sobota 27. září 2014
Beertreking 2014
Letos na
tuto sportovně-společenskou akci vyrážím s šéfem Kempinátorem a parťákem Martinem. Oba
si bohužel na kombinaci piva a běhu netroufají, proto mají v plánu si trať
pouze mimo závod proběhnout.
Kromě
jednotlivců je letos vypsána i soutěž teamů. Ten náš „Lysacup zadarmo!!!“
vypadá velmi silně – Kasa, Hudy, Kury. Chybí nám pátý člen. Říkáme si, že i
když vezmeme kohokoliv z davu musíme vyhrát. Zjištění, že se nepočítá
součet časů, ale čas posledního z teamu nás nutí změnit taktiku v hledání
pátého člena. Nakonec se daří ulovit hocha, co byl loni desátý.
Start je
kvůli mase nově příchozích posunut o půl hodiny. Ve 14,30 začíná mela, to když
si dává skoro 450 lidí první pivko. O společnost na trati se dnes budou starat
produkty ( na každé občerstvovačce jiný druh) pivovarů Lobkowitz, kde patří pivovary Černá
Hora, Protivín, Uherský Brod, Jihlava, Rychtář, Klášter a Vysoký Chlumec.
Hned od
startu je v čele Kasa, pár desítek metů za ním běžím já s nějakým mladíkem
v zádech. Pod kopec na druhé pivko přibíháme kousek za Kasou, čili v přímém
přenosu vidím jak to lije. Neskutečná rychlost. Na jeden nádech to otočí a valí
pryč. I kdybych jen vzal lahváče a vylil ho na zem tak jsem pomalejší. Piju
celkem rychle, ale vždy potřebuji 1-2 mezidechy.
Po druhém
pivku začíná dlouhé stoupání. Kasa je pryč, ale v dohlednu, mladíka mám
furt na zádech a nezadržitelně se přibližuje černý kůň Hudy. V půlce kopce
nás Hudy míjí, vzdaluje se a stahuje Kasu, zároveň mi poodbíhá mladík.
Přibíhám
na třetí pivko, které je na Výrovce kousek pod hřebenem. Hudy zrovna odbíhá. Krátká skoro lezecká
vložka na hřeben a konečně milovaný seběh. Po chvilce míjím Hudyho a je mi
jasné, že ten už dnes kousat nebude. No přijet do Koutů jako on 100 km na kole
z Opavy, tak nekoušu už od startu. V seběhu na ČH sedlo musím na
chvíli zadřepnout a vypustit ventil. Na sedlo přibíhám s mladíkem. Tomu bonusový
rumík (-10 minut z času) + pivko už nechutná tolik jako mi, takže mu mizím.
Předlouhý
seběh ze sedla způsobuje, že musím opět do dřepu a žbluňkajícímu břuchu ulevit.
Až pak můžu přepnout do „kochacího módu“
a užívat si nádherného počasí. Páté pivko je za odměnu.
Šesté je v cíli,
kde už se cca 4 minuty opaluje zasloužený vítěz Kasa. Sotva mu pogratuluji,
musím upalovat na záchod, kde to ze mě letí tentokrát vrchem. Pak už je skvěle.
Cílový endorfninovo-alkoholový koktejl zaplavující mozek je důvod, proč nebudu chybět ani příští rok.
Hudy na
sedle dává k rumu a pivu ještě pivo navíc, které však není honorováno
minutami k dobru. Pak navazuje spolupráci s Kurym, s kterým ještě
v Koutech zastavují u nějakých chatařek na vínko. V cílové rovince
dává navíc ještě cigárko. Přesto vše bere team „Lysacup zadarmo!!!“
zlato.
Totální
destrukci ještě před večerním vyhlášením naštěstí unikám tím, že sedám na bike
a s Martinem podnikám drsný výlet na Dlouhé stráně.
Vyhlášení je
divoké. Myslím, že mnozí oceňování neví, že nějaké bylo. Nastupují punkoví hoši.
Před námi je nelehký úkol vypít piviska co jsme vyhráli. Zelená se line záře …
sobota 20. září 2014
Vikiho občasník - Moravice
Hned po
startu kousek za Podhradím najíždíme na mělký úsek. A sakra dnes je docela málo
vody. Kvůli uvíznutí na kamenu pak je co
chvíli taťka ve vodě, aby posunul naší bárku vpřed, některé úseky je nutné loď
táhnout. Je to boj. Abychom si to psychicky ulehčili hledáme výhody vzniklé
situace.
