Vikiho občasník - Vzduchobraní v lázních Klimkovice

Beertreking 2014

Letos na tuto sportovně-společenskou akci vyrážím s šéfem Kempinátorem a parťákem Martinem. Oba si bohužel na kombinaci piva a běhu netroufají, proto mají v plánu si trať pouze mimo závod proběhnout.

 

Kromě jednotlivců je letos vypsána i soutěž teamů. Ten náš „Lysacup zadarmo!!!“ vypadá velmi silně – Kasa, Hudy, Kury. Chybí nám pátý člen. Říkáme si, že i když vezmeme kohokoliv z davu musíme vyhrát. Zjištění, že se nepočítá součet časů, ale čas posledního z teamu nás nutí změnit taktiku v hledání pátého člena. Nakonec se daří ulovit hocha, co byl loni desátý.

Start je kvůli mase nově příchozích posunut o půl hodiny. Ve 14,30 začíná mela, to když si dává skoro 450 lidí první pivko. O společnost na trati se dnes budou starat produkty ( na každé občerstvovačce jiný druh)  pivovarů Lobkowitz, kde patří pivovary Černá Hora, Protivín, Uherský Brod, Jihlava, Rychtář, Klášter a Vysoký Chlumec.

 

Hned od startu je v čele Kasa, pár desítek metů za ním běžím já s nějakým mladíkem v zádech. Pod kopec na druhé pivko přibíháme kousek za Kasou, čili v přímém přenosu vidím jak to lije. Neskutečná rychlost. Na jeden nádech to otočí a valí pryč. I kdybych jen vzal lahváče a vylil ho na zem tak jsem pomalejší. Piju celkem rychle, ale vždy potřebuji 1-2 mezidechy.

Po druhém pivku začíná dlouhé stoupání. Kasa je pryč, ale v dohlednu, mladíka mám furt na zádech a nezadržitelně se přibližuje černý kůň Hudy. V půlce kopce nás Hudy míjí, vzdaluje se a stahuje Kasu, zároveň mi poodbíhá mladík.

Přibíhám na třetí pivko, které je na Výrovce kousek pod hřebenem.  Hudy zrovna odbíhá. Krátká skoro lezecká vložka na hřeben a konečně milovaný seběh. Po chvilce míjím Hudyho a je mi jasné, že ten už dnes kousat nebude. No přijet do Koutů jako on 100 km na kole z Opavy, tak nekoušu už od startu. V seběhu na ČH sedlo musím na chvíli zadřepnout a vypustit ventil. Na sedlo přibíhám s mladíkem. Tomu bonusový rumík (-10 minut z času) + pivko už nechutná tolik jako mi, takže mu mizím.

Předlouhý seběh ze sedla způsobuje, že musím opět do dřepu a žbluňkajícímu břuchu ulevit. Až pak  můžu přepnout do „kochacího módu“ a užívat si nádherného počasí. Páté pivko je za odměnu.

Šesté je v cíli, kde už se cca 4 minuty opaluje zasloužený vítěz Kasa. Sotva mu pogratuluji, musím upalovat na záchod, kde to ze mě letí tentokrát vrchem. Pak už je skvěle. Cílový endorfninovo-alkoholový koktejl zaplavující mozek  je důvod, proč nebudu chybět ani příští rok.

Hudy na sedle dává k rumu a pivu ještě pivo navíc, které však není honorováno minutami k dobru. Pak navazuje spolupráci s Kurym, s kterým ještě v Koutech zastavují u nějakých chatařek na vínko. V cílové rovince dává navíc ještě cigárko. Přesto vše bere team „Lysacup zadarmo!!!“ zlato.

Totální destrukci ještě před večerním vyhlášením naštěstí unikám tím, že sedám na bike a  s Martinem podnikám drsný výlet  na Dlouhé stráně.  

       Vyhlášení je divoké. Myslím, že mnozí oceňování neví, že nějaké bylo. Nastupují punkoví hoši. Před námi je nelehký úkol vypít piviska co jsme vyhráli. Zelená se line záře …

VÝSLEDKY

 

 

 

 

Vikiho občasník - Moravice

Hned po startu kousek za Podhradím najíždíme na mělký úsek. A sakra dnes je docela málo vody.  Kvůli uvíznutí na kamenu pak je co chvíli taťka ve vodě, aby posunul naší bárku vpřed, některé úseky je nutné loď táhnout. Je to boj. Abychom si to psychicky ulehčili hledáme výhody vzniklé situace.  

