sobota 25. prosince 2010

Vikiho občasník - Vánoce

Vánoce byly opět bohaté na dárky i zážitky. Mimo jiné jsem dostal i menší nemovitost, čímž jsem se stal velmi majetným již v útlém věku. Mám teď, kromě postýlky další místo, kde spolu se svými nejbližšími (méďa, čmelák a prasátko) relaxuji. Během svátku jsem se držel na uzdě. Přibral jsem jen 0,5kg . Hřešil jsem pouze na máminých neodolatelných perníčcích, které vždy zmizly z mísy cukroví jako první. Rozhodně více než jídlu jsem dával sportu. Téměř každý den byla nějaká turistika, běžky či bazén.




sobota 4. prosince 2010

Vikiho občasník - zahájení běžkařské sezóny

Start dnešního závodu Ráztoka - Pustevny je až ve 12 takže to konečně vypadá, že se nebudeme nikam honit a vše bez problémů stihneme. Pohoda končí v 9hod. Taťka nadává, sedá do auta a jede se projet na chalupu do Skřípova pro nějaký zapomenutý díl mého běžkařského setu. Doma mezitím propuká obvyklá mela; balení, chystání jídla, oblékání. Na Ráztoce jsme v 11,30. Za mamku provedl registraci k závodu strejda, takže si jen může navléct číslo a jít na start.
Já s taťkou vybíhám po trase závodu napřed s vidinou být v cíli zhruba jako mamka. Knížecí cesta ještě není moc ušlapaná, sníh se boří a máme co dělat, abychom se vůbec sunuli kupředu. Už v autě jsem dal oběd, takže po prvním km upadám do poobědního hlubokého spánku. Ten nedokáží přerušit ani občasní hulákající fanoušci běžců, ani hodně nahlas nadávající strejda Libor, kterému moc nevoní bořící se sníh. Probouzím se 500m před Pustevnami zrovna v momentě, kdy kolem nás probíhá mamka. Na Pustevnách je sice dost zima, ale jinak azuro a bezvětří.


Nejvíce se mi však líbí lanovka, od které nemůžu odtrhnout oči. Z toho důvodu jedu dolů lanovkou s mamkou, zatímco taťka s vozíkem sjíždí po Knížecí.

A teď už konečně bude pohoda říkám si, ale není tomu tak, protože Mikuláš nepočká. Rychle vše balíme a jedeme směr Hýlov, hospůdka u Rašků. Tady se potkávám s Honzíkem, domorodkyní Evelínkou a dalšími vesměs staršími dětmi. Jakmile do hospody vstupují Mikuláš, čert a anděl a spouštím řev jako hrom. Evelínka s Honzíkem netrhají partu a řvou taky. Po chvíli se zklidňujeme a Mikuláš naděluje. Letos máme ještě my nesouvisle mluvící nadílku bez práce, na příští rok už se asi budeme muset našprtat nějakou básničku. Po Mikulášské nás zve Evelínka k sobě, což nemůžeme odmítnout. Uf, to zas byl náročný den.

sobota 27. listopadu 2010

Vikiho občasník - po Medvídkové ke Zbuji

Sobotní odjezd na další etapu LC je jako vždy hektický, chaotický a časově "na kost". Je jasné, že v takovém shonu se lehce dělají chyby. Mamka přibíhá k autu s téměř hysterickým křikem „jééžííši já jsem nechala klíče od bytu zevnitř, co budeme dělat, musíme to nějak řešit, nikam nemůžeme jet“. My, mužská část rodiny zachováváme klidnou hlavu a z pozice většiny rozhodujeme „jedem na hory, otevření bytu se bude řešit potom“.
Na startu u Rajské boudy jsme akorát na čas. V houfu více než 200 závodníků dnes naši rodinu reprezentuje mamka. Houf startuje nahoru, já s taťkou vyrážím opačným směrem hledat medvídky. Vo co go? Minulý týden jsme se na chatě u Zbuja bavili s jejím majitelem Ivanem a ten nám povídal o nové (staronové) trase ke Zbuji od mostu pod peřejemi Ostravice. Prý ji označili (medvídci na stromech), postupně na ní dělají drobné terénní úpravy a má se po ní běžet Adrenalincup.značení trasy My na trasu nastupujeme u bývalé chaty Silnic. Odtud jdeme po Medvídkové prudce do kopce singletrekem. Protneme asfaltku vedoucí kolem hory Ostré a širší cestou stoupáme kolem Ostré k Medvědí skále. V tomto úseku je les dost prosekaný, takže tu určitě musí být pěkné výhledy. Dnes sněží a je mlha, nevidíme tedy nic. Od Medvědí skály už stoupáme jen mírně. Vynořujeme se z lesa téměř na vrcholu sjezdovky Ostrá. Pro protnutí sjezdovky, scházíme lesem a jsme na turistické modré. U Zbuja čekáme na maminku. Mým hlavním a jediným posláním 1,5 hod pobytu v hospůdce je otvírat, zavírat dveře a plést se hostům a číšnicím pod nohy. Naštěstí jsou všichni trpěliví. Naopak to ještě vypadá, že se jim to líbí a vždy se mnou prohodí pár slov. Kolem hospody u Veličků se vracíme zpět k Rajdě.

mapa - medvídková trasa

Cestou domů vytáčíme 150. Chvíli po té co jsme před domem jsou tu šikovní hoši z hasičského sboru a během chvilky nám otvírají dveře. Bez poškození zámku a zadarmo!

neděle 21. listopadu 2010

Vikiho občasník - poprvé lanovkou

mapa

Minulý týden jsme museli hory vynechat kvůli mé indispozici. Abstinenční příznaky se ale nedostavily, neboť mám na ně účinný lék. Tím je kniha fotografií Dolomity 2007 zachycující pobyt rodičů a strejdů v tomto úžasném horstvu. Poslední cca 3 týdny se min. 2x denně věším na polici s touto knihou a opakovaně říkám „holy, holy, holy“ což je signál pro rodiče, že si mají se mnou knihu prohlížet.
V sobotu necháváme auto v Ráztoce na „našem“ plácku mimo dosah výběrčích parkovného a jdeme směr Radhošť. Volíme tradičně zelenou značku, kde je klid a turistu tu potkáte jen zřídka. To se nedá říct o další části našeho výletu, hřebenové promenádě z Pusteven na Radhošť.


Dávám pár koleček po podstavci sochy Radegasta. Před zlatým hřebem dne si orážím ve Valašské hospodě na Pustevnách. Tím hřebem je jízda lanovkou zpět do Ráztoky. Z úst otce zaslechnu, že si toho prý mám vážit, protože je to poprvé a taky naposled v životě co lanovkou pojedu. Chvíli po usednutí jsem nejprve němý úžasem, po procitnutí dávám své emoce v pravidelných intervalech hlasitě najevo, což rodiče pojmenovávají jako orgasmy (nebo tak nějak) a mému počínání se smějí. Emocionální výkřiky prokládám slovy holy (hory) a tlom (strom) a tak to trvá celou cestu. Opravdu skvělý zážitek z jízdy. Budu to muset doporučit kámošům.

Ve slunečné neděli odbíhá taťka z Ostravice v rámci LC na Lysou, já s mamkou se mezitím pohybuji v okolí peřejí Ostravice. Taťka sbíhá za námi a společně jdeme výlet s cílem v dřevjance U Zbuja.

neděle 7. listopadu 2010

Vikiho občasník - premiéra na Lysacupu

Tento víkend bude zase po delší době závodní.

rozhledna Panoráma - Kabátice

V sobotu se nejprve rozehříváme výstupem na rozhlednu Panoráma u Chlebovic. Odpoledne je přesun do FM, kde se koná běžecká mega akce Hornická desítka. Po hodině spánku v parku u Ostravice nabírám tolik sil, že tleskáním povzbuzuji nejen probíhajícího taťku, ale i dalších zhruba pět set běžců.

