pátek 26. února 2010

Vikiho občasník - kterak jsem zbytečně prolil krev ( a slzy)

Už od víkendu mám chrblavý kašel, teplotu mi mamka měří několikrát denně a pohybuje se od 38 do 37,2°C. Když se můj stav ani do čtvrku nelepší navštěvujeme paní doktorku. Je to pohoda jen mě prohlíží, já se na ni směji a předvádím ji svůj nový hit "paci paci ...". Přesto, že paní doktorka říká, že nemocně nevypadám, vzhledem k mé už skoro týden trvající teplotě mě objednává na odběr krve, podle kterého se rozhodne zda nasadí antibiotika.

Je pátek a já jdu s mamkou na odběr. Je to pro mě novinka, takže jsem v poho. Mamka tak v poho není, protože ji není jasné jak lze na mých buřtovitých ručkách najít nějakou žílu. Paní doktorka mi bere jednu ruku, sestřička druhou a pohybujíc s nima sem a tam hledají žilku. Vypadá to, že něco nacházejí a pro mě začíná horor. Vpich dobrovází můj řev. Ale ejhe nic neteče, proto paní doktorka jehlou hledá lepší zdroj. To doprovázím brutálním řevem a slzy mi tečou tak, že z nich mám v uších jezírka. Nakonec se pár kapek daří odebrat a horor končí. Pak jen tak mimochodem říká paní doktorka mamce " a odečítáte 0,5°C od teploty, kterou malému naměříte v dupce? ". "Cože???" říká mamka. Návod od teploměru mám nastudovaný a nic takového tam není. Mamka mě dává do kočárku, já zcela vyčerpaný usínám a šinem si to do lékárny, kde si mamka povrzuje, že se 0,5°C odečítat má. Já jsem tedy v podstatě zdravý a na seznam nočních můr si dávám první položku - odběr krve.

sobota 20. února 2010

Vikiho občasník - konec běžkařské sézóny

Sníh z našich oblíbených běžkařských tras mizí, navíc jsme museli strejdovi vrátit na jarní prázdniny můj koráb, takže můžu začít bilancovat. Na běžkách jsem absolvoval 9 výletů v celkové délce cca 110km. Naše oblíbené trasy byly v okolí Skřípova, Jilešovic a D.Benešova, jasnou jedničkou se stala tzv.Hrabyňská, kde byly super stopy (částečně strojově upravené), krásná příroda a málo lidí.

V souvislosti s běžkama musím zmínit dvě nepříliš veselé příhody, z kterých jsem si vzal ponaučení:

1. Pozor!!! náledí je sviňa

Při cestě do výchozího bodu našeho výletu, Jilešovic se nám to nechce objíždět přes Kozmice a proto volíme cestu přes Dobroslavice a následný sjezd serpentinama do Jilešovic. Cesta je až za Dobroslavice OK, jakmile se ale cesta začíná lámat a padat dolů začíná souvislý led. Náš vůz se mění v sáně, nekontrolovaně se blíží k Jilešovicím a vypadá to, že serpentiny projedem přímo. Taťka zkouší ruční brzdu, auto se dostává do protisměru a levým bokem brzdí o vyhrnutý sníh. Co teď? Zpět to nejde, vpřed by to i šlo ale ... Taťka jde nasadit řetězy. Při vystupování z auta se naštěstí stihne včas zachytit jinak by jsme ho asi hledali v Jilešovicích. Po těžkém boji okořeněném jadrnými výrazy se řetězy daří nasadit. Pomalu couváme až do Dobroslavic a rodičům padá kámen ze srdce.

2. Pozor!!! lidi (někteří) jsou svině

Je všední den před polednem, když v tom zvonek. "Dobrý den tady Policie ČR, vykradli vám auto". Neuvěřitelná je drzost zlodějů. Za bílého dne na celkem frekventované ulici (Alšova) rozbijou zadní sklo auta a odnesou si dvoje běžky. Můj vozík tam naštěstí nechali, ale to nejspíše jen proto, že asi netušili k čemu může takové montrum sloužit.

FOTOGALERIE>>

neděle 7. února 2010

Vikiho občasník - skončil měsíc převratných změn

Mamka má vše kolem mimin nastudováno a na základě toho taťku upozorňovala, že 9 měsíc mého života bude pestrý, protože nastane mnoho změn. Čím se měsíc blížil ke konci, tím přibývalo taťkových ironických poznámek na mamčiny prognózy. Něco se přece jenom událo. Nějaké nové zuby v puse (celkem už 6ks), ale nebylo to, co naši očekávali. Čekali, že předvedu nějakou formu pohybu. Kamarádi v kurzu už vesměs něco předvádějí já jsem měl zatím v repertoáru pouze otáčení ze zad na břicho, na břichu dokola a stání na čtyřech s pružením připomínajícím kopulační pohyby, či jak to naši nazvali.

v cíli Je 7.2. a mám právě 9 měsíců. Rodiče už jsou smíření s tím, že jediné pohyby co předvedu budou ty kopulační, které jsou prý mimochodem taky důležité. Já to tak ale nechci nechat. Mamka odchází na lekci spinu, zatímco já dávám taťkovi pokyn k uložení do postýlky. Zde nabírám dostatek sil. Jak je mamka zpět jsem dán na koberec a říkám si „pojď chlape“. Zabírám pořádně rukama a jsem o kousek vřed. A ještě jednou a zase kousek. Rodiče si ničeho nevšímají, tak zabírám znovu a jsem na parketách. Tam už to jde lehce a „řítím“ se vpřed. Toho už si všímají a mají velkou radost, což mi dodává další energii. Na prahu oddělujícím obývák od předsíně se cítím jako Vi-king. Od té doby šmejdím po celém pokoji, což přivádí otce na myšlenku ušít mi obleček z prachových hader za účelem provádění úklidu.