pondělí 28. února 2011

Vikiho občasník - beskydský víkend


Dnes se koná poslední 17. etapa Lysacupu. Mezi 180 startujícími je i mamka, která poprvé testne co udělá její vody zbavené koleno. Já jdu hned po startu s taťkou a strejdou Mišákem do restaurace Rajská bouda na malé občerstvení před výletem. V restauraci mají pro nás špunty skvělé atrakce, proto ji opouštím nedobrovolně a s řevem. Na vozík dáváme lyže a jdeme na to. Už na druhém km v prudkém stoupání se ukazuje , že lyže nebyly ta správná volba a naopak, že ta nejlepší volba byla angažovat strejdu Mišáka . Tření o vyčnívající kameny způsobuje to, že jeden z vrutů, kterým je připevněný kovový vinkl k lyži se vytrhává, ohýbá se a vozík lehá na bok. Vinkl narovnáváme a opatrně, taťka tahajíc, strejda tlačíc pokračujeme dále. Zajímavé je to hlavně, když napříč překováváme dvě sjezdovky, co nám jsou v cestě. Další občerstvení i s obědem je na Sepetné. Po obědě chvíli skotačíme na průlezkách dětského hřiště a vydáváme se na ubytko do hotelu Freud. Mamka nám jde od hotelu naproti. Z atmosféry cítím, že je něco ve vzduchu. Muselo se něco nemilého stát. Co se stalo mi docvakává jakmile vyslovuji „brum“. Normálně by mi v ruce okamžitě přistála moje milovaná Růžena, ale teď. Rodiče se hned snaží přehodit výhybku na jiné téma a dát mi jinou hračku a myslí si, že jsem úplně blbej a nepřijdu na to, že RŮŽENA JE PRYČ !!! Taťka odchází s vozíkem napřed. Po chvíli běží kolem nás zpět a mizí. Je to jasné. Běžel ji hledat.

Růžena is death

mapa

V narvaném společenském sále hotelu zatím probíhá vyhlašovací ceremoniál Lysacupu. V kategorii „nejmladší účastník“ se mám na pódium dostavit i já. To by se ale muselo mamce podařit mě dostat do sálu. Strach z davu je silnější než touha zjistit co způsobuje to, že ze sálu každou chvíli vychází nejistým krokem nějaký rozjařený strejda.

Po nějaké době přibíhá taťka. Bez Růženy, ale s opicí (plyšovou) po které teď zřejmě teskní jiný prcek. Dole v sále duní VZ a Tři sestry. Veličkovi místo toho mají večerní trénink na dlouhé chodbě v prvním patře. „Připravit pozor teď “ a běžíme s taťkou na konec. A zpátky. Po půlhodině to zjevně přestává taťku bavit, mě však né. Hned jak usedne a srkne si piva ho beru za ruku a vynucuji si další start. Potom ještě dlouho hrajeme fotbal. Jdu s mamkou spát, ale spím jen já. Mamce nějak vadí hluční strejdové vracející se do okolních pokojů a pak taky vrátivší se chrápající taťka. Jó mamko, kdyby sis se mnou dala večerní trénink nebo s taťkou pár rund zelených znavená bys usnula jako já.

Ráno v půl sedmé běžecký trénink po chodbě opakuji. Taťka má co dělat, aby mi stačil, sednout a odpočinout ho ale nenechávám. Z pokojů se postupně vynořují strejdové, které zřejmě někdo předčasně probudil. Už nejsou tak rozjaření jako večer. Naopak se sotva po chodbě vlečou, jsou opuchlí a pomačkaní.

V krásném slunečném dni vyrážíme na výlet. Jdeme nádherným údolím potoka Mazák na Butořanku, odtud okolo Smrčiny na oběd do penzionu Sluníčko a dolů na Ostravici. Víkend ukončujeme ve Frýdlantu na bazéně. Na malé plastové klouzačce dávám jednu jízdu za druhou. Po dopadu do bazénu jsem vždy vyloven postaven na břeh a jedu znovu. Drkotající zuby jsou znamení k odchodu do teplé výřivky. Vodu miluji, takže se není co divit, že po hodině opouštíme bazén s řevem.

mapa

garmin

pondělí 21. února 2011

Vikiho občasník - únik před PM10

Prašného aerosolu PM10 je v ostravském vzduchu opět 3 x více než je limit. Já, mamka i auto jsme už zdraví, takže hurá se trochu nadýchat do hor.



