Během těhotenství bývá asi nefrekventovanější otázkou „a co to bude“ ? Ne jinak je tomu je i mém případě. Já už to nějaký pátek vím, rodiče však zatím né. Existují různé indicie jak to „zaručeně“ poznat.
Jak poznat chlapce?
-nepociťujete ranní nevolnost v prvních týdnech těhotenství
-vaše bradavky podstatně ztmavly
-máte více chuť na slané nebo kyselé jídlo
-chodidla máte studenější než před otěhotněním
-máte více chuť na proteiny jako je maso, sýry
-tvar vašeho bříška se podobá basketbalovému míči
-chloupky na nohou vám rostou rychleji
-máte suché ruce
-míváte časté bolesti hlavy
Jak poznat dívku?
-vaše levé prso je větší než pravé
-máte více chuť na sladké a na ovoce
-máte větší chuť na pomerančový džus
-nevypadáte moc dobře během těhotenství
-vaše moč je kalně žlutá
-jste rozladěnější během těhotenství
-ve vašich vlasech se objevují červené melírky
-tvar bříška se podobá vodnímu melounu
Rodiče však vsází na ultrazvuk, proto společně navštěvujeme nemocnici. Pan doktor mě nahání ježděním sondou po mamčině bříšku a vše se zobrazuje na monitoru. Nějakou dobu se mu nedaří průkazný orgán zamířit, pak na mě ale vyzrává a je to jasné. Budu kluk! Naši jsou šťastní a cestou domů hned vyjmenovávají výhody spojené s tím, že budu chlap. Naštěstí nežijeme v zemi jako je Čína, takže kdybych byl holka, byli by šťastní stejně a výhod by jistě taky našli dost.
pondělí 29. prosince 2008
čtvrtek 20. listopadu 2008
Vikiho občasník - focení 15.týden
A zase mě fotili a zase jsem se skoro trojnásobně zvětšil. Teď už mám 9,65 cm a to mě měří jen od temena ke kostrči ... kdyby se připočítaly i mé dlouhé nohy ... , vážím cca 70 gramů. Na fotce už jsou vidět jak kosti mých nožek tak páteře. I když mám očka pořád zalepená, tak už jsem schopen reagovat na světlo, a když by mamince zamířil silný proud světla na bříško, snažil bych se uhnout. Taťka se o tom naštěstí nedočetl, protože by to určitě hned zkoušel a nenechal by mě v klidu. Jo a už mám na jazyku chuťové poháry ... ta plodová voda je taková nemastná, neslaná. Maminka je pořád v klidu, pleť má jak dětskou prdelku a vůbec nic jsem ji neubral na kráse. Na základě toho se objevují první tipy, že budu kluk (pozn. holky prý ubírají na kráse a způsobují akné apod.).
pátek 24. října 2008
5 beskydských vrcholů aneb tour de Čerčok
5BV ... závod dvojic, jejichž snahou je v co nejkratším čase zdolat 5 Beskydských vrcholů.
Já (šela) s Palem Holců jsme se rozhodli, že do toho půjdeme za „Team jak sviňa“ místo původně nominovaných Ludi s Řepou.
V pátek večer nás Oli krmí špagetama, dělá rohlíky ze šunkou, bereme gely, ionťáky, čelovky, mapu, hole atd. a vyrážíme na základnu do Mostů u Jablunkova. Cestou se mi Palo chlubí jak to vychytal, že prý nebere vůbec batoh a vše bude mít v ledvince.
V 22hod se dozvídáme první vrchol a spolu s cca 230 dvojicemi jdeme do akce. Ještě se trochu zdržujeme na základně hledáním kartičky, kde nám budou zaznamenávat jed. časy na vrcholech, neb se nám podařila vytratit. Prvním kopcem je Gutský vršek. Je to někde mezi Javorovým a Prašivou a jako nej varianta postupu se zdá být podhůřím do Gutů a pak k vrcholu. Běžíme ( no spíše velmi pomalu klušeme) do Jablunkova, a Palo si neustále spravuje maxi ledvinu, která mu při běhu sjíždí. Po cca 5km odbočujeme na Milíkov, Palovu ledvinku vyprázdňujeme a schováváme do příkopy u cesty. Pak poprvé trošku kufrujeme, probíháme přes Oldřichovice do Gutů. Kromě debat o tom, že nechápem, jak někdo může běžet 48hodinovku a ještě na 200m ovále neustále upozorňuji divocha Pala „zpomal, nezvedej tak nohy, svěs ruce“. Odtuď pak zapojujeme hole a rychlým krokem míříme ke Gutskému vršku. Ještě jedno malé bloudění a něco po 1 jsme tam. Jsme zde 4 a nechápeme, že první už tu byli před 40 minutami. Je fakt, že se zde dalo dojít i kratší cestou (my jsme si ale řekli, že se v té tmě budeme radši držet značek), bylo nějaké bloudění, neustálé vytahování mapy apod. ... takže tu velkou ztrátu si pěkně zdůvodňujeme ;-)
Dozvídáme se druhý vrchol, Travný. Scházíme do Řeky, tam opět trochu kufrování a pak prudce stoupáme na Ropičku. Znovu se potkáváme s dvojicí, kterou už jsme potkali v prvním vršku. Je to P.Míl s D.Kolouchem, kde prvně jmenovaný má evidentní zk. s orientačním během ... prostě vteřinu kukne do mapy a jde. Ve stoupání klukům mizíme a jsme na Ropičce. Odsud po zelené 7km klesání na Morávku. Opět to není nejkratší varianta, což se potvrzuje těsně před Morávkou, kdy znovu dobíháme jdoucí dvojici P+D. Jdeme přes Morávku s nimi a pak kousek skrz lesy, mimo značku až na zelenou značku na Travný. Tady nám Petr říká teď už nemůžete zabloudit ... no a my do prudkého stoupání zrychlujeme a pak klasicky „Palo už jsem dlouho neviděl značku a ty? Taky né.“ Takže zpět a v kopci znovu potkáváme P+D ;-) Hurá druhý vrchol, kurňa a furt držíme 4.flek. Na Travném je už trochu sněhu, ale horší jsou kaluže, které se né vždy podaří minout.
Další vrchol Čerčok ... cože?... no Čerčok. Následuje otázka zda-li to je v Beskydech a pak hledání na mapě. „Mám ho“ je to někde u Velkého Polomu nad Horní Lomnou. „Ty vole tam nevede žádná značka ani neznačená cesta ... jen ať tam dorazíme až po svítání.“ Klesáme na Visaláje nejprve kamenitou cestou pak dlouhou dobu fádní, mírně klesající asfaltkou. V našem kolektivu je ticho, jen hole ťukají o asfalt a já zjišťuji, že chvílemi jdu a spím „ty vole Palo já jdu a spím“ ... ticho... Palo spí taky :-) Přicházíme na Visaláje a máme první krizovku, dobíhá nás dvojice z Třebíče. Dáváme kofeinovou tabletu a nějaký powerbike a jdeme za nimi až na Bílý kříž. Tady jako by někdo mávl kouzelným proutkem a my se rozbíháme, nikoliv jak postřelené srny, ale jako by závod právě začal. Začíná svítat, my běžíme, vesele debatujeme a říkáme „teď jim ukážem“. Volá Oli kam nám přivézt to sníďo a suché boty, což nás taky motivuje. Pak nastává zlom. Dobíháme na Malý Polom, ztrácíme značku, hledáme ji a dobíhají nás opět hoši z Třebíče. Vypadají znale a my jim slepě věříme, že ví, kde jsou. Nějakou dobu běžíme společně už mimo značení a začíná to vypadat, že chlapci už si tak jistí nejsou. Nicméně my vůbec nevíme, kde jsme a vybaveni jen již značně potrhanou mapou volíme taktiku držet se jich, dokud nenajdeme vrch Čerčok poprvé již s přívlastkem zkurvený. Odteď se několikrát opakuje tento scénář: kluci vytahují GPS určují polohu, dle buzoly určují azimut pochodu, pak běžíme nějaký prudký sráz, potok, prudký výběh a Čerčok nikde. Mezitím někde uprostřed lesů potkáváme Báru Bohatou s Filipem. Bára ukazuje do své potrhané a promoklé mapy a sebevědomě říká „ Čerčok je tam, jdete úplně blbě“. Chvilku váháme, ke které dvojici se připojit, ale vzhledem k výbavě (gps, buzola) se s Bárou a Filipem loučíme. Po cca 1,5hod se dostáváme na místo, kde už jsme byli, naše psychika je na 0 a rozhodujeme se po Čerčoku zabalit. Pak zase prudký sráz dolů dva potoky, prudký kopec nahoru. Ve čtvrtině kopce hoši zase vytahují gps a my si říkáme „jestli teď půjdou dolů tak serem na Čerčok“. Naštěstí jdou nahoru, my za nimi a v 8:50 po skoro 2hod kufrování dobýváme Čerčok jako 8. v pořadí. Balíme a se slovy „už nikdy více“ jdeme směr Horní Lomná, cca po 15min potkáváme Báru s Filipem stále hledající Čerčok :-) Jen pro doplnění vrchol č.4 byla Girová, č. 5 Velká Čantoryja, všechny vrcholy zdolalo z cca 230 dvojic pouhých 13, vítězové stihli dojít ještě za světla za nějakých 20hod.
