sobota 23. září 2017

Spartan beast Liberec



Ze spacáku se mi vůbec nechce. Aby jo když je venku 5°C. Spolubydlící Mára odchází shánět sůl, aby kloktáním ulevil bolavému krku.

V 8 startujeme. V pozadí se tyčí Ještěd a jako vždy si říkám "doufám, že nás hned nenamočí". No a v tom přichází několik příkopů s vodou. Po dvou km lehkých překážek skáčeme do rybníku. Šok. Dýchací ústrojí se v ledové vodě svírá tak, že snad požádám o pomoc záchranáře. Na druhém břehu načítám kód pro splnění memory testu a plavu zpět.



Blížíme se k základně, kde čeká série překážek. Za mě bych tuto část závodu nazval "na co sáhnu z toho spadnu". Áčko (ručkování nahoru a dolu) - pád; kladina - pád; místo aby pomocí kladky vyjel nahoru pytel jedu nahoru já; oštěp - nezůstává zapíchnutý; multiring - pád. Soupeři běží, já cvičím ( za každou chybu je 30 angličáků). Na druhém mezičase po ani ne třetině závodu mám na Máru a spol 15 minut sekeru.

Začíná přesun k Ještědu a postupné prokousávání pořadím. T8A7SPZN mám říct na memory testu, ale říkám T8A5... a jdu si opět zacvičit. Nemnoho výškových pod vrcholem se trať láme dolů a padá až pod skokanský můstek. Po schůdkách na můstek a hned dolů, kde leží hromada pytlů s pískem. S problémy ho hážu na hřbet a koukám kudy s ním mám putovat. Ty p---  no to snad nemyslí vážně. Souběžně s můstkem vede docela zarostlá sjezdovka, kterou si určitě navždy zapamatuji. Malými krůčky jdu vzhůru a v hlavě se honí "nesmíš to položit, nesmíš to položit". Vím , že kdybych tak učinil, už tu svini v té stojce podruhé na hřbet nedám. Zpáteční cesta dolů po klouzavém povrchu je taky docela "zábava". I po této překážce se mi kupodivu běží docela fajn ( následky přichází až druhý den kdy nějak nemůžu otočit hlavou do stran a proto se otáčím hezky celý). Ještě předem jasných 30 anglánů za slackline a návrat zpět do arény na závěrečnou sérii překážek.






Za zmínku ještě stojí kolečko s zednickým kýblem, který je nejprve nutné naplnit štěrkem a během putování ho držet pouze objetím. Před cílem ještě podplavání vnořené stěny, aby v cíli byla jóó kosa a je hotovo.

 
                                                                  

Po 27 km 1760 výškových metrech, 210 angličácích to mám v čase 3:24 za sebou. Mára s nádherným skorém pouhých 30 angličáků už je téměř pět minut v cíli. Oba se tak třeseme zimou, že ani nevyužíváme venkovních studených sprch a šup rovnou do civilu. Mára je 6 já 7. Dva hoši před námi jsou však součást teamů, čímž se Mára posunuje na pódium, no a protože mají i kategorii dědků neboli Masters, jdu na pódium taky. Krásný závod po všech stránkách. Z překážkových zatím nejtěžší co jsem šel.
 




VÝSLEDKY

     

 

neděle 17. září 2017

novinky konValinky - dámská jízda

Pozvánku od tety Leni na víkend do Prstruží jsme s mamkou s radostí uvítali. No ostatně ji s radostí uvítali taky chlapi ;-) V sobotu dáváme kolečko kolem Ondřejníku. Hoši dobývají Skalku a mizí směr domov. Od večera a následně celou neděli sice prší, takže je to jen na krátký výlet na kafčo. Nuda ale rozhodně není. Jak by taky mohla v šesti ženských.








 

neděle 10. září 2017

novinky konValinky - Godula

Na nejsevernějším beskydském kopečku už jsem sice byla, ale kamarádka Leontýnka ještě ne a potřebovala průvodce.







sobota 9. září 2017

Urbanchallenge

Jedná se o překážkový běžecký závod konaný v areálu Dolních Vítkovic. Startujeme ve vlnách a díky včasnému přihlášení jsem v té první. Chvíli po startu po přelezení pár překážek a slezení po lešení v hale zůstáváme v čele ve třech. Přibíháme na rozhlehlé prostranství a není vůbec zřejmé, kde máme běžet. Pořadatel nikde. První borec odbíhá intuitivně dále, já s druhým tápeme a hledáme. Nakonec se vydáváme za prvním, který už má nějakých 150m náskok. Kontejner, proběhnutí autobusem, hocha co byl se mnou ztrácím a tomu před sebou se pomalinku přibližuji. Evidentně dobře běží (aby né, když je to jak později zjišťuji jun. reproš v běhu do vrchu), ale i jednoduché překážky ho dost zpomalují. Čekám na nějakou složitější v naději, že tam bych mohl rozhodnou, ale furt nic. Kousek před cílem si díky špatného značení dáváme navíc dětskou trať. V tomto okamžiku jsme už ale v záběru cílových kamer a čas navíc nám dodatečně odečítají.






