autočundr Hranice, Týn, Hlubočky, Boňkov, Skřípov

 Prvním cílem je den otevřených v kasárnách v Hranicích na Moravě. Před mnoha lety jsem zde sloužil a světe div se Bevko ( bojové vozidlo pěchoty ), v kterém jsme jako velitel družstva brázdil Libavou, mají ještě ve výbavě. Asi nejzájímavější jsou dymanické ukázky zneškodnění teroristů a praktické použití bojového umění Musada.

 

Z Hranic přesun pod Helfštýn na První plotnu. Fajn polezeníčko bez lidí. V plánu jsem měl bivakovat na protějších kopcích, konkrétně na zřícenině hradu Drahotuš, ale Vali "a nemůžeme přespat přímo tady?". No vlastně a proč né. Krásný rovný plácek mezi skalami, ohniště a hromada suchého dřeva ...co víc si přát. Šup do lipnického Lídlu pro snídani a do Týna do hospody na véču. Zde mají m.j. výborné pivko, které vaří jen pro tuto jedinou hospodu. Večer oheň, kytara, pivko, paráda.

 

Ráno přesun směr Hlubočky. Na dálnici nás předjíždí policejní auto, za zadním sklem se objevuje "stop jeď za mnou" tak jedem. Po negativní zk. na alkohol klasická otázka "víte čím jste se provinil ?". "Ne". Máte od června prošlou technickou. 500 na místě a co nejkratší cestou domů. Nejkratší cesta samozřejmě vede přes Hlubočky, kde mají suprovní bobovku, né takovou jako např. v Heiparku kdy jede bob na kolejnici. Tady je bob v korytě a skutečně se bobuje. 

No když už jsme bez té technické byli v Dolomitech, Chorvatsku a Raxapl tak asi nebude vadit, že nejkratší cestu domů ještě trochu prodloužíme. Plovárna v Hranicích vypadá zcela opuštěně, ale otevřeno mají. Proč je přítomna jen hrstka lidí zjišťujeme při prvním kontaktu s vodou. Teplota 18 stupňů není moc příjemná. Chodíme do vody častěji a na krátký čas, prokládáme to hraním Una a je z toho suprovní odpoledne.

 

Nejkratší cesta domů pokračuje směr Potštát na tábořiště Boňkov. Tam prostě musíme. Důvod je jediný. Přímo kolem stanu nám bude protékat říčka no spíše potok Velička. V noci se prožene velká bouře s blesky, že to chvílemi vypadá jako ve dne. Ráno nabíráme vodu z potoka k archivaci.

 

Cesta domů pokračuje do druhého domova na skřípovskou chaloupku, kde za námi přijíždí na svém oři Markét. Viki motivovám prázdným kvartýrem sedá na bus a jede domů, zbytek vyráží na fotbalový zápas Skřípov vs. Komárov. Ve hospůce na hřišti vzbuzujeme pozornost místních, když kromě piva kupujeme i šálu FK Skřipov. V zápětí jim podáváme vysvětlení, že jsme fandové páč už tu máme 40 let chalupu "jooo Veličkovi naproti bývalého úřadu ". Fotbal na této úrovní to je prostě pecka sledovat. Ty hlášky, pak se skoro porvou a nakonec si podají ruce a jdou na pivo.    

   

Semmering, Rax alp

 Cílem týdenní dovolené jsou kopečky nedaleko Vídně zvané Rax alp. 

Cestou sjíždíme z dálnice, abychom si vylezli ferátku Pittentalersteig vedoucí na zříceninu Turkensturz. Z vesničky Gleisenfed se kamzičí stezkou drápeme k nástupu feraty. Vzhledem k tomu, že udávají obtížnost D u nástupu se dělíme. Markét s Vikim lezou, já s Vali dobýváme vrchol kamzičí stezkou opatřenou fixním lanem. Jakmile je M s V na vrcholu sbíhám k nástupu a feratu si dávám taky. Jako Déčko mi moc nepřipadá, nicméně pár kroků, kde by měla Vali problém tam je, takže dobrá volba ji do toho nenutit a nezhnusit jí to. Z ferraty i z vrcholu jsou nádherné výhledy do okolní krajiny.