... v neděli píšu Palovi SMS „ Ty vole to byla dobrá akce, že? Příští rok jdu znova“ a odpověď? „ Jdu do toho na 100% taky“.
Poučení z chyb a v očekávání, že základna by příští rok mohla být někde na Rožnovsku (Palova domovina) se už moc těšíme na 5BV 2009.
pondělí 13. října 2008
Vikiho občasník - focení 10.týden
Dnes (v 10 týdnu) jsem se byl opět fotit. Od minula jsem se více než trojnásobně zvětšil na současných 3,17cm, vážím cca 4 gramy. I v tak malinkém těle už mi všechno funguje srdce, mozek, plíce, ledviny, játra, mezi prsty už nemám blánu a začínají mi růst nehty a trochu i vlasy. Jediné co tu mám na práci je polykat plodovou vodu a kopat přitom nohama. Jo, rodiče vyhodnotili fotku a místo fazole mi začali říkat E.T. ( ííítýý). Tak teď nevím jaká přezdívka je lepší. Maminka je pořád v poho asi proto, že se hodně směje a vyvrací tak teorie o nevolnostech, zvracení apod.
sobota 4. října 2008
Bobrcup
Letos jsme opět postavili dvě štafety a to Xair Ostravaci (říďa – T.Veselý – Z.Gerlich) a Xair Ostravaci bééé (Šela – P.Velička Velislav – T.Chmela). Kromě toho ještě běžel náš Jura Z. v teamu „My na to máme“ a Hudy v barvách svého zaměstnavatele Madeja sport. Běžci museli tradičně absolvovat pět brodů řeky Moravy (první dva v úvodních cca 500m závodu). Letos byla voda jen po pás a tak to nebyl takový problém jako loni, kdy museli někteří menší jedinci ukázat plavecké umění. Na cca 7km byl dvojbrod a silný proud v jednom místě nám málem unesl říďu ... kdyby neměl 5kg nadváhy, tak těžko říct jak by to dopadlo. Mnohem větší problémy než brody neotretrovaným běžcům způsobil cca 1km dlouhý bahenní průběh kukuřičným polem. Některým borcům běh v blátě docela šel, ale my jsme se plácali na místě a k-rvovali ;-) V běžecké části podali nic moc výkony jak Šela tak říďa, standart Jirka, dvouminutové zlepšení hlásil Hudy. Dle to ho jak vypadali po dojezdu bikeři lze soudit, že si blátička taky dosyta užili. Prestižní souboj Xair štafet po biku gradoval, protože byl mezi nimi rozdíl cca 30s. Na kajaku sice dokázal Zdeněk dotáhnout Toma z Bééé. Tomův závěr byl však hektický, bleskově vytáhl kajak po lešení a totálně vyčerpaný sjel tentokráte bez „cvaknutí“ (před dvěmi lety to bylo z polovičním eskymákem, který jsme pak večer na Nově sledovali v rubrice „borec nakonec“ :-) z rampy do cílového bazénu na 15.místě, Zdeněk dojel kousek zas ním na 17.místě. Jirkova štafeta dokončila na 34.místě, Hudyho na 115. VÝSLEDKY
neděle 28. září 2008
Vikiho občasník - už to ví všichni
Dneska mají naši svatbu. Ano si říkají na vrcholku Radhoštěm a zlatým hřebem večera má být oznámení, že budu. Pokud některý z mých třech strejdů nedělá tajnosti, tak to vypadá, že budu prvním vnoučkem v naší rodině a ti to většinou mají móóc dobré. Při přípitku taťka vstává, všem 10 svatebčanům (+ třem pejskům) děkuje a mávajíc mou první fotkou oznamuje, že za necelých 9 měsíců se z maminek mých rodičů stanou babičky a tatínků dědečci. Nastává exploze veselí včetně nějakých těch radostných slziček a připijí se, tančí a zpívá dlouho do noci.
úterý 23. září 2008
Vikiho občasník - je potvrzeno, že budu
Tak už je oficiálně potvrzeno, že budu. Co tomu předcházelo? Mamka a taťka byli na předsvatební cestě na Korsice, kde prý mamka očekávala příchod periodicky se opakujícího se cyklu nebo co. Ten nepřišel a tak si dva dny po příjezdu z dovolené kupuje těhotenský test. Je nedočkavá a tak si ho dělá hned v práci a zjišťuje, že budu.
Na tuty to pak zjišťuje až dnes. Od pana doktora získává mou první fotku (jsem na ni mezi zelenými křížky) a s taťkou mi dávají tzv. pracovní název fazole. To se mi moc nelíbí, i když jim musím dát za pravdu, že se zatím fazoli podobám. Byl jsem počat cca před 7 týdny a nyní jsem velký nebo spíše malý 0,81cm a vážím cca 1gram. Mamka s taťkou mají velkou radost i přesto, že jsem jim překazil plánované zdolání Elbrusu v příštím létu.
Na tuty to pak zjišťuje až dnes. Od pana doktora získává mou první fotku (jsem na ni mezi zelenými křížky) a s taťkou mi dávají tzv. pracovní název fazole. To se mi moc nelíbí, i když jim musím dát za pravdu, že se zatím fazoli podobám. Byl jsem počat cca před 7 týdny a nyní jsem velký nebo spíše malý 0,81cm a vážím cca 1gram. Mamka s taťkou mají velkou radost i přesto, že jsem jim překazil plánované zdolání Elbrusu v příštím létu.
sobota 20. září 2008
Korsika na kolech
Na Korsiku se vydáváme z CK Kudrna, s kterou jsme byli spokojeni z loňkých toulek po Norsku. Rozhodujeme se pro silniční kola, což se ukazuje být (až na jeden cca 10km úsek) dobrou volbou. Poměrně malý ostrov (délka 200km) nazývaný taky "hora v moři" je protkán stovkami km vesměs úzkých silniček a naše cyklistické srdce plesá. Akce probíhá násedovně: průvodce nám na včerním brífinku rozdá mapu na další den, řekne v kterém kempu budeme spát, doporučí nějaké trasy a co by stálo zato vidět, no a ráno po snídani si každý jak chce vyjede a večeře pak musí být v dalším kempu. I když jsou zdejší pláže úžasné a hlavně velmi málo obsazené, tak na nich vydržíme ležet tak nanejvýš 30min a mnohem více času trávíme v sedle. 
Trasy si volíme po opuštěných silničkách více do vnitrozemí, což znamená, že furt stoupáme či klesáme ... a to máme rádi. V hospůdkách po cestě to semtam proložíme nějakým pivkem (pozn. místní pivo Pierta je výborné, ale drahé jak čert - 0,25l cca 3,5euro). Partička se na tomto zájezdu sešla opět skvělá a tak večery trávíme společnou konzumací a tlacháním. V plánu je samozřejmě se někdy na tento krásný ostrov vrátit, tetokráte však před letní sezónou, kdy je prý celá Korsika v květu a je ještě úžasnější.
Trocha geografie
Ostrov Korsika má rozlohu 8.720 km a je čtvrtým největším ostrovem Středomoří po Sicílii, Sardinii a Kypru. Svým tvarem připomíná za»atou pěst se vztyčeným palcem. Ostrov je dlouhý 183 km a široký 83 km, což přibližně odpovídá vzdálenostem ostrova od evropské pevniny. Od Francie je vzdálen 180 km, od Itálie 80 km. Na jihu ostrova, u městečka Bonifacio, odděluje 12 km široký pruh moře Korsiku od jejího sesterského ostrova, od ostrova Sardinie. Korsiku najdete mezi 41. a 43. rovnoběžkou, tedy na stejné zeměpisné šířce jako jsou Pyreneje a střední část Apeninského poloostrova. Korsika je nejhornatější ostrov Středomoří s průměrnou nadmořskou výškou 576 m (Sicílie 441 m, Sardinie 344 m). Proto bývá často nazývána jako Pohoří v moři nebo jako Hora v moři. Nejvyšší horou ostrova je vrchol Monte Cinto, který je vysoký 2.706 m a nejdete ho jen 25 km od západního pobřeží. Na Korsice však najdete dalších 20 vrcholů, které přesahují nadmořskou výšku 2.000 m. Nejznámějšími z nich jsou Paglia Orba (2.525 m), Monte Rotondo (2.622 m), Monte d´Oro (2.389 m), Monte Renoso (2.352 m), Monte Padro (2.393 m) nebo Monte Incudine (2.136 m) v pohoří Bavella, kde můžete dosud vidět stopy zalednění. Proto je ostrov vyhledáván nejen milovníky slunce, ale i vyznavači vysokohorské turistiky či horolezectví.
Hlavní horský řetězec má tvar obráceného písmene S a protíná ostrov ze severozápadu na jihovýchod. Hřbet tohoto velkého horského řetězce pomyslně rozděluje Korsiku nejenom na dvě části, ale také na dva odlišné regiony, kde každý z nich má rozdílné kulturní tradice a životní styl. Jeden se jmenuje ve francouzštině au-dela des monts, korsicky Pumonti (předhoří) a druhý en-deça des monts, korsicky Cismonte (záhoří) bráno směrem k Itálii. Do tohoto horského řetězce se dá dostat čtyřmi průsmyky, které jsou však v zimním období pokryty sněhem a jsou takřka neprůjezdné. Nejsevernější z nich je Col de Vergio (1.477 m), dále na jih se nacházejí Col de Vizzavona (1.163 m), Col de Verde (1.289 m) a Col de Bavella (1.218 m). Popis akce z www.kudrna.cz
Před přídí se do mlžného hávu halí nebetyčné hory, vzduchem prosyceným mořskou solí náhle zavane příjemná vůně - vůně makchijí, tymiánu, sluncem prohřátých strání, tak typická pro tento ostrov. Připlouváme na Korsiku. Horské silničky se stovkami serpentin nás povedou vysoko přes horské hřebeny, soutěskami a kaňony, po březích divokých říček a nekonečnými sjezdy zase zpět k tyrkysovému moři. Divokou scenérii doplní ještě starobylé vísky s důmyslným systémem uzounkých uliček. Téměř každý den si budeme vychutnávat večerní pohodu na některé z proslulých korsických pláží. Slovy lze tento přírodní ráj popsat těžko. Musíte to zažít!!
