pondělí 14. července 2008

Švýcarsko 2008 - Allalinhorn, Albulapass

šela:

cestou k MittaghornuPo Zermattmaratonu ještě několik dní zůstáváme v Saas Almagell. Na rozcvičení si dáváme pár hodinový nenáročný výlet skalami nad vesnicí. Jsou tu nějaké náznaky via ferrat – pár žebřů, kramlí a hlavně dva pěkné lanové mosty. Škoda, že prší a je mlha. Další den je už jak počasí, tak nohy po maratónu lepší, proto se vydáváme na větší túru. Cílem je Mittaghorn 3144m n.m. Nahoru jdeme naokolo, dolů sestupujeme via ferratou.

Hlavní výzvou je však zdolat nějakou 4-tisícovku. Je jich tady kolem plno. Problém je, že výstup na každou z nich je spojen překonáním nějakého toho ledovce. S tím zatím bohužel nemáme žádné zkušenosti. Proto již několik měsíců před touto akcí žhavím dráty netu a provádím teoretickou přípravu. Postupně kupujeme potřebnou výbavu – mačky, cepíny, helmy, lano, karabiny. Teoretické znalosti předávám Markét, učíme se vázat uzly, jak používat cepín, jak se dostat z ledovcové trhliny, jak se pohybovat v lanovém družstvu apod. Dle průvodce padá volba na Allalinhorn. Je vysoký 4027m n.m. a prý relativně snadný. Vybíráme cestu od Britanniahute, což je dle průvodce „hodnotnější“ trasa výstupu. Chata je však 3030 m n.m. a musíme se k ní nejprve dostat. Nejrychlejší varianta je nejprve lanovkou a pak nějakou hoďku pěšky. Lanovka ale stojí 50 éček, takže jako správní spořiví Češi vyrážíme pěšky už zespod. V 5,30 jdeme do hory, u Brittaniehute jsme kolem poledne. Scházíme pár set metrů od chaty k nástupu na ledovec. Nikde nikdo, jen masy sněhu, ledu a čtryřtisícovky kolem. Najednou na nás padají stísněné pocity, uvědomujeme si velikost hor v kontrastu s našimi nulovými zkušenostmi, prostě jsme posr---. Vracíme se k chatě, kde situaci probíráme s obsluhou. Ta nám výstup touto cestou vzhledem k našim zkušenostem vůbec nedoporučuje, navíc vyrazit až v poledne je taky blbost. Cestou dolů jsem naštvaný a nahlas se zamýšlím proč jsme vůbec vybavení na ledovce kupovali a radši nezůstali jen u ferrat. V duchu si říkám „kurňa přece musí být nějaká 4tis., kde vylezou i takové horolezecké lamy jako my. Večer listuji v průvodci a volba padá opět na Allalinhorn, ale jinou lehčí trasou.

Dáváme den oraz který trávíme cyklo výletem k přehradě Martmark a návštěvou nádherného Saas Fee.

Allalinhorn V den D vyjíždíme lanovku éčka neéčka do stanice 3500m n.m. Je azuro a lyžařská sezóna je v plném proudu. Obouváme mačky a jdeme na to. Dnes určitě nepůjdeme osamoceni, což nás v dané situaci těší. Procházíme napříč sjezdovkou, pak dáváme sedáky, cvak na lano a už prudce stoupáme k vrcholu. Předbíháme pár pomalejších skupin a jsme ve sedle. Tu se nám otevírá pohled, který se ani nedá popsat. Dojatí hledíme jako telata. Máme Alpy jako na dlani. Vše umocňuje dominanta Materhornu. Je to „kochačka“, kterou jsme zatím nikdy nezažili. Letíme k vrcholu, jóóó Allalinhorn dobyt. Jsme poprvé nad 4tis. konkrétně 4027m n.m. Když se dívám kudy bychom sem asi šli o dva dny předtím z Bittaniahute, tak jsem rád, že jsme to otočili. Cestu dolů si užíváme, v lanovce pak jedeme s českou lyžařskou repre. (Trejbal a spol.).