Neděle 7.11. je pro mě významný den jednak pro to, že mám 1,5 roku, ale hlavně proto, že zaznamenám svou první účast na kultovní sportovně-společenské akci Lysacup. Jen pro připomenutí; LC je 16 etapový závod, kde se startující snaží co nerychleji zdolat vrchol Lysé hory. Letošní ročník se inspiroval nejslavnějším cyklistickým závodem TdF a úvodní etapa – prolog se bude odehrávat na jiném kopci. V. Javorník
Volba padla na Velký Javorník. U skokanských můstků ve Frenštátě se registruje téměř 200 závoďáků vč. naší tříčlenné rodiny. Za 20 Kč startovného dostávám sportovní ponožky č. 43. Než do nich ze své aktuální velikosti č. 23 dorostu uběhne ještě mnoho etap LC, proto mi je zabavuje otec. Půl hodiny před oficiálním st. výstřelem s taťkou a strejdou Luďou vyrážíme, protože chceme povzbudit mamku a ostatní členy našeho teamu X-Cobras v cílové rovince, udělat nějaké fotky a taky se vyhnout dlouhému čekání ve frontě na pivo. V cíli na Javorníku jsme tak akorát, zrovna dobíhají ti nejlepší. Mami to zvládá s úsměvem. U turistické chaty naši ještě dlouho debatují s kamarády. Já ještě nemám dost proto si x-krát vybíhám schody před chatou. Únava na sebe nenechává dlouho čekat. Cestou dolů si v nosítku dávám šlofíka.

VÝSLEDKY LYSACUPU

Vypadá to, že brzy nebudu na LC jednookým králem mezi slepými ve své kategorii. Konkurenční oddíl Vodní záchranné služby zřejmě svůj team rozšíří o nového borce.

neděle 31. října 2010

neděle 24. října 2010

Vikiho občasník - okolo Hradce

mapa




Víkend bude ve znamení prý již několikátého ročníku pochodu Hradec – Skřípov - Zátiší. Pro mě je to zřejmě založení nové tradice, kterou budu asi muset chtě nechtě pár let udržovat. Mám slíbeno cestování různými dopravními prostředky, na což se těším nejvíce. Prvním z nich je bus č. 54 z Alšáku na Svinov. Ssss sss autobusu střídá další atrakce, samootvírací dveře na nádraží. Pozorovat vlaky na nádraží bych vydržel hodně dlouho, ale náš do Opavy na nás čekat nebude. V Opavě hledá mamka po kapsách lístky, což je prý taky tradice (minule je prý nenalezla a do Hradce se musely kupovat nové). Lísky jsou na světě a můžeme pokračovat motorákem směr Hradec.


U zámku v Hradci nás již očekávají babi, děda, teta a strejda. Jdou na jedno, zatímco my jdeme do zámecké zahrady poblahopřát kamarádce od mamky, která právě vstoupila do svazku manželského. Pár fotek s novomanžely a hurá taky na jedno. Na židli zámecké restaurace usedám jako král a v mžiku je u židle Nelinka od vedlejšího stolu. Házím nevšímáka. Radši se věnuji debatování s rodinou. Nelinka je však vytrvalá. Stojí a upřeně na mě kouká. Nakonec jejímu uhrančivému pohledu podléhám, slízám se židle a plac hospůdky je náš. Vyhecován osazenstvem našeho stolu se odhodlávám k polibku, čemuž se Neli vůbec nebrání. Všechno krásné ale jednou končí. Neli „platí“ a odchází. Náš stůl porušuje plán „na jedno“ a zůstáváme. Posléze vyrážíme směr Skřípov. Je krásný podzimní den, takže není kam spěchat a těch 6 km nám trvá hezky dlouho. Večer na chalupě dává strejda na stůl několik druhů medovin a začíná degustace, která je zpestřena hudebním vystoupení dua Ovenky v obsazení Ovenka – kytara, zpěv a Veronika – flétna. Po kulturním zážitku jsem odvelen na kutě, zbytek pokračuje v degustaci. V neděli s rodiči vyrážím směr Zátiší, odkud jedeme domů tramvají.

neděle 17. října 2010

Vikiho občasník - Štramberk

mapa

Počasí je dnes nevalné, pro návštěvu rozhledny nevhodné. Razítko z té štramberské mi ale v deníčku chybí, tak jdeme na to. Z Kopřivnice 2 km stoupáme kolem Váňova kamene k rozhledně Bílá hora.

Na rozhledně místo rozhlížení praktikuji jako obvykle splašený běh dokola a nahánění s taťkou. Po pár minutách mamka uznává, že už byl můj en. výdej dostatečný a snaží se mě odchytit. Jaksi ji ale sklouzávám a padám. Rána, řev, krev a mažeme dolů. Horní ret mám rozseklý a oteklý. Prý ještě doladit ten spodní a vypadal bych jako černoch nebo spíše Dolly Buster. Na zahrádce pod Trúbou koštuje taťka se strejdou medovinu, mamka řidička šetří síly na večer a já se velmi zajímám o jednu starší paní. Na sádrové babce se mi líbí, že je stejně vysoká jako já, má hůlku jako já a hlavně si nechá všechno líbit.

Pokračujeme na náměstí, kde se to dnes hemží strašidly. Hlavním bodem našeho zájmu je ale pivovar. Sestupujeme do jeho podzemní části. Taťka a strejda se opět oddávají koštování, tentokrát piva. Já jsem nadšen z podzemních chodeb, které všechny dokonale prozkoumávám. Pro štěstí strejdy Lukáše házím korunu do zamřížovaného jezírka, které je u našeho stolu. Očekávané žbluňk se neozývá, neboť koruna končí na osvětlovací lampičce ;-)



Večer jsem já stejně jako mí nejbližší kámoši v péči svých taťků. Maminy totiž vyrážejí do ulic, konkrétně do jedné z nich nesoucí název Stodolní nebo tak nějak. Nevím co špatného tam mamka snědla, protože ráno nevypadá svěže jako obvykle a je jasné, že budeme mít pánskou jízdu. Jedeme na chalupu. Nemocná mamka se doma lečí. V podvečer parkujeme za domem, když v tom vidím, jak nám jde mamka naproti. Moc mi za celý den chyběla, proto nedbaje slov taťky „Viktorku pomalu, spadneš“ běžím a volám „mami, mami“. Rána, řev, krev. Tentokrát to chytám na spodní ret, jsem ale konečně v náruči své uzdravené maminky.

pátek 15. října 2010

Vikiho občasník - slovník všech (mých) slov

Slovní zásobu sice zatím příliš velkou nemám, foneticky to zatím také není 100% , ale zato mluvím rád a hlavně skoro furt. Uši rodičů jsou občas rády, že si po mém večerním zalehnutí odpočinou.

Má slovní zásoba:

osoby:
- mami, tati, babi, děti, pan, paní
Titi - Viki
dida – děda
mimi - mimino

části těla:
koko – oko
pipu – pupík
no – nos
didi – zuby
u úúú – přirození

jídlo, pití:
boba – voda
pibo – pivo
nino - mlíko
papu – jídlo
bumbu - pití

zvířata:
byba – ryba
koko – slepice
míí – myš
táči – ptáci
bum bum - medvěd
ha ha – pes
hůůů – sova
mééé – koza
bééé – ovce
bůůů – kráva
2 x hlasitý výdech nosem – králík
pich pich – ježek
čiči ňau – kočka
dada – husa, kachna
krá – vrána
krrr – krtek
kyky rrr – kohout
iáá iáá (dříve aíí aíí) – osel
papu – papoušek
bibo – opice ( naučila babi, když ukázala na opici a řekla Bimbo)
koko – slepice
baba – žába

dopravní prostředky:
bam bam – tramvaj
bubu ssss – autobus
kouo – kolo
tadlo – letadlo
tulní – vrtulník
dy dýý – auto
šš úú – vlak
bagl - bagr
tato - traktor

