 Holbou. Čenkovice, pod Bukovou horou Ze Suchého vrchu jdeme zpět do Čenkovic nejprve po turistické, ta je ale po chvilce nesjízdná, proto odbočujeme na asfaltku.














4.9. TRASA POCHODU>>

oběd pod Mariánským kopcem A jede se domů. Po cestě stavíme v Králíkách, kde máme v plánu kratší výšlap. Nejprve stoupáme velmi prudkým kopcem v terénu ke klášteru na Mariánském kopci, pak navštěvujeme rozhlednu Val. Zpátky do Králíků se vracíme mírným klesáním naokolo.

FOTOGALERIE>>

úterý 25. srpna 2009

Vikiho občasník - výlet do Polska

Tento týden jsem vyrazil poprvé do zahraničí. V zahraničí už jsem jednou byl ale to se prý nepočítá. Bylo to na Korsice a byl jsem tehdá teprve pět týdnů v mamčině bříšku. Do Polska s námi jedou taky strejdové a tety z našeho sportovního klubu. Taťka a strejdové běží závod na druhý nejvyšší vrchol Beskyd Pilsko 1557m n.m. Bohužel cesta na tento kopec je pro můj kočár nesjízdná a tak s mamkou a tetami absolvuji jen její část k chatě pod sjezdovkami.

Večer všichni jdeme do stylové dřevěné hospůdky. Ze začátku to je fajn, pak ale přichází má spací doba a proto spouštím. Taťka odvolává objednané jídlo a spolu s mamkou vyrážíme směr penzion. Je to sice jen 500m, ale zrovna začíná taková průtrž, že jsou naši v mžiku durch. Jakmile usínám, taťka vrací zpět do hospody, kde rozvíjejí družební vztahy s polskými kolegy. Ráno vypadá taťka a strejdové nějak divně a mamka prohlašuje, že radši bude řídit. Otázka je co, protože naše auto nejde nastartovat. Pak strejdové auto s taťkou roztlačují z kopce, motor chytá a jedeme domů.

pondělí 17. srpna 2009

Vikiho občasník - komunikační prostředky

S okolním světem a především s našima musím nějak komunikovat. Na mluvení to zatím není, proto nejčastěji používám tyto dorozumívací prostředky.

Kňourání ( připomíná vrzající dveře) – dříve jsem používal, když jsem ležel v kočárku a nikdo si mě nevšímal, nyní to už používám jen zřídka, protože naši pak hned spekulují, co by mi mohlo být ( hlad, větříky ...)

Pokašlávání – to jsem zařadil místo kňourání. Je super, že rodiče pochopili, že když pokašlávám tak se nudím a je třeba vzít nějakou hračku a hrát si mnou nebo se mi jinak věnovat.

Hlasité zívání – používám hlavně v noci, když se vzbudím a mám hlad. Je to míň namáhavé, než hned začít plakat a plní to účel. Zpravidla tím vzbudím taťku, ten následně mamku, ta mě přebaluje a taťka připravuje jídlo. Ještě to používám ráno, když už chci vstávat. Většinou to ještě prokládám pokašláváním. Mamka jak to slyší (taťka je v práci), tak říká „Viktorku ještě chvilku“ já jsem ale vytrvalý a mamka to po max. 15min vzdává, vstává a natáčí mi kolotoč se zvířátky. Ten se ale vydrží točit a hrát jen chvíli a tak to musí mamka natáčet po chvíli znova a znova až radši definitivně vstane.

Poplakávání (doprovázené kopaním) – používám jako takovou výstrahu před řevem, zpravidla, když delší dobu nezabírá pokašlávání nebo hlasité zívání. Dále tím naznačuji, že chci dudlík.poplakávání

Řev (doprovázený kopaním) – ten používám, když nastane jedna z těchto situací: oblékání po koupání (zde to někdy dokáže ztlumit dudlík), mám hlad, jsem unavený, někdo na mě dělá ťuťu ňuňu a mě to přestane bavit.řev

Brutální řev – používám, když se zkombinují situace vyjmenované v odstavci řev např. hlad+únava nebo oblékání+hlad+únava. Dále ho používám, když mě něco bolí ( bříško, při očkování), nebo když se leknu.