  

Ubytování máme v Semmeringu. Ano je to ten slavný Semering, srdce nejstarší horské železnice na světě, která je v Unescu. Už jak se autem hlubokým údolím šplháme k ubytku je to zážitek. Náš apartmán je v posledním patře horského "paneláku". Z terasy máme krásný výhled na železnici a taky na kopce, které nás v příštích dnes čekají. Vlaky projížejí snad co 20 minut, vynoří se z tunelu, viadukt, zanoří se do dalšího tunelu ... 

 

Počasí nemá být úplně ideální pro plánované zdolávání ferat, takže program přizpůsobujeme.

První den jdeme pěšky přes vyhlídky vč. slavné 20-Schillling-Blick. Ikonický záběr z vyhlídky na viadukt Kalte Rinne s Rax alp v pozadí byl zobrazen na 20 šilinkové bankovce. Po vyhlídkách procházíme Semmeringem kolem další legendy Sudbahnhotelu. Tento, ale tak nějak celkově Semmering má z našich pocitů nej léta za sebou. Městečko působí ospale, nikde nikdo, přesně jak to máme rádi. Ze Semmeringu jedeme jak jinak než vlakem kolem našeho apartmánu do vesničky Breitenstein, odkud procházkou kolem viaduktů do chalupy.

 

 

Každé ráno si dospěláci jako obvykle dávájí výběhy po okolí. Okolní vyhlídky, nebo kopce Semmering kogel či Pinkenkogel jsou fajn cíle. 

Další den už Rax. Auto necháváme na parkovišti Preiner Gscheild. Stoupáme k chatě Waxriegelhaus a pak prudkým terénem po šutrech k velkému skalnatému hřebeni. V přibývajícími metry se zhoršuje počasí, začíná pršet, zima, vítr, mlha a je jasné, že ferratu Bismarksteig budeme muset oželet. K chatě Karl-Ludwig haus tedy přicházíme turistickou, promočení a zmrzlí. Ohřátí a najezení vyrážíme k nejvyššímu bodu tohoto horstva. Vítr jak sviňa, zima, déšť ....slabší kusy odpadají. S Vali se áčkovou feratkou vydávám k sestupu. Nejsilnější členové expedice jmenovitě Viki a Markét dobývají vrchol Heukuppe 2007 m n.m. a prchají za dolů za námi. Bonusem tohoto počasí dnes bylo, že jsme za celý výlet v podstatě nikoho nepotkali.

 

 

V dalším dnu už vypadá předpověď optimisticky, ale ráno je jasné, že tomu tak nebude. Chčije a je jasné další dlouhý výplaz na hřeben okořeněný feratou vezme za své. Po 10 se vyjasňuje, skáčeme do auta a hurá pod kopec. Je jasné, že časově už nestíháme a jediná možnost je využít lanovku Raxseilban. U lanovky jak už to bývá šrumec a jelikož nemáme rezervaci předem musíme ještě třičtvrtě hodiny čekat. Od horní stanice jdeme k Ottohaus, odkud podcházíme hlavní hřeben a zpět k Otohausu jdeme přes vrchol Preiner Wand krásnou hřebenovkou. Z druhé, skalnaté strany vede na tento vrchol ferrata, kterou jsme tam původně měli vystoupat. Dnes je to však z časových důvodů neuskutečnitelné. Malá náplast, ale přichází při sestupu od Ottohausu. Dětem se nechce oblékat sedáky a čekají opodál, dospěláci si dávají krátkou, vzdušnou ferátku na Torlkopf. Pak už jen nekonečný sestup do údolí. 

 

 

Poslední den testujeme ferratový park nad chatou Weichtalhaus. Po obědě na chatě dáváme i sympatickou celkem silovou ferratku kousek od chaty nad řekou Schwarza. Po relaxu u vody se rozhodujeme, že odpolední plán (Viki + Markét - po šutru do hory, Vali + Ašel  - klasické lezení nad chatou ) stornujeme. Děláme dobře, protože po chvilce co sednem do auta slejvák jak sviňa. Na baráku jsme brzo. Obouvám tenisky a přesunuji se autem do centra Semmerinku pod sjezdovku. Vybíhám do hory a při pohledu na nebe je jasné, že bude veselo. Blíží se černá deka, hromy. Chytá mě to v největším stoupání. Kroupy bubnují do hlavy, že to dost bolí a musím se schovat pod malou skalku. Na vrcholu Erzkogel další vlna. Kvůli všudypřítomným bleskům mám strach běžet po hřebenových loukách, proto 15 minut dřepím v malém lesíku. Po zklidnění bouře pokračuji na vydatného deště na vrchol lyž. střediska Hirsenkogel a dolů k autu. 