9 nocí v kempech u moře!
1. - 2. Rakouskem a Itálií na trajekt. Čeká nás čtyřhodinová plavba přes Středozemní moře do Bastie. Naše první etapa vede na pomyslný „vztyčený prst“ ostrova CAP CORSE až do jeho nejsevernějšího cípu – přístavního městečka ROGLIANA.
3. - 4. Na kolech pojedeme vysoko nad útesy západního pobřeží Cap Corse k městu St. Florent. Romantické balvany omývané mořem, opevněné CALVI a typická městečka zdobící úbočí hor.
5. - 6. Silničkou proplétající se pobřežními útesy, desítky metrů nad hřmícím vlnobitím, dorazíme do PORTA (UNESCO). Jako v oživlém obrazu Salvátora Dalího si budeme připadat v bizarním skalním městě LES CALANCHES a při túře k vyhlídkovému Capo d´Orto (1.294 m). Busem do PORTICCIA, koupání a odpočinek na parádních „karibských“ plážích.
7. - 8. Napoleonovo AJACCIO a západ slunce nad Krvavými ostrovy. Návštěva prehistorického muzea ve FILITOSE a koupání u PROPRIANA s večerní prohlídkou přístavu.
9. - 10. Cestou k horskému jezeru L’ OSPEDALE vysoko v horách navštívíme „meku Vendety„ nejkorsičtější město ostrova SARTENE. Vyjedeme do sedla BAVELLA a sestoupáme k vodopádu PISCCIA D´GOLLO.
11. Závěrečný fantastický sjezd do Porto-Vecchio na východním pobřeží. Třešničkou na dortu bude plavba vyhlídkovou lodí k bělostným útesům, na jejichž samotném okraji se rozkládá městečko BONIFACIO.
12. - 13. Před naloděním na tajekt si ještě prohlédneme přístavní město BASTIA, pak přeplujeme do LIVORNA a busem domů.
Popis skutečně absolvované trasy (abychom nezapomněli kudy jet až se sem vrátíme a kde se vyhnout kopcům ;-)
3.9. připlutí do Bastie - po pobřeží Cap Corse – Erbalunga – Porticciolo – kolečko ve vnitrozemí směr Piazza – Porticciolo – Marine de Luri – 40km
4.9. Marine de Luri – Meria – Macinaggio – opuštění D80 a jízda přes vesničky Rogliano – zpět na D80 do Ersa – odbočka na nejsevernější cíp Corsiky – zpět do Ersa – Pino – pak vystoupání na silničku vedoucí o cca 200m nad D80 - krásnou silničkou bez aut do Canari – napojení zpět na D80 – Nonza – St. Florent – 105km
5.9. St. Florent – Lozari , pěkná pláž – podél řeky Regino – St. Reparat – Pigna – pod krásným St. Antoniem – Cateri – Col de Salvi – dlouhý sjez přes Montegrosso – Calvi – 93km
6.9.Calvi – po pobřeží po 81D – le Fango – cca 10km stoupání na Col de Parmarella – Col de la Croix – cca 10 km silnice vedoucí útesy – Porto (UNESCO) – 79km (71km)
7.9. Porto – 10km stoupání skalním „městem“ Les Calanche (UNESCO) – Piana – Cargese – Sagone – delší stoupání na Col de Bastiano – odbočka z D81 na Afa (vyhnutí se frekventované silnici kolem Ajaccia) – Zalla – Botaccina – Bastelicaccia – Porticcio – pěkná pláž d´Agosta – Agnarello – 105km (101km)
večer busem do Ajaccia – západ slunce nad Krvavými ostrovy , de la Parata
8.9. Agnarello – 10km stoupání do Pietrosella – Col de Gradello – po D55 dlouhý sjezd ke krásné pláži Ruppione (beachvol. kurt) – Agnarello – 42km
9.9. Agnarello – Pietrosella – Col de Bellevalle – Col de Bastiano – dlouhý sjezd Bisinao , Cognocoli, Calzola – Sollacaro – Filitosa – pěkná pláž Olmeto – Propiano 79km (71km)
10.9. Propiano – stoupání do někorsičtějšího města Sarténe – dlouhý sjez po D69 na D268 – Janovský most – odbočka na D69, do konce dne už vesměs jen stoupání – Loreto – Cargiaca – zkratkou přes Zérubia – Serra – Quenza – Zonza – pěkný kemp v lese kemp cca 3km za Zonzou po D368 – 73km (67km)
11.9. přiblížení busem po D368 nedaleko jezera Ospedale – pěší výlet k vodopádu Piscia di Gallo – busem zpět do kempu
kemp – Zonza – stoupání na Col de Bavella – cca 11km prudký sjezd ke kaskádám Polischellu (plavky a boty do vody sebou) – zpět 11km grapa na Col de Bavella – kemp Zonza 49km (43km)
12.9. kemp Zonza – jezero Ospedale – super sjezd do Palavesa (před Porto Vecchio) – Muratello – Pietralonga – Figari – krásné město na skalách Bonifacio – po silnici směr Bastie cca 5km, kemp bazénem, skluzavkou, vířivkou – 84km (80km)
FOTOGALERIE>>
pondělí 14. července 2008
Švýcarsko 2008 - Allalinhorn, Albulapass
šela:
Po Zermattmaratonu ještě několik dní zůstáváme v Saas Almagell. Na rozcvičení si dáváme pár hodinový nenáročný výlet skalami nad vesnicí. Jsou tu nějaké náznaky via ferrat – pár žebřů, kramlí a hlavně dva pěkné lanové mosty. Škoda, že prší a je mlha. Další den je už jak počasí, tak nohy po maratónu lepší, proto se vydáváme na větší túru. Cílem je Mittaghorn 3144m n.m. Nahoru jdeme naokolo, dolů sestupujeme via ferratou.
Hlavní výzvou je však zdolat nějakou 4-tisícovku. Je jich tady kolem plno. Problém je, že výstup na každou z nich je spojen překonáním nějakého toho ledovce. S tím zatím bohužel nemáme žádné zkušenosti. Proto již několik měsíců před touto akcí žhavím dráty netu a provádím teoretickou přípravu. Postupně kupujeme potřebnou výbavu – mačky, cepíny, helmy, lano, karabiny. Teoretické znalosti předávám Markét, učíme se vázat uzly, jak používat cepín, jak se dostat z ledovcové trhliny, jak se pohybovat v lanovém družstvu apod. Dle průvodce padá volba na Allalinhorn. Je vysoký 4027m n.m. a prý relativně snadný. Vybíráme cestu od Britanniahute, což je dle průvodce „hodnotnější“ trasa výstupu. Chata je však 3030 m n.m. a musíme se k ní nejprve dostat. Nejrychlejší varianta je nejprve lanovkou a pak nějakou hoďku pěšky. Lanovka ale stojí 50 éček, takže jako správní spořiví Češi vyrážíme pěšky už zespod. V 5,30 jdeme do hory, u Brittaniehute jsme kolem poledne. Scházíme pár set metrů od chaty k nástupu na ledovec. Nikde nikdo, jen masy sněhu, ledu a čtryřtisícovky kolem. Najednou na nás padají stísněné pocity, uvědomujeme si velikost hor v kontrastu s našimi nulovými zkušenostmi, prostě jsme posr---. Vracíme se k chatě, kde situaci probíráme s obsluhou. Ta nám výstup touto cestou vzhledem k našim zkušenostem vůbec nedoporučuje, navíc vyrazit až v poledne je taky blbost. Cestou dolů jsem naštvaný a nahlas se zamýšlím proč jsme vůbec vybavení na ledovce kupovali a radši nezůstali jen u ferrat. V duchu si říkám „kurňa přece musí být nějaká 4tis., kde vylezou i takové horolezecké lamy jako my. Večer listuji v průvodci a volba padá opět na Allalinhorn, ale jinou lehčí trasou.
Dáváme den oraz který trávíme cyklo výletem k přehradě Martmark a návštěvou nádherného Saas Fee.
V den D vyjíždíme lanovku éčka neéčka do stanice 3500m n.m. Je azuro a lyžařská sezóna je v plném proudu. Obouváme mačky a jdeme na to. Dnes určitě nepůjdeme osamoceni, což nás v dané situaci těší. Procházíme napříč sjezdovkou, pak dáváme sedáky, cvak na lano a už prudce stoupáme k vrcholu. Předbíháme pár pomalejších skupin a jsme ve sedle. Tu se nám otevírá pohled, který se ani nedá popsat. Dojatí hledíme jako telata. Máme Alpy jako na dlani. Vše umocňuje dominanta Materhornu. Je to „kochačka“, kterou jsme zatím nikdy nezažili. Letíme k vrcholu, jóóó Allalinhorn dobyt. Jsme poprvé nad 4tis. konkrétně 4027m n.m. Když se dívám kudy bychom sem asi šli o dva dny předtím z Bittaniahute, tak jsem rád, že jsme to otočili. Cestu dolů si užíváme, v lanovce pak jedeme s českou lyžařskou repre. (Trejbal a spol.).