Sobotu věnujeme naši oblíbené klasice, Pustevnám. Na Ráztoce stojíme před otázkou co nasadit na můj vozík. Před lyžemi dostávají přednost kola. Mlha by se dala krájet. S vidinou slunce ve vyšších polohách stoupáme kolem Nořičí hory. Na této variantě výstupu se nám líbí především to, že zde většinou nepotkáme ani živáčka. Dnes tu potkáváme akorát pár zoufalých běžkařů bojujících se sjezdem po zledovatělé krustě. Pustevny a furt mlha. Zkoušíme to ještě výš k Radegastovi . Stále mlha. Vidět sice není nic, ale zase to má výhodu, že je Radhošť promenade skoro liduprázdná. Na chatě Šumná dáváme jídlo. Dolů jedu s mamkou lanovkou, taťka s vozíkem sbíhá.

mapa

garmin



V neděli chceme prozkoumat Palkovické hůrky ze strany od Hukvald. Hlásili, že bude slunce, ale sněží. Nikde nikdo, bukové lesy, romantika. Oběd dáváme v hotelu Barborka. Posilněni dobýváme nejvyšší kopec hůrek Kubánkov (660 m.n.m).



mapa

garmin

čtvrtek 17. února 2011

Vikiho občasník - začátek roku 11

Z hlediska cestovatelských aktivit to byl nejslabší úvod roku, co jsem kdy zažil. Důvodem byly nemoci ale i technické závady.

V.Javorník

8.1. Nový rok začíná slibně výletem na Velký Javorník. Není téměř sníh, proto jdeme pěšky. Navíc jde se mnou i kámoš Honzík, takže je veselo.


totální únava

mapa

garmin


15.1. Velký Javorník je prvním vrcholem závodu B7 na jehož letošní ročník se už mí pobláznění rodiče dobrovolně přihlásili. Posledním a zároveň cílovým vrcholem je kopec Javorový, na který se dnes chystáme. Ze čtvrteční pařby u Mátyho se nějak nemůžu vzpamatovat. Mamka to včas odhaluje, vráží mi ho tam a nikam se nejede. S 38°C se chodit po horách není dobré. Později se dozvídám, že čtvrteční večírek neustáli ani Máty a Adámek.

22.-23.1. Nemoc je pryč, ale mám ještě naordinován klídek. Víkend je ve znamení „džemování“ na nízkých tepech po nejbližším okolí – Myslivna, kolem řeky Opavy.

29.1. Dnes konečně dáme ten Javorový . Hlavně se těším na jízdu dolů lanovkou. Jsme připraveni k odjezdu, dáváme tel. znamení babi a dědovi, že už můžou sejít a přiskočit k nám. Autu se na hory nechce. No ono se mu nechce ani od baráku. Znovu telefon babi a dědovi. Po nějaké době nás děda nabírá autem. Časově bychom to už nestíhali, proto jedeme jen do Čavisova odkud se vydáváme směr Klimkovice naším oblíbeným údolím říčky Polančice. Je to tu romantika, meandry říčky, dřevěné mostky. Romantika končí u dálničního tunelu pod Hýlovem odkud stoupáme na jídlo do penzionu U hasičů, pak přes lázně zpět k autu.

