Vikiho občasník - mé první slovo

O víkendu jsem s našima opět na závodech a pak jedeme na Skřípovskou chaloupku. Děda a babi mě pár dní neviděli a po obvyklých "Viktólku no ty ši vylost" apod. se nade mnou sklánějí opakují "Viktólku ahój" a to pořád dokola. Nevím co mě to napadne, ale najednou jim řeknu "ahój", no moc mi to ještě nejde takže je to spíše takové "aój". A to jsem neměl dělat. Začíná mela. Babi křičí "slyšeli jste to slyšeli jste to" a za chvíli jsou nade mnou čtyři hlavy a každá říká "Viktólku ahój" čemuž se musím smát, což už umím a tak to jde vidět. Všechny ty hlavy říkají "jé on se směje" a mají děsnou radost. To "ahój" zopakuji ještě 3x a radost hlav nezná mezí. Ale mě to už neba a tak hodím odbrácený rohlík, začnu třepat spodním rtem a řvát. Obecenstvo se rozchází a já končím v náručí maminky.