Nesrozumitelné mluvení – používám, když chci něco říct. Nikdo tomu bohužel nerozumí. Jediný úspěch jsem zatím zaznamenal při pokusu vyslovit pozdrav AHOJ.

Úsměv – první dva měsíce života mi, i když jsem k němu měl důvody, nešel vyloudit. Když se mi to poprvé povedlo, způsobilo to hotový poprask. Rodiče byli štěstím bez sebe, hned to volali babičkám atd. Dnes už úsměv používám celkem často, hlavně když chci udělat rodičům radost.

Hlasitý smích – jestliže úsměv způsobil poprask, tak můj první hlasitý smích způsobil hotovou bouři nadšení. Pokud si vzpomínám, poprvé jsem se hlasitě zasmál, jak jsem byl „face to face“ u maminky v klíně, taťka přišel z práce a začal na mě dělat ty svoje opičky. To jsme se pak smáli všichni jako blbí a našim dokonce vyhrkli slzičky radosti. V současnosti se téměř každý den hlasitě zasměji. Ale pozor na mojí oblíbenou specialitu! Během okamžiku umím z hlasitého smíchu přejít na brutální řev (pozn. párkrát se mi to povedlo i naopak).

sobota 15. srpna 2009

Vikiho občasník - výlet na V.Javorník

Celý týden jsem se těšil, jak v o víkendu zase vylezeme na nějaký beskydský kopec. Ráno autem vyrážím jenom s mamkou, protože taťka už jel na kole jako předvoj. Vyrážíme z Veřovic a je to jak jinak než do kopce. Jsem rád, že mi naši na zastíněných úsecích shrnují boudičku a já se můžu koukat na přírodu kolem.

Na vrcholu se mi libí více než na Lysé hlavně proto, že tu nejsou takové davy lidí.
pasu koněVýhledy jsou moc pěkné a naši mě nechávají pást koníčky na dece mimo kočárek. Dávám si oběd, naši taky a pak šup dolů. Abych při cestě z kopce nebyl hlavou dolů dává mě maminka do kočárku naopak, což je moc dobrý nápad. Pak jako obvykle přejíždíme na chalupu a jako obvykle se stavujeme pro piviska.

pondělí 10. srpna 2009

Vikiho občasník - očkování

Dnes jsem byl s maminkou u paní doktorky, aby mi naočkovali tzv.Hexavakcínu. Výhodou má m.j. být, že jedna vakcína bojuje proti více nemocem (infekcím) současně a má se tak ušetřit počet - pro nás děti stresujících - vpichů. Nevím však, jestli tomu tak bude u mě, protože já jsem v dnešním prvním kole dostal hned dva. První pokus byl neplatný, protože mi to píchli do nějaké cévky, druhý pokus se podařil. Ani asi nemusím zmiňovat, že jsem to celé prořval. V tomto případě jsem ještě přidal volume na max., až jsem z toho úplně zrudnul.

sobota 8. srpna 2009

Vikiho občasník - poprvé na Lysé hoře

trasa pochodu Sotva jsem „oslavil“ tři měsíce tak se s našima vydávám na jejich oblíbený vrchol. Trasu volíme tak, aby ji byl bez úhony schopen překonat můj koráb. Lesní asfaltka od přehrady šance je ideální. Na dvou docela dlouhých terénních úsecích si sice naši chvílemi myslí, že to se mnou moc drkotá, ale mi se to naopak líbí a hezky mě to uspává. Prvního hlaďáka dostávám až kousek před Zimným. Na Zimným se napojujeme na ofic. asfaltku na Lysou a posledních cca 2,5km absolvujeme v pelotonu cyklistů. Někteří jedou jen o něco málo rychleji než my a naši s nimi prohazují pár slov. Na moji adresu zaslýchám „to se někdo má“ nebo „nechceš si to se mnou vyměnit“ apod. Na řídítkách cyklisté mají většinou cedulky Kopřivnický drtič a prý jich k Lysé míří více než 500. Jsem zvědav, co na tom vrcholu bude, když se tam v potu tváře žene tolik lidí.

Vrchol je tu, všude posedává spousty lidí, další sem proudí ze všech stran na kolech nebo pěšky. Naši mě vytahují z kočáru přehazují si mě z ruky do ruky a vítězoslavně dělají fotky. Já jsem, ale z náročného výstupu docela unavený a spouštím tu svou. Mamka šup se mnou do kočárku a já spokojeně usínám.