Poslední den našeho pobytu máme v plánu lahůdku a to Via ferratu Jagihorn. Pikantní na ní je to, že se musí m.j. překonat dost exponovaný a dlouhý lanový most. No most, jsou to spíše čtyři lana, dvou se držíte a po dvou kráčíte. Ze Saas Grund vyjíždíme lanovkou ..... Odtud sestupujeme k chatě ..... Již z dálky vidíme onen lanový "most" natažený mezi dvěma kopci skal a na něm pidičlovíčky. Počasí se ale začíná horšit a jakmile přicházíme k chatě začíná pršet. Tak to si ferratu budeme muset nechat na příště. Nastupovat na ferraty v blbém počasí je dost nebezpečné m.j. hlavně proto, že v bouřce se ocelové jistící lana v podstatě mění na bleskosvody. Scházíme na mezistanici lanovky Kreuzboden a copak to vidí naše očka ... koloběžky. A jde se na to. Půjčujeme si bytelné terénní stroje s kotoučovkama a zahajujeme sjezd.. Zážitek je to náramný, před vámi kulisa čtyřtisícovek a vy padáte do hlubokého údolí. Na vyhlídkách občas zastavujeme a kocháme se. Sjíždíme do Saas Grund, balíme věci a opouštíme tuto oblast.

V dalších dnech máme v plánu provětrat silniční kola a zdolat některé známé aplské průsmyky. Přesunujeme se do kempu městečka Ulrichen. V noci začíná pršet a prší až do rána. Ráno déšť ustává proto na kolech vyrážíme směr Nufenenpass (2478m n.m.), což je nejvyšší silniční průsmyk Švýcarska. Po pár km stoupání začíná pršet, po cca 10km již řádně lije. Schováváme se pod stříšku, kde mají výběh čuníci. Déšť neustává, průsmyk je kdesi v dálce v husté mlze, otáčíme zpět. Sjezd je výživný zejména proto, že jsme po chvilce durch a zuby drkotají zimou.

Měli jsme zde v plánu i další krásné průsmyky jako např. Furkapass, ale prší i následující den a tak se autem přesunujeme přes průsmyk Grimslpass do kempu městečka Innertkirchen. Odsud máme v plánu cyklo výlet do sedla Grosse Scheidegg (1962m n.m). Je to vyhlášená cyklistická lahůdka. Po uzké silničce uzavřené pro auta se stoupá vzhůru, nad váma se tyčí Jungfrau a jedna z největších horolezeckých výzev, 2km kolmá severní stěna Eigeru. No jo ale pořád prší, proto alespoň děláme pěší výlet skalní soutěskou Aareschlucht. Je to sice slabá náplast, ale lepší než nic. Když prší i následující den balíme a pokračujeme jinam. V cestě nám však stojí průsmyk Sustenpass (2224m n.m.). Za volantem je Markét a našim Eskortem stoupáme serpentinama do sedla. Nejprve začíná poletovat sníh a my ve veselé náladě říkáme „ konečně přestalo pršet“. Sněžení houstne, cesta začíná být bílá a naše veselá nálada se vytrácí. Na cestě je už tak 10cm náš ford na letních gumách šlape stopu, nikde nikdo jen mlha a nekonečné sepentýny. ABS pracuje naplno, občas po cestě spíše kloužem, než jedem. Zastavit ale nelze, protože bychom se už nerozjeli. Najednou proti nám sněžný pluh. V našem směru však nic. Už je tu závěrečný tunel a jedeme dolů. Uf to bylo adrenalinu, radši ale máme ten ferratový.

CYKLOTRASA ALBULA>>

Albulapas Kempujeme u vesničky Filisur. Je po dešti proto si dáváme podvečerní procházku okolím. Ráno je konečně zase krásně, sedáme proto na silničky a vyrážíme na Albulastrasse. Nádhernou krajinou si užíváme cca 25km stoupání. Souběžně s naší cestou vede i železnice, jelikož je to dost do kopce, tak vlak musí nastoupávat pomocí kruhových kamenných nájezdů – smyček. Zbudovat železnici v těchto končinách je mistrovským stavitelským kouskem. Jak jedeme, tak vlak chvilku vidíme, pak se zanoří do tunelu, za chvíli se odjinud vynoří, dá si smyčku, aby nabral výšku a tak pořád dokola. Pár km pod sedlem nás vláček opouští a zanořuje se do 6 km tunelu. My stoupáme dál a najednou jsme v sedle Albulapass (2315m n.m.).k Julierpass Je tu sice trochu sněhu, ale v závětří na sluníčku je fajn a my si za odměnu dáváme pivo. Pak šup všechny hadry na sebe a užíváme si 8km sjezd. Projíždíme známé město St. Moritz , v dalším městě Silvaplana začínáme opět nastoupávat metry. Ze začátku cesta stoupá dost prudce, pak se to sice zmírní, ale do ksichtu nám fouká silný proťák, takže máme pocit, že stojíme na místě. Po nějakých utrápených 6km dobýváme sedlo Julierpass (2284m n.m.). Pak drtíme dlouho (cca 40km) mírně z kopce do městečka Brienz odkud už je to kousek do kempu.

