úterý 30. srpna 2016

Vikiho občasník - Lysá

Na lysé jsem byl dosud třikrát.

Poprvé ve třech měsících vyvezen v kočáčku.

Podruhé v roce vyvezen v cyklo vozíku.

Potřetí v šesti letech jako pořadatel běhu vyvezen autem.

Možná je to ostuda, že jsem tento kopec ještě nedobyl po svých, ale to máte těžko. Na hory jezdíme o víkendu za účelem odpočinku a hlavně klidu a ten na Lysé těžko hledat. A to ještě na ni někteří imbecilové (např. jeden nejmenovaný politik ODS) prosazují výstavbu lanovky.

Přijeli holky z Brna, je všední i když prázdninový den, tož dnes by to šlo. Jo jo neprohloupili jsme. Počasí i množství lidí tak akorát. 






neděle 28. srpna 2016

Vikho občasník - Západní Tatry


5 dní budeme trávit v penzionu Šindlovec, který se nachází na začátku Roháčské doliny. Je jasné, že můj výškový rekord, který je dosud něco málo přes 2000 m n.m. se bude otřásat v základech. Nuda nebude , protože s námi jedou Škráčci a Juřínci se svými čtyřmi miláčky.
 
Cestou zastavujeme v Oravském Podzámku, abychom si prohlídli překrásný Oravský hrad. Z prohlídky nás zaujalo tzv. mučení kozou.  Odsouzený se svázal, nasolily se mu chodidla a jelikož koza miluje slané, tak lízala a lízala až se postupně prolízala tak hluboko, že chudák v bolestech umřel.
 
První slunečný den, kdy jsme plni sil do toho jdeme naplno. Lanovka sloužící v zimě lyžařům je zapnutá a pomáhá nám překonat prvních 500 m výškových do 1500 m n.m.  Od horní stanice začíná serpentinové šplhání na hřeben. Zanedlouho jsme na prvním dnešním vrcholu Brestové. Odsud pokračujeme po hřebeni na Salatín 2047 m n.m., který později nechtěně přejmenovávám na Zelí.  Za ním začínají skalnaté úseky i nějaké řetízky. Morálka v kolektivu okamžitě stoupá, protože to je jiné vzrůšo, než jen jít pěšinou do kopce a dřít jak mezek. Počasí je dost teplé, ale z doliny fouká chladný vánek jako z klimatizace.  Ze Spálené 2083 m n.m. máme jít ještě na Pacholu, z ní do Baníkovského sedla a pak dolů. Čas však tlačí, proto ustupujeme přímo ze sedla pod Pacholou neznačeným „chodníkem“. Sestup je náročný a teta Denda s z něj odnáší pár šrámů. Jakmile jsme na značce čeká nás už jen dlouhé klesání až k penzionu s odbočkou k velikému Roháčskému vodopádu. Klobouk dolů před kámoši Domčou a Péťou, kteří to dali, ač nemají zdaleka tak natrénováno jako já.
 
 
 
Druhý opět slunečný den prý bude něco lehčího, odpočinkového. Taťka dostal vycházky tak mizí, Péťa starší i mladší zůstávají na základně a zbytek jde  Látanou dolinou na sedlo Zábrať a vrchol Rákoň 1850 m.n.m. Z vrcholu, kde se připojuje taťka, se jde zpět do sedla a dolů k Tatliakově chatě. Ledové pleso je skvělá regenerace pro unavené nožky. Dlouhé klesání  k penzionu pak nejdeme po značce vedoucí asfaltkou, ale krásnou souběžnou liduprostou lesní stezkou. Nevím, nevím, ale dnešních cca 15 km s více jak 800 nastoupanými  metry mi úplně odpočinkové nepřipadá.
 