Ale i přes
skoro samé výhody si říkáme kurňa příště
musíme vyjet dříve, ať chytneme vlnu. O tom, že jedeme pozdě svědčí i mokrá
linka na skalách a kamenech, která je 10 cm nad hladinou. Po 3,5 hodinách
plavby (normálně jezdíme 2,5 hod i s přestávkou na piknik) kotvíme v cíli,
Areálu dobré pohody v Žimrovicích.
Jsme zde téměř sami. Divné. Pouštěli vůbec dneska vodu? Čtvrthodiny po našem
příjezdu je areál plný a přijíždí další a další lodě. Čekali na vodu a dočkali
se. Dnes místo běžného upouštění vody z přehrady v Podhradí upouštěli z Kružberka,
takže to trvalo, než voda došla do Podhradí. Kvůli přebytku vody upouštěli i v pátek
čímž vznikla na skalách a kamenech ta linka co nás zmátla. Zase jsme o něco
zkušenější vodáci ;-)
Nacházíme
tyto:
božský klid – nikde žádné lodě
nej kurz
ovládání lodě při snaze najít nejsjízdnější trasu
možnost si
udělat fotku při uvíznutí na jezu
čtvrtek 18. září 2014
sobota 13. září 2014
neděle 7. září 2014
sobota 6. září 2014
Beskydská sedmička
S letošním
parťákem se jevíme jako poměrně nesourodá dvojice jak věkem, tak zaměřením,
Mára rychlík na 10km, já momentálně běh! v terénu do délky maratónu. Cíl, ale máme
oba stejný: vyhrát B7 ;-) Nemělo by to
být moc těžké, zvlášť když se od mnohých soupeřů dozvídáme co je všechno bolí a jak málo
trénují. Nás nebolí vůbec nic, máme životní formu, na horách jsme téměř denně
;-)
Těším se jak
sviňa. Máro závodem žije asi ještě více, protože jinak by v pátek svou
Evku, která vstává do práce nevyprovázel výkřiky ze spaní „zpomal“ „zpomal“.
Po startu v
Třinci nám chvíli trvá, než se přes davy dostáváme do druhé výkonnostní
skupinky. Závod začíná stojkou na Javorový. Díky vlažnému tempu ( pozn. red. názor
parťáka se může lišit) nám druhá skupinka uniká. Počasí je fantastické stejně
jako pohled na zářící Třinec. Nahoře poprvé zaznívá v dalším průběhu velmi
oblíbená věta „to je běhavé“. Posupně
začínáme lehce klusat až na Velký
Javorový. Seběh do Řeky v našem provedení OK. Spolu s několika dvojicemi přibíháme k občerstvovačce.
Začíná
stojka pod sloupy sjezdovky ( v cíli
se dozvídáme, že sjezdovka se jít neměla). Když kouknu pod
nás vypadá to jako by se v Řece konal nějaký orienťák, čelovky jsou rozesety všude možně, žádný souvislý had.
Několik km mírně stoupající cesta na Šindelnou má být přehlídkou našich běžeckých kvalit, ale
nestává se tak. Mára postupně dostává křeče snad do všech částí nohou. Na
otázku „máš Anticramp?“ dostávám odpoveď
„ né na křeče normálně netrpím“. Dávám mu svůj a v křečích džemujeme
až na druhý vrchol Ropici. Nakonec
je možná fajn, že nás křeče přibrzdily, protože jinak reálně hrozilo, že bychom
to v počáteční euforii překopli a později toho litovali. Seběh z Ropice je slušný, křeče ustupují.
