pondělí 23. července 2012

Vikiho občasník - Skřipovfest

ranní ladění
dopolední koncert vážné hudby
večerní rockový nářez

sobota 21. července 2012

Oravaman

Na tento závod jsem se s nejstatnějším triatletem Martinem Navaříkem a nejkrásnějším triatletem Honzou Kempou přihlásil již na jaře, ihned jak to šlo a udělali jsme dobře, protože pár dnů po spuštění registrace již bylo vyprodáno.

 Už několik km před příjezdem do centra závodu Zuberce na nás z velkého baneru u cesty kouká loňská účastnice „naše“ Tamča Stonová a my si říkáme, hmm tak to bude asi velké. Ubytováváme se v Zuberci ve stylovém penzionu Pribisko, kde bude až do neděle probíhat vše okolo závodu. Po obdržení batůžku s čísly, tričkem atd. jdeme na prezentaci a výklad trati. Více než tomuto se ale věnujeme stolům, které jsou plné dobrot jako parenica, korbáčiky, škvarky apod.

V noci prší a ani předpovědi na závod nevěstí nic dobrého. Na idylku s výhledy na zdejší krásné horstvo můžeme zapomenout. Ráno nakládáme kola a autobus nás převáží do místa startu k Liptovské Maře.

 Kromě plavání, které letos skoro vypouštím jsem na závod v rámci svých možností dobře připraven a očekávám slušný výsledek. Mimo slovenských hvězd Šimka, Jurkoviče a Vrábela, které jsou samozřejmě „trochu“ jinde ve startovce skoro nikoho neznám, takže na prognózu umístění si netroufám vyslovit. Chtěl bych v prvním dlouhém stoupání dojet Martina, v druhém mu ujet a v běhu náskok navýšit ;-)


Jsme u Mary nad hlavami se nám honí černé mraky, hory jsou v mlze, ale přesto se při ukládání kola do depa směji, protože v roli spíkra je Vlado Baron a ten rozesmát umí. 2Km se plave ve čtyřech okruzích s výlezem z vody. Dle předpokladu je to v mém podání trága. Vbíhám do depa a z repráků slyším, že je jej právě opouští Martin. Fajn, svlečení neoprénu, oblečení rukávu, vesty a ponožek to je ztráta tak do dvou minut, což by se v 7km kopci mohlo dát sjet.

nejstatnější triatlet Martin

Něco přes 50km cyklistiky začíná rozehřívacím kopcem a následným sjezdem do Nižných Matašoviec, odkud je pak ono 7km stoupání do sedla Huty. Během tohoto stoupání sice nějaké lidi předjíždím, ale Martin furt nikde. Na vrcholu stoupání se začíná ozývat bederní páteř s čímž jsem před závodem počítal a vzal si od Kempinátora pilulku Aulinu, který je bomba a 100% zabírá. Větší obavy než ze zad mám, ale z několika km sjezdu do Zuberce. Z rychlých sjezdů se zatáčkami jsem posraný vždycky. Tady se navíc přidává mokrá silnice a nedůvěra v brzdné schopnosti korkových špalků na karbonových ráfcích. Aby toho nebylo málo tak už při velmi lehkém přibrždění se mi začíná třást celé kolo. Kolem mě projíždí ti, co jsem do kopce pracně předjel a já nadávám na k---y šikmooké, kteří můj bicykl vyrobili. V cíli se žlutým hochům omlouvám a nadávám sobě, páč zjišťuji, že příčinou vibrací byl uvolněný střed řízení. Zuberec projíždím s husí kůží. Důvodem není zima, ale fantastická atmosféra kolem trati. Fandí, zvoní, štěrká tu snad více lidí než má samotná obec obyvatel, prostě nádhera. Svině záda bolí proto až do cíle dělám na kole cca každý km protahovací gymnastiku. Tohle když nezasvěcený vidí tak si musí říkat, že jsem magor, no ale na rozdíl od Aulinu to pomáhá.

Přes Habovku se vracíme zpět do Zuberce a projíždíme davem ještě jednou. Pak už jen posledních 10km do kopce. Ten je až k odbočce na Zverovku mírný, posledních pár km to už je, ale pořádné „řemeslo“. Nedaleko před cílem kola předjíždím běžící slečnu a ptám se „kolik ještě?“. A ona na to „ještě 300m, ale přehoď si na nejlehčí“. Jó kdyby tak bylo kam milé děvče. Druhé depo je u Tatliakovy chaty ve výšce 1373m n.m. Slízám z kola, stojím v předklonu a nemůžu se narovnat. Příště musím zobnout ověřený Panadol Rapid a nedělat žádné experimenty.