 
Třetí jak jinak  než slunečný den je v plánu dobýt prý nejkrásnější vrchol Slovenska Sivý vrch. Do akce jdeme jenom s Juřínky, Škráčci volí procházku Prosieckou dolinou. Taťkové převážejí vozy na sedlo Huty a jdou nám přes Sivý vrch naproti, zatímco my si zase pomáháme lanovkou a drtíme na Brestovou. Na vrcholu Pálenica se potkáváme s taťky. V sedle Pálenica to bohužel vzdávají Juřínci a ustupují směr Zuberec. Nevím  jestli je Sivý vrch na Slovensku ten nejkrásnější, každopádně krásný je a díky všude přítomným sklalám taky akční. Skalami by bylo asi jednodušší postupovat od sedla Huty vzhůru jak to šli ráno taťkové, ale i tak pár řetízků a obtížných míst bez problémů zvládáme. Od konce skal dolů doslova letíme. Na rozdíl od našich, které po strmém sestupu bolí klouby a stehna, mě nebolí nic. No jo, mladé, neopotřebované tělo.
 
 
 
Cestou domů se stavujeme na největší slovenskou přehradu Oravu. Na katamaránu pro 15 osob plujeme na Slanický ostrov, kde navštěvujeme goticko-klasicistní kostel s galerií. 

Vikho občasník - Západní Tatry


5 dní budeme trávit v penzionu Šindlovec, který se nachází na začátku Roháčské doliny. Je jasné, že můj výškový rekord, který je dosud něco málo přes 2000 m n.m. se bude otřásat v základech. Nuda nebude , protože s námi jedou Škráčci a Juřínci se svými čtyřmi miláčky.
 
Cestou zastavujeme v Oravském Podzámku, abychom si prohlídli překrásný Oravský hrad. Z prohlídky nás zaujalo tzv. mučení kozou.  Odsouzený se svázal, nasolily se mu chodidla a jelikož koza miluje slané, tak lízala a lízala až se postupně prolízala tak hluboko, že chudák v bolestech umřel.
 
První slunečný den, kdy jsme plni sil do toho jdeme naplno. Lanovka sloužící v zimě lyžařům je zapnutá a pomáhá nám překonat prvních 500 m výškových do 1500 m n.m.  Od horní stanice začíná serpentinové šplhání na hřeben. Zanedlouho jsme na prvním dnešním vrcholu Brestové. Odsud pokračujeme po hřebeni na Salatín 2047 m n.m., který později nechtěně přejmenovávám na Zelí.  Za ním začínají skalnaté úseky i nějaké řetízky. Morálka v kolektivu okamžitě stoupá, protože to je jiné vzrůšo, než jen jít pěšinou do kopce a dřít jak mezek. Počasí je dost teplé, ale z doliny fouká chladný vánek jako z klimatizace.  Ze Spálené 2083 m n.m. máme jít ještě na Pacholu, z ní do Baníkovského sedla a pak dolů. Čas však tlačí, proto ustupujeme přímo ze sedla pod Pacholou neznačeným „chodníkem“. Sestup je náročný a teta Denda s z něj odnáší pár šrámů. Jakmile jsme na značce čeká nás už jen dlouhé klesání až k penzionu s odbočkou k velikému Roháčskému vodopádu. Klobouk dolů před kámoši Domčou a Péťou, kteří to dali, ač nemají zdaleka tak natrénováno jako já.
 
 
 
Druhý opět slunečný den prý bude něco lehčího, odpočinkového. Taťka dostal vycházky tak mizí, Péťa starší i mladší zůstávají na základně a zbytek jde  Látanou dolinou na sedlo Zábrať a vrchol Rákoň 1850 m.n.m. Z vrcholu, kde se připojuje taťka, se jde zpět do sedla a dolů k Tatliakově chatě. Ledové pleso je skvělá regenerace pro unavené nožky. Dlouhé klesání  k penzionu pak nejdeme po značce vedoucí asfaltkou, ale krásnou souběžnou liduprostou lesní stezkou. Nevím, nevím, ale dnešních cca 15 km s více jak 800 nastoupanými  metry mi úplně odpočinkové nepřipadá.
 