Nakonec malé zhodnocení. Prostředí závodu atraktivní. S překážkovými závody v přírodě, se co se týče náročností překážek, to nemá moc společného. Podle mě ani snad není možné nějakou překážku nepřekonat.  Je to vhodné pro obratné běžce, silové typy strádají. Vysoký počet startujících (myslím, že 700) ukazuje, že i tento typ závodu si své publikum našel. Aby né, když proti klasickému běhu je to o 100% zábavnější.

VÝSLEDKY 

pátek 8. září 2017

Vikiho občasník - 750 let Ostravy

Na historických slavnostech ku příležitosti založení města nemůžeme chybět. V areálu Slezko-ostravského hradu, kde setrváváme do pozdně večerních hodin je stále na co koukat. Sokolníci, rytířský turnaj na koních i pěší, koncert historického "punku", ohňová show atd. No a když je hlad, těch dobrot všude kolem.







neděle 3. září 2017

Vikiho občasník - Západní Tatry

Konec prázdnin trávíme se stejnou partičkou jako loni v penzionu Šindlovec. Cestou zastavujeme v Oravici odkud děláme výlet Juráňovou dolinou. Jak už to bývá v Oravici, kde jsou termální bazény narváno k prasknutí, během celého výletu ale potkáváme jen pár lidí. Juráňov potok je ledový až to bolí, naštěstí jím nemusíme jít. Jdeme nad ním krásným kaňonem stezkou plnou kytek.
 
 
 
 
 
 
Druhý den v 7 beru místo snídaně balíček se svačinou a s taťkou vyrážím vstříc Ostrému Roháči. Po 4km asfaltu sundáváme z batohu kolobku a zamykáme ji u Tatliakovy chaty, abychom si na závěr túry užili sjezdík. Od chaty už jen kamenitá stezka a hlavně rychlé nabírání výškových metrů. Jde to jako po másle Zábrať, Rákoň, Volovec ( ten už je přes 2 tisíce m), Jamnické sedlo. Na každém vrcholu krátká pauza na doplnění cukrů. Počasí ideální a díky brzkému startu je i málo lidí. Z Jamnického k vrcholu Roháče se už postupuje popolízáním v šutru. Jsme těsně pod vrcholem, stačí jen překonat pár metrů po exponovaných řetězech. Kouknu pod sebe a je vymalováno. Kolena se třesou, jdu do dřepu a nemůžu dále, ani když mi dává taťka sedák a feratový set, ani když mi říká, že proti tomu co jsem lezl loni na Hohewandu je tohle legrace. Prostě to nejde. Když ještě chvíli na plotýnce vydýcháváme přilízají tři chlapi a taťka hned „koukni jak to je lehké Viki a pak bychom to mohli ještě jednou zkusit, co?“. První chlap OK, druhý chlap koukne dolů, seká se a nemůže ani tam ani zpět. Berou mu batoh a pomalinku mu pomáhají kupředu. Po tomto né příliš přesvědčivém příkladu volíme ústup.

Cestou zpět na Zábrati potkáváme zbytek party a zatímco taťka sestupuje pro kolobku já s nimi znovu stoupám na Rákoň.
pozn. konValinky : dnes jsem byla nejvýše ve svém životě. Rákoň 1876 m n.m. Díky maminko :-*

Z Rákoně pokračujeme na Lúčnou a odtud Látanou dolinou k penzionu.


 

 
 
 
 
 
 
 
 
 Ráno už Roháče nejsou resp. jsou ale nejdou vidět, protože je tady očekávaný déšť a mlha. Co podniknem? Nedaleko, u muzea oravskej dediny loni zpřístupnili Brestovskou jeskyni. Voláme na rezervaci, ale všechny prohlídky obsazeny. No nic, bereme čelovky jdeme prozkoumávat jeskyně nezpřístupněné, které dle strejdy Péti v okolí jsou. Má pravdu a je to vzrůšo.
 
 Po obědě zjišťujeme, že ostrov Kvak na Studeném potoku protékajícím kousek od penzionu je jen poloostrovem. Začíná práce na projektu vodního díla. Primitivními nástroji dřeme až do večeře. Výsledkem usměrnění části koryta potoka tak, že by měl Kvak být brzy opět ostrovem. Holky jdou na houby a výsledkem je, že jich mají plnou bednu. Taťka běží na Brestovou a výsledkem je, že ho ze seběhu bolí stehna. Část dospělých pak sedí do dvou do noci nad různými lihovinami a výsledkem je, že je jim další den (dny) blbě.

 
 
 
 
 
 
 
I poslední ráno už Roháče nevidíme. Jupí, Kvak je zase ostrovem. Tak příští rok zase na Šindlovci.
 
 

pozn. konValinky : příští rok bych se chtěla podívat z ještě větší výšky. Kolik, že to má ten Baníkov?  Prosím, prosím tatínku.
 
FOTOGALERIE