 

 

Vše co bylo naplánováno jsme sice kvůli počasí nezvládli, alespoň tak máme důvod se do těchto sympatických minialp vrátit.  

 

 FOTOGALERIE       

      

  

  

   

 

Lezení Kružberk, bivak Vikštejn

 Naše thajská rodina na pár měsíců opustila svůj byznys v džungli ostrova Ko chang, aby si udělala dovolenku v Česku, Švýcarsku a na Maltě. 

Aby měli hoši na co vzpomínat tak mimo spousty jiných aktivit s nimi podnikáme zážitkovou přespávačku. Nejprve nějaké to jednoduché lezení na Kružberku ( Zag leze poprvé v životě). 

V podvečer přesun do restaurace v Podhradí. Po důkladném pivním posilnění a natankování zlatavého moku do kanystru jdeme dobýt hrad. Itenzívní zážitky jsou nej, proto nepostupujeme normálkou po značce, ale diretisimou po šutru přes vyhlídku. Místy lezeme po čtyřech, kousek je řekněme i dvojkové lezení. Na hradě je živo páč tam čam na neděli chystají nějakou akci. Obsazujeme hradní věž. Zapadající sluníčko, oheň, pivečko ...idylka.

 

 

 

                             

 

Jeseníky - gravelový víkend

 Vali na táboře, Viki má domluvenou párty v našem bytě, čili je třeba odjet.

 Z hotelu Sauna v Karlově si v pátečním podvečeru dáváme švih na véču na Praděd. Ten už je téměř bez lidí, počasí a výhledy krásné. 

 

V sobotu už je v plánu pořádná porce kiláků. Markét říkám, neboj bude to jen po lesních asfaltkách. Už v prvním větším stoupání na Skřítek je terénní vložka. Další předlouhé stoupání na Dlouhé stráně je šotolinou né vždy pro gravel kolo úplně příjemnou. Šotolina neznámé kvality by nás čekala i na dlaší horskou prémii první kategorie ČH sedlo, což ženě nemůžu udělat a tak to dáváme po motorkářsky frekventované asfaltce. Na sedle pořádné dobití baterek. Říkám Markét "další sedlo je Vidly, ale těch necelých 20km je po vrstevnici". No pravdu mám v tom, že to je necelých 20 km, ale téměř na vrstevnici je jen vychozí a konečný bod. V reálu je tam 400 stoupání a 450 klesání, no a samozřejmě i nějaká ta šotolina. Z drncání na šotolině už Markét bolí koleno, ale bez remcání buší z Videl i do poslední významnější horské prémie nad Karlovu studánku. Na Hvězdě nad Karlovkou se Markét koukne na hodinky a na nich 90 km, sjezd na ubytko jen 6 km. "Ali chci dnes ujet kilčo, když už máme tolik ... nějak to protáhni". Vydáváme se hodně rozbitou asfalkou na Podlesí na jehož začátku se jako zjevení objevuje nádherná kavárnička Kdesivlesi. Po občerstvení pokračujeme nádhernou krajinou, poslední 2 km makadamu, který dobijí už tak rozbité zadnice a kilčo je doma. Jsem pyšný na Markét ...kdo se v našem věku může pochlubit, že má drahou polovičku, která si s nim luskne kilčo s 2600 výškových po cestách, necestách.

 

 

Nedělní plán dát si lehkým klusem dvacku přes Vysokou holi a Jelenku neuskutečňujeme, jdu si jen klusnou po okolí pro pár kešek.

Prý, že bude lepší se vyplavat na Slezské Hartě. Na Hartě celkem vlnky, voda studená, ale říkám si to je dobré pro relax rozbitých noh. Na druhém břehu jak chvíli čekám na Markét už se třebu jak ratlík. Cestou zpět se několikrát zastavuji a nemůžu dál. Ještě, že vláčím bojku, na které můžu spočnout. Z vody lezu jak zombie a v autě pak zima až do OVY. Nejhorší plavecký zážitek v mém životě, bez bojky na volnou vodu už nikdy.