Poslední den našeho pobytu máme v plánu lahůdku a to Via ferratu Jagihorn. Pikantní na ní je to, že se musí m.j. překonat dost exponovaný a dlouhý lanový most. No most, jsou to spíše čtyři lana, dvou se držíte a po dvou kráčíte. Ze Saas Grund vyjíždíme lanovkou ..... Odtud sestupujeme k chatě ..... Již z dálky vidíme onen lanový "most" natažený mezi dvěma kopci skal a na něm pidičlovíčky. Počasí se ale začíná horšit a jakmile přicházíme k chatě začíná pršet. Tak to si ferratu budeme muset nechat na příště. Nastupovat na ferraty v blbém počasí je dost nebezpečné m.j. hlavně proto, že v bouřce se ocelové jistící lana v podstatě mění na bleskosvody. Scházíme na mezistanici lanovky Kreuzboden a copak to vidí naše očka ... koloběžky. A jde se na to. Půjčujeme si bytelné terénní stroje s kotoučovkama a zahajujeme sjezd.. Zážitek je to náramný, před vámi kulisa čtyřtisícovek a vy padáte do hlubokého údolí. Na vyhlídkách občas zastavujeme a kocháme se. Sjíždíme do Saas Grund, balíme věci a opouštíme tuto oblast.
V dalších dnech máme v plánu provětrat silniční kola a zdolat některé známé aplské průsmyky. Přesunujeme se do kempu městečka Ulrichen. V noci začíná pršet a prší až do rána. Ráno déšť ustává proto na kolech vyrážíme směr Nufenenpass (2478m n.m.), což je nejvyšší silniční průsmyk Švýcarska. Po pár km stoupání začíná pršet, po cca 10km již řádně lije. Schováváme se pod stříšku, kde mají výběh čuníci. Déšť neustává, průsmyk je kdesi v dálce v husté mlze, otáčíme zpět. Sjezd je výživný zejména proto, že jsme po chvilce durch a zuby drkotají zimou.
Měli jsme zde v plánu i další krásné průsmyky jako např. Furkapass, ale prší i následující den a tak se autem přesunujeme přes průsmyk Grimslpass do kempu městečka Innertkirchen. Odsud máme v plánu cyklo výlet do sedla Grosse Scheidegg (1962m n.m). Je to vyhlášená cyklistická lahůdka. Po uzké silničce uzavřené pro auta se stoupá vzhůru, nad váma se tyčí Jungfrau a jedna z největších horolezeckých výzev, 2km kolmá severní stěna Eigeru. No jo ale pořád prší, proto alespoň děláme pěší výlet skalní soutěskou Aareschlucht. Je to sice slabá náplast, ale lepší než nic. Když prší i následující den balíme a pokračujeme jinam. V cestě nám však stojí průsmyk Sustenpass (2224m n.m.). Za volantem je Markét a našim Eskortem stoupáme serpentinama do sedla. Nejprve začíná poletovat sníh a my ve veselé náladě říkáme „ konečně přestalo pršet“. Sněžení houstne, cesta začíná být bílá a naše veselá nálada se vytrácí. Na cestě je už tak 10cm náš ford na letních gumách šlape stopu, nikde nikdo jen mlha a nekonečné sepentýny. ABS pracuje naplno, občas po cestě spíše kloužem, než jedem. Zastavit ale nelze, protože bychom se už nerozjeli. Najednou proti nám sněžný pluh. V našem směru však nic. Už je tu závěrečný tunel a jedeme dolů. Uf to bylo adrenalinu, radši ale máme ten ferratový.
CYKLOTRASA ALBULA>>
Kempujeme u vesničky Filisur. Je po dešti proto si dáváme podvečerní procházku okolím. Ráno je konečně zase krásně, sedáme proto na silničky a vyrážíme na Albulastrasse. Nádhernou krajinou si užíváme cca 25km stoupání. Souběžně s naší cestou vede i železnice, jelikož je to dost do kopce, tak vlak musí nastoupávat pomocí kruhových kamenných nájezdů – smyček. Zbudovat železnici v těchto končinách je mistrovským stavitelským kouskem. Jak jedeme, tak vlak chvilku vidíme, pak se zanoří do tunelu, za chvíli se odjinud vynoří, dá si smyčku, aby nabral výšku a tak pořád dokola. Pár km pod sedlem nás vláček opouští a zanořuje se do 6 km tunelu. My stoupáme dál a najednou jsme v sedle Albulapass (2315m n.m.).
Je tu sice trochu sněhu, ale v závětří na sluníčku je fajn a my si za odměnu dáváme pivo. Pak šup všechny hadry na sebe a užíváme si 8km sjezd. Projíždíme známé město St. Moritz , v dalším městě Silvaplana začínáme opět nastoupávat metry. Ze začátku cesta stoupá dost prudce, pak se to sice zmírní, ale do ksichtu nám fouká silný proťák, takže máme pocit, že stojíme na místě. Po nějakých utrápených 6km dobýváme sedlo Julierpass (2284m n.m.). Pak drtíme dlouho (cca 40km) mírně z kopce do městečka Brienz odkud už je to kousek do kempu.
CYKLOTRASA STELVIO>>
Brzy ráno balíme protože máme v plánu sedlo sedel Passo dello Stelvio (2757m n.m.). Stelvio jsme už před časem zdolali od Bormia, dnes si chceme vyzkoušet náročnější variantu od Trafoi. Autem se přesunujeme do výchozího bodu, městečka Santa Maria. Ze S.M. se Stelvio dá zdolat nejjednodušeji překonáním 1400m převýšení na 12km. Tudy bychom se, ale chtěli vracet, takže ze S.M. nejprve sjíždíme nějakých 25km do města Prado. Odtud už je to do sedla „jen“ 23km s převýšením 1850m. Po 12km stoupání, kousek za Trafoi je však uprostřed cesty značka zákaz vjezdu s nápisem „Geschlossen wegen steinschlag“ tzn. že cestu zavalily šutry. Sondujeme zda-li by se to nedalo nějak projet. Nedalo. Urvala se prý kamenná lavina a budou to odstraňovat min. 3 dny. Kurňa je to pech, že si nevychutnáme závěrečný serpentinový (44 ks serpentin) výšvich, kdy je každá z nich označená cedulkou s číslem a nadmořskou výškou. Vracíme se zpět do Santa Marie. Především zásluhou pražícího slunce jsme celkem hotoví, takže pokusit se v odpoledních hodinách ještě dobýt sedlo vzpomínanou 12km variantou zamítáme. Balíme a odjíždíme.
Přesouváme se do rakouského Ehrwaldu. Odtud máme v plánu vyjít na nejvyšší horu Německa Zugspitze (2963m n.m.). Je krásný slunečný podvečer a Zugspitze vypadá parádně. V recepci kempu se snažíme získat nějaké info kudy k vrcholu nejlépe, jaké bude počasí apod. Slečna kouká do PC a říká, že zítra to kvůli počasí nepůjde. Je ráno a psa by nevyhnal. Chčije a chčije, všude mlha, předpověď bohužel říká, že tak má být několik dalších dnů. Dáváme ještě relax v krytém bazénu kempu, balíme a jedeme k domovu. Celou cestu Rakouskem hustě prší.
V podvečer kotvíme v penzionu u Vranovské přehrady. Další den děláme cyklo výlet kolem Vranovské přehady. Navečer se přesunujeme ke Kroměříži do vesnice Morkovice-Slížany, kde v místní restauraci koštujeme různé druhy Bernardů. Noc trávíme ve stanu na koupališti. Naši pestrou dovolenou zakončujeme triatlonovým závodem „Morkovské chlap“.
FOTOGALERIE>>
Po Zermattmaratonu ještě několik dní zůstáváme v Saas Almagell. Na rozcvičení si dáváme pár hodinový nenáročný výlet skalami nad vesnicí. Jsou tu nějaké náznaky via ferrat – pár žebřů, kramlí a hlavně dva pěkné lanové mosty. Škoda, že prší a je mlha. Další den je už jak počasí, tak nohy po maratónu lepší, proto se vydáváme na větší túru. Cílem je Mittaghorn 3144m n.m. Nahoru jdeme naokolo, dolů sestupujeme via ferratou.
