pondělí 20. září 2010

Beskydská sedmička



Šela: tuším, že to bylo někdy na jaře a u piva, když Standa Najvert přišel s tím, že má být nějaký závod dvojic po nej beskydských kopcích. Na netu už bylo možno nalézt nějaké www a tak jsme neváhali a přihlásili se. Na akci se nám líbily hlavně dvě věci. Za prvé jasně daná trasa (né orienťák jako 5BV). Za druhé zářijový termín, kdy už máme po tri sezóně.

Příprava

Teoretická spočívá v tom, že si několikrát prohlížím mapu a ukládám data do hlavy. Standovi říkám, že mapu ani nevytáhneme, že takové 2/3 trati už jsem někdy v životě šel a tudíš ji znám.

Praktickou si dávám 14 dní před závodem, kdy s Vikim na zádech dávám 4 x cca 12 km výšlap po Jeseníkách. Standa také nepatří k těm, kteří v přípravě absolvují několikrát jednotlivé části nebo nedejbože celou trať závodu, nicméně pár kratších výšlapů si dává. Na druhou stranu musím říct, že min. jednu disciplínu triatlonu jsme zvyklí trénovat téměř každodenně, takže nějaký fyz. fond vybudovaný máme. Po třívrcholové bolestivé zkušenosti z 5BV, ale vím, že to co chceme absolvovat je „úplně jiný sport“ a Standovi to pořád zdůrazňuji.

Ambice

Při pohledu do startovky až na pár cyklistů a běžců nikoho neznám. Žena má mi říká, že byl v Dobrém ránu Libor Uher, který říkal, že to tréninkově dali za 15 hodin, že to bude našlapané, a že budou rádi do desítky. Jen tak ze srandy si googlím jméno borce co s ním Libor půjde a vyjíždí mi mimo všech úspěchů i „reprezentant ČR v extrémních sportech“ hmm to jsou myslím ti co umí všechno sice relativně pomalu, ale hodně fakt hodně dlouho ;-) Takových bude ve startovce asi více, no ale každopádně druhé housle (alespoň v prvních hodinách závodu) hrát nechci. Standa má jasno. Libor v tréninku za 15, my v závodě za 14 a první desítka.

vrchol první - Radhošť (přes Velký Javorník)

Z původně 1800 přihlášených nás před 21 hod vyráží z Frenštátského náměstí cca 1500. Nejprve se jde možná tak km propagačně za autem, ostrý startovní výstřel je pojatý velkolepě ohňostrojem. Jsme v čelním chumlu a klušeme do mírného kopce. Tempo je rozumné, tepy dole, takže je čas na vykecávání i drobné vtípky. Po nějaké době vbíháme do terénu, začíná se ostře stoupat a běh se mění v rychlou chůzi. Vepředu to vede asi někdo zkušený, protože tempo je pořád tak akorát. Najednou chci prohodit slovo ze Standou, který má být za mnou a nic. Neozývá se. Pár lidí je mezi námi a Stano ztrácí. Má krizi hned v prvním kopci. Bolí ho hlava, břicho, svaly, prostě vše. Na Javorovém už máme zásek nějakou tu minutku na vedoucí skupinku. Standa však „naskakuje“ a jdeme na to. Úkol zní jasně. Seběhnout přední skupinku. Nezačíná to ale dobře, protože hned kousek za vrcholem probíháme odbočku červené z asfaltky a zbytek světa s námi. Po nějakých 100m si to uvědomujeme a zařazujeme zpátečku. Po modré padáme na Pindulu, před námi nikde žádné světlo čelovky. Je jasné, že v seběhu to asi nedotáhneme, protože budeme rádi, když nezabloudíme. Já už jsem tudy jednou šel, ale bylo to v protisměru, ve sněhu a za světla, takže není divu, že to tu moc nepoznávám. Jsme na Pinduli a bolí mě stehna jak sviňa. „Stano co stehna?“ ptám se. „Úplně v poho“. Běžíme dál. Tak po 1km předbíháme nějakou dvojici. Pak začíná modrá ostře stoupat, přecházíme do chůze a nedaleko před námi jdou 4 čelovky. Jsou to Uher-Petreček a Trebuna-Míl. Když jsme u nich zjišťujeme, že někde před nimi je ještě jedna dvojice. Jde se nám dobře, tak se od čtveřice odpoutáváme. Dlouhou rovinu pod závěrečnou sjezdovkou běžíme. Krpál sjezdovky samozřejmě jdeme a já nahlas vzpomínám, jak jsem se zde před 2 lety ženil. Na první vrcholu jsme druzí.