... a další:
- tady, tam
co to? (+ namířený ukazováček) – co je to?
čita ( dříve tači) – tik tak, hodiny (ale např. i manometr u pumpy apod.)
baó – balón
dedéém - jedem (pokyn k odjezdu)
páta – zubní pasta
kám – krém
bíe – brýle
tom - strom
babu – bábovka
byden – dobrý den
bíba – bota
doú – dolů
oúú – nahoru
bibi – blik, světlo
dudu – dudlík
anáu – kanál
etě – ještě
hauóó – haló, telefon
hají – lehnout
hačí – sednout
e ééé – stolice, nočník, plenka, bláto,
paíí – pálí (voda, jídlo)
néni – není
bi bam- kostel (a vše co to připomíná – např. vodárna)
houpy – houpat, houpačka
bubu - tma

neděle 10. října 2010

Vikiho občasník - víkend v Jeseníkách

já a teta Vlaďka povzbuzujem
Až kousek před Bruntálem vyjíždíme z mlžné deky táhnoucí se od Ostravy. Začíná nádherný slunečný den. Na Hvězdě se formuje naše chodecká skupina ve složení: já, taťka, babi, děda, strejda Lukáš, tety Verča a Vlaďka. Mamka s námi nejde, protože ji čeká těžší úkol a to vyběhnout 9,5 km stoupání na Praděd v rámci závodu ČP v běhu do vrchu. Náš plán je jít údolím Bílé Opavy, na Ovčárně povzbudit běžce a pak dolů na Malou Morávku
(mapa)
. Po prvních dvou km chůze je nám jasné, že takovým tempem běžce na Ovčárně nestihneme a proto se oddělujeme od našeho pěšího pluku. Údolí divoké říčky Opavy je úžasné. Přecházíme dřevěné lávky, mostky, skáčeme přes šutry, šplháme po prudkých schůdcích, přelézáme spadlé stromy, několikrát musíme po čtyřech stromy podlézat, prostě akční procházka. Každou chvíli ze mě vypadává citoslovce „jééééé“ a x-krát opakuji slova boba (voda) a holu ( stoupání vzhůru). Čas je neúprosný, my chceme stihnout probíhající mami, proto musíme závěrečné 2 km prokládat klusem. Na Ovčárně jsme v době, kdy probíhá třetí běžec v pořadí. Je nádherně, bezvětří, v dálce je vidět poklička inverzního hnusu, ze kterého jsme sem přijeli.

inverzní poklička
Probíhají mí oddíloví kolegové a další strejdové. Všechny povzbuzuji tleskáním. A je tu maminka, která si to jako vždy s úsměvem hezky užívá. Přicházejí babi s dědou a jdeme na zahrádku na pibo (pivo). Po pibu a jogurtu pokračujeme směr Petrovy kameny.

nad Ovčárnou
Znaven usínám. Po hodině a něco se probouzím a slyším „ty jo my jsme ho zapomněli přebalit“. Hned je sjednána náprava s tím, že kdyby se mamka ptala, tak jsme tento úkon provedli na Ovčárně, o tom, že mi přitom cvakali zimou zuby budeme mlčet úplně. Potkáváme mamku jdoucí nám naproti. Z Morávky se jedeme ubytovat do Staré Vsi. V penzionu Anenská huť probíhá tradiční běžecký večírek, kterého stejně jako loni neúčastním. U mé postýlky se v pravidelných intervalech střídají hlídky.

V neděli se zde koná další závod St.Ves – Alfrédka – St. Ves. Vzhledem k proběhlému večírku je to závod, kde mnohdy nezáleží kolik kdo má naběháno, ale kdo umí skloubit běh a kocovinu. V tomto je přeborník strejda Hu.

strejda Hu v běžeckém + mami
Včera (nebo spíše dneska) vypadal pod obraz, přesto po vydatné snídani ( obložený talíř, párky, vaječina, 3 piva) stojí na startu ve slušivém „běžeckém“ oblečku. Z Veličků dnes nikdo nepoběží. Chceme se jen podívat na start a vyrazit na výlet. Jelikož však jeden z Veličků běhal a válel se po okolních travnatých plochách v noci a ztratil přitom klíče od bytu i auta musíme odjezd trochu odložit. Zatímco strejda Lukáš z dědou a tetou Verčou hledají klíče my z terasy penziónu povzbuzujeme dobíhající závodníky. Zmiňovaný strejda Hu dává 14km/430m převýšení za pěkných 1hod3min (12.místo) a to navíc během závodu stihá ještě zavolat fanouškům na terase a udělat pár fotek :-) Hledači klíčů slaví 50% úspěšnost (klíče od auta). Můžeme vyrazit směr Rešovské vodopády.

Rešovské vodopády
Tady je to podobně hezká písnička jako včera v údolí Opavy navíc okořeněná barvami podzimu.

Rešovské vodopády
Na závěr si dospěláci dávají oběd a já svých 20, no spíše 120. Při cestě domů musíme nejdříve zastavit kousek za Bruntálem. Taťka vybíhá z auta. Po chvilce se vrací spokojen, že výbornou svíčkovou udržel. Dál pokračuje vybaven igelitovým sáčkem. Já bohužel nemám takové štěstí. Nejprve měním barvu obličeje na zelenou a pak to jde ven. Chvilka na čerstvém vzduchu mi dělá dobře. Sborovým zpěvem „sláva nazdar výletu ...“ ukončujeme další skvělý víkend .

pondělí 20. září 2010

Beskydská sedmička



Šela: tuším, že to bylo někdy na jaře a u piva, když Standa Najvert přišel s tím, že má být nějaký závod dvojic po nej beskydských kopcích. Na netu už bylo možno nalézt nějaké www a tak jsme neváhali a přihlásili se. Na akci se nám líbily hlavně dvě věci. Za prvé jasně daná trasa (né orienťák jako 5BV). Za druhé zářijový termín, kdy už máme po tri sezóně.

Příprava

Teoretická spočívá v tom, že si několikrát prohlížím mapu a ukládám data do hlavy. Standovi říkám, že mapu ani nevytáhneme, že takové 2/3 trati už jsem někdy v životě šel a tudíš ji znám.

Praktickou si dávám 14 dní před závodem, kdy s Vikim na zádech dávám 4 x cca 12 km výšlap po Jeseníkách. Standa také nepatří k těm, kteří v přípravě absolvují několikrát jednotlivé části nebo nedejbože celou trať závodu, nicméně pár kratších výšlapů si dává. Na druhou stranu musím říct, že min. jednu disciplínu triatlonu jsme zvyklí trénovat téměř každodenně, takže nějaký fyz. fond vybudovaný máme. Po třívrcholové bolestivé zkušenosti z 5BV, ale vím, že to co chceme absolvovat je „úplně jiný sport“ a Standovi to pořád zdůrazňuji.

Ambice

Při pohledu do startovky až na pár cyklistů a běžců nikoho neznám. Žena má mi říká, že byl v Dobrém ránu Libor Uher, který říkal, že to tréninkově dali za 15 hodin, že to bude našlapané, a že budou rádi do desítky. Jen tak ze srandy si googlím jméno borce co s ním Libor půjde a vyjíždí mi mimo všech úspěchů i „reprezentant ČR v extrémních sportech“ hmm to jsou myslím ti co umí všechno sice relativně pomalu, ale hodně fakt hodně dlouho ;-) Takových bude ve startovce asi více, no ale každopádně druhé housle (alespoň v prvních hodinách závodu) hrát nechci. Standa má jasno. Libor v tréninku za 15, my v závodě za 14 a první desítka.

vrchol první - Radhošť (přes Velký Javorník)

