pátek 20. května 2011

Vikiho občasník - oslavy s předlouhou kocovinou

7.5.

Před dvěma lety jsem se narodil. Dnes jedeme na výlet s závodní vsuvkou. Základna je v krásném areálu „Na mlýně“ u Kozlovic. Jdu si taťkou hrát k potoku. Mamka sedá na kolo a vyráží na trať závodu - cyklistické časovky. Potok mě po nějaké době přestává bavit, proto vytahujeme kočár a prudkým stoupáním šplháme ke zvoničce nad Kozlovicemi. Odsuď si kromě zvonění vychutnáváme výhledy na Onřejník, Radhošť atd.


Mamka zatím zdárně dosáhla cíle a chvíli poté je u nás. Taťka předává štafetový kolík a sbíhá dolů na start svého závodu. Od zvoničky s mamkou pokračuji v poloze ležmo místy né právě jednoduchým terénem do hukvaldské obory. Překonání potoku je ještě hračka, horší je přelézání více než dvoumetrového žebříku (prudkých schodů) přes plot obory. Naštěstí je mamce nápomocen kolemjdoucí, který přenáší kočár. Já, spící, jsem přenesen v mamčině náruči. V oboře se posléze setkáváme s taťkou a děláme různé blbiny až do večera. Slunečný den zakončuji ukázkovým pádem s ještě ukázkovějším řevem přímo před hlavní branou obory.

8.5.

Dnes u nás pořádám kalbu, když už mám ty kulatiny. Jako hlavní a zároveň jediný organizátor párty je nominována mamka. Aby měla na přípravu klid jdeme s taťkou na kolo. Nejprve u stadiónu Arrows povzbuzujeme kamarády účastnící se běhu Hrabyň – Poruba.


Pokračujeme stojkou kolem kostela v Plesné, Dobroslavice, Jilešovice, kolem řeky do Děhylova na Loděnici, kde je pauza – oběd, házení šutrů do řeky, fotbal, dále k rybníku Štěpán, kde krmíme labuť a kačeny.


Nakonec ještě řádím na klouzačkách a prolézačkách na „sedmáku“.


Doma to skoro nepoznávám. Je tu jako v klícce, stoly se prohýbají pod dobrotami, všude jsou bálonky a dekorace. Jé a je tu dort, na němž jednu svíčku drží můj milovaný krtek a druhou zajda.


Úderem 16 se začínají slízat hosté. Po přípitku jsem zavalen dárky m.j. i dřevěnou vláčkodráhou, ke které příslušenství ( stromy, domy, kostely, závory a hlavně tunel) vlastnoručně vyřezal děda.


Nevím s čím si hrát dříve. Jsem ze všeho nějak zmožen, tak si jdu na chvilku „zadžemovat“ do postýlky. Nedlouho nato jsem vytažen a slyším „ není on nějaký moc zorhajcovaný?“ . Teploměr to potvrzuje a ukazuje 39°C. Kocovina začíná přesto, že oslava ještě neskončila ;-)

10.5.

Teplota neklesá, v puse se mi udělaly nějaké boláky. Při každém soustu mě to bolí, takže přestávám jíst. Mamka x krát volá paní doktorce, ale nemůže se dovolat.

11.5.

Teplota jako včera, boláky se množí více a více. Mamka se dovolala a v poledne jsem v ordinaci. Fasuji antibiotika. Bolí mě to i při pití, tak přestávám pít.

12.5.

Bolí, bolí, otíkají mi rty, mám je jak černoch, nejím a nepiju. Krátce po poledni mamka rozhoduje: jedeme do nemocnice! Tady začíná peklo. Jsem dehydrován, tekutiny kvůli bolesti v puse nepřijímám, takže musím být připojen na kapák. Na lůžku ordinace se mi sestřičky snaží kapák napíchnout. Žilky prý mám pěkné, ale to mi je prd platné, protože jakmile do ní píchnou tak žilka tím, že jsem dehydrován a praskne. První neúspěšný vpich, druhý, třetí … nepříčetně křičím a pláču, vidím jak pláče i maminka, která mě přidržuje, abych sebou tolik nemrskal. Zkoušejí píchat všude možně - zápěstí, kotníky. Po desátém neúspěšném pokusu jsem zcela vyčerpán, čehož si přítomní všímají a přenášejí mě do postýlky, abych si trochu orazil. Po chvilce spánku to vše pokračuje. Míst, kde se dá ještě píchnout, už moc není. Naštěstí je pátý pokus druhé série úspěšný a jsem v oblasti kotníku připojen ke zdroji vody s glukózou. Maminka se mnou zůstává v nemocnici přes noc. Moc šancí si pospat jí nedávám a i kdyby, tak spaní v křesle není zrovna to pravé ořechové.

13-16.5.