 
Třetí jak jinak  než slunečný den je v plánu dobýt prý nejkrásnější vrchol Slovenska Sivý vrch. Do akce jdeme jenom s Juřínky, Škráčci volí procházku Prosieckou dolinou. Taťkové převážejí vozy na sedlo Huty a jdou nám přes Sivý vrch naproti, zatímco my si zase pomáháme lanovkou a drtíme na Brestovou. Na vrcholu Pálenica se potkáváme s taťky. V sedle Pálenica to bohužel vzdávají Juřínci a ustupují směr Zuberec. Nevím  jestli je Sivý vrch na Slovensku ten nejkrásnější, každopádně krásný je a díky všude přítomným sklalám taky akční. Skalami by bylo asi jednodušší postupovat od sedla Huty vzhůru jak to šli ráno taťkové, ale i tak pár řetízků a obtížných míst bez problémů zvládáme. Od konce skal dolů doslova letíme. Na rozdíl od našich, které po strmém sestupu bolí klouby a stehna, mě nebolí nic. No jo, mladé, neopotřebované tělo.
 
 
 
Cestou domů se stavujeme na největší slovenskou přehradu Oravu. Na katamaránu pro 15 osob plujeme na Slanický ostrov, kde navštěvujeme goticko-klasicistní kostel s galerií. 

úterý 23. srpna 2016

Vikiho občasník - rozhledna u Bílova

Byla ostuda, že lovci rozhleden jako my dosud ve svém seznamu neměli Kanihůru, která je kousek od baráku.



sobota 20. srpna 2016

Vikiho občasník - Praděd, Bílá Opava

Po roce opět na stejném místě a při stejné příležitosti. Mamka běží jesenický půlmaraton z ČH sedla na Skřítek, já s taťkou a dnes navíc s tetou Majdou jdeme Bílou Opavou na Ovčárnu fandit. Mamka probíhá vysmátá jako vždy, teta Majda se k ní přidává a můžou spolu klábosit zbývajících 10km do cíle. S taťkou musíme na Praděd i kdybychom nechtěli, protože už od počátku výletu řešíme multikešku ( pro nalezení finální kešky, která bude určo na vrcholu je třeba najít, vyluštit apod. několik, v tomto případě 9 mezistanovišť). Odměna za námahu je ještě sladší než loni, kdy jsme si na vrcholu půjčili kolobku a sjeli na Ovčárnu. Dnes si neseme stroj vlastní a sjíždíme 10 km až do Karlovky. Pak pro mamku do cíle na Skřítku a cestou domů samozřejmě náš veleoblíbený aqua Bruntál.  






neděle 14. srpna 2016

Vikiho občasník - Králický Sněžník


Dovolenou na Dolní Moravě mám rozdělenou na dvě části. Nejprve pánská jízda s taťkou, od půlky se stanu součástí  dámského kolektivu mamka a 2 x Katka.

Cestou se stavujeme na Bouzově. Po prohlídce a partičce šachů se jedeme ubytovat do penzionu Terezka v Dolní Moravě. Nachází  se kousek od bobové dráhy. Zřejmě díky nové atrakci „Stezka v oblacích“ je všude lidí jako sraček,  většinou typu "konzumáček - obchodní centrum" nikoliv typu "turista", který by člověk na horách očekával.




Penzion je útulný, náš pokojík bezbariérový s obrovskou koupelnou, z terásky restaurace je to přes travnatý plácek pár kroku do protékající říčky Morava. Po vystání fronty si dáváme jednu jízdu na bobovce. Musím říct, že už jich mám pár sjetých a tahle byla zatím nej.

Největší atrakci,  Stezku v oblacích, chceme samozřejmě taky vidět. Plán je jasný. Hned první ranní lanovkou (máme ji zdarma) v 9 vyjet nahoru a užít si prohlídku, než to tu zase všechno najede. Dle plánu činíme, kolobku a kolo zamykáme u horní stanice a užíváme si tu nádheru. Opravdu mimořádná stavba. Nahoru se jde 700m různě klikatým chodníkem, zkoušíme i zkratku lanovým rukávem. Na samém vrcholku je možno trochu zvýšit adrenalin  chozením po lanové síti. Překrásné výhledy netřeba zmiňovat. Dolů fičíme tobogánem. Monster dílo opouštíme právě včas, protože lanovka už chrlí dav a ten se žene sem. Pár desítek metrů od míst, kde nevede lanovka, není žádná chata ani žádná atrakce, začíná to, kvůli čemu jsme přijeli. Krásná příroda, výhledy, ticho a jen sem tam člověk typu (cyklo)turista. Na kole a kolobce jedeme vrstevnicí v podstatě až pod Králický Sněžník, odkud začíná cesta klesat a klesá  podél Moravy až k penzionu. Celá trasa má kolem 17km. Vřele doporučuji  jako skvělý relax. Jelikož máme ještě celé odpoledne a volňáska na jeden vstup mezi lepší společnost využíváme ho. Wellness  centrum hotelu Vista je opravdu našlapané. Aby né, když je to čtryřhvězda. Bílé župany jako přítomné neforemné dámy a pánové sice nefasujeme, ale jinak můžeme využít vše.
 