vrchol druhý – Čertův mlýn

Začíná úsek, na který jsem se nejvíce těšil. Po chvilce zadřepnutí a vyprázdnění je to v id. počasí a bezvětří klus za odměnu. Na Pustevnách se nás snaží nějací lidé navést (myslím, že v dobrém úmyslu) na směr přes Tanečnici vrchol, tady to však 100% znám a vím, že máme běžet zelenou po vrstevnici. Na znalost trati oněch lidí dala dvojice před námi, čímž se s nimi potkáváme v Tanečnice sedlo. Začíná našich pár km slávy, kdy jsme na čele. Při stoupání dáváme s hochy Maligou-Svobodou řeč a zjišťujeme, že jsou to skialpinisté z Třince. Na vrcholu jsme společně.

vrchol třetí – Smrk

Společně sbíháme po hodně kamenitém úzkém chodníčku. Stano v čele pak Třinečáci, já uzavírám. Čučíme pod nohy a né na značky, takže je jasné co se musí stát. Při náběhu na lesní asfaltku si nevšímáme, že jde červená prudce dolů. Po necelém km na nějaké křižovatce si uvědomujeme, že nejsme na značce, bohužel nevíme odkdy. Kluci z Třince běží intuitivně dál, doufajíc že se ta cesta snad nějak napojí. A dělají dobře. My bohužel zařazujeme zpátečku a běžíme hledat značku, ale furt nic. Po nějakém tom zmateném pobíhání potkáváme cyklistu, který jedouc dolů říká, že by se to na červenou napojit mohlo. Jsme na červené a znovu předbíháme lidi, kteří s námi dobíhali v druhé skupině na Javorník. Hodně hlasitě nadávám a nastává, nudný, dlouhý, asfaltový a stehnamasakrující seběh do Horní Čeladné. Během seběhu do sebe hážu první (a né poslední ;-) dva kousky Panadolu Rapid. Na občerstvovačce u hotelu Čeladenka dáváme ionťák, doplňujeme na hajzlu vodu, bereme do ruky polívku a opět zahajujeme stíhačku. Na Smrk stoupáme prudkou dobře označenou cestou mimo tur. značku a opět se přibližujeme čtyřem čelovkám. Při předcházéní dvojice Uher-Petreček si všímám, že má Libor asi nějakou krizi, páč mu kolega přebírá jeho batoh. Sotva jsme před nimi padá to mě, nějaké takové mdloby nebo co. Ze Stana čiší energie chvilku se mě i snaží tahat za mé hole. Furt sice jdu, ale tempo je to zoufalé a čtyři čelovky co jsme tak pracně docvakli jsou zase v čudu. Poslední km se sedla pod Smrkem na vrchol „naskakuji“ ale zásek na Libora je možná tak 5min.