První velká občerstvovačka. Trávíme zde,
stejně jako na všech ostatních dlouhé minuty a samozřejmě nahlas vzpomínám, jak jsem
před dvěma lety při putování se Standou odhazoval kelímky plné polívky, protože
prostě nebyl čas na blbosti. U občerstvovačky vždy ještě čeká support team ve
složení Márovi rodiče + Evka tzn. co chybí na občerstvovačce mají oni … prostě
id. podmínky k vítězství ;-) Ztrátu na čelo už máme skoro hodinu, takže poprvé začínáme
o vítězství lehce pochybovat ;-)
Na Lysou to jde jako po másle. Konečně se
dostáváme do tempa. Mára jde mílovým krokem „alias Petr Míl“ což pro mě znamená, že
chci-li tomuto tempu stačit musím vždy po pár nejrychlejších a nejdelších
krocích jaké umím trochu popoběhnout. Míjíme jednu dvojici za druhou a máme
hlad po dalších. Vždy jen zazní „ááá další světýlko“ tak pojďme. Věta „tady je to
běhavé“ vyřčená nedaleko pod Malchorem, se tentokrát mění v realitu. Seběh z Lysé
není žádná divočina, ale jde to.
Po žranici a
polívce na Ostravici drtíme na Smrk opět
v super tempu. Svítání nás nabíjí novou energií. Díky tomu, že je to místy běhavé předbíháme pár dvojic. Na
Smrku nám děvčata hlásí 11. místo. Seběh na Čeladnou je předlouhý a Márovi se
poprvé začíná ozývat koleno. Na obžer-stvovačku přibíháme s Oldou K., jakmile
s ní vyrážíme je Olda dávno pryč.
Při stoupání
na Čertův mlýn využíváme zkratky pro
TOP 50 teamů. V odbočce na zkratku
není žádná šipka, Mára však s indiánskou zkušeností říká „stopy jsou ještě
teplé, před chvílí tu někdo šel“. Přistihujeme se, že na to nějak serem …
spánková krize. Nedaleko před Čertovým mlýnem nasazuje Mára opět Mílový krok a
já jsem rád, že visím. V prudkém seběhu z mlýna dává Márovo koleno
opět najevo, že už makalo déle než je zvyklé. Na Pustevnách čekáme jen polívku.
Jakmile vidíme, že mají vše vč. fantastických melounů jsme šťastni. Na Ráztoku
klušeme. Mára dostává dávku analgetik.
Dobývání Radhoště
se mění v pochod mrtvol. Mára nemůže ohnout koleno, postranní vazy
jsou posrané. Dávám mu kombinaci Brufen, Panadol. Možná to vypadá, že je to pro
mě procházka a problémy má furt parťák, ale není tomu tak. Mám toho taky dost,
kurva dost. Kdyby Mára ožil a nasadil Mílové tempo tak je určo po mě. Hřeben
Radhoště je samozřejmě běhavý stejně jako seběh na Pindulu, my jsme ale rádi,
že jdeme. Dostáváme chuť na pivo. Bohužel si ji musíme nechat zajít, protože
nám support team hlásí, že je koliba na Pinduli zavřená. 2 km před sedlem pilulky zabírají a my opět
klušeme.
Ve stojce za
Pindulou nás skoro doráží nějaký team. V následující běhavé vrstevnici mu
mizíme. Jsme na Velkém Javorníku,
zbývá se skulit dolů. Když km před cílem docela slušně klušeme, dokonce bych se nebál říct, že běžíme navrhuji Márovi
udělat do cíle trakař. „No tak, né no“. „Zkus
se trochu usmívat“ říkám mu, když vidím jeho zkřivený obličej. Cílová brána,
píp a Mára jde k zemi. Po chvilce mu pomáhám vstát a společně stoupáme po
schodech na plošinu. Pak božátko Mára
mění barvu, jde opět k zemi, do toho křeče. Zdravotníci mu napichují
kapák, aby mu do žil nalili životabudič.
Skvělé to
bylo !!! 13. místo v čase 14:30 je to, na co jsme momentálně měli. Na neskutečném
morálu mého parťáka jsem přiživil i
morál můj … prostě teď vím, že balit závod jen kvůli „vypnuté“ hlavy je nesmysl.
Svělé je
taky to, že ač nám to „těsně“ nevyšlo, zůstalo vítězství doma. Ve vynikajícím čase
12:08 vyhrál Stano Najvert s Petrem Žákovským. Že na to má Stano nebylo vůbec pochyb, jen se spekulovalo jestli vydrží zatím žádným
velkým úspěchem nepolíbený Petr. Vydržel.
Dokonce ani nebyl na laně, naopak prý do
kopce tvrdil muziku.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)