CYKLOTRASA STELVIO>>

Brzy ráno balíme protože máme v plánu sedlo sedel Passo dello Stelvio (2757m n.m.). Stelvio jsme už před časem zdolali od Bormia, dnes si chceme vyzkoušet náročnější variantu od Trafoi. Autem se přesunujeme do výchozího bodu, městečka Santa Maria. Ze S.M. se Stelvio dá zdolat nejjednodušeji překonáním 1400m převýšení na 12km. Tudy bychom se, ale chtěli vracet, takže ze S.M. nejprve sjíždíme nějakých 25km do města Prado. Odtud už je to do sedla „jen“ 23km s převýšením 1850m. Po 12km stoupání, kousek za Trafoi je však uprostřed cesty značka zákaz vjezdu s nápisem „Geschlossen wegen steinschlag“ tzn. že cestu zavalily šutry. Sondujeme zda-li by se to nedalo nějak projet. Nedalo. Urvala se prý kamenná lavina a budou to odstraňovat min. 3 dny. Kurňa je to pech, že si nevychutnáme závěrečný serpentinový (44 ks serpentin) výšvich, kdy je každá z nich označená cedulkou s číslem a nadmořskou výškou. Vracíme se zpět do Santa Marie. Především zásluhou pražícího slunce jsme celkem hotoví, takže pokusit se v odpoledních hodinách ještě dobýt sedlo vzpomínanou 12km variantou zamítáme. Balíme a odjíždíme.

Přesouváme se do rakouského Ehrwaldu. Odtud máme v plánu vyjít na nejvyšší horu Německa Zugspitze (2963m n.m.). Je krásný slunečný podvečer a Zugspitze vypadá parádně. V recepci kempu se snažíme získat nějaké info kudy k vrcholu nejlépe, jaké bude počasí apod. Slečna kouká do PC a říká, že zítra to kvůli počasí nepůjde. Je ráno a psa by nevyhnal. Chčije a chčije, všude mlha, předpověď bohužel říká, že tak má být několik dalších dnů. Dáváme ještě relax v krytém bazénu kempu, balíme a jedeme k domovu. Celou cestu Rakouskem hustě prší.

V podvečer kotvíme v penzionu u Vranovské přehrady. Další den děláme cyklo výlet kolem Vranovské přehady. Navečer se přesunujeme ke Kroměříži do vesnice Morkovice-Slížany, kde v místní restauraci koštujeme různé druhy Bernardů. Noc trávíme ve stanu na koupališti. Naši pestrou dovolenou zakončujeme triatlonovým závodem „Morkovské chlap“.