Kousek pod vrcholem dostávám čistou plenku a po pár km u Kobylanky si dávám oběd. Zatímco jím, taťka plní cykloláhev borůvkami, kterých jsou zde spousty. Naši se potom tak barvitě baví o knedlících, které z nich udělají, že se mi sbíhají sliny i přesto, že zatím vůbec netuším, jak můžou chutnat. Jak je znám, stejně mě jen zase odbudou nějakým mlíkem. Z Ostravice pak jedeme jako již tradičně na skřipovskou chaloupku.

FOTOGALERIE>>

středa 5. srpna 2009

Vikiho občasník - můj první "plavecký" kurz

Dnes jsem zahájil můj první kurz, teda když nepočítám ten předporodní, kteréhož jsem se neúčastnil aktivně. S mamkou budeme chodit do Baby klubu Kenny na kurz zvaný Plaváček. Taťka si myslí, že se tu budu učit správnou kraulařskou techniku náplň kurzu bude však trošku jiná:

- nácvik nejdůležitějších manipulačních technik na suchu i ve vodě, včetně odpočinkových poloh

- otužování

- nácvik výdechů do vody, výuka potápění

- ukázka i výuka masáže kojenců

- plavání" s pomůckami (plováková čepice, podhlavníček)

Dneska jsme měli ten nácvik manipulačních technik na suchu. Byli tam se mnou ještě čtyři další kámoši s mamkama. Mě to moc nebavilo a navíc se mi chtělo hrozně moc spát. A tak jsem to celé prořval.

úterý 28. července 2009

Vikiho občasník - výlet na Ondřejník

Na tento výlet se vydávám pouze s mamkou, protože taťka mi ve všední dny musí chodit vydělávat na Nutrilon. Po cestě ještě přibíráme tetu Oli s mým mladším (o 1den) kámošem Honzíkem. Mamka zjišťuje, že doma zapomněla termosku s vodou pro přípravu mého oběda a tak se ještě musíme vracet. Ať je to jednoduchší tak autem vystoupáme až k tur. chatě Solárka. Při vystupování z auta si dávám s Honzíkem znamení ... říkám "aój" on odpovídá vypláznutím jazyka. Tímto jsme domluveni, že dnes budeme jíst ve stejnou dobu, což udělá mamkám velkou radost. Po jídle si dáváme kolečko kolem Ondřejníku, pak další jídlo, mamky jídlo a unavení a spokojení jedeme domů.

neděle 26. července 2009

Vikiho občasník - mé první slovo

O víkendu jsem s našima opět na závodech a pak jedeme na Skřípovskou chaloupku. Děda a babi mě pár dní neviděli a po obvyklých "Viktólku no ty ši vylost" apod. se nade mnou sklánějí opakují "Viktólku ahój" a to pořád dokola. Nevím co mě to napadne, ale najednou jim řeknu "ahój", no moc mi to ještě nejde takže je to spíše takové "aój". A to jsem neměl dělat. Začíná mela. Babi křičí "slyšeli jste to slyšeli jste to" a za chvíli jsou nade mnou čtyři hlavy a každá říká "Viktólku ahój" čemuž se musím smát, což už umím a tak to jde vidět. Všechny ty hlavy říkají "jé on se směje" a mají děsnou radost. To "ahój" zopakuji ještě 3x a radost hlav nezná mezí. Ale mě to už neba a tak hodím odbrácený rohlík, začnu třepat spodním rtem a řvát. Obecenstvo se rozchází a já končím v náručí maminky.

pátek 24. července 2009

Vikiho občasník - zbavuji se širokého balení

Co to vlasně je to "široké balení"? No to spočívá v tom, že kromě pleny mi na oblečení dávají takové kalhotky s další poskládanou plenou a dává se to prý proto, abych měl nožky od sebe a aby rostly správným směrem nebo tak něco. Prý mám být rád, že nemusím nosit řemínky. Teď už rád jsem, protože dnes jsem byl s mamkou u ortopeda a ten říkal, že už je to skoro dobrý, že mi to má mamka dávat jen na noc. Předtím se mi v tom v těch vedrech pařila dupka, horší však bylo, že jsem vypadal jako tlustý brouk pytlík a jelikož mám hodně kámošů, tak bych byl nerad, kdybych hned ze startu získal přezdívku tlustoprd, sádelník apod.