vrchlol čtvrtý – Lysá hora

Ze Smrku sbíháme na Šance. Zde je průvodcem Stano, který přesně popisuje, co nás zrovna čeká. Jde vidět, že to tu má „najeté“. Jsme na asfaltce nad přehradou a široko daleko žádná čelovka, hmmm ty naše seběhy. Jak cesta začíná od přehrady stoupat, za pochodu jíme, pak klušeme až k náběhu do terénu. Pak nějaký ten km chůze, během níž zajišťuje zábavu hudba a mluvené slovo ze Standova mobilu. Jsme na vrstevnici, kde nás čeká více než km běhu po rovince a dokonce i mírně z kopce. Standovi se začíná ozývat koleno, které stahuje obvazem. Radost z běhu dlouho netrvá. Přichází řádná stojka. Zároveň se zase začínáme přibližovat ke dvěma čelovkám, zřejmě Uher-Petreček. Jsme na pár desítek metrů od nich a krize č. 3 je tady a zase si vybírá mě ;-) Je kolem 4 hod, máme už jen trochu vody, občerstvení má být až na Zlatníku a na Lysé se bude otevírat až od 5 hod. Co teď? Zkusíme přátele na telefonu. Super! Martin, Mára a Evík jsou na Lysé. Do telefonu říkám asi toto „ Marťas jsme 2 km pod vrcholem, jsme (myšleno jsem – Stano je v poho) totálně v prdeli, sežeň všechno co se dá sežrat a hlavně vodu“. Poslední 1,5 km k vrcholu poznávám co to je, když někdo řekne, že sotva pletl nohama. Na Standu, který je 50 m přede mnou řvu něco ve smyslu „jdi už napřed a nachystej zatím nahoře švédské stoly“. Snažím se jít, ale nohy se mi plantají a zakopávám snad o každý šutr. Zastavuji. V předklonu se opírám o hole a uvažuji co sežrat. Při pomyšlení na housku se šunkou co mám v batohu se mi dělá zle, při pomyšlení na gel ještě dvakrát tolik. Dávám kofeinovou tabletu (tu jsem ještě dneska neměl) a jdu dál. Tempo je pomalé, ale s blížícím se vrcholem se zvyšuje a jak vidím Martina, Máru a Evu tak bych snad i běžel ;-) Broskve, čokoládu, redbull, piškoty, vodu a kofolu nám poskytují naši zachránci. Tisíceré díky. Standa otevírá dlaň a v ní je nějaká tableta. „Co to je?“ ptám se. „Sežer to“ odpovídá lehce nervózní Stano. Jeho nervozita pramení z toho, že na vrchol se začínají slézat další dvojice. Žeru tabletu a jdeme na to.

vrchol pátý – Velký Travný

Sbíháme hnusným kamenitým chodníkem po červené směr Visaláje, když v tom kolem nás proběhnou a po chvíli v dálce před námi zmizí dvě čelovky bratrů Šilarových. Nechápeme. Běží jako by startovali na Lysé, bylo světlo a povrch byl asfalt. Přibíháme na Zlatník těšíc se na teplou polívku z občerstvovačky. Pořadatelé jsou sice na místě, ale nemůžou vzbudit hospodského, u kterého to asi všechno skladují a kde to mají připravit, takže tady polívčička nebude. Znovu nahlas děkujeme našim zachráncům z Lysé a začínáme stoupat na Travný. Nevím, proč ale z tohoto kopce jsem měl před závodem noční můru. Nakonec je to náš nejbrilantnější výstup-výběh. Celou několika km mírně stoupající asfaltku po žluté běžíme. Při napojení na lesní zelenou značku předbíháme bratry Šilarovy a postupně se jim vzdalujeme. Prudší úsek jdeme, mírnější běžíme a to až k vrcholu, kde kousek pod ním potkáváme oblíbenou dvojici Uher-Petreček (ztráta tak do 2 minut). Na vrcholu jsme pátí.

vrchol šestý – Ropice

A je tu hodně devastující seběh na Morávku. Menší krize padá na Standu. Dostává další dávku Panadolu Rapid, moje hole a běžíme. Není to tempo jako obvykle, ale není to ani chůze. Pod sjezdovkou na Sviňorky má být občerstvovačka a taky tam je. Uher-Petreček tu prý byli před 8 minutama. Teplá gulášovka by normálně asi nebyla ozdobou nedělního oběda, v současném stavu těla a mysli nám však připadá, že jsme nikdy nic lepšího nejedli. Do kopce zase stejný scénář. Rovnější úseky běh, jinak chůze. Netřeba snad podotýkat, že ten běh co předvádíme v této častí závodu už se příliš nepodobá tomu na začátku. Jsme na hřebeni na červené a po cca 500m stoupání je tu další kontrola. Až zpětném ověření v cíli zjišťuji, že kontrola byla místo na slibované Ropici na Velkém Lipovém, no co stejně jsou od sebe kousek.