Z původně 1800 přihlášených nás před 21 hod vyráží z Frenštátského náměstí cca 1500. Nejprve se jde možná tak km propagačně za autem, ostrý startovní výstřel je pojatý velkolepě ohňostrojem. Jsme v čelním chumlu a klušeme do mírného kopce. Tempo je rozumné, tepy dole, takže je čas na vykecávání i drobné vtípky. Po nějaké době vbíháme do terénu, začíná se ostře stoupat a běh se mění v rychlou chůzi. Vepředu to vede asi někdo zkušený, protože tempo je pořád tak akorát. Najednou chci prohodit slovo ze Standou, který má být za mnou a nic. Neozývá se. Pár lidí je mezi námi a Stano ztrácí. Má krizi hned v prvním kopci. Bolí ho hlava, břicho, svaly, prostě vše. Na Javorovém už máme zásek nějakou tu minutku na vedoucí skupinku. Standa však „naskakuje“ a jdeme na to. Úkol zní jasně. Seběhnout přední skupinku. Nezačíná to ale dobře, protože hned kousek za vrcholem probíháme odbočku červené z asfaltky a zbytek světa s námi. Po nějakých 100m si to uvědomujeme a zařazujeme zpátečku. Po modré padáme na Pindulu, před námi nikde žádné světlo čelovky. Je jasné, že v seběhu to asi nedotáhneme, protože budeme rádi, když nezabloudíme. Já už jsem tudy jednou šel, ale bylo to v protisměru, ve sněhu a za světla, takže není divu, že to tu moc nepoznávám. Jsme na Pinduli a bolí mě stehna jak sviňa. „Stano co stehna?“ ptám se. „Úplně v poho“. Běžíme dál. Tak po 1km předbíháme nějakou dvojici. Pak začíná modrá ostře stoupat, přecházíme do chůze a nedaleko před námi jdou 4 čelovky. Jsou to Uher-Petreček a Trebuna-Míl. Když jsme u nich zjišťujeme, že někde před nimi je ještě jedna dvojice. Jde se nám dobře, tak se od čtveřice odpoutáváme. Dlouhou rovinu pod závěrečnou sjezdovkou běžíme. Krpál sjezdovky samozřejmě jdeme a já nahlas vzpomínám, jak jsem se zde před 2 lety ženil. Na první vrcholu jsme druzí.

vrchol druhý – Čertův mlýn

Začíná úsek, na který jsem se nejvíce těšil. Po chvilce zadřepnutí a vyprázdnění je to v id. počasí a bezvětří klus za odměnu. Na Pustevnách se nás snaží nějací lidé navést (myslím, že v dobrém úmyslu) na směr přes Tanečnici vrchol, tady to však 100% znám a vím, že máme běžet zelenou po vrstevnici. Na znalost trati oněch lidí dala dvojice před námi, čímž se s nimi potkáváme v Tanečnice sedlo. Začíná našich pár km slávy, kdy jsme na čele. Při stoupání dáváme s hochy Maligou-Svobodou řeč a zjišťujeme, že jsou to skialpinisté z Třince. Na vrcholu jsme společně.

vrchol třetí – Smrk

Společně sbíháme po hodně kamenitém úzkém chodníčku. Stano v čele pak Třinečáci, já uzavírám. Čučíme pod nohy a né na značky, takže je jasné co se musí stát. Při náběhu na lesní asfaltku si nevšímáme, že jde červená prudce dolů. Po necelém km na nějaké křižovatce si uvědomujeme, že nejsme na značce, bohužel nevíme odkdy. Kluci z Třince běží intuitivně dál, doufajíc že se ta cesta snad nějak napojí. A dělají dobře. My bohužel zařazujeme zpátečku a běžíme hledat značku, ale furt nic. Po nějakém tom zmateném pobíhání potkáváme cyklistu, který jedouc dolů říká, že by se to na červenou napojit mohlo. Jsme na červené a znovu předbíháme lidi, kteří s námi dobíhali v druhé skupině na Javorník. Hodně hlasitě nadávám a nastává, nudný, dlouhý, asfaltový a stehnamasakrující seběh do Horní Čeladné. Během seběhu do sebe hážu první (a né poslední ;-) dva kousky Panadolu Rapid. Na občerstvovačce u hotelu Čeladenka dáváme ionťák, doplňujeme na hajzlu vodu, bereme do ruky polívku a opět zahajujeme stíhačku. Na Smrk stoupáme prudkou dobře označenou cestou mimo tur. značku a opět se přibližujeme čtyřem čelovkám. Při předcházéní dvojice Uher-Petreček si všímám, že má Libor asi nějakou krizi, páč mu kolega přebírá jeho batoh. Sotva jsme před nimi padá to mě, nějaké takové mdloby nebo co. Ze Stana čiší energie chvilku se mě i snaží tahat za mé hole. Furt sice jdu, ale tempo je to zoufalé a čtyři čelovky co jsme tak pracně docvakli jsou zase v čudu. Poslední km se sedla pod Smrkem na vrchol „naskakuji“ ale zásek na Libora je možná tak 5min.

vrchlol čtvrtý – Lysá hora

Ze Smrku sbíháme na Šance. Zde je průvodcem Stano, který přesně popisuje, co nás zrovna čeká. Jde vidět, že to tu má „najeté“. Jsme na asfaltce nad přehradou a široko daleko žádná čelovka, hmmm ty naše seběhy. Jak cesta začíná od přehrady stoupat, za pochodu jíme, pak klušeme až k náběhu do terénu. Pak nějaký ten km chůze, během níž zajišťuje zábavu hudba a mluvené slovo ze Standova mobilu. Jsme na vrstevnici, kde nás čeká více než km běhu po rovince a dokonce i mírně z kopce. Standovi se začíná ozývat koleno, které stahuje obvazem. Radost z běhu dlouho netrvá. Přichází řádná stojka. Zároveň se zase začínáme přibližovat ke dvěma čelovkám, zřejmě Uher-Petreček. Jsme na pár desítek metrů od nich a krize č. 3 je tady a zase si vybírá mě ;-) Je kolem 4 hod, máme už jen trochu vody, občerstvení má být až na Zlatníku a na Lysé se bude otevírat až od 5 hod. Co teď? Zkusíme přátele na telefonu. Super! Martin, Mára a Evík jsou na Lysé. Do telefonu říkám asi toto „ Marťas jsme 2 km pod vrcholem, jsme (myšleno jsem – Stano je v poho) totálně v prdeli, sežeň všechno co se dá sežrat a hlavně vodu“. Poslední 1,5 km k vrcholu poznávám co to je, když někdo řekne, že sotva pletl nohama. Na Standu, který je 50 m přede mnou řvu něco ve smyslu „jdi už napřed a nachystej zatím nahoře švédské stoly“. Snažím se jít, ale nohy se mi plantají a zakopávám snad o každý šutr. Zastavuji. V předklonu se opírám o hole a uvažuji co sežrat. Při pomyšlení na housku se šunkou co mám v batohu se mi dělá zle, při pomyšlení na gel ještě dvakrát tolik. Dávám kofeinovou tabletu (tu jsem ještě dneska neměl) a jdu dál. Tempo je pomalé, ale s blížícím se vrcholem se zvyšuje a jak vidím Martina, Máru a Evu tak bych snad i běžel ;-) Broskve, čokoládu, redbull, piškoty, vodu a kofolu nám poskytují naši zachránci. Tisíceré díky. Standa otevírá dlaň a v ní je nějaká tableta. „Co to je?“ ptám se. „Sežer to“ odpovídá lehce nervózní Stano. Jeho nervozita pramení z toho, že na vrchol se začínají slézat další dvojice. Žeru tabletu a jdeme na to.

vrchol pátý – Velký Travný

Sbíháme hnusným kamenitým chodníkem po červené směr Visaláje, když v tom kolem nás proběhnou a po chvíli v dálce před námi zmizí dvě čelovky bratrů Šilarových. Nechápeme. Běží jako by startovali na Lysé, bylo světlo a povrch byl asfalt. Přibíháme na Zlatník těšíc se na teplou polívku z občerstvovačky. Pořadatelé jsou sice na místě, ale nemůžou vzbudit hospodského, u kterého to asi všechno skladují a kde to mají připravit, takže tady polívčička nebude. Znovu nahlas děkujeme našim zachráncům z Lysé a začínáme stoupat na Travný. Nevím, proč ale z tohoto kopce jsem měl před závodem noční můru. Nakonec je to náš nejbrilantnější výstup-výběh. Celou několika km mírně stoupající asfaltku po žluté běžíme. Při napojení na lesní zelenou značku předbíháme bratry Šilarovy a postupně se jim vzdalujeme. Prudší úsek jdeme, mírnější běžíme a to až k vrcholu, kde kousek pod ním potkáváme oblíbenou dvojici Uher-Petreček (ztráta tak do 2 minut). Na vrcholu jsme pátí.