 Na prvních dvou km na Rákoň 1879m n.m. musíme nastoupat nějakých 500m. Všude je sice mlha, ale nefouká, neprší a nesněží takže je to v poho. Z Rákoně se pokračuje na Lůčné sedlo odkud je velmi prudký seběh do Látané doliny. Jakmile vbíhám na asfaltku Látané vidím asi 150m před sebou Martina. Poněkud netakticky něj volám „Navaříku ty zvíře ( slovo zvíře tam myslím nebylo ;-) počkej“. A Marťas? Ten se jen otáčí a místo, aby počkal na kamaráda zrychluje. Je to ale mírný seběh a to mám rád, takže po 2km ho mám a do cíle přibíhám na 15. místě s pár sekundami na 16. Martina.

sedlo Zábrať dá nám zabrať

S výsledkem sice spokojený vůbec nejsem, ale vše přebíjí zážitek ze skvěle uspořádaného závodu. Před vyhlášením je hodně našlapaná tombola, kde na svých pět lístků za 1Euro/ks vyhrávám m.j. hodinky Garmin s GPS. Pak následuje afterpárty. Není to, ale jako obvykle plastová miska a do ní hrst těstovin s omáčkou. Je to něco co se jen tak nezažije. Různé druhy masa, příloh, salátů, zeleniny, ovoce, zákusků apod. Ze začátku je na vše samozřejmě nával, ale děvčata furt doplňují a nosí další a další až jsme všichni totálně přežraní. K tomu nám hrají krojování šmidliboys.

V neděli jsou Roháče konečně vidět. Tomu samozřejmě nemůžeme odolat a ještě před snídaní vyrážíme na nedělní výklus. Každý jsme po závodě v různém stupni devastace, takže k hřebeni postupujeme individuálně. Já dobývám Brestovou, Honza Sivý vrch a Martin vzhledem k totálně odvařeným stehnům pouze sedlo mezi těmito kopci.

 Cestou domů se shodujeme, že nikdo z nás zatím lépe uspořádaný závod nezažil a to už máme i pár zkušeností na západ od našich hranic. Pořadatelsky to vzhledem k různým místům dep, cíle a základny muselo být nesmírně náročné  zvládnout. Fakt klobouk dolů. A když se k tomu přidají skvělí fanoušci, výborné ubytování, jídlo, přátelští pořadatelé a spoluzávoďáci tak ani nevadí, že počasí není nejpříznivější. Na jaře 2013 budeme sedět u klávesnice a jako supi číhat na spuštění registrace.

 výsledky

čtvrtek 12. července 2012

Vikiho občasník - expedice Osoblaha

Reakce většiny, kterým jsme říkali, že jedeme do Osoblahy byla „proč zrovna tam, vždyť tam nic není“. Relax a pohodička bez lidí, to je jeden z důvodů proč balíme stan a vyrážíme do tohoto zapomenutého kraje. A jen tak mezi námi chlapy; pohodička bude umocněna na druhou, protože jedeme bez bab v sestavě já, taťka a děda.

 10.7.

 První naše zastavení je kousek nad Městem Albrechtice, kde
hodlám rozšířit svou bohatou sbírku navštívených rozhleden. Ta na Hraničním vrchu nás láká již delší dobu, hlavně proto, že je atypická. Jsou to dvě věže spojené můstkem. Jsme nahoře a můžu říct, že to je to patří k tomu nej co jsem zatím navštívil. Běhám sprintíky s jedné věže na druhou, děda s taťkou se kochají výhledy, které jsou dnes fantastické.
                                                          