 
Plány dalšího dne mění počasí. Nad celým Králičákem sedí mlha, proto odjíždíme pár km vstříc kopečkům orlických hor. V protisměru už najíždí kolona aut užívat atrakce. Dnes to budou asi vyhozené prachy, protože stezka v oblacích je dnes opravdu v oblacích resp. v husté mlze. Z vesničky Lichkov nedaleko Králíků vyrážíme s kolobkou na zádech k dělostřelecké tvrzi Bouda. Je to obrovský podzemní komplex s kilometry chodeb spojujících pěchotní sruby vybudovaný před 2 sv. válkou na obranu naší vlasti. Máme štěstí , že naši skupinu provádí správce objektu. Je to naprosto strhující vyprávění  úžasného člověka a vůbec nevadí, že podzemí v 6°C trávíme přes dvě hodiny oproti 80 minutám, které měla prohlídka trvat. Venku je sice deštivo, chladno a mlhavo, ale po pobytu v ledničce nám připadá, že je teplo. Sjezd dolů neprobíhá úplně podle plánu. Někde volíme blbou cestu, takže při následném prodírání se lesním terénem poznáváme i další části opevnění.
 
Ráno slunce zase svítí, takže nic nebrání dobytí Králického sněžníku. Pod kopec je úsek možná 5km mírně stoupající cesty podél Moravy, který drtíme na kolobce. Pak šup kolobku na záda a začíná výstup. Po kopečcích v Rakousku mi ani nepřipadá, že stoupáme. Z vrcholu jsou pěkné výhledy, oku moc nelahodí několik pytlů překypujících odpadky. Kurňa, když si tu petku na kopec vynesu, tak si ji snesu, ne? Sestupujeme cca 2,5km ke Snežné chatě, odkud klesnem prudkým sešupem mimo značku na šotolinovou cestu a pak už jen předlouhý sjezd k penzionu. V podvečer probíhá výměna rodičů. Taťka odjíždí, mamka s Tetou Kačou a malou Kačou přijíždí. Její brácha Péťa bohužel kvůli angíny nepřijel. Snad to s těmi ženskými nějak vydržím.
 
 
 
Program dalšího dne začíná jako první den. Hned v 9 sedáme na první lanovku a jedeme si prohlídnout Stezku v oblacích. To mi samo vůbec nevadí, protože toto mimořádné dílko se neochodí. Stejně jako první den stezku v počátku náporu davu opouštíme a jdeme na  výlet. Cílem jsou 1300-metrové kopečky Podbělka a Sušina. Opět krásné výhledy, klid a taky spousta pěchotních bunkrů.
 
 
 
Výhodu, že jsme přímo v místě a můžeme být na místních atrakcích bez davů využíváme i další den. V 9hod jsme v Mamutíkově vodním parku téměř sami. Po obědové pizze v našem penzionu se vydáváme na hraniční horu Klepáč, odkud se díky rozhledny můžeme opět pokochat krásnými  výhledy.
 


 
Dolní Morava je krásné místo. V centru sice vládne tvrdý byznys, ale tak to bohužel v dnešní době je. Naštěstí, ale stačí udělat pár kroků a je člověk mimo civilizaci. Musíme doufat, že už příroda nebude muset dál ustupovat a nebude z toho další Pec p. S. , kde jezdí magoři, kteří dokáží stát 5 hodin na lanovku na Sněžku.