vrchol šestý – Ropice

A je tu hodně devastující seběh na Morávku. Menší krize padá na Standu. Dostává další dávku Panadolu Rapid, moje hole a běžíme. Není to tempo jako obvykle, ale není to ani chůze. Pod sjezdovkou na Sviňorky má být občerstvovačka a taky tam je. Uher-Petreček tu prý byli před 8 minutama. Teplá gulášovka by normálně asi nebyla ozdobou nedělního oběda, v současném stavu těla a mysli nám však připadá, že jsme nikdy nic lepšího nejedli. Do kopce zase stejný scénář. Rovnější úseky běh, jinak chůze. Netřeba snad podotýkat, že ten běh co předvádíme v této častí závodu už se příliš nepodobá tomu na začátku. Jsme na hřebeni na červené a po cca 500m stoupání je tu další kontrola. Až zpětném ověření v cíli zjišťuji, že kontrola byla místo na slibované Ropici na Velkém Lipovém, no co stejně jsou od sebe kousek.

vrchol sedmý – Javorový

Nedaleko za Velkým Lipovým se má opět běžet označenou zkratkou mimo tur. značení. Buď si oné zkratky nevšímáme, anebo to někdo zapomněl vyznačit, no prostě je z toho další naběhnutý km navíc. Jakmile jsme zpět na správné trase otáčíme se za sebe a vidíme nějakých 200 m za námi bratry Šilarovy. Ihned si vzpomínáme na jejich excelentní noční seběh z Lysé a říkáme si „no co tak budeme šestí“. Na Javorovém jsme zároveň s bratry, kteří nám dávají pozitivní info, že za nimi tak půl hodiny nikdo není. Nakonec několika km hnusný prudký seběh do Řeky a 0,5 km romantická procházka dědinou do cíle. 6. místo, čas 12:25. Kupujeme pivko, leháme na asfalt, sezouváme boty ... Standa ty, které si vzal jen proto, že v nich nikdy neměl puchýře ;-) Voláme kámošům Pigimu a Ironmeňákovi, kde jsou. Cože? Travný? Nahlas přemýšlíme co bychom dělali, kdybychom ve stavu co jsme teď byli teprve na Travném. Pak mi ještě Stano dává stupidní otázku „ A dal bys to zpět pod 20, kdyby ti dal někdo mega?“ ... no a pak už radši jen mlčíme a máme celý svět na háku.
Vítězové René Trebuna a Petr Míl to dali za 11:35 ... dost dobrá práce hoši, gratulujeme.

Organizace

pozitiva
- super nápad, lepší trať snad v Beskydech vybrat nejde
- obavy se zvládnutí davů u prezence se nenaplnily, vše rychlé, jasné, plynulé
- organizační team – skvělí, usměvaví, ochotní lidé na kontrolách, občerstvovačkách

negativa
- při rozpravě hodinu před startem oznámit, že kvůli nedodržení dohody ze strany sponzora nebudou na občerstvovačkách nudle, a že polívka nemusí na všechny vyjít je slušně řečeno podivné. Když to jednou napíšu do propozic, tak to musím dodržet i kdybych měl jít do obchodu a koupit to. Nebo napsat jídlo s sebou a je klid.

- i u závodů, kde je startovné 20 Kč je standart, že účastník dostane v cíli např. trochu čaje a tatranku. U akce tohoto rozsahu bych čekal více, než možnost si nabrat z várnice trochu ionťáku, který (asi nejen mi) po x hodinách v terénu leze krkem.



Následky

Nikdy bych nevěřil, že budu mít po nějakém závodě tak velké problémy s banálními úkony jako např. posadit se na záchod, sejít schody, zvednout se z postele apod. Parťák Standa poté co mu v sms popisuji jak si sedám na záchod odpovídá „tak to buď rád, já na ten hajzl ty 3 m málem ani nedošel. Mám nohy úplně v ku-dě“. Dva dny po akci už je to lepší. Scházím se schodů sice ještě s vydatnou podporou zábradlí, nohy však už dávám pěkně na střídačku. Standa sice hlásí oteklé koleno, kotník a spousty puchýřů, ale to prý rozežene lehkou projížďkou na biku.

VÝSLEDKY

sobota 11. září 2010

Vikiho občasník - po rozhlednách kolem Krnova

mapa

Počasí i taťka (po večírku) dnes vypadají mizerně, přesto plníme auto koly a doufajíc v zlepšení jedem na plánovaný výlet. Za Opavou se počasí lepší, taťkův stav nikoliv. Nic nebrání plánovanému výletu po rozhlednách v okolí Krnova. Vyrážíme z Úbla přes Krnov k rozhledně Ježník. Přístup k ní je terénem, který má v jednom místě takový sklon a povrch, že jsme nuceni tlačit. Pak sjezd zpět do Krnova, odtud na Cvilín a nakonec si dáváme Kudlichovu rozhlednu u Úvalna. Vracíme se na skřípovskou chalupu. Dnes jsme to s počasím vychytali, neboť zatímco v místech našeho výletu nespadla ani kapka a občas vylezlo i slunce v nedalekém Skřípově prý celý den chcalo.
Ježník
Cvilín
Kudlichova rozhledna

úterý 7. září 2010

Vikiho občasník - Jeseníky, Rychlebské hory

1 den mapa

Mechové jezírkoCestou do našeho dalšího přechodného bydliště zastavujeme na Rejvízu. Zde si dáváme oběd v proslulé Noskově chatě, která je známa především židlemi do jejichž opěradel jsou vyřezány obličeje místních štamgastů. Pak jdeme rašeliništěm po dřevěných lávkách k Mechovému jezírku.Zlatý Chlum
Další zastávka je v nedalekém Jeseníku odkud se hrabeme k rozhledně Zlatý Chlum. V podvečerních hodinách přijíždíme do Horní Lipové do penzionu Faunapark . Již z názvu je patrné, že by tu mohli být nějaká zvířátka. A taky že jsou: pes, dvě opice, tři papoušci, kuna, krkavec, dva pštrosi, krůty a dvě jezírka plná ryb.


2 den mapa


Ráno jedeme autobusem do Jeseníku. Tady máme půl hodiny času, než nám pojede další bus. Je tu hodně velkých kaluží, na což rodiče pružně reagují a obouvají mi gumáky. Ví totiž, že ťapání v kalužích miluji. Neví to, ale cca 70letá fanynka sedící opodál, která se mému počínání vytrvale směje. Nejvíce ji rozesmává, když testuji kvalitu mého nového outdoorového oblečku a sedám si do jedné z kaluží. Paráda je fakt nepropustný. Když jsem odnášen na nástupiště dělám fanynce papa a posílám ji pusu, což mi opětuje. Vzápětí rozesmávám i rodiče pomlaskáváním a citoslovci mňam, mňam když na billboardu spatřuji bílou Activii, která je několikanásobně větší než já, a po které se můžu utlouct. Autobusem pokračujeme na Červenohorské sedlo.Keprník
Odtud vyrážíme po červené na Červenou horu, Vřesovou studánku, Keprník ( zajímavost: je přesně o 100 m vyšší než Lysá hora a stejně vysoký jako Kralický Sněžník – 1423m n.m.) a Šerák. Během cesty jdu párkrát po svých trochu si i zdřímnu. Potkáváme několik skupinek německých turistů. Na jejich pozdravy „tobly ten“ jim samozřejmě odpovídám ve svém jazyce.Šerák V hospodě na Šeráku dáváme oběd. Při placení přivádím v údiv paní vrchní. Abych dal chvilku pokoj, dává mi taťka foťák se slovy „ na Viktorku a prohlížej si fotky“. Suverénně mačkám to správné tlačítko a listuji si ve fotkách na což říká vyjevená vrchní „on to umí !? “ No musím říct, že to byla náhoda. Listovat ve fotkách umím, ale to úvodní tlačítko mi vždy zmáčknou rodiče. Z Šeráku jdeme sešupem přes Obří skály do Lipové.