Nacházíme tyto:

 božský klid – nikde žádné lodě

nej kurz ovládání lodě při snaze najít nejsjízdnější trasu

možnost si udělat fotku při uvíznutí na jezu

 

 Ale i přes skoro samé výhody si říkáme  kurňa příště musíme vyjet dříve, ať chytneme vlnu. O tom, že jedeme pozdě svědčí i mokrá linka na skalách a kamenech, která je 10 cm nad hladinou. Po 3,5 hodinách plavby (normálně jezdíme 2,5 hod i s přestávkou na piknik) kotvíme v cíli,  Areálu dobré pohody v Žimrovicích. Jsme zde téměř sami. Divné. Pouštěli vůbec dneska vodu? Čtvrthodiny po našem příjezdu je areál plný a přijíždí další a další lodě. Čekali na vodu a dočkali se. Dnes místo běžného upouštění vody z přehrady v Podhradí upouštěli z Kružberka, takže to trvalo, než voda došla do Podhradí. Kvůli přebytku vody upouštěli i v pátek čímž vznikla na skalách a kamenech ta linka co nás zmátla. Zase jsme o něco zkušenější vodáci ;-)    

Vikiho občasník - na šichtě

Vikiho občasník - den otevřených dveří v DPO

Vikiho občasník - Starý Jičín

Beskydská sedmička

S letošním parťákem se jevíme jako poměrně nesourodá dvojice jak věkem, tak zaměřením, Mára rychlík na 10km, já momentálně běh!  v terénu do délky maratónu. Cíl, ale máme oba stejný: vyhrát B7 ;-)  Nemělo by to být moc těžké, zvlášť když se od mnohých  soupeřů  dozvídáme co je všechno bolí a jak málo trénují. Nás nebolí vůbec nic, máme životní formu, na horách jsme téměř denně ;-)

Těším se jak sviňa. Máro závodem žije asi ještě více, protože jinak by v pátek svou Evku, která vstává do práce nevyprovázel výkřiky ze spaní „zpomal“ „zpomal“.

 

Po startu v Třinci nám chvíli trvá,  než  se přes davy dostáváme do druhé výkonnostní skupinky. Závod začíná stojkou na Javorový. Díky vlažnému tempu ( pozn. red. názor parťáka se může lišit) nám druhá skupinka uniká. Počasí je fantastické stejně jako pohled na zářící Třinec. Nahoře poprvé zaznívá v dalším průběhu velmi oblíbená věta „to je běhavé“.  Posupně začínáme lehce klusat až na Velký Javorový. Seběh do Řeky v našem provedení OK.  Spolu s několika dvojicemi přibíháme k občerstvovačce.

Začíná stojka pod sloupy sjezdovky  ( v cíli se dozvídáme, že sjezdovka se jít neměla). Když kouknu  pod nás vypadá to jako by se v Řece konal nějaký orienťák,  čelovky  jsou rozesety všude možně, žádný souvislý had. Několik km mírně stoupající cesta na Šindelnou  má být přehlídkou našich běžeckých kvalit, ale nestává se tak. Mára postupně dostává křeče snad do všech částí nohou. Na otázku „máš Anticramp?“ dostávám odpoveď  „ né na křeče normálně netrpím“. Dávám mu svůj a v křečích džemujeme až na druhý vrchol Ropici. Nakonec je možná fajn, že nás křeče přibrzdily, protože jinak reálně hrozilo, že bychom to v počáteční euforii překopli a později toho litovali. Seběh z Ropice je slušný, křeče ustupují. První velká občerstvovačka.  Trávíme zde, stejně jako na všech ostatních dlouhé minuty a samozřejmě nahlas vzpomínám, jak jsem před dvěma lety při putování se Standou odhazoval kelímky plné polívky, protože prostě nebyl čas na blbosti. U občerstvovačky vždy ještě čeká support team ve složení Márovi rodiče + Evka tzn. co chybí na občerstvovačce mají oni … prostě id. podmínky k vítězství ;-) Ztrátu na čelo už máme skoro hodinu, takže poprvé začínáme o vítězství  lehce pochybovat ;-)

 

Stoupání na Travný je trága, Mára se přežral a je mu blbě.  Vyprazdňuje spodem, chvílemi to vypadá, že to půjde i vrchem. Postupně kolem nás prochází několik dvojic. Před Travným, kdy se cesta narovnává jen tak ze srandy říkám „tady je to běhavé“ . Z Travného do Krásné sbíháme v poho. A je tu další žranice. Máro už ví, že si má dát pozor.