Hlavní výzvou je však zdolat nějakou 4-tisícovku. Je jich tady kolem plno. Problém je, že výstup na každou z nich je spojen překonáním nějakého toho ledovce. S tím zatím bohužel nemáme žádné zkušenosti. Proto již několik měsíců před touto akcí žhavím dráty netu a provádím teoretickou přípravu. Postupně kupujeme potřebnou výbavu – mačky, cepíny, helmy, lano, karabiny. Teoretické znalosti předávám Markét, učíme se vázat uzly, jak používat cepín, jak se dostat z ledovcové trhliny, jak se pohybovat v lanovém družstvu apod. Dle průvodce padá volba na Allalinhorn. Je vysoký 4027m n.m. a prý relativně snadný. Vybíráme cestu od Britanniahute, což je dle průvodce „hodnotnější“ trasa výstupu. Chata je však 3030 m n.m. a musíme se k ní nejprve dostat. Nejrychlejší varianta je nejprve lanovkou a pak nějakou hoďku pěšky. Lanovka ale stojí 50 éček, takže jako správní spořiví Češi vyrážíme pěšky už zespod. V 5,30 jdeme do hory, u Brittaniehute jsme kolem poledne. Scházíme pár set metrů od chaty k nástupu na ledovec. Nikde nikdo, jen masy sněhu, ledu a čtryřtisícovky kolem. Najednou na nás padají stísněné pocity, uvědomujeme si velikost hor v kontrastu s našimi nulovými zkušenostmi, prostě jsme posr---. Vracíme se k chatě, kde situaci probíráme s obsluhou. Ta nám výstup touto cestou vzhledem k našim zkušenostem vůbec nedoporučuje, navíc vyrazit až v poledne je taky blbost. Cestou dolů jsem naštvaný a nahlas se zamýšlím proč jsme vůbec vybavení na ledovce kupovali a radši nezůstali jen u ferrat. V duchu si říkám „kurňa přece musí být nějaká 4tis., kde vylezou i takové horolezecké lamy jako my. Večer listuji v průvodci a volba padá opět na Allalinhorn, ale jinou lehčí trasou.
Dáváme den oraz který trávíme cyklo výletem k přehradě Martmark a návštěvou nádherného Saas Fee.
V den D vyjíždíme lanovku éčka neéčka do stanice 3500m n.m. Je azuro a lyžařská sezóna je v plném proudu. Obouváme mačky a jdeme na to. Dnes určitě nepůjdeme osamoceni, což nás v dané situaci těší. Procházíme napříč sjezdovkou, pak dáváme sedáky, cvak na lano a už prudce stoupáme k vrcholu. Předbíháme pár pomalejších skupin a jsme ve sedle. Tu se nám otevírá pohled, který se ani nedá popsat. Dojatí hledíme jako telata. Máme Alpy jako na dlani. Vše umocňuje dominanta Materhornu. Je to „kochačka“, kterou jsme zatím nikdy nezažili. Letíme k vrcholu, jóóó Allalinhorn dobyt. Jsme poprvé nad 4tis. konkrétně 4027m n.m. Když se dívám kudy bychom sem asi šli o dva dny předtím z Bittaniahute, tak jsem rád, že jsme to otočili. Cestu dolů si užíváme, v lanovce pak jedeme s českou lyžařskou repre. (Trejbal a spol.).
Poslední den našeho pobytu máme v plánu lahůdku a to Via ferratu Jagihorn. Pikantní na ní je to, že se musí m.j. překonat dost exponovaný a dlouhý lanový most. No most, jsou to spíše čtyři lana, dvou se držíte a po dvou kráčíte. Ze Saas Grund vyjíždíme lanovkou ..... Odtud sestupujeme k chatě ..... Již z dálky vidíme onen lanový "most" natažený mezi dvěma kopci skal a na něm pidičlovíčky. Počasí se ale začíná horšit a jakmile přicházíme k chatě začíná pršet. Tak to si ferratu budeme muset nechat na příště. Nastupovat na ferraty v blbém počasí je dost nebezpečné m.j. hlavně proto, že v bouřce se ocelové jistící lana v podstatě mění na bleskosvody. Scházíme na mezistanici lanovky Kreuzboden a copak to vidí naše očka ... koloběžky. A jde se na to. Půjčujeme si bytelné terénní stroje s kotoučovkama a zahajujeme sjezd.. Zážitek je to náramný, před vámi kulisa čtyřtisícovek a vy padáte do hlubokého údolí. Na vyhlídkách občas zastavujeme a kocháme se. Sjíždíme do Saas Grund, balíme věci a opouštíme tuto oblast.
V dalších dnech máme v plánu provětrat silniční kola a zdolat některé známé aplské průsmyky. Přesunujeme se do kempu městečka Ulrichen. V noci začíná pršet a prší až do rána. Ráno déšť ustává proto na kolech vyrážíme směr Nufenenpass (2478m n.m.), což je nejvyšší silniční průsmyk Švýcarska. Po pár km stoupání začíná pršet, po cca 10km již řádně lije. Schováváme se pod stříšku, kde mají výběh čuníci. Déšť neustává, průsmyk je kdesi v dálce v husté mlze, otáčíme zpět. Sjezd je výživný zejména proto, že jsme po chvilce durch a zuby drkotají zimou.
Měli jsme zde v plánu i další krásné průsmyky jako např. Furkapass, ale prší i následující den a tak se autem přesunujeme přes průsmyk Grimslpass do kempu městečka Innertkirchen. Odsud máme v plánu cyklo výlet do sedla Grosse Scheidegg (1962m n.m). Je to vyhlášená cyklistická lahůdka. Po uzké silničce uzavřené pro auta se stoupá vzhůru, nad váma se tyčí Jungfrau a jedna z největších horolezeckých výzev, 2km kolmá severní stěna Eigeru. No jo ale pořád prší, proto alespoň děláme pěší výlet skalní soutěskou Aareschlucht. Je to sice slabá náplast, ale lepší než nic. Když prší i následující den balíme a pokračujeme jinam. V cestě nám však stojí průsmyk Sustenpass (2224m n.m.). Za volantem je Markét a našim Eskortem stoupáme serpentinama do sedla. Nejprve začíná poletovat sníh a my ve veselé náladě říkáme „ konečně přestalo pršet“. Sněžení houstne, cesta začíná být bílá a naše veselá nálada se vytrácí. Na cestě je už tak 10cm náš ford na letních gumách šlape stopu, nikde nikdo jen mlha a nekonečné sepentýny. ABS pracuje naplno, občas po cestě spíše kloužem, než jedem. Zastavit ale nelze, protože bychom se už nerozjeli. Najednou proti nám sněžný pluh. V našem směru však nic. Už je tu závěrečný tunel a jedeme dolů. Uf to bylo adrenalinu, radši ale máme ten ferratový.
CYKLOTRASA ALBULA>>
Kempujeme u vesničky Filisur. Je po dešti proto si dáváme podvečerní procházku okolím. Ráno je konečně zase krásně, sedáme proto na silničky a vyrážíme na Albulastrasse. Nádhernou krajinou si užíváme cca 25km stoupání. Souběžně s naší cestou vede i železnice, jelikož je to dost do kopce, tak vlak musí nastoupávat pomocí kruhových kamenných nájezdů – smyček. Zbudovat železnici v těchto končinách je mistrovským stavitelským kouskem. Jak jedeme, tak vlak chvilku vidíme, pak se zanoří do tunelu, za chvíli se odjinud vynoří, dá si smyčku, aby nabral výšku a tak pořád dokola. Pár km pod sedlem nás vláček opouští a zanořuje se do 6 km tunelu. My stoupáme dál a najednou jsme v sedle Albulapass (2315m n.m.).
Je tu sice trochu sněhu, ale v závětří na sluníčku je fajn a my si za odměnu dáváme pivo. Pak šup všechny hadry na sebe a užíváme si 8km sjezd. Projíždíme známé město St. Moritz , v dalším městě Silvaplana začínáme opět nastoupávat metry. Ze začátku cesta stoupá dost prudce, pak se to sice zmírní, ale do ksichtu nám fouká silný proťák, takže máme pocit, že stojíme na místě. Po nějakých utrápených 6km dobýváme sedlo Julierpass (2284m n.m.). Pak drtíme dlouho (cca 40km) mírně z kopce do městečka Brienz odkud už je to kousek do kempu.
CYKLOTRASA STELVIO>>
Brzy ráno balíme protože máme v plánu sedlo sedel Passo dello Stelvio (2757m n.m.). Stelvio jsme už před časem zdolali od Bormia, dnes si chceme vyzkoušet náročnější variantu od Trafoi. Autem se přesunujeme do výchozího bodu, městečka Santa Maria. Ze S.M. se Stelvio dá zdolat nejjednodušeji překonáním 1400m převýšení na 12km. Tudy bychom se, ale chtěli vracet, takže ze S.M. nejprve sjíždíme nějakých 25km do města Prado. Odtud už je to do sedla „jen“ 23km s převýšením 1850m. Po 12km stoupání, kousek za Trafoi je však uprostřed cesty značka zákaz vjezdu s nápisem „Geschlossen wegen steinschlag“ tzn. že cestu zavalily šutry. Sondujeme zda-li by se to nedalo nějak projet. Nedalo. Urvala se prý kamenná lavina a budou to odstraňovat min. 3 dny. Kurňa je to pech, že si nevychutnáme závěrečný serpentinový (44 ks serpentin) výšvich, kdy je každá z nich označená cedulkou s číslem a nadmořskou výškou. Vracíme se zpět do Santa Marie. Především zásluhou pražícího slunce jsme celkem hotoví, takže pokusit se v odpoledních hodinách ještě dobýt sedlo vzpomínanou 12km variantou zamítáme. Balíme a odjíždíme.