vrchol sedmý – Javorový

Nedaleko za Velkým Lipovým se má opět běžet označenou zkratkou mimo tur. značení. Buď si oné zkratky nevšímáme, anebo to někdo zapomněl vyznačit, no prostě je z toho další naběhnutý km navíc. Jakmile jsme zpět na správné trase otáčíme se za sebe a vidíme nějakých 200 m za námi bratry Šilarovy. Ihned si vzpomínáme na jejich excelentní noční seběh z Lysé a říkáme si „no co tak budeme šestí“. Na Javorovém jsme zároveň s bratry, kteří nám dávají pozitivní info, že za nimi tak půl hodiny nikdo není. Nakonec několika km hnusný prudký seběh do Řeky a 0,5 km romantická procházka dědinou do cíle. 6. místo, čas 12:25. Kupujeme pivko, leháme na asfalt, sezouváme boty ... Standa ty, které si vzal jen proto, že v nich nikdy neměl puchýře ;-) Voláme kámošům Pigimu a Ironmeňákovi, kde jsou. Cože? Travný? Nahlas přemýšlíme co bychom dělali, kdybychom ve stavu co jsme teď byli teprve na Travném. Pak mi ještě Stano dává stupidní otázku „ A dal bys to zpět pod 20, kdyby ti dal někdo mega?“ ... no a pak už radši jen mlčíme a máme celý svět na háku.
Vítězové René Trebuna a Petr Míl to dali za 11:35 ... dost dobrá práce hoši, gratulujeme.

Organizace

pozitiva
- super nápad, lepší trať snad v Beskydech vybrat nejde
- obavy se zvládnutí davů u prezence se nenaplnily, vše rychlé, jasné, plynulé
- organizační team – skvělí, usměvaví, ochotní lidé na kontrolách, občerstvovačkách

negativa
- při rozpravě hodinu před startem oznámit, že kvůli nedodržení dohody ze strany sponzora nebudou na občerstvovačkách nudle, a že polívka nemusí na všechny vyjít je slušně řečeno podivné. Když to jednou napíšu do propozic, tak to musím dodržet i kdybych měl jít do obchodu a koupit to. Nebo napsat jídlo s sebou a je klid.

- i u závodů, kde je startovné 20 Kč je standart, že účastník dostane v cíli např. trochu čaje a tatranku. U akce tohoto rozsahu bych čekal více, než možnost si nabrat z várnice trochu ionťáku, který (asi nejen mi) po x hodinách v terénu leze krkem.



Následky

Nikdy bych nevěřil, že budu mít po nějakém závodě tak velké problémy s banálními úkony jako např. posadit se na záchod, sejít schody, zvednout se z postele apod. Parťák Standa poté co mu v sms popisuji jak si sedám na záchod odpovídá „tak to buď rád, já na ten hajzl ty 3 m málem ani nedošel. Mám nohy úplně v ku-dě“. Dva dny po akci už je to lepší. Scházím se schodů sice ještě s vydatnou podporou zábradlí, nohy však už dávám pěkně na střídačku. Standa sice hlásí oteklé koleno, kotník a spousty puchýřů, ale to prý rozežene lehkou projížďkou na biku.