rozhledna Hraniční vrch


Po návratu k autu koukáme do mapy kudy nejlépe do kempu. Děda navrhuje, že bychom nemuseli jet delší trasou po hlavní, ale tou kratší cestou přes vesničky osoblažského výběžku. Projíždíme malebným Piskořovem, na jehož konci je u cesty cedule „silnice v havarijním stavu“. Po chvíli jízdy je nám jasné, že silnice nemůže být v havarijním stavu, poněvadž tam žádná není. Je to šotolinová cesta, místy s velkými kameny, chvílemi polní cesta. Zejména projíždění velkých kaluží je s naším neterénním vozem docela adrenalin. Když se pak doma zpětně díváme do aktuální mapy, tak je tento cca 10km úsek nakreslen pouze jako zpevněná cesta, zatímco v našem starším vydání je to silnice. Do Osoblahy přijíždíme jako správná expedice s pořádně zabláceným autem. Začíná stavění stanu a neustálé hledání něčeho v množství bagáže.
Vypadá to asi takto:
děda na taťku „a máme to?“
taťka na dědu „myslím, že jo“
děda na taťku „a kde?“
taťka na dědu „už fakt nevím kde to dala“
Jo mít vypnutý sluchovod při balení se nevyplácí. Časem si děláme v hromadě věcí svůj systém a začíná ta pravá pohoda. Je teplo, takže se jdeme válet na 50m vzdálené koupaliště. Večer věnuji běžeckému tréninku, volejbalu a ruským kuželkám.




 11.7.

 Po ranní kávičce vyrážíme k nádraží. Tady už na nás na úzkokolejné trati čeká lokomotiva a s jedním vagónem. Víc jich ani není třeba, protože kromě nás nastupuje do vlaku pouze průvodčí a dvě paní s třemi dětmi. Hned se dáváme do řeči s průvodčím. Od něj se m.j. dozvídáme, že průměrná rychlost místního Pendolína je 27 km/h. Vystupujeme na konečné v Třemešné, kde máme chvilku na prohlídku lokodepa s odpočívajícími parními mašinkami. Pára jezdí na této trati o prázdninových víkendech. Lidé při těchto jízdách sedí v odkrytých vozech a můžou využít služeb cyklo a pivního vagónu. My jsme na netu četli, že je to na víkendové jízdy velký nával, proto jsme tu jeli v týdnu. Průvodčí nám, ale říká, že ještě nikdy nikoho nenechali na peróně, takže se určitě budeme muset na projížďku párou někdy vrátit. Zpáteční cestu koukáme celou dobu z okna a vychutnáváme si krajinu.

vláčkem z Třemešné do Osoblahy

Vystupujeme dvě zastávky před Osoblahou ve stanici Koberno hlavní nádraží. Jdu spát do vozíku. Kolem Bohušovických rybníků se vracíme na základnu, přičemž nás stihne dešťová přeháňka. Po návratu se opět ukazuje sluníčko a my si všímáme, že na dnes zavřeném koupališti je jeho správce. Slovo dá slovo a za chvíli už se zase koupeme. Od správce dostáváme informaci, že na náměstí je hospoda, kde se dá najíst, takže naše kroky se po koupání ubírají právě tam.


Správce už sedí na zahrádce hospůdky. Přisedáme a dáváme řeč. Osoblaha prý před válkou měla 20 tisíc lidí a 20 hospod. Pak se tudy několikrát přehnala fronta a vše bylo zničeno. Současně zde žije tisíc lidí a hospody jsou tu dvě. Navštěvujeme židovský hřbitov a vracíme se na základu. Večerní menu je stejné jako včera. Děda s taťkou si dávají prý vynikající guláš od babičky, já špagety. Den zakončujeme táborákem a topinkami.


12.7.

 Hned po několika ranních kakaích balíme a odjíždíme směr Zlaté hory. Cestou nás potkává nemilá událost. Zakašlu, čímž spouštím ze svého žaludku trojnásobný gejzír kakaa. Mí spolucestující nevěřícně hledí, protože tohle ještě v životě neviděli. Hned zastavujeme u krajnice. Kakao je snad všude. Začíná záchranná akce. Jsem svlečen do naha, zabalen do dek a položen na trávu u krajnice. Děda bere všechny zasažené věci a jde je oprat do potoka. Taťka čistí sedačku a interiér. Nevonícím vozem pokračujeme do sedla Petrovy boudy. Jdu si zdřímnout do vozíku. Hned na začátku našeho výletu potkáváme lidi upozorňující, že námi zvolená žlutá trasa nejde vozíkem projet. No nakonec jim dáváme zapravdu, protože jsou mí opatrovatelé nuceni vozík párkrát nést. Ze žluté přecházíme na modrou a stěnolezem jsem dotlačen k rozhledně Biskupská kopa. Okolí rozhledny vypadá dost nevábně kvůli zřejmě již dávno rozestavěném a nedostavěném baráku. Výhledy jsou odsuď ale parádní, teda alespoň dle slov taťky a dědy. Já mám po probuzení blbou náladičku, takže nahoru nechci. V Krnově už mám náladu opět skvělou, takže je rozhodnuto, že navštívíme rozhlednu Cvilín. Autem lze dojet velmi blízko k rozhledně, my tak ale samozřejmě nečiníme. Výhledy jsou dnes opět skvělé a je to odměna, za to že jsem zdolal po vlastních všech 333 schodů ( schody alejí ke kostelu + schody rozhledny).