Přesouváme se do rakouského Ehrwaldu. Odtud máme v plánu vyjít na nejvyšší horu Německa Zugspitze (2963m n.m.). Je krásný slunečný podvečer a Zugspitze vypadá parádně. V recepci kempu se snažíme získat nějaké info kudy k vrcholu nejlépe, jaké bude počasí apod. Slečna kouká do PC a říká, že zítra to kvůli počasí nepůjde. Je ráno a psa by nevyhnal. Chčije a chčije, všude mlha, předpověď bohužel říká, že tak má být několik dalších dnů. Dáváme ještě relax v krytém bazénu kempu, balíme a jedeme k domovu. Celou cestu Rakouskem hustě prší.
V podvečer kotvíme v penzionu u Vranovské přehrady. Další den děláme cyklo výlet kolem Vranovské přehady. Navečer se přesunujeme ke Kroměříži do vesnice Morkovice-Slížany, kde v místní restauraci koštujeme různé druhy Bernardů. Noc trávíme ve stanu na koupališti. Naši pestrou dovolenou zakončujeme triatlonovým závodem „Morkovské chlap“.
FOTOGALERIE>>
sobota 5. července 2008
Zermatt maraton
šela
Na popud účasti oddílových kolegů Ludi a Libora na slavném Jungfraumarathonu vznikla myšlenka zúčastnit další alpské lahůdky. Kromě dvou zmiňovaných se dále k závodu přihlašuje Švidra, já a můj bratr. Luďa, Libor, Švidra i já máme za sebou poměrně bohatou sportovní minulost ať už běžeckou či cyklistickou, takže obavy o přežití nejsou, horší je to s mým bratrem Vladanem, který má sice atletickou postavu, ale né proto že by dělal atletiku, ale proto, že zvedá železo v posilovně tzn. že dokončení tohoto maratonu je pro něj obrovskou výzvou. Jednou už Vladan závod běžel. Byl to vánoční běh na 6km v Bělském lese, na který jsem ho přemluvil v rámci jeho vánoční návštěvy ČR ( žije v Curychu). Z jeho výsledku jsem byl mile překvapen, protože udržel tempo kousek pod 4min/km. Je fakt, že z toho pak onemocněl, ale to spíš bylo tím, že si nevzal na nagelovanou palici čepici. Ale zpět k maratónu. Na jaře Vladan omezuje kouření (jak cigár tak zela) a plný elánu vyzvídá, jak by se měl připravovat. Dávám mu tedy obecné rady jako dobré boty – základ, začít kratší úseky prokládané chůzi, postupně prodlužovat, protahovat se apod. Až po delší době zjišťuji, že brácha sice něco běhá (počáteční elán samozřejmě brzy opadá), ale téměř vždy jen v posilovně na páse. Jednoho dne se mi brácha chlubí „dnes jsem na páse běžel hodinu a půl“.
„Blázen, to musí být na palici“ říkám si. Faktem je, že bratr poté už tento trénink neopakuje. Jeho den D se kvapem blíží a tak podniká ještě jeden 30km trénink po malebných kopcích v okolí Curychu. Běží s ním i jeho psík Fifty, který si chudák strhává polštářky na packách. Dva dny před závodem navštěvujeme bráchu v Curychu, kde předzásobujeme tělo před výkonem (pivo, steaky). Den před přijíždíme do horské vesničky Saas Almagel, která leží v sousedním údolí od toho, kde poběžíme závod. Že je to vesnička krásná, čistá a bez architektonických hrůz, se nemá cenu ani zmiňovat, protože takové jsou ve Švajcu téměř všechny. Máme zde na týden pronajatý byt v třípatrovém dřeveném domě. V předvečer závodu jdeme a jídlo do jedné z mnoha místních restaurací. Obsluhuje zde jedno slovenské a jedno polské děvče a tak se cítíme jako doma. Na úvod si dáváme na účet podniku vynikající jeřabinovici. Dáváme zase nějaký ten steak, co se nám líbí je to, že si k němu můžeme naložit přílohu, na kterou máme chuť. Stůl stojící opodál se prohýbá pod nepřeberným množstvím zeleniny a salátů. Pivo je taky slušné a spát odcházíme spokojeni.
Ráno se setkáváme s oddílovými kolegy ve vesničce St. Niklaus, kde budeme startovat. Nejprve startuje masa tzv. eliťáků, pak my. První půlka do Zermattu je v poho, moc se toho nenastoupá, najde se i pár seběhů. Kousek za Zermattem se začíná prudce stoupat a trvá to do cca 32km. Následuje 500m prudký seběh, nějak nedokážu přepnout a stehna bolí jak čert. Pak cca 1km prudké stoupání a následuje pro mě nejhorší úsek. Několik km klesání. Né prudké i tak mě ale brutálně bolí jak stehna, tak kolena. Jo zapomněl jsem na počasí. Je skvělé, když se navíc před vámi tyčí majestátný Matterhorn nedá se to nazvat jinak než „běžecký orgasmus“. Poslední 3km z Riffelalp je to stojka jako hrom. Závěrečná 500m „rovinka“ a cílový Riffelberg (2585m n.m.) je tu. Vyskakuji a plácám do cedule Ziel. Stehna na kaši, kolena a záda bolí, na stehnech a prdeli pálí vlk, ale je to tam. V hlavě se mi honí „ty vole proč si od toho bráchu neodradil ... to ho zabije“ . Jdu na vrchol závěrečné stojky fotit a vyhlížet bratra, Švidru, Luďu. Probíhá Švidra je v poho, Luďa je v poho, brácha zatím nikde.
Přicházejí rodiče, vyhlížíme bráchu spolu a v duchu si říkám „možná dostal rozum a v půlce to zabalil“ . Nezabalil ... bílé triko, podkolenky, čepka ...brácha . Je před ním poslední 300m stojka a dalších zvlněných 500m do cíle. S rodiči poskakujem radostí a brácha bojuje s posledním stoupáním. Je to boj, který jsem za dobu, co běhám mockrát neviděl (jednou třeba, když kámoš Řepa dobíhal ostravský maratón). Tatík kousek sbíhá a jde s bráchou. Brácha se sune kupředu s grimasou v obličeji a je vidět, že kolena ho moc neposlouchají. Jde prostě jak „naprcaná bělice“. Pár desítek metrů před cílem z ampliónů hlásí „Vladan Velicka Zurich“ a brácha s českou vlajkou protíná cíl. Mamka Evík je dojatá k slzám. Abych řekl pravdu taky k nim nemám daleko a mám o hodně větší radost, než když jsem pásku protínal já. Vladan je rozsekaný na kaši (hlavně kolena) , ale šťasný ... a vo tom to je. Jsem na něj hrdý – nedokážu si vůbec představit, že bych na trati bojoval ještě o dvě hodiny déle. Dolů jedeme zubačkou a vracíme se do Saas Almagel. Večer jdeme samozřejmě na „jedno“ , ale v cestě má brácha jednu překážku a to sejít po schodech ze třetího patra našeho přechodného bydliště. Čelem to nejde, proto se obrací zády a držíc se zábradlí se schůdek po schůdku sune dolů ;-)
Jak to viděl oddílový kolega Luďa Bednarz:
Máme to za sebou... 42,2 km v kraji pod majestátným Matterhornem a převýšení blížící se dvěma kilometrům. Abychom se ovšem mohli vůbec postavit na start ve vesničce St. Niklaus, čekalo nás 1500 kilometrů po českých, německých a švýcarských dálnicích... Naše putování začalo ve čtvrtek, kdy se teploty blížily ke 35 stupňům Celsia. V okamžiku, kdy jsme míjeli Plzeň začalo tak trochu bouřit, blýskat a pršet a během pár kilometrů klesla teplota na 17 stupňů. A sakra... Předpověď se naplňuje. Ale již v pátek při míjení Basileje bylo zřejmé, že všechno bude jinak...
V sobotu ráno bylo azůro, sem tam nějaký beránek na obloze a příjemných 20 stupňů v nadmořské výšce 1100 metrů, kde byl umístěn začátek závodu. Zermatt marthon není zatím tak populární jako jeho starší sestra Jungfrau marathon, ale i tak se na startu mačkalo úctyhodných 1500 běžců. Vybíhalo se ve vlnách - nejprve elita, osm minut poté štafety (dvoučlenné, každý člen si střihnul půlmaratónek po trase hlavního závodu) a za další dvě minuty zbytek startovního pole. Trasa běhu byla vedena po vedlejších asfaltových cestách, po šotolinových cestách a taky po turistických chodnících. Prvních 16 km bylo víceméně pohodových, protože se stoupalo jen lehce (cca 300 metrů) do vesnice Taesch. Pak to začalo být horší - do Zermattu se běželo z větší části úzkým turistickým chodníkem se strmými výběhy a seběhy. Při vbíhání do Zermattu mě čekalo první a poslední zklamání na tomto závodě - očekával jsem totiž malebnou horskou vesnici, ale čekalo mě obrovitánské staveniště s velkým štěrkovištěm hned v úvodu. Zermattem jsme ovšem proběhli jedna dvě mezi hotely, turisty a všudepřítomnými elektrovozítky (běžná auta totiž do Zermattu nemají přístup). A za Zermattem začal ten správný horský charakter závodu - my, běžci posledních sledů, jsme okamžitě přecházeli do kroku, protože stoupání začalo být strmější a strmější. Jen občas kolem nás proběhl čerstvý druhý člen štafety, ale jinak to vypadalo na pochoďák :-) Na 28. kilometru na mě přišla krize, poblíž cesty byla lavička, tak jsem zasedl, rozmasírovával křeče a přemýšlel. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem se sebral a vyrazil dále. Jako mávnutím kouzelného proutku se mi opět dařilo běžet a vůbec jsem si to začal tak nějak více užívat... O výpadku svědčí i časy na jednotlivých kilometrech - zatímco do 28.km se pohybovaly od 5:45 do 8:00 na kilák, tak 28. a 29. kilometr trvaly nekonečných 15 minut :-) Od 33.kilometru nás čekalo čtyřkilometrové klesání, což byl docela záběr na nohy uvyklé dlouhému stoupání. To už se většinou běželo po horských chodnících, občas po hliněných cestách. Tato pasáž byla vizuálně úžasná, sbíhalo se směrem k Zermattu a celou dobu se proti nám tyčil zasněžený Matterhorn. Od 38.kilometru zase nastoupilo stoupání, které na cca třech kilometrech přidalo 400 výškových metrů. Výhled byl zredukován na lýtka běžců před námi a vědomí blízkosti cíle dávalo zapomenout na únavu. A pak už jen cca půlkilometrová skoro rovinka pro diváky, kde se dalo předvést, co v člověku ještě je a mocně zafinišovat (a nebo taky ne :-)
A co výsledky? Šela, čtrnáct dnů po Ironmanovi, ukázal, že ho jen tak něco nezlomí a s časem 4:03 vybojoval 22.místo v kategorii muži nad 30. Nezmar Milan si doběhl pro 61.místo v čase 5:20. Luďa si došel v mocném finiši pro čas 5:48 a Šelův brácha Vladan s nakřápnutým kolenem dorazil 6:01 po startu.