FOTOGALERIE>>

sobota 5. července 2008

Zermatt maraton

šela

Na popud účasti oddílových kolegů Ludi a Libora na slavném Jungfraumarathonu vznikla myšlenka zúčastnit další alpské lahůdky. Kromě dvou zmiňovaných se dále k závodu přihlašuje Švidra, já a můj bratr. Luďa, Libor, Švidra i já máme za sebou poměrně bohatou sportovní minulost ať už běžeckou či cyklistickou, takže obavy o přežití nejsou, horší je to s mým bratrem Vladanem, který má sice atletickou postavu, ale né proto že by dělal atletiku, ale proto, že zvedá železo v posilovně tzn. že dokončení tohoto maratonu je pro něj obrovskou výzvou. Jednou už Vladan závod běžel. Byl to vánoční běh na 6km v Bělském lese, na který jsem ho přemluvil v rámci jeho vánoční návštěvy ČR ( žije v Curychu). Z jeho výsledku jsem byl mile překvapen, protože udržel tempo kousek pod 4min/km. Je fakt, že z toho pak onemocněl, ale to spíš bylo tím, že si nevzal na nagelovanou palici čepici. Ale zpět k maratónu. Na jaře Vladan omezuje kouření (jak cigár tak zela) a plný elánu vyzvídá, jak by se měl připravovat. Dávám mu tedy obecné rady jako dobré boty – základ, začít kratší úseky prokládané chůzi, postupně prodlužovat, protahovat se apod. Až po delší době zjišťuji, že brácha sice něco běhá (počáteční elán samozřejmě brzy opadá), ale téměř vždy jen v posilovně na páse. Jednoho dne se mi brácha chlubí „dnes jsem na páse běžel hodinu a půl“.Vladan s Tatíkem
„Blázen, to musí být na palici“ říkám si. Faktem je, že bratr poté už tento trénink neopakuje. Jeho den D se kvapem blíží a tak podniká ještě jeden 30km trénink po malebných kopcích v okolí Curychu. Běží s ním i jeho psík Fifty, který si chudák strhává polštářky na packách. Dva dny před závodem navštěvujeme bráchu v Curychu, kde předzásobujeme tělo před výkonem (pivo, steaky). Den před přijíždíme do horské vesničky Saas Almagel, která leží v sousedním údolí od toho, kde poběžíme závod. Že je to vesnička krásná, čistá a bez architektonických hrůz, se nemá cenu ani zmiňovat, protože takové jsou ve Švajcu téměř všechny. Máme zde na týden pronajatý byt v třípatrovém dřeveném domě. V předvečer závodu jdeme a jídlo do jedné z mnoha místních restaurací. Obsluhuje zde jedno slovenské a jedno polské děvče a tak se cítíme jako doma. Na úvod si dáváme na účet podniku vynikající jeřabinovici. Dáváme zase nějaký ten steak, co se nám líbí je to, že si k němu můžeme naložit přílohu, na kterou máme chuť. Stůl stojící opodál se prohýbá pod nepřeberným množstvím zeleniny a salátů. Pivo je taky slušné a spát odcházíme spokojeni.
Vladan finišujeRáno se setkáváme s oddílovými kolegy ve vesničce St. Niklaus, kde budeme startovat. Nejprve startuje masa tzv. eliťáků, pak my. První půlka do Zermattu je v poho, moc se toho nenastoupá, najde se i pár seběhů. Kousek za Zermattem se začíná prudce stoupat a trvá to do cca 32km. Následuje 500m prudký seběh, nějak nedokážu přepnout a stehna bolí jak čert. Pak cca 1km prudké stoupání a následuje pro mě nejhorší úsek. Několik km klesání. Né prudké i tak mě ale brutálně bolí jak stehna, tak kolena. Jo zapomněl jsem na počasí. Je skvělé, když se navíc před vámi tyčí majestátný Matterhorn nedá se to nazvat jinak než „běžecký orgasmus“. Poslední 3km z Riffelalp je to stojka jako hrom. Závěrečná 500m „rovinka“ a cílový Riffelberg (2585m n.m.) je tu. Vyskakuji a plácám do cedule Ziel. Stehna na kaši, kolena a záda bolí, na stehnech a prdeli pálí vlk, ale je to tam. V hlavě se mi honí „ty vole proč si od toho bráchu neodradil ... to ho zabije“ . Jdu na vrchol závěrečné stojky fotit a vyhlížet bratra, Švidru, Luďu. Probíhá Švidra je v poho, Luďa je v poho, brácha zatím nikde.česká výprava Přicházejí rodiče, vyhlížíme bráchu spolu a v duchu si říkám „možná dostal rozum a v půlce to zabalil“ . Nezabalil ... bílé triko, podkolenky, čepka ...brácha . Je před ním poslední 300m stojka a dalších zvlněných 500m do cíle. S rodiči poskakujem radostí a brácha bojuje s posledním stoupáním. Je to boj, který jsem za dobu, co běhám mockrát neviděl (jednou třeba, když kámoš Řepa dobíhal ostravský maratón). Tatík kousek sbíhá a jde s bráchou. Brácha se sune kupředu s grimasou v obličeji a je vidět, že kolena ho moc neposlouchají. Jde prostě jak „naprcaná bělice“. Pár desítek metrů před cílem z ampliónů hlásí „Vladan Velicka Zurich“ a brácha s českou vlajkou protíná cíl. Mamka Evík je dojatá k slzám. Abych řekl pravdu taky k nim nemám daleko a mám o hodně větší radost, než když jsem pásku protínal já. Vladan je rozsekaný na kaši (hlavně kolena) , ale šťasný ... a vo tom to je. Jsem na něj hrdý – nedokážu si vůbec představit, že bych na trati bojoval ještě o dvě hodiny déle. Dolů jedeme zubačkou a vracíme se do Saas Almagel. Večer jdeme samozřejmě na „jedno“ , ale v cestě má brácha jednu překážku a to sejít po schodech ze třetího patra našeho přechodného bydliště. Čelem to nejde, proto se obrací zády a držíc se zábradlí se schůdek po schůdku sune dolů ;-)