VÝSLEDKY

sobota 11. září 2010

Vikiho občasník - po rozhlednách kolem Krnova

mapa

Počasí i taťka (po večírku) dnes vypadají mizerně, přesto plníme auto koly a doufajíc v zlepšení jedem na plánovaný výlet. Za Opavou se počasí lepší, taťkův stav nikoliv. Nic nebrání plánovanému výletu po rozhlednách v okolí Krnova. Vyrážíme z Úbla přes Krnov k rozhledně Ježník. Přístup k ní je terénem, který má v jednom místě takový sklon a povrch, že jsme nuceni tlačit. Pak sjezd zpět do Krnova, odtud na Cvilín a nakonec si dáváme Kudlichovu rozhlednu u Úvalna. Vracíme se na skřípovskou chalupu. Dnes jsme to s počasím vychytali, neboť zatímco v místech našeho výletu nespadla ani kapka a občas vylezlo i slunce v nedalekém Skřípově prý celý den chcalo.
Ježník
Cvilín
Kudlichova rozhledna

úterý 7. září 2010

Vikiho občasník - Jeseníky, Rychlebské hory

1 den mapa

Mechové jezírkoCestou do našeho dalšího přechodného bydliště zastavujeme na Rejvízu. Zde si dáváme oběd v proslulé Noskově chatě, která je známa především židlemi do jejichž opěradel jsou vyřezány obličeje místních štamgastů. Pak jdeme rašeliništěm po dřevěných lávkách k Mechovému jezírku.Zlatý Chlum
Další zastávka je v nedalekém Jeseníku odkud se hrabeme k rozhledně Zlatý Chlum. V podvečerních hodinách přijíždíme do Horní Lipové do penzionu Faunapark . Již z názvu je patrné, že by tu mohli být nějaká zvířátka. A taky že jsou: pes, dvě opice, tři papoušci, kuna, krkavec, dva pštrosi, krůty a dvě jezírka plná ryb.


2 den mapa


Ráno jedeme autobusem do Jeseníku. Tady máme půl hodiny času, než nám pojede další bus. Je tu hodně velkých kaluží, na což rodiče pružně reagují a obouvají mi gumáky. Ví totiž, že ťapání v kalužích miluji. Neví to, ale cca 70letá fanynka sedící opodál, která se mému počínání vytrvale směje. Nejvíce ji rozesmává, když testuji kvalitu mého nového outdoorového oblečku a sedám si do jedné z kaluží. Paráda je fakt nepropustný. Když jsem odnášen na nástupiště dělám fanynce papa a posílám ji pusu, což mi opětuje. Vzápětí rozesmávám i rodiče pomlaskáváním a citoslovci mňam, mňam když na billboardu spatřuji bílou Activii, která je několikanásobně větší než já, a po které se můžu utlouct. Autobusem pokračujeme na Červenohorské sedlo.Keprník
Odtud vyrážíme po červené na Červenou horu, Vřesovou studánku, Keprník ( zajímavost: je přesně o 100 m vyšší než Lysá hora a stejně vysoký jako Kralický Sněžník – 1423m n.m.) a Šerák. Během cesty jdu párkrát po svých trochu si i zdřímnu. Potkáváme několik skupinek německých turistů. Na jejich pozdravy „tobly ten“ jim samozřejmě odpovídám ve svém jazyce.Šerák V hospodě na Šeráku dáváme oběd. Při placení přivádím v údiv paní vrchní. Abych dal chvilku pokoj, dává mi taťka foťák se slovy „ na Viktorku a prohlížej si fotky“. Suverénně mačkám to správné tlačítko a listuji si ve fotkách na což říká vyjevená vrchní „on to umí !? “ No musím říct, že to byla náhoda. Listovat ve fotkách umím, ale to úvodní tlačítko mi vždy zmáčknou rodiče. Z Šeráku jdeme sešupem přes Obří skály do Lipové.