A nějaké zhodnocení? Pěkné počasí, nádherné výhledy, bohaté občerstvovačky, fajn atmosféra na trati (zvláště povzbuzující Japonky jsou kouzelné :-) a výborná organizace. Jen kdyby to nebylo tak daleko :-(
FOTOGALERIE>>
VÝSLEDKY>>
Na popud účasti oddílových kolegů Ludi a Libora na slavném Jungfraumarathonu vznikla myšlenka zúčastnit další alpské lahůdky. Kromě dvou zmiňovaných se dále k závodu přihlašuje Švidra, já a můj bratr. Luďa, Libor, Švidra i já máme za sebou poměrně bohatou sportovní minulost ať už běžeckou či cyklistickou, takže obavy o přežití nejsou, horší je to s mým bratrem Vladanem, který má sice atletickou postavu, ale né proto že by dělal atletiku, ale proto, že zvedá železo v posilovně tzn. že dokončení tohoto maratonu je pro něj obrovskou výzvou. Jednou už Vladan závod běžel. Byl to vánoční běh na 6km v Bělském lese, na který jsem ho přemluvil v rámci jeho vánoční návštěvy ČR ( žije v Curychu). Z jeho výsledku jsem byl mile překvapen, protože udržel tempo kousek pod 4min/km. Je fakt, že z toho pak onemocněl, ale to spíš bylo tím, že si nevzal na nagelovanou palici čepici. Ale zpět k maratónu. Na jaře Vladan omezuje kouření (jak cigár tak zela) a plný elánu vyzvídá, jak by se měl připravovat. Dávám mu tedy obecné rady jako dobré boty – základ, začít kratší úseky prokládané chůzi, postupně prodlužovat, protahovat se apod. Až po delší době zjišťuji, že brácha sice něco běhá (počáteční elán samozřejmě brzy opadá), ale téměř vždy jen v posilovně na páse. Jednoho dne se mi brácha chlubí „dnes jsem na páse běžel hodinu a půl“.
„Blázen, to musí být na palici“ říkám si. Faktem je, že bratr poté už tento trénink neopakuje. Jeho den D se kvapem blíží a tak podniká ještě jeden 30km trénink po malebných kopcích v okolí Curychu. Běží s ním i jeho psík Fifty, který si chudák strhává polštářky na packách. Dva dny před závodem navštěvujeme bráchu v Curychu, kde předzásobujeme tělo před výkonem (pivo, steaky). Den před přijíždíme do horské vesničky Saas Almagel, která leží v sousedním údolí od toho, kde poběžíme závod. Že je to vesnička krásná, čistá a bez architektonických hrůz, se nemá cenu ani zmiňovat, protože takové jsou ve Švajcu téměř všechny. Máme zde na týden pronajatý byt v třípatrovém dřeveném domě. V předvečer závodu jdeme a jídlo do jedné z mnoha místních restaurací. Obsluhuje zde jedno slovenské a jedno polské děvče a tak se cítíme jako doma. Na úvod si dáváme na účet podniku vynikající jeřabinovici. Dáváme zase nějaký ten steak, co se nám líbí je to, že si k němu můžeme naložit přílohu, na kterou máme chuť. Stůl stojící opodál se prohýbá pod nepřeberným množstvím zeleniny a salátů. Pivo je taky slušné a spát odcházíme spokojeni.
Ráno se setkáváme s oddílovými kolegy ve vesničce St. Niklaus, kde budeme startovat. Nejprve startuje masa tzv. eliťáků, pak my. První půlka do Zermattu je v poho, moc se toho nenastoupá, najde se i pár seběhů. Kousek za Zermattem se začíná prudce stoupat a trvá to do cca 32km. Následuje 500m prudký seběh, nějak nedokážu přepnout a stehna bolí jak čert. Pak cca 1km prudké stoupání a následuje pro mě nejhorší úsek. Několik km klesání. Né prudké i tak mě ale brutálně bolí jak stehna, tak kolena. Jo zapomněl jsem na počasí. Je skvělé, když se navíc před vámi tyčí majestátný Matterhorn nedá se to nazvat jinak než „běžecký orgasmus“. Poslední 3km z Riffelalp je to stojka jako hrom. Závěrečná 500m „rovinka“ a cílový Riffelberg (2585m n.m.) je tu. Vyskakuji a plácám do cedule Ziel. Stehna na kaši, kolena a záda bolí, na stehnech a prdeli pálí vlk, ale je to tam. V hlavě se mi honí „ty vole proč si od toho bráchu neodradil ... to ho zabije“ . Jdu na vrchol závěrečné stojky fotit a vyhlížet bratra, Švidru, Luďu. Probíhá Švidra je v poho, Luďa je v poho, brácha zatím nikde.
Přicházejí rodiče, vyhlížíme bráchu spolu a v duchu si říkám „možná dostal rozum a v půlce to zabalil“ . Nezabalil ... bílé triko, podkolenky, čepka ...brácha . Je před ním poslední 300m stojka a dalších zvlněných 500m do cíle. S rodiči poskakujem radostí a brácha bojuje s posledním stoupáním. Je to boj, který jsem za dobu, co běhám mockrát neviděl (jednou třeba, když kámoš Řepa dobíhal ostravský maratón). Tatík kousek sbíhá a jde s bráchou. Brácha se sune kupředu s grimasou v obličeji a je vidět, že kolena ho moc neposlouchají. Jde prostě jak „naprcaná bělice“. Pár desítek metrů před cílem z ampliónů hlásí „Vladan Velicka Zurich“ a brácha s českou vlajkou protíná cíl. Mamka Evík je dojatá k slzám. Abych řekl pravdu taky k nim nemám daleko a mám o hodně větší radost, než když jsem pásku protínal já. Vladan je rozsekaný na kaši (hlavně kolena) , ale šťasný ... a vo tom to je. Jsem na něj hrdý – nedokážu si vůbec představit, že bych na trati bojoval ještě o dvě hodiny déle. Dolů jedeme zubačkou a vracíme se do Saas Almagel. Večer jdeme samozřejmě na „jedno“ , ale v cestě má brácha jednu překážku a to sejít po schodech ze třetího patra našeho přechodného bydliště. Čelem to nejde, proto se obrací zády a držíc se zábradlí se schůdek po schůdku sune dolů ;-) Jak to viděl oddílový kolega Luďa Bednarz:
Máme to za sebou... 42,2 km v kraji pod majestátným Matterhornem a převýšení blížící se dvěma kilometrům. Abychom se ovšem mohli vůbec postavit na start ve vesničce St. Niklaus, čekalo nás 1500 kilometrů po českých, německých a švýcarských dálnicích... Naše putování začalo ve čtvrtek, kdy se teploty blížily ke 35 stupňům Celsia. V okamžiku, kdy jsme míjeli Plzeň začalo tak trochu bouřit, blýskat a pršet a během pár kilometrů klesla teplota na 17 stupňů. A sakra... Předpověď se naplňuje. Ale již v pátek při míjení Basileje bylo zřejmé, že všechno bude jinak...
