Kňourání ( připomíná vrzající dveře) – dříve jsem používal, když jsem ležel v kočárku a nikdo si mě nevšímal, nyní to už používám jen zřídka, protože naši pak hned spekulují, co by mi mohlo být ( hlad, větříky ...)
Pokašlávání – to jsem zařadil místo kňourání. Je super, že rodiče pochopili, že když pokašlávám tak se nudím a je třeba vzít nějakou hračku a hrát si mnou nebo se mi jinak věnovat.
Hlasité zívání – používám hlavně v noci, když se vzbudím a mám hlad. Je to míň namáhavé, než hned začít plakat a plní to účel. Zpravidla tím vzbudím taťku, ten následně mamku, ta mě přebaluje a taťka připravuje jídlo. Ještě to používám ráno, když už chci vstávat. Většinou to ještě prokládám pokašláváním. Mamka jak to slyší (taťka je v práci), tak říká „Viktorku ještě chvilku“ já jsem ale vytrvalý a mamka to po max. 15min vzdává, vstává a natáčí mi kolotoč se zvířátky. Ten se ale vydrží točit a hrát jen chvíli a tak to musí mamka natáčet po chvíli znova a znova až radši definitivně vstane.
Poplakávání (doprovázené kopaním) – používám jako takovou výstrahu před řevem, zpravidla, když delší dobu nezabírá pokašlávání nebo hlasité zívání. Dále tím naznačuji, že chci dudlík.
Řev (doprovázený kopaním) – ten používám, když nastane jedna z těchto situací: oblékání po koupání (zde to někdy dokáže ztlumit dudlík), mám hlad, jsem unavený, někdo na mě dělá ťuťu ňuňu a mě to přestane bavit.
Brutální řev – používám, když se zkombinují situace vyjmenované v odstavci řev např. hlad+únava nebo oblékání+hlad+únava. Dále ho používám, když mě něco bolí ( bříško, při očkování), nebo když se leknu.
Nesrozumitelné mluvení – používám, když chci něco říct. Nikdo tomu bohužel nerozumí. Jediný úspěch jsem zatím zaznamenal při pokusu vyslovit pozdrav AHOJ.
Úsměv – první dva měsíce života mi, i když jsem k němu měl důvody, nešel vyloudit. Když se mi to poprvé povedlo, způsobilo to hotový poprask. Rodiče byli štěstím bez sebe, hned to volali babičkám atd. Dnes už úsměv používám celkem často, hlavně když chci udělat rodičům radost.
Hlasitý smích – jestliže úsměv způsobil poprask, tak můj první hlasitý smích způsobil hotovou bouři nadšení. Pokud si vzpomínám, poprvé jsem se hlasitě zasmál, jak jsem byl „face to face“ u maminky v klíně, taťka přišel z práce a začal na mě dělat ty svoje opičky. To jsme se pak smáli všichni jako blbí a našim dokonce vyhrkli slzičky radosti. V současnosti se téměř každý den hlasitě zasměji. Ale pozor na mojí oblíbenou specialitu! Během okamžiku umím z hlasitého smíchu přejít na brutální řev (pozn. párkrát se mi to povedlo i naopak).