3 den mapa


Chystáme se na druhou stranu od Lipové do zatím neprobádaných Rychlebských hor. Otázka u snídaně zdí jak? Na kole, pěšky? Mamka háže korunou a vítězí varianta kolo. Přesunujeme se autem do Česko-polské vesničky Horní Hoštice nedaleko Javorníku. Jelikož pořád drobně prší, měníme vylosovanou variantu cyklistika na turistiku. Předchozí den jsem si všiml, že taťka při chůzi hlavně do kopce používá hole. Když mě naši dávají na zem ať jdu po svých důrazně si o ně říkám taky. Taťka mi je zkracuje na nejméně jak to jde i tak je musím držet za kovovou část pod umělohmotným madlem. Od této chvíle už hole vyžaduji pokaždé, když mám jít po svých. Později to dolaďuji na chůzi s jednou holí, přičemž druhou ruku mám volnou pro mamku. Po chvilce stoupání jsme u skal Vysoký kámen. Na skalnatou vyhlídku stoupáme akčním terénem po kamenných schodech.Vysoký kámen Dále pokračujeme k rozhledně na Borůvkové hoře. Tak tahle rozhledna ležící na Česko-polské hranici se jim moc povedla a nejen ta. Na udržovaném trávníku kolem rozhledny jsou rozmístěny posezení se stříškami, jsou tu ohniště a taky bufet s krytou zahrádkou. Výhledy z rozhledny hodnotit nemůžu, protože je taková mlha, že když koukám shora, sotva vidím mamku, která je dole u ohně.



4 den mapa

Dnes to na déšť nevypadá, proto vytahujeme biky. Na úvod nás čeká pořádná porce stoupání odhadem tak 12 km dlouhá. Kousek za Horní Lipovou, kde stoupání nejprudší potkáváme na tyto končiny nezvykle hodně pěších a nějaké kočárky. Po cca 1,5 km přijíždíme k Lesnímu baru, kde to docela žije. Je to zajímavý počin místních lesáků, spoléhajících na slušné chování návštěvníků baru. Z nádob neustále chlazených protékajícím potokem si můžete dát pivko, svařák atd. a peníze pak vhodíte do kasičky. Dokonce je prý ani nemusíte mít a zašlete je později na bankovní účet. My zde nezastavujeme a za hlasitého zamyšlení otce, že to v ČR nemůže fungovat stoupáme dál. Ve vyšších partiích ještě projíždíme Lesním barem č.2, což představuje žlab s protékající vodou naplněný různými nápoji. První zastávku děláme na vrcholu dnešního stoupání Útulny Mates, která se nachází jen 1km od nejvyššího vrcholu Rychlebek Smrku. Jsme nad 1000 m n.m. a je tu pěkná kosa. Tu se navíc znásobuje následný 12 km sjezd. Teda mi je ve vůzku fajn, protože mám na sobě x vrstev a jsem zachumlán do deky, ale našim zuby docela cvakají. Plánované Nýzerovské vodopády bohužel míjíme, protože jsme nějak dříve odbočili a sjíždíme po úplně jiné cestě. Delší pauzu děláme v Žulové.Lázně Jeseník Odtud jedeme do Lázní Jeseník. Po 50 km se vracíme na základnu do Lipové. Při dotazu na majitelku našeho penzionu jak to funguje v Lesním baru dostáváme celkem očekávanou odpověď. No občas to někdo zneužije a vybere zboží i kasu, proto teď zásoby doplňují častěji a v menších dávkách. Skvělý výlet ukončuji obvyklým ZOO kolečkem po zahradě penzionu.


5 den mapa

PradědRáno balíme a jedeme domů. Bábina nabídka oběda ve Skřípově láká, Praděd však láká více. Loni jsem tam už sice byl, ale z Videlského sedla to zatím ani jeden neznáme. Povím vám těch úvodních 2,5 km to je teda pěkná stojka. K Malému dědu 1354 m n.m. je nutné překonat převýšení 423 m. Potom už jen sejít ke Švýcárně a asfaltkou na Praděd. Na Pradědu dáváme pořádnou baštu.u Švýcárny Sluníčko svítí, času je dost, tak dáváme oraz na Švýcárně. Tady překvapuji rodiče, když si beru do ruky vidličku, napíchávám si Marlenku a šup s ní do pusy ...všechno je jednou poprvé. Cestou dolů si dávám objímajíc plastovou láhev šlofíka.

FOTOGALERIE

neděle 22. srpna 2010

Vikiho občasník - Třeboňsko, Vysočina

TřeboňJih Čech je pro nás zatím oblastí neprobádanou, proto tam vyrážíme na další naši cyklodovolenou. Stavíme stan u Staňkovského rybníku na Třeboňsku. Rodiče jsou zvědaví jak zvládnu svou první kempovou noc. Je to v poho.první noc ve stanu Aby né, když mám ve stanu postýlku a jsem zabalen do junior spacáku, který mi půjčila Eliška. Ani prudký lijavec doprovázený hromy a blesky mě nedokáže probudit ze sladkého snu.Ikea lázeň Hned během prvního výletu padá rozhodnutí, že plánovaný týdenní pobyt zkrátíme. Důvod? Rodičům se zdá zdejší bezkopcovitá krajina poněkud fádní. Po druhém výletu a třetí noci balíme a vyrážíme směr kopečky.
Cestou zastavujeme u Pelhřimova a děláme pěší výlet jak jinak než na rozhlednu. Je na kopci Křemešník, jmenuje se Pípalka. Je asi zatím nejvyšší, na které jsme byli. Vyhlídková plošina je ve výšce 40m a k jejímu dosažení je nutno zdolat 205 schodů. Z výšek strach nemám a na roštové vyhlídkové plošině předvádím svou obvyklou desetiminutovku, kdy naháněn taťkou zběsile běhám pořád dokola.
rozhledna VojtěchovKousek nad Hlinskem zpozorujeme u hlavní cesty cosi jako rozhlednu. Co tu dělá, když ji nemáme v knize, kde jsou prý všechny? Autem dá dojet až k ní, my ale zastavujeme 300 m opodál, ať se alespoň trošku projdeme. Že ji nemáme v knize je vysvětleno záhy. Byla totiž otevřena teprve před měsícem. V deníčku mi přibývá nečekané razítko.
Toulovcovy maštale Kemp Borová nedaleko Poličky, který měl být původně jen zastávkou na zpáteční cestě se nám stává domovem na 6 nocí. Zázemí je tu o 100% lepší než na jihu, čisté umývárny a záchody, bazén, fungující sprchy. Já oceňuji zejména bejby sprchu s vaničkou (i když předchozí koupele v Ikea nádobě se mi také libily), mamka nedalekou pekárnu a taťka nepasterizovaného Otakara. Ze základny každý den vyrážíme na cca 50km výlety na kolech. Nejprve jedeme prozkoumat Toulovcovy maštale. Terény jsou chvílemi trochu náročnější a nebál bych se říct, že pro můj vozík přímo nevhodné. No, ale rodiče na mých 12kg zatím stačí, takže přenést vozík přes potok, či tlačením zdolat kamenitý singltrek není problém.zámek Nové Hrady V této oblasti m.j. navštěvujeme krásně zrekonstruovaný rokokový zámek Nové Hrady a také rozhledny Toulovcovu, Terezku, Borůvku, kolem Jahůdky kvůli dešti jen projíždíme.
Jeden den věnujeme poznávání okolí Poličky s cílem na hradě Svojanov.Svojanov - hradní věž Taky moc pěkně zrekonstruovaná památka, kde se mi nejvíce líbí výplaz do prudkých schodů hradní věže.
Nějaký ten den dále věnujeme Ždárským vrchům, kde je to prostě romantika; malebné chalupy, pastviny, lesy. O veselé momenty není nouze např. když se taťka nevědomky opírá o el. ohradník a tak se leká, že odhazuje kolo do kaluže, nebo jak mamka provádí výlov naši „bojové“ zástavy z obrovské kaluže.přelez, přeskoč, ale nepodjeď Výlety končíme na chatě na Luckém vrchu, kde to mají rádi rodiče. Nejen kvůli pivu a medovině, ale hlavně proto, že je to odsud už jen několik km dlouhý sjezd do kempu.
Po cestě zpět děláme ještě výlet v okolí Moravské Třebové, který chceme zakončit dobytím rozhledny Pastýřka. Nějakým nedopatřením ji však míjíme. Když se pak ohlížíme zpět a nahoru je tam v celé své kráse, další cíl jízdy však určují naše prázdné žaludky.
Poslední dva dny dovolené trávíme na chalupě ve Skřípově, kde zásluhou babiččiny kuchyně rychle doplňujeme ztracené zásoby glykogenu. Kola ale nezahálejí a děláme dva krátké výlety na koupaliště v Hradci se zastávkou na rozhledně v Jakubčovicích. Tu v jednom dni vybíhám hned dvakrát, z toho jednou s holým zadkem. To když se mi daří při přebalování vysmeknout ze spárů rodičů.