5.2. Dnešek je ve znamení cestování dopravními prostředky. Prvním je autobus č. 54 na Svinov. Z otevírání dveří jsem nadšen. Mé nadšení ale nezdílejí rodiče. Kauflandoví a Lídloví spolucestující nejsou jejich krevní skupina. Druhý dopravní prostředek je Elefant - moderní, čistá vlaková souprava. Škoda, že vystupujeme už ve Štítině. Odtud jdeme do Zátiší a Dolní Lhoty. Po zastávce v restauraci na hřišti jedeme tramvají domů. Na Hlavní třídě se nedobrovolně rozdělujeme na dvě skupiny. Na naší výstupní zastávce je už taťka s babi venku z tramvaje, zatímco mamka se mnou na klíně se pokouší vstát a nejde jí to. „Alíííí“ volá mami. Taťka skáče do tramvaje, bere mě do náruče, hop ven, dveře se zavírají a tramvaj odjíždí. Já říkám papa mami a mávám. Taťka a babi se můžou utlouct smíchy. Děda v tramvaji bojuje s přezkou batohu, která mamku upoutala k sedadlu.

se Zátiší

mapa

garmin

6.2. Sviňa auto zase nejede. Přitom ve všední dny normálně jelo. Jdeme pěšky na Hýlov.

7.2. Jdu do Hošťálkovic navštívit kamarádku Marušku. Moc zábavy s ní ale zatím není, konverzace taky vázne. Asi je to tím, že je na světě teprve od prosince. Doufám, že na čokoládové skvrny, které se objevily na béžové sedačce bude tetě Karin stačit čistící prostředek a né nůžky. Taky doufám, že mě ještě někdy pozve na návštěvu.

13.2. V týdnu se mamce objevuje voda v koleně. Kamarád Mudr. Koudy mamku vody zbavuje, ale přesto to ještě není na hory. Chceme se kousek přesunout autem ať máme zase nějakou změnu, ale je víkend a auto zase nejede. Jdeme klasiku. Pěšky na Hýlov, oběd v lázeňské restauraci, domů autobusem.

pondělí 14. února 2011

Vikiho občasník - poprvé na šichtě

Nedávno jedna známá od rodičů otvírala fotoateliér. Potřebovala nějaké fotky do výlohy provozovny a při té příležitosti jsem dostal nabídku na práci modela. Neváhal jsem ani minutu. Musel jsem využít šance, která se už prý později asi nenaskytne. Zatím to totiž vypadá, že budu vizáží po taťkovi, takže kariéra modela prý připadá v úvahu pouze v tomhle útlém věku.




K první sérii fotek byly často dotazy, co že mi to mamka naplácala na vlasy. Ty vlnité slepence co mám na hlavě nejsou dílem žádné kosmetiky nebo gelu punkerů (cukrová voda), ale náhody. Stačí si zapomenout umýt vlasy, zapomenout se učesat a dílo dokonat pletenou zimní čepicí.

Na druhé focení focení jsem si přinesl vlastní rekvizitu, oblíbenou dřevěnou mašinku, kterou mi vlastnoručně vyrobil děda.




Při třetím a čtvrtém focení jsem dal rázně a hlavně hlasitě najevo, že momentálně nejsem v situaci, kdy musím vzít každý kšeft. Do kostýmu čerta se jim mě prostě nepodařilo za žádnou cenu dostat.

FOTOGALERIE>>

pátek 4. února 2011

Vikiho občasník - moje Růžena

Růžena je medvěd, Růžena je originál, Růžena je můj úplně nejlepší kamarád.



Trávíme spolu prakticky veškerý čas. Odcestovat někde bez ní to se prostě nesmí stát. Mamka by mohla vyprávět, jak se musela autem vracet domů z Raduně jen kvůli zapomenuté Růženě. Provést očistu jejího mnohdy ušmudlaného těla je taky problém. Jakmile jsem viděl, jak to s ní v pračce háže, oplakal jsem to tak, že musel být prací program po pár minutách přerušen. Zmoklou Růženu jsme pak s mamkou vysušovali fénem. Vůbec nejradši mám naše intimní chvilky, když si večer znavení zalezeme do postele. Růžena vydávající lehké štěrkavé zvuky mě šimrá packami po obličeji a společně usínáme.

Abychom předešli podobným nepříjemnostem jako je zapomenutí Růženy doma vymyslela mamka vychytralý plán, totiž sehnat jí jednoho či dva dvojníky a dát je na místa, kde často býváme (auto, chalupa). Ale narazila. Prošla hračkářství, supermarkety, internet a nikde nic. Jediné co o ní zatím víme je, že se narodila na Srí Lance. Pokud někdo někde narazíte na její sourozence dejte prosím vědět.