sobota 11. července 2009

Grafiman Litovel

Šela: Že triatlon získává na oblibě a ten poctivý-bezhákový ;-) zvláště přesvědčil už Czechman v Mělicích, kde startovalo přes 200 závodníků. Daleko do 200 nechybělo ani v Litovli. Chvíli po 9 přijíždíme na místo plavání do zatopeného lomu v Nové vsi, kde už je pořádně plno. U prezentace je menší fronta, je to ale rychlovka. O místo v depu se bát nemusím, protože ho každý má označené st. číslem. Před plaváním nám žehná kněz a jde se na to. Mám trochu obavy z té masy závodníků na nevelké vodní ploše. Dobří plavci nafasovali žluté čepičky a stojí v první lajně a my ostatní s oražovýma se máme řadit dle výkonnosti za ně. Tož stojím, kde asi patřím anebo spíše mezi kámošema, s kterýma můžu ještě chvíli před startem vykecávat.
Start, jdu hnedle doleva mimo vřavu a vyplácí se mi to. Plavu si osamoceně možná o pár metrů delší „stopou“ ale bez kopanců, pití vody atd. Po chvilce už je čelo závodu, kdesi v dáli. 1,9km plaveme ve třech okruzích vždy s výlezem z vody. Plave se mi báječně a na to, že to je obvykle má noční můra, tak dnes bych si klidně ještě jedno kolečko přidal. Z vody jde první Ukrajinec Tonda Blokhin, favorit závodu F.Kristl druhý, další favorit K.Zadák pátý. Já lezu 40. Je super, že se měří zvlášť i depa. V prvním depu obsazuji 72. místo se zásekem 1:18 na prvního :-) 90km se jede na třech okruzích mezi Litovlí a Lošticema, vždy s jedním významnějším stoupáním na cca každém 15km, co závodníky ale asi víc trápí je deptající silný protivítr ve směru na Loštice. Pořadatelé vynechali loňský tankodrom, navíc trať na obrátku je fajn v tom, že si můžete kontrolovat, kde jsou soupeři. Na čele jede nejprve nějakou dobu Blokhin brzy je však dojet dvojicí Kristl, Zadák. Ti se na čele nějakou dobu poctivě střídají ( samozřejmě v rámci pravidel - 10m odstup) v polovině, ale začíná K.Zadák ujíždět a do druhého depa si přiváží cca 3min náskok. Já jdu na kolo s velkýma obavama, nakonec ho relativně v pohodě přežívám a jsem s 18 časem spokojen. Na půlmaratonu K.Zadák ještě svůj náskok navyšuje a před druhým F.Kristlem vítězí o 5minut. Jeho výsledný čas 4:00:10 je skvělý a v současné formě u nás zřejmě nemá konkurenci nejen v terénním triatlonu, ale ani v polovičním železňáku. Já se na běh tradičně těším a na rovinatý, lesnatý a v příjemném počasí dvojnásob. Na občervstvovačkách je všeho potřebného dost, vždy pár desítek metrů před ní stojí děvče, které vyzvídá co si dáte a jakmile přiběhnete máte to připraveno. Na prvním obč. zkouším pít kolu za běhu, no ale akorát se sliju, ruce zalepené a v žaludku nic. Na ostatních cca osmi pak radši volím taktiku kousek jít a v klidu se napít. Cca na 15km zaslechnu na obč. kromě obvyklého kola, iont ... pivo. Wow to je bazlám po všech těch sladkých sračkách co mám od rána v sobě. No a ta samá obč. cca na 17km ... paráda. Dobíhám v čase 4:23:53 na 10.místě. Je to o 20s zlepšení oproti loňsku a zároveň zhoršení o 9.míst :-) V cíli dostáváme vkusnou finišerskou medaili a hlavně funční triko Craft no a já navíc kočárek s Vikim, protože mamča sprintuje na malou . Mimo obvyklých životabudičů jsou na stolech chleby se škvarkama, tvarůžkama, perník (pečivo), frgále ... Pak ještě využíváme lístečky na kuře, pivo a do cukrárny. Jelikož Viki je zvyklý absolvovat svůj plavecký trénink kolem 19hod nezůstáváme na závěrečný ceremoniál a prcháme domů. Zahraniční tri zkušenosti nemám, ale pár domácích už ano a můžu říct, že jak organizačně, tak v péči o závodníky jsem zatím nic podobného nezažil. Dobrá práce Dušane a spol.!!!