FOTOGALERIE

neděle 18. července 2010

Vikiho občasník - Jizerky a Krkonoše na kole i pěšky

10.7.

Část horkého odpoledne, trávím s mamkou v olomouckém aquaparku. V podvečer vyzvedáváme taťku z triatlonového závodiště a jedeme směr Černá říčka, kde budeme týden obývat penzion patřící VŠB.

11.7.

Černá Říčka – Polubný – Štěpánka – Desná – Špičák – Desná – ČŘ 25km mapa

Ráno to vypadá na opět pekelně horký den. Hned po snídani jsem vložen do Croozeru, připojen k taťkovu kolu a začínáme stoupat; co taky jiného v horách čekat, že? Naši mají zálibu v dobývání rozhleden a já jejich koníček pochopitelně sdílím s nimi. Prvním zářezem je rozhledna Štěpánka nad Kořenovem. Stoupáme k rozhledně po rozpálené asfaltové cestě a míjíme pěší dětský tábor, z jehož řad slyším „jéé ten se má“ „já chci taky svézt“ apod. Posledních 300 m k rozhledně jedeme terénem, 50 m prudký kamenitý úsek jsem ve vozíku přenášen. Na vrcholu je příjemný chládek a co rodiče těší nejvíce je tu písek i s hračkami. Myslí si totiž, že si budu hrát a budou mít chvíli klid. Na písku si ale můžu hrát doma, takže se věnuji zajímavějším věcem a rodiče musí fungovat. Nedlouho po nás doráží k rozhledně i děda s babi, čímž je péče o mě rozdělena na více hlav. Můj nový zápisník dostává první razítko a už stoupáme po schodech rozhledny. Rozhled je páradní, mě však spíše zajímají věci jako jsou schody, zábradlí atd.

Po sešupu do Desné začínáme stoupat na rozhlednu Tanvaldský Špičák. Posledních 1,5 km po rozbité asfaltové silnici je asi náročných, protože z úst mého otce stojícího v pedálech slyším slova jako „očistec“ , no a další ;-) Několikrát sice šněrujeme silnici, ale zvládáme to. Nechápu, proč jsme se místo té dřiny radši nahoru nesvezli lanovkou. A zase je tu pískoviště a k tomu prolézačky a klouzačka. A zase razítko a zase na rozhlednu, zase pěkné výhledy a zase mě zajímají spíše jiné věci.

Jakmile jsme zpět u našeho penzionu oznamuje taťka mamce, že ji vzhledem k počasí dá dárek k svátku už dva dny předem. Jůůů bazének. Jakou mám z mamčiného dárku radost všichni přihlížející vzápětí vidí. Vše končí jako obvykle. Za mého zpěvu-řevu jsem z bazénku vytažen, vysušen a převlečen.

12.7.

ČŘ – Polubný – Smědava – Jizerka – údolí Jizery – Harachov – Mumlavské vodopády – Kořenov – ČŘ 50km mapa



Dnes projíždíme srdcem Jizerek parádní šotolinou nad přehradou Souš. Před Smědavou otáčíme na uzavřenou asfaltku a po „náhorní plošině“ valíme směr osada Jizerka. Ještě před ní občerstvujeme v hospůdce Pešákovna. Všude praží, tak jdeme dovnitř. „Jééé“ říkám s hlavou zakloněnou vzhůru. Na stropě visí desítky různých zvonečků. Natahuji k nim ruku, pronáším citoslovce „mmm“ . Rodiče ze zkušenosti z naší chalupy ví, že dnes si procvičí i horní polovinu těla. Nejdříve mě k velkému zvonku vyzdvihává mamka a já zvoním. Obsluha hospody je naštěstí flegmatická a vypadá, že jí to nevadí. Po chvíli mamku bolí ruce, tak nastupuje taťka a zvedá mě ke zvonku znovu a znovu ... Za osadou Jizerka sjíždíme k řece Jizera a údolím pokračujeme směr Harachov. Za Kořenovem je několiksetmetrový terénní úsek, kde musím být oběma rodiči tlačen. Taťka nadává, kouká do mapy a nevěřícně kroutí hlavou „to přece nemůže být cyklostezka“. Sjíždíme do Harachova na koupaliště, kde už jsou dnes pěší babi s dědou. Taťka hned studuje dědovu podrobnější mapu a zjišťuje, že to cyklostezka opravdu nebyla, a že v naší mapě je to blbě nakreslené. Voda v koupališti je sice studená, ale to mě nemůže zastavit; vodu prostě miluji. Po nějaké době jsem jako vždy nedobrovolně vytažen, osušen, převlečen a pokračujeme k Mumlavským vodopádům. „Jééé“ zvolám, když vidím tu padající masu vody a už se deru k bližšímu průzkumu. Za asistence taťky ťapu v ledové vodě, zatímco mamka vše fotí. Šup do vozíku a vracíme se na základnu, tentokrát již sjízdnou cyklostezkou dle dědovy mapy.

13.7.

ČŘ – Souš – Marianskohorské boudy – Na Čihadle – Krásná Máří – Šámalova chata – Kristiánov – Knajpa – Souš – ČŘ 46km mapa

Dnes opět putujeme krásnou přírodou Jizerek. Asfaltku občas střídá šotolina, sem tam se objeví i panelový úsek, který tlumící gumicuk systém mého vozíku hravě zvládá. Zastavujeme na vyhlídce Krásná Máři. Abychom se mohli rozhlédnout musíme překonat několik šutrových překážek. Úvodní přírodní schody zvládám sám, pak jsem již nesen a ve dvou místech si mě musí podat z ruky do ruky. Vynaložená snaha je odměněna nádhernými výhledy. Z nebe začíná kapat. Na Šámalovu chatu je nějakých 7 km furt z kopce. Nasazujeme pekelné tempo a za chvíli jsme tam. Jakmile vlezeme do chaty spouští se pořádný slejvák. Sotva se občerstvíme déšť ustává a my pokračujeme na Kristiánov. I když už po obědě ve vozíku lehce klimbám má snaha usnout je přerušena stádem ovcí resp. rodiči, kteří mě kvůli ovcím vytahují z vozíku. Prý to musím vidět, abych to jako neznal jen z obrázku, však víte. Dokonale se probírám, když se v taťkově náruči nohou opírám o elektrický ohradník. Naštěstí jde ten proud přeze mě do taťky, který se leká, takže jsme v mžiku z obvodu ven.

Na základnu přijíždíme docela brzo, na bazének to prý dnes není, proto bereme nosítko, mapu a autem vyrážíme vstříc dalším dvěma rozhlednám. Bramberk vypadá krásně, ale je bohužel vč. přilehlé restaurace pro veřejnost uzavřen a vypadá, že postupně chátrá. No nic jedeme dál. Za absolvování prudkého dalšího stoupáku jsme odměněni otevřenou rozhlednou Slovanka a já navíc prvním koštem zmrzliny v životě.