Jak to viděl oddílový kolega Luďa Bednarz:

Máme to za sebou... 42,2 km v kraji pod majestátným Matterhornem a převýšení blížící se dvěma kilometrům. Abychom se ovšem mohli vůbec postavit na start ve vesničce St. Niklaus, čekalo nás 1500 kilometrů po českých, německých a švýcarských dálnicích... Naše putování začalo ve čtvrtek, kdy se teploty blížily ke 35 stupňům Celsia. V okamžiku, kdy jsme míjeli Plzeň začalo tak trochu bouřit, blýskat a pršet a během pár kilometrů klesla teplota na 17 stupňů. A sakra... Předpověď se naplňuje. Ale již v pátek při míjení Basileje bylo zřejmé, že všechno bude jinak...
V sobotu ráno bylo azůro, sem tam nějaký beránek na obloze a příjemných 20 stupňů v nadmořské výšce 1100 metrů, kde byl umístěn začátek závodu. Zermatt marthon není zatím tak populární jako jeho starší sestra Jungfrau marathon, ale i tak se na startu mačkalo úctyhodných 1500 běžců. Vybíhalo se ve vlnách - nejprve elita, osm minut poté štafety (dvoučlenné, každý člen si střihnul půlmaratónek po trase hlavního závodu) a za další dvě minuty zbytek startovního pole. Trasa běhu byla vedena po vedlejších asfaltových cestách, po šotolinových cestách a taky po turistických chodnících. Prvních 16 km bylo víceméně pohodových, protože se stoupalo jen lehce (cca 300 metrů) do vesnice Taesch. Pak to začalo být horší - do Zermattu se běželo z větší části úzkým turistickým chodníkem se strmými výběhy a seběhy. Při vbíhání do Zermattu mě čekalo první a poslední zklamání na tomto závodě - očekával jsem totiž malebnou horskou vesnici, ale čekalo mě obrovitánské staveniště s velkým štěrkovištěm hned v úvodu. Zermattem jsme ovšem proběhli jedna dvě mezi hotely, turisty a všudepřítomnými elektrovozítky (běžná auta totiž do Zermattu nemají přístup). A za Zermattem začal ten správný horský charakter závodu - my, běžci posledních sledů, jsme okamžitě přecházeli do kroku, protože stoupání začalo být strmější a strmější. Jen občas kolem nás proběhl čerstvý druhý člen štafety, ale jinak to vypadalo na pochoďák :-) Na 28. kilometru na mě přišla krize, poblíž cesty byla lavička, tak jsem zasedl, rozmasírovával křeče a přemýšlel. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem se sebral a vyrazil dále. Jako mávnutím kouzelného proutku se mi opět dařilo běžet a vůbec jsem si to začal tak nějak více užívat... O výpadku svědčí i časy na jednotlivých kilometrech - zatímco do 28.km se pohybovaly od 5:45 do 8:00 na kilák, tak 28. a 29. kilometr trvaly nekonečných 15 minut :-) Od 33.kilometru nás čekalo čtyřkilometrové klesání, což byl docela záběr na nohy uvyklé dlouhému stoupání. To už se většinou běželo po horských chodnících, občas po hliněných cestách. Tato pasáž byla vizuálně úžasná, sbíhalo se směrem k Zermattu a celou dobu se proti nám tyčil zasněžený Matterhorn. Od 38.kilometru zase nastoupilo stoupání, které na cca třech kilometrech přidalo 400 výškových metrů. Výhled byl zredukován na lýtka běžců před námi a vědomí blízkosti cíle dávalo zapomenout na únavu. A pak už jen cca půlkilometrová skoro rovinka pro diváky, kde se dalo předvést, co v člověku ještě je a mocně zafinišovat (a nebo taky ne :-)
A co výsledky? Šela, čtrnáct dnů po Ironmanovi, ukázal, že ho jen tak něco nezlomí a s časem 4:03 vybojoval 22.místo v kategorii muži nad 30. Nezmar Milan si doběhl pro 61.místo v čase 5:20. Luďa si došel v mocném finiši pro čas 5:48 a Šelův brácha Vladan s nakřápnutým kolenem dorazil 6:01 po startu.

A nějaké zhodnocení? Pěkné počasí, nádherné výhledy, bohaté občerstvovačky, fajn atmosféra na trati (zvláště povzbuzující Japonky jsou kouzelné :-) a výborná organizace. Jen kdyby to nebylo tak daleko :-(

FOTOGALERIE>>

VÝSLEDKY>>