VÝSLEDKY

pátek 10. července 2009

Vikiho občasník - jsem online


Tak jsem online kojenec. A zase v tom mají prsty moji rodičové. 9.7 večer taťka jen tak mimochodem říká „ ty mamko Viki ješte nemá email“ . Oba se tomu smějí a jdou mě koupat. No a ráno jak pije taťka v práci ranní čaj, tak si na včerejší slova vzpomíná a zakládá mi schránku viktor.velicka@seznam.cz . Chvilku na to vstává (mojí zásluhou) mamka, taky si vzpomíná na taťkova večerní slova a snaží se mi založit schránku. Ale co to viktor.velicka@seznam.cz už je obsazeno a tak mi zakládá viktor.velicka@email.cz . Teď mám emaily dva, ale používat budu ten první, takže mi kdyžtak pište na něj.

čtvrtek 9. července 2009

Vikiho občasník - maminka na spinningu

Ode dneška bude maminka pravidelně chodit na večerní hodiny spinningu, což pro mě znamená, že budu po večerním koupání a krmení cca 1,5 hodiny sám s taťkou. Maminka si obvykle po tomto rituálu lehá do vodorovné polohy a mě si dává na hruď. Já přitom slyším jak ji bije srdce a jak jsem najezený přemáhá mě únava a spokojeně usínám. Mamka přitom nezřídka usíná taky a jak se probudí přenáší mě do postýlky. Proč to všechno vykládám? No proto, že právě na to ležení se těší taťka. Představuje si, že zatímco mamka bude šlapat (na spinnigu) on bude relaxovat se mnou na hrudi a čučet na zprávy. Mamka odchází a taťka šup se mnou na hruď. No jo, ten den je ale příšerné vedro, taťkova hruď zrovna nechladí a já to že mi je vedro dávám najevo jak jinak než řevem. Taťka zkouší cumlík, furt řvu, proto mě bere a chodí se mnou po předsíni, kde je chládek. Chce se dívat na zprávy, ale jakmile se mnou dosedne na gauč spouštím řev. Tak rychle zpět do předsíně a já přestávám. Tak to taťka zkouší asi 3/4 hodiny furt dokola až mu dojde trpělivost. Ani mě nepřevleče z pyžama a šup do kočárku a ven. Projížďka v kočárku na mě platí a usínám. Sorry taťko.

neděle 28. června 2009

Vikiho občasník - moje první tisícovka

mapa pochodu Nadpisem není myšleno, první vydělaná tisícovka, ale první zdolaná. Ale hezky popořadě. V sobotu ráno přijíždíme do Trojanovic, kde se nejdříve koná předváděčka mé maličkosti. V pátek večer se tu totiž konalo rodinné setkání, kterého jsme se (prý kvůli mě) nemohli zúčastnit. S našima, babi, dědou, strejdou a tetou vyrážíme z Rázkoky a stoupáme po lesní asfaltce kolem Nořičí hory. Kormidlování mého korábu se ujímá babi a nazazuje takové tempo, že ji děda, kterému není zrovna dvakrát nejlépe musí okřiknout "Evo prosímtě neblni". Babi má pak z toho tlačení na bruhý den bolesti břicha jako by udělala spousty sedu-lehů. Přícházíme do sedla Tanečnice a taťka hned utíká k rozcestníku a vesele poskakuje "jé Viki je poprvé v životě nad 1000m". Já mám, ale spíše než z nějakých 1000m radost z toho, že si mě maminka bere k sobě a dává mi mlíčko.
Po jídle jdeme na Pustevny do Valašské hospody. Mě si s kočárkem dávají ke stolu a více než mi se věnují jídlu a pití. To mě štve a tak zatlačím až se mi podaří pročůrat pleny. Do toho křičím a už jsem zase středem pozornosti. "Viktolku čo še štalo, vždyť jsi teď papal" lámou si hlavu.

Maminka naštěstí ví kam sáhnout a tak jedeme na chodbu, kde mi dávají novou plenku. Z Pusteven dolů to berem po Knížecí cestě.