rozhledna Cvilín

FOTOGALERIE

neděle 8. července 2012

Vikiho občasník - dovolená na Bačkárce

Stejně jako loni budu trávit dovolenou se svou byčí partou. Letos jsme si vybrali horskou chatu Bačkárka.

Áda, Evelínka, Honzík a já na Zbojnické

Čtvrtek

S Evelínkou, Hozíkem, Mátym a Ádou dáváme sraz na Bílé. Zde máme objednány kolobky, na kterých máme jet z kopce Zbojnická dolů. Máty má asi tucha, že to nebude to pravé, proto zůstává dole. My v dobré náladě vyjíždíme lanovkou na Zbojnickou. Cestu si k nelibosti maminek krátíme pliváním. Ještě vrcholové foto je plné úsměvů, pak už to jde ale z kopce. Já z Ádou máme stát na stupínku koloběžky řízené rodičem, Honzík s Evelínkou se by měli sjet kopec na odrážedlech. Ani nevím kdo z nás začíná histerii že nepojede, každopádně následuje řetězová reakce a nakonec nechce jet nikdo. Přesvědčování rodičů je bezvýsledné, jsme přece býci, né. Pomalu scházíme dolů. Kolobky musíme do hoďky odevzdat, proto jedou taťkové napřed s tím, že se pro nás vrátí autem. Mezitím teta Oli přichází se zlepšovákem. Dává si Honzíka na záda místo batohu a fičí dolů. Mamka tetu napodobuje a valíme taky. Nakonec koloběžky včas vracíme a jdeme se bavit do lanového parku.

maminka s batohem

K večeru přijíždíme na chatu Bačkárka nacházející se téměř na hřebeni Javorníků ve výšce 900 m n.m. Všechno je tu Bač – Bačpizza, Bačsauna, Bačkáď, Bačherna, Bačsprcha atd. , ale hlavně je to tu maximálně přizpůsobeno nám špuntům. Trampolíny, houpačky, kolotoč, písek, prolézačky … Objektem mého zájmu a také zájmu mé sparingpartnerky z plavecké školy Rybička se hned po příjezdu stává Bačkáď, kde si v teploučké vodě dáváme lehký trénink. Večer se scházíme na pokoji a koukáme na pohádky. Z chodby nás občas kontrolují maminky, které zde mají schůzi. Tatínci schůzují za svitu měsíce v Bačkádi, posléze v restauraci.

Bačkárka

v Bačkádi

Pátek

Dnes to vypadá opět na pěkný pařák. To nás, ale od hřebenové cyklovýpravy na knedlíky nemůže odradit. Kolmo pojedu jen já a Honzík, ostatní to berou přes koupaliště auty. Honzík má jiné spací hodiny, takže vyráží napřed. Spaní nebude mít dnes nic moc. Jeho taťka doma nechal spojku na vozík, takže ho poveze v sedačce jeho mamka. Ta se hodně se zapotí, zejména v kamenitých stoupáních na Malý Javorník a Stolečný vrch. Nedlouho po poledni se všichni scházíme na Kohútce na vyhlášených borůvkových megaknedlích. Řádně nasyceni si vychutnáváme dlouhý sjezd k Balatonu v Karolince. Večer probíhá stejně jako včera s tím rozdílem, že na chodbě jsou tatínci a v restauraci vládnou maminky.


Kohútka

Balaton v Karolínce

Sobota

Po noční bouři zase parný den. Trávíme jej na koupališti ve Velkých Karlovicích, pozdní odpoledne dováděním v Bačareálu. A večer? No přece pohádky. Na chodbě maminky v hospodě tatínci. Nebo naopak? Ani už nevím.
Bačkolotoč

Večerní biograf

Neděle

Se slzou v oku se loučíme. S Ádou si ještě užíváme na koupališti v Karlovicích, no a já si ještě dávám zastávku v lanovém parku na Bílé.

Lanáček na bílé


FOTOGALERIE