3 den mapa


Chystáme se na druhou stranu od Lipové do zatím neprobádaných Rychlebských hor. Otázka u snídaně zdí jak? Na kole, pěšky? Mamka háže korunou a vítězí varianta kolo. Přesunujeme se autem do Česko-polské vesničky Horní Hoštice nedaleko Javorníku. Jelikož pořád drobně prší, měníme vylosovanou variantu cyklistika na turistiku. Předchozí den jsem si všiml, že taťka při chůzi hlavně do kopce používá hole. Když mě naši dávají na zem ať jdu po svých důrazně si o ně říkám taky. Taťka mi je zkracuje na nejméně jak to jde i tak je musím držet za kovovou část pod umělohmotným madlem. Od této chvíle už hole vyžaduji pokaždé, když mám jít po svých. Později to dolaďuji na chůzi s jednou holí, přičemž druhou ruku mám volnou pro mamku. Po chvilce stoupání jsme u skal Vysoký kámen. Na skalnatou vyhlídku stoupáme akčním terénem po kamenných schodech.Vysoký kámen Dále pokračujeme k rozhledně na Borůvkové hoře. Tak tahle rozhledna ležící na Česko-polské hranici se jim moc povedla a nejen ta. Na udržovaném trávníku kolem rozhledny jsou rozmístěny posezení se stříškami, jsou tu ohniště a taky bufet s krytou zahrádkou. Výhledy z rozhledny hodnotit nemůžu, protože je taková mlha, že když koukám shora, sotva vidím mamku, která je dole u ohně.



4 den mapa

Dnes to na déšť nevypadá, proto vytahujeme biky. Na úvod nás čeká pořádná porce stoupání odhadem tak 12 km dlouhá. Kousek za Horní Lipovou, kde stoupání nejprudší potkáváme na tyto končiny nezvykle hodně pěších a nějaké kočárky. Po cca 1,5 km přijíždíme k Lesnímu baru, kde to docela žije. Je to zajímavý počin místních lesáků, spoléhajících na slušné chování návštěvníků baru. Z nádob neustále chlazených protékajícím potokem si můžete dát pivko, svařák atd. a peníze pak vhodíte do kasičky. Dokonce je prý ani nemusíte mít a zašlete je později na bankovní účet. My zde nezastavujeme a za hlasitého zamyšlení otce, že to v ČR nemůže fungovat stoupáme dál. Ve vyšších partiích ještě projíždíme Lesním barem č.2, což představuje žlab s protékající vodou naplněný různými nápoji. První zastávku děláme na vrcholu dnešního stoupání Útulny Mates, která se nachází jen 1km od nejvyššího vrcholu Rychlebek Smrku. Jsme nad 1000 m n.m. a je tu pěkná kosa. Tu se navíc znásobuje následný 12 km sjezd. Teda mi je ve vůzku fajn, protože mám na sobě x vrstev a jsem zachumlán do deky, ale našim zuby docela cvakají. Plánované Nýzerovské vodopády bohužel míjíme, protože jsme nějak dříve odbočili a sjíždíme po úplně jiné cestě. Delší pauzu děláme v Žulové.Lázně Jeseník Odtud jedeme do Lázní Jeseník. Po 50 km se vracíme na základnu do Lipové. Při dotazu na majitelku našeho penzionu jak to funguje v Lesním baru dostáváme celkem očekávanou odpověď. No občas to někdo zneužije a vybere zboží i kasu, proto teď zásoby doplňují častěji a v menších dávkách. Skvělý výlet ukončuji obvyklým ZOO kolečkem po zahradě penzionu.


5 den mapa

PradědRáno balíme a jedeme domů. Bábina nabídka oběda ve Skřípově láká, Praděd však láká více. Loni jsem tam už sice byl, ale z Videlského sedla to zatím ani jeden neznáme. Povím vám těch úvodních 2,5 km to je teda pěkná stojka. K Malému dědu 1354 m n.m. je nutné překonat převýšení 423 m. Potom už jen sejít ke Švýcárně a asfaltkou na Praděd. Na Pradědu dáváme pořádnou baštu.u Švýcárny Sluníčko svítí, času je dost, tak dáváme oraz na Švýcárně. Tady překvapuji rodiče, když si beru do ruky vidličku, napíchávám si Marlenku a šup s ní do pusy ...všechno je jednou poprvé. Cestou dolů si dávám objímajíc plastovou láhev šlofíka.

FOTOGALERIE