Uvolňují se nějaké místa, čímž dostáváme pokoj, kde má postel i mamka. Do pokojíku postupně stěhujeme snad půlku mého děcáku. Neocenitelnou službu mi v dalších dnech dělá notebook se spoustou pohádek. Jsem pořád na kapáku, tudíš bez možnosti opustit lůžko.


Mnohokrát za den jsou u mé postele sestřičky, aby mi provedly špejlemi výtěr pusy, stříkačkou do mě vpravily antibiotika či nějaké vitamíny. Ani asi nemusím říkat, že jim při těchto úkonech dělám hlasitý doprovod. Párkrát mám snahu do sebe dostat kousek něčeho k jídlu, ale nedaří se, bolí to. Postupně se mi ale daří vypít alespoň trochu mlíka a to většinou chvíli poté co mi do kapáku stříknou nějaký lektvar tlumící bolest. Maminka má za úkol zapisovat, co a kolik se do mě podařilo dostat, co a kolik se dostalo ze mě (vážení plen). Dalším zajímavým úkolem je chytání moči. Sundává mi plenu, dává pode mě nepromokavou podložku a hodinu se zkumavkou čeká na tzv. střední proud. Bezva fintu mamka vymýšlí, když chce doktorka slyšet můj dusivý kašel. Na vyžádání takové věci nedělám a doktorka tam nemůže sedět a čekat, že? Mamka má připravený mob. telefon. Jakmile spouštím kašel zapíná diktafon. Nahrávku pak jde přehrát paní doktorce.
Během mého pobytu se ve vedlejším pokoji střídají dva pacienti se zajímavými diagnózami. Prvním je klučina o něco starší než já. Je plný elánu, směje se, lítá po chodbách jako šílený, prostě vůbec nevypadá nemocně. Mamka zjišťuje, že hošík je tu na pozorování s podezřením, že vypil náplň z inkoustové tiskárny :-) Podezření se naštěstí nepotvrzuje. Hocha střídá 13 měsíční holčička Adélka, kterou přezdíváme „malá Ariel“. Ta chtěla mamince pomoci s praním a snědla přitom prací tabletu Arielu.

17.5.

Poslední den se mi to v puse hodně zlepšilo, vypil jsem něco mlíka a dostal do sebe Bobíka a vnitřek rohlíku. Odpojují mi kapák nikoliv však plánovaně, ale proto že už v žilce nějak nechce držet. Mám ultimátum, že do večera musím vypít 700ml jinak mě napojí zpět. Ráno to vypadá slibně. Dávám 240ml. Mám den blbec, už mi tady z toho trochu hrabe, nemám žízeň, jsem býk, nesnáším když mě někdo příliš do něčeho nutí. To jsou příčiny proč se mamince a později i taťkovi nedaří za žádnou cenu do mě dostat ani kapku. Zkoušejí to po dobrém i zlém ale nic. Je rozhodnuto. Znovu půjdu na kapák. Jdu na sál. Roli přidržovače dělá taťka. Nepříčetně řvu. Sestřičky hledají vhodnou žilku. Po předchozích 15 vpiších zůstaly modřiny a je nemožné tam píchnout. Nacházejí dvě malé, kde by to šlo. Pích. Žilka praská … nezdařilo se. Taťka říká „prosím stop, my to do něj nějak dostaneme, jen už né další vpich“. Sestry souhlasí. Na pokoji to pak probíhá následovně. Taťka natáhne 20ml do stříkačky, mamka mi drží nohy a ruce, taťka hlavu a po pár ml se to snaží do mě nalít. Já řvu jako šílený a mrskám sebou. Po 20ml chvíli odpočinek, pár nabídek ať to zkusím sám a znovu stříkačka. Už při druhé stříkačce přicházím na to jak velkou část tekutiny vyplivnout. Po cca 1,5 hod boji může vyčerpaná mamka připsat dalších 140ml tekutin. Přichází se na mě kouknout i samotný pan primář. Se sestřičkami odhaluje několik z výše uvedených příčin, proč nepiji a hlavně všechny uklidňuje, že opětovná dehydratace zatím nehrozí. Dostává se mi delší chvíle klidu, nikdo mě do ničeho nenutí, v noťasu běží Bořek stavitel. Beru do ruky flašku a piju. Dopíjím ji a říkám „etě“. Dopíjím další a říkám „etě“. Tak šťastné rodiče už jsem dlouho neviděl.

18.5.

„Už je to zase ten náš Viktorek“ říká babi Evík tzn. piju, jím, klidně spím, hraju si, směju se a hlavně furt mluvím. Jen té mé chůzi se rodiče smějí. Nohy mám zatím jakési slabé, tak to vypadá, že jsem se právě naučil chodit.

19.5.

Stěhujeme se domů :-))) !!!