V sobotu ráno bylo azůro, sem tam nějaký beránek na obloze a příjemných 20 stupňů v nadmořské výšce 1100 metrů, kde byl umístěn začátek závodu. Zermatt marthon není zatím tak populární jako jeho starší sestra Jungfrau marathon, ale i tak se na startu mačkalo úctyhodných 1500 běžců. Vybíhalo se ve vlnách - nejprve elita, osm minut poté štafety (dvoučlenné, každý člen si střihnul půlmaratónek po trase hlavního závodu) a za další dvě minuty zbytek startovního pole. Trasa běhu byla vedena po vedlejších asfaltových cestách, po šotolinových cestách a taky po turistických chodnících. Prvních 16 km bylo víceméně pohodových, protože se stoupalo jen lehce (cca 300 metrů) do vesnice Taesch. Pak to začalo být horší - do Zermattu se běželo z větší části úzkým turistickým chodníkem se strmými výběhy a seběhy. Při vbíhání do Zermattu mě čekalo první a poslední zklamání na tomto závodě - očekával jsem totiž malebnou horskou vesnici, ale čekalo mě obrovitánské staveniště s velkým štěrkovištěm hned v úvodu. Zermattem jsme ovšem proběhli jedna dvě mezi hotely, turisty a všudepřítomnými elektrovozítky (běžná auta totiž do Zermattu nemají přístup). A za Zermattem začal ten správný horský charakter závodu - my, běžci posledních sledů, jsme okamžitě přecházeli do kroku, protože stoupání začalo být strmější a strmější. Jen občas kolem nás proběhl čerstvý druhý člen štafety, ale jinak to vypadalo na pochoďák :-) Na 28. kilometru na mě přišla krize, poblíž cesty byla lavička, tak jsem zasedl, rozmasírovával křeče a přemýšlel. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem se sebral a vyrazil dále. Jako mávnutím kouzelného proutku se mi opět dařilo běžet a vůbec jsem si to začal tak nějak více užívat... O výpadku svědčí i časy na jednotlivých kilometrech - zatímco do 28.km se pohybovaly od 5:45 do 8:00 na kilák, tak 28. a 29. kilometr trvaly nekonečných 15 minut :-) Od 33.kilometru nás čekalo čtyřkilometrové klesání, což byl docela záběr na nohy uvyklé dlouhému stoupání. To už se většinou běželo po horských chodnících, občas po hliněných cestách. Tato pasáž byla vizuálně úžasná, sbíhalo se směrem k Zermattu a celou dobu se proti nám tyčil zasněžený Matterhorn. Od 38.kilometru zase nastoupilo stoupání, které na cca třech kilometrech přidalo 400 výškových metrů. Výhled byl zredukován na lýtka běžců před námi a vědomí blízkosti cíle dávalo zapomenout na únavu. A pak už jen cca půlkilometrová skoro rovinka pro diváky, kde se dalo předvést, co v člověku ještě je a mocně zafinišovat (a nebo taky ne :-)
A co výsledky? Šela, čtrnáct dnů po Ironmanovi, ukázal, že ho jen tak něco nezlomí a s časem 4:03 vybojoval 22.místo v kategorii muži nad 30. Nezmar Milan si doběhl pro 61.místo v čase 5:20. Luďa si došel v mocném finiši pro čas 5:48 a Šelův brácha Vladan s nakřápnutým kolenem dorazil 6:01 po startu.
A nějaké zhodnocení? Pěkné počasí, nádherné výhledy, bohaté občerstvovačky, fajn atmosféra na trati (zvláště povzbuzující Japonky jsou kouzelné :-) a výborná organizace. Jen kdyby to nebylo tak daleko :-(
FOTOGALERIE>>
VÝSLEDKY>>
sobota 21. června 2008
Moraviaman
Šela: po Švidrovi a Hudym jsem se stal třetím a doufám, že né posledním ironmanem v našem teamu :-)Jak tomu došlo: ve 4:30 budíček, dávám si první snídani rohlíčky se šunkou, v 5:30 druhou, rýžový nákyp. V 6:30 si ukládám věci do depa a pořadatelé oznamují, že voda má nějakých 22°C a můžeme plavat v neoprenech. Všichni neplavci vč. mě se radují. Před startem se ve vodě objeví jakýsi chlapík v bílém hábitu. Je to kněz a žehná nám, ať to ve zdraví přežijeme. Pak ještě hymna na housličky a je tu start. Na to, že se k první bójce, která je celkem blízko hrne cca 160 lidí mi mela nepřijde nějak moc divoká, pár kopanců ale tradičně schytám. Pak už se každý zařadí kam patří a je to v poho. Plavou se tři okruhy vždy s výběhem z vody. Občas mám docela problémy s orientací, protože slunko svítí a nevidím další bójku, škoda, že na dně nejsou pruhy jak na bazéně ;-) V druhém kole mi začíná neoprén dřít krk, ale není to nic vážného. Z vody lezu 20., což mě překvapuje. V depu opět trávím věčnost a tak na kolo vyjíždím cca 30.
Z kola mám největší obavy a to zejména z bolesti bederní části zad, která mě začíná zlobit vždy tak na 50km. Rozjíždím to proto vlažněji a čekám co se bude dít. Kolo mám plné různých životabudičů a tak jím gely, powerbiky, solné tablety na obč. si vždy vezmu bidon s ionťákem a banán. Zkouším i rohlík se šunkou, žaludek ho ale moc nechce a tak ho zahazuji. A je tu 50km a začínají bolet záda. Trať není naštěstí rovina, kde by se celou dobu leželo na hrazdě a tak jdu při výjezdu každého menšího brdku ze sedla, ve sjezdech dělám kočičí hřbety no a vida pomáhá to. 2x mi ve sjezdech pod dres vletí včela či vosa a samo, že mě nezapomene bodnout. Od 90km začínám více šlapat do pedálů a vzdaluji se svým dosavadním spolubojovníkům. Cca na 120km začíná na některých úsecích velmi silně foukat a tam, kde se dalo jet např. 38km/h to najednou nechce jet ani 30km/h. To by ale ani tak nevadilo, horší je že mi začínají otékat nohy a pálit chodidla (kurňa ten Jarda Hrabuška nekecal, když mi říkal, že si musel při železňáku lít do treter studenou vodu). Posledních 20km už mám tretry povolené a přesto mám pocit, že mi chtějí kotníky „vytéct“ ven.
V druhém depu koukám na hodinky, a abych to dal pod 10, tak mám na maratón nějakých 3:45. „To musím dát s prstem v ....“ říkám si. V triatlonech se obvykle nejvíce těším na běh, tady se ale stává noční můrou. Běží se čtyři okruhy je vedro-dusno, skoro žádný stín. Pozitivum je, že v každém okruhu můžu navštívit čtyři občerstvovačky. Mé překonávání trati maratónu (jako běh to asi nazvat nemůžu ;-) probíhá ze začátku tak, že doběhnu k obč. vezmu houbičku, kolu, ionťák nějakých 30m jdu piju atd. a pak se zase rozběhnu. Potom už chodím 70m za obč. pak už i mezi obč. Blíží se poslední kolo. I přesto, že už jsem během závodu spořádal cca 25ks solných tablet, začínám mít silné křeče ve stehnech a tak si při průběhu depem beru dalších pár kousků. Sladké už mi leze krkem a plechovka s birelem je balzám. Na poslední 10,2 km okruh mám skoro hoďku ...to musím dát. Na kole mě doprovází Oli, zkouší to na mě hezky jako „Ali pojď ještě kousek, tam je stín a občerstvení ...“ mě to ale nějak deptá a tak ji naštvaně říkám „Markét radši jeď, prosím tě, pryč“. Je 7km do cíle a já za obč. jdu a mám pocit jako by mi začínaly švidrat oči :-), motá se mi hlava a říkám si „ku-va já to snad nedám“ . Ještě chvíli jdu a pak si hodně nahlas a hodně sprostě vynadám. Posledních 5km už konečně běžím jako správný Xairák pak brána, koberec, gratulace od Standy Bartůška, slzičky Oli, pivo, langoš, pivo, uzené cigáro atd.atd. ...jójójó je to tam!!!
VÝSLEDKY
pátek 6. června 2008
Jeseníky - cyklo časovka na Skřítek
Šela: v pátek vyrážíme směr Karlov p. Pradědem, já kolmo Oli vozem, ale zato se závodní běžeckou zastávkou na Ostré Hůrce. Na sobotu plánuji silniční etapu kolem Pradědu a po znaleckém pohledu na mapu říkám Oli: „ bude to sice jen nějakých 80km, ale zato hodně kopcovitých“. Zdoláváme horské prémie sedlo Vidly, Červenoh. sedlo, horní nádrž Dlouhé stráně, Skřítek. Jakmile se blížíme ke Karlovu koukám na „tachoš“ a tam se na mě směje 120km. No co, špatný odhad ;-) A kurňa Milane a nevěřil bys mi ... ona mi furt jede :-) a navíc úplně bez řečí, s úsměvem a s cca třema musli tyčinkama v žaludku za celý den. Dóóbře jsem si vybral :-) V podvečer zasedáme za účelem doplnění paliva do pizzerie Praděd a ládujeme. Hořkost výborného Bernarda ještě zvyšuje pohled na velkoplošnou TV, kde předvádějí tragický výkon naše fotbalové primadony. Po zápase se od znalců z TV dozvídáme, že jsme hráli dobře, nám to je ale úplně buřt a přecpaní se odvalujeme do lože. 
V neděli je na pořadu dne to, kvůli čemu jsme do Jeseníků přijeli. Z Rýmařova se jede cyklo časovka do vrchu do sedla Skřítek ( 13km/360m ). Akci pořádá zaměstnavatel od Oli ČEZ, takže nemůžeme chybět. Navíc jsme nikdy nic podobného nejeli a jsme docela zvědavi. Startuje se v minutových int. a účast je velmi pěkná, skoro 120 ks. Je zde možno vidět časovkářské speciály, aerodyn. přilby, ale taky třeba treková kola s nosičem apod. Oli se chce šéfům ukázat a jede jak drak. V kat. Ž-ČEZ s velkým náskokem vítězí, v celkovém pořadí kat. Ž je 2! Já končím v abs. pořadí na 11.místě.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)