Po návratu do penziónu mám ještě dost sil, proto přihlížejícím předvádím, jak ujdu více než 10 m bez jediného pádu.

14.7.

ČŘ – Pustiny- Tanvald – V.Hamry – Zbytky – Berany – Č. Studnice – Nisanka – Josefův Důl – Marianskohorské boudy – Souš – ČŘ 46km mapa

První zastavení děláme u ohrady se stádem krav. Stádo je docela daleko proto se je taťka snaží přivolat hlubokým „bůůůů“. Já doplňuji „bůůů“ v trochu vyšší tónině. Po chvilce nám bučení jedna kráva opětuje a jde k nám. Za chvilku jsou u nás všechny a mamka může fotit. Jedeme směr rozhledna Černá Studnice. Moc pěkný je zejména poslední úsek vedený po hřebeni po červené kolem skal. U rozhledny jsem položen na plac plný kamínků, kde si hraji. Zkusit se má všechno a tak dávám jeden do pusy. Taťka na to zvýšeným hlasem „Viki fuj“ a vyndává mi ho z pusy. To je pro mě impuls a dávám si do pusy další. Taťka na to „Viki fuj“ a plácne mě přes prsty. Tož ho plácnu přes prsty taky, což ho překvapuje a oba se tomu smějeme jako malí ;-) Nejdříve se po kamenných schodech škrábu na skalnatou vyhlídku, pak jsem vynesen na rozhlednu, oběd a šup serpentinami dolů. Za jízdy vyhazuji z vozíku plyšového pasažéra Křemílka. Mamka jedoucí za námi je však pozorná a tak mám spolujezdce záhy zpět ve vozíku. Po nedlouhém sjezdu stoupáme na malý brdek, kde se nachází rozhledna Nisanka. Stoupá se na ni po roštových schodech a mamka se přitom moc necítí. Na vyhlídkovém roštovém ochozu je via ferratama protřelá horolezkyně mamka hodně nervózní, obzvlášť pak když vidí s jakým nadšenímpo čtyřech lítám sem a tam. Siestu děláme v Josefově Dole, kde dostávám velkou Activii s hromadou čerstvých borůvek. I když se rodičům se sbíhají sliny, nenechávám jim ani lžičku. Ve vedru jedeme dál dlouhým nepříjemným stoupáním k Marianskohorským boudám. Tady děláme osvěžení v dřevěném žlabu u jedné z chalup. Čachy, čachy ve žlabu se mi samozřejmě moc líbí, takže je jasné, že jeho nedobrovolné opuštění končí řevem.
Jsme zpět u baráku a já to opět po asf. hřišti drtím po čtyřech. Paradox je, že z toho při pohledu na mě bolí kolena babičku, mě ani né. Po domluvě s mamkou mi z, návleků dělají nákoleníky. Ok, kolena jsou v klidu, ale po chvilce mám v sandálech prodřené ponožky a taky sedřené prsty. To babičku bolí ještě víc. Jak ji jen říct, že než se ožením, tak se to zahojí. Nejlepší asi bude, když začnu víc preferovat chůzi.

15.7.

Horní M. Úpa – Jelenka – Svorová hora - Sněžka a zpět mapa

Snídaně, za oknem začíná pršet. Mamka okamžitě reaguje slovem „Sněžka“. O dnešním programu je rozhodnuto. Dobytí nejvyššího vrcholu bylo původně v plánu, ale vzhledem k horkému počasí jsme od toho zatím upustili. Dnes by to mohlo být v poho. Začíná shon, balení, příprava. Po chvilce už sedíme i s babi a dědou v autě a jedeme směr Malá Úpa. Z Úpy jdeme po vrstevnici, chvílemi i klesáme a vysoko před námi se kromě Sněžky tyčí chata Jelenka – první a poslední občerstvovací stanice. Posledních 1,5 km po asfaltce k Jelence je to teda pěkná stojka. U Jelenky dostávám mlíko, dospěláci pivo. Taťka všem popisuje co viděl, když šel do chaty pro pivo: čtyři obrovské knedle plovoucí v borůkovo-máslové „omáčce“ posypané hromadou borůvek s kopcem šlehačky vyšším než Sněžka. Rozum naštěstí vítězí nad chuťovými buňkami a my prudce stoupáme po přírodních schodech. Jsme na vrcholu Svorové hory, odkud jdeme krásnou stezkou obklopenou klečí až pod vrchol Sněžky. Závěr po kamenech je zase trochu prudší. Hurá jsme na vrcholu. Pro vyjádření prvních pocitů bych použil slova Frištenského „no nic moc, když to srovnám s výletem na Kokořín ... “ Všude je plno šutrů, takže nemůžu ani lézt a vhledem k tomu, že jsem chodec začátečník ani chodit. Jsou tu davy lidí, z nichž se tu velká většina tak nějak nehodí, ale to je neduh všech kopců, kde vede lanovka. Včerejší jogurtovo-borůvkový nářez se poprvé ozývá. Poté co jsem přebalen sestupujeme stejnou trasou zpět. Borůvkové knedle na Jelence musíme opět oželet, tentokrát z časových důvodů. Dole s našima čekám na louce na babi s dědou, kteří šli pro auto. Rodiče dávají 10 min řeč s místním chalupářem o Sněžce a vyhlášených borůvkových knedlích. Já v poklidu sedím v trávě opodál. Mám na programu taky téma borůvky. A už jsou tu babi s dědou. Naši se loučí s chalupářem a přijde jim divné, že jsem byl celou dobu co diskutovali hodný a hrál si na jednom místě. Mé klidné chování se vysvětluje, jakmile jsem uchopen za účelem posazení do autosedačky. „Tak to je totálka“ zaslechnu. Borůvky jsou všude, jen včera, když jsem je jedl voněly trochu jinak ;-)

16.7.

ČŘ – Polubný – Jizerka - - Hubertka – Hejnice – Lázně Libverda – Hejnice – Smědava – Souš – ČŘ 61km mapa

Poslední den naši dovolené jsme opět na kolech. Jedeme pře Jizerku, pak pokračujeme pod horou Smrk k chatě Hubertka, odkud chceme sjet do Lázní Libverda.
10.7. 3 km sjezd je však vysypán 20 cm vrstvou šutrů o průměru 8 cm, již od dubna měl být na šutrech asfalt ;-) Dolů by šlo sjet po uměle vytvořeném singltreku. Taťka dělá krátkou prohlídku tratě a říká „ mít uzší vozík tak je to v poho“. Do lázní nakonec jedeme na okolo. Zlatým hřebem dnešního dne je pro mě návštěva koupaliště v Hejnicích. Netřeba asi zmiňovat, že ve vodě jsem prakticky nepřetržitě. Zlatým hřebem tropického dneška pro rodiče je 12 km stoupání z Hejnic na Smědavu. Fouká tzv. do ksichtu, proto děláme vláček mamka, taťka, já. Ani já ani taťka mamku za celou dobu na špici nestřídáme a jen se vezeme. Ze Smědavy na základnu je to už sice z kopce, protivítr je však dost silný, takže mamka na špici maká a my se opět vezeme. Tímto chci mamince (i za taťku) poděkovat, že nám to tak hezky odtáhla.

17.7.

Odjezd domů :-( Během cesty máme v plánu navštívit kozí farmu Pěnčín. Právě v době, kdy se k ní blížíme usínám, takže měníme plány a zastavujeme až v Hořicích, kde získávám další dvě razítka do svého záznamníku. První na rozhledně Hořický chlum. Naši ví, že mám rád zdolávání schodů, proto mě nasměrovávají na první schod rozhledny. 27 výškových metrů a x schodů zdolávám úplně sám. Starší paní prodávající vstupenky pak dole říkají „ to je ale šikovný chlapeček. A kolik mu je? Dva roky?“. Já už si to mezitím opět šinu ke schodům dát si ještě jedno kolo. Jsem však odchycen a s pláčem posazen do nosítka. Jdeme asi 1 km, kde rozhlednovou dovolenou zakončujeme osmým kouskem - Věží samostatnosti.


FOTOGALERIE