Na Lysou to jde jako po másle. Konečně se dostáváme do tempa. Mára jde mílovým  krokem „alias Petr Míl“ což pro mě znamená, že chci-li tomuto tempu stačit musím vždy po pár nejrychlejších a nejdelších krocích jaké umím trochu popoběhnout. Míjíme jednu dvojici za druhou a máme hlad po dalších. Vždy jen zazní „ááá další světýlko“ tak pojďme. Věta „tady je to běhavé“ vyřčená nedaleko pod Malchorem, se tentokrát mění v realitu. Seběh z Lysé není žádná divočina, ale jde to.

Po žranici a polívce na Ostravici drtíme na Smrk opět v super tempu. Svítání nás nabíjí novou energií. Díky tomu, že je to místy běhavé předbíháme pár dvojic. Na Smrku nám děvčata hlásí 11. místo. Seběh na Čeladnou je předlouhý a Márovi se poprvé začíná ozývat koleno. Na obžer-stvovačku přibíháme s Oldou K., jakmile s ní vyrážíme je Olda dávno pryč.

Při stoupání na Čertův mlýn využíváme zkratky pro TOP 50  teamů. V odbočce na zkratku není žádná šipka, Mára však s indiánskou zkušeností říká „stopy jsou ještě teplé, před chvílí tu někdo šel“. Přistihujeme se, že na to nějak serem … spánková krize. Nedaleko před Čertovým mlýnem nasazuje Mára opět Mílový krok a já jsem rád, že visím. V prudkém seběhu z mlýna dává Márovo koleno opět najevo, že už makalo déle než je zvyklé. Na Pustevnách čekáme jen polívku. Jakmile vidíme, že mají vše vč. fantastických melounů jsme šťastni. Na Ráztoku klušeme. Mára dostává dávku analgetik.

 

Dobývání  Radhoště se mění v pochod mrtvol. Mára nemůže ohnout koleno, postranní vazy jsou posrané. Dávám mu kombinaci Brufen, Panadol. Možná to vypadá, že je to pro mě procházka a problémy má furt parťák, ale není tomu tak. Mám toho taky dost, kurva dost. Kdyby Mára ožil a nasadil Mílové tempo tak je určo po mě. Hřeben Radhoště je samozřejmě běhavý stejně jako seběh na Pindulu, my jsme ale rádi, že jdeme. Dostáváme chuť na pivo. Bohužel si ji musíme nechat zajít, protože nám support team hlásí, že je koliba na Pinduli zavřená.  2 km před sedlem pilulky zabírají a my opět klušeme.

Ve stojce za Pindulou nás skoro doráží nějaký team. V následující běhavé vrstevnici mu mizíme. Jsme na Velkém Javorníku, zbývá se skulit dolů. Když km před cílem docela slušně klušeme, dokonce bych se nebál říct, že běžíme navrhuji Márovi udělat do cíle trakař. „No tak, né no“.  „Zkus se trochu usmívat“ říkám mu, když vidím jeho zkřivený obličej. Cílová brána, píp a Mára jde k zemi. Po chvilce mu pomáhám vstát a společně stoupáme po schodech na plošinu. Pak božátko  Mára mění barvu, jde opět k zemi, do toho křeče. Zdravotníci mu napichují kapák, aby mu do žil nalili životabudič.

 

Skvělé to bylo !!! 13. místo v čase 14:30 je to, na co jsme momentálně měli. Na neskutečném  morálu mého parťáka jsem přiživil i morál můj … prostě teď vím, že balit závod jen kvůli „vypnuté“ hlavy  je nesmysl.

Svělé je taky to, že ač nám to „těsně“ nevyšlo,  zůstalo vítězství doma. Ve vynikajícím čase 12:08 vyhrál Stano Najvert s Petrem  Žákovským. Že na  to má Stano nebylo vůbec pochyb,  jen se spekulovalo jestli vydrží zatím žádným velkým úspěchem nepolíbený Petr.  Vydržel. Dokonce  ani nebyl na laně, naopak prý do kopce tvrdil muziku.