Semmering, Rax alp

 Cílem týdenní dovolené jsou kopečky nedaleko Vídně zvané Rax alp. 

Cestou sjíždíme z dálnice, abychom si vylezli ferátku Pittentalersteig vedoucí na zříceninu Turkensturz. Z vesničky Gleisenfed se kamzičí stezkou drápeme k nástupu feraty. Vzhledem k tomu, že udávají obtížnost D u nástupu se dělíme. Markét s Vikim lezou, já s Vali dobýváme vrchol kamzičí stezkou opatřenou fixním lanem. Jakmile je M s V na vrcholu sbíhám k nástupu a feratu si dávám taky. Jako Déčko mi moc nepřipadá, nicméně pár kroků, kde by měla Vali problém tam je, takže dobrá volba ji do toho nenutit a nezhnusit jí to. Z ferraty i z vrcholu jsou nádherné výhledy do okolní krajiny.

  

Ubytování máme v Semmeringu. Ano je to ten slavný Semering, srdce nejstarší horské železnice na světě, která je v Unescu. Už jak se autem hlubokým údolím šplháme k ubytku je to zážitek. Náš apartmán je v posledním patře horského "paneláku". Z terasy máme krásný výhled na železnici a taky na kopce, které nás v příštích dnes čekají. Vlaky projížejí snad co 20 minut, vynoří se z tunelu, viadukt, zanoří se do dalšího tunelu ... 

 

Počasí nemá být úplně ideální pro plánované zdolávání ferat, takže program přizpůsobujeme.

První den jdeme pěšky přes vyhlídky vč. slavné 20-Schillling-Blick. Ikonický záběr z vyhlídky na viadukt Kalte Rinne s Rax alp v pozadí byl zobrazen na 20 šilinkové bankovce. Po vyhlídkách procházíme Semmeringem kolem další legendy Sudbahnhotelu. Tento, ale tak nějak celkově Semmering má z našich pocitů nej léta za sebou. Městečko působí ospale, nikde nikdo, přesně jak to máme rádi. Ze Semmeringu jedeme jak jinak než vlakem kolem našeho apartmánu do vesničky Breitenstein, odkud procházkou kolem viaduktů do chalupy.

 

 

Každé ráno si dospěláci jako obvykle dávájí výběhy po okolí. Okolní vyhlídky, nebo kopce Semmering kogel či Pinkenkogel jsou fajn cíle. 

Další den už Rax. Auto necháváme na parkovišti Preiner Gscheild. Stoupáme k chatě Waxriegelhaus a pak prudkým terénem po šutrech k velkému skalnatému hřebeni. V přibývajícími metry se zhoršuje počasí, začíná pršet, zima, vítr, mlha a je jasné, že ferratu Bismarksteig budeme muset oželet. K chatě Karl-Ludwig haus tedy přicházíme turistickou, promočení a zmrzlí. Ohřátí a najezení vyrážíme k nejvyššímu bodu tohoto horstva. Vítr jak sviňa, zima, déšť ....slabší kusy odpadají. S Vali se áčkovou feratkou vydávám k sestupu. Nejsilnější členové expedice jmenovitě Viki a Markét dobývají vrchol Heukuppe 2007 m n.m. a prchají za dolů za námi. Bonusem tohoto počasí dnes bylo, že jsme za celý výlet v podstatě nikoho nepotkali.

 

 

V dalším dnu už vypadá předpověď optimisticky, ale ráno je jasné, že tomu tak nebude. Chčije a je jasné další dlouhý výplaz na hřeben okořeněný feratou vezme za své. Po 10 se vyjasňuje, skáčeme do auta a hurá pod kopec. Je jasné, že časově už nestíháme a jediná možnost je využít lanovku Raxseilban. U lanovky jak už to bývá šrumec a jelikož nemáme rezervaci předem musíme ještě třičtvrtě hodiny čekat. Od horní stanice jdeme k Ottohaus, odkud podcházíme hlavní hřeben a zpět k Otohausu jdeme přes vrchol Preiner Wand krásnou hřebenovkou. Z druhé, skalnaté strany vede na tento vrchol ferrata, kterou jsme tam původně měli vystoupat. Dnes je to však z časových důvodů neuskutečnitelné. Malá náplast, ale přichází při sestupu od Ottohausu. Dětem se nechce oblékat sedáky a čekají opodál, dospěláci si dávají krátkou, vzdušnou ferátku na Torlkopf. Pak už jen nekonečný sestup do údolí. 

 

 

Poslední den testujeme ferratový park nad chatou Weichtalhaus. Po obědě na chatě dáváme i sympatickou celkem silovou ferratku kousek od chaty nad řekou Schwarza. Po relaxu u vody se rozhodujeme, že odpolední plán (Viki + Markét - po šutru do hory, Vali + Ašel  - klasické lezení nad chatou ) stornujeme. Děláme dobře, protože po chvilce co sednem do auta slejvák jak sviňa. Na baráku jsme brzo. Obouvám tenisky a přesunuji se autem do centra Semmerinku pod sjezdovku. Vybíhám do hory a při pohledu na nebe je jasné, že bude veselo. Blíží se černá deka, hromy. Chytá mě to v největším stoupání. Kroupy bubnují do hlavy, že to dost bolí a musím se schovat pod malou skalku. Na vrcholu Erzkogel další vlna. Kvůli všudypřítomným bleskům mám strach běžet po hřebenových loukách, proto 15 minut dřepím v malém lesíku. Po zklidnění bouře pokračuji na vydatného deště na vrchol lyž. střediska Hirsenkogel a dolů k autu. 

 

 

Vše co bylo naplánováno jsme sice kvůli počasí nezvládli, alespoň tak máme důvod se do těchto sympatických minialp vrátit.  

 

 FOTOGALERIE       

      

  

  

   

 

Lezení Kružberk, bivak Vikštejn

 Naše thajská rodina na pár měsíců opustila svůj byznys v džungli ostrova Ko chang, aby si udělala dovolenku v Česku, Švýcarsku a na Maltě. 

Aby měli hoši na co vzpomínat tak mimo spousty jiných aktivit s nimi podnikáme zážitkovou přespávačku. Nejprve nějaké to jednoduché lezení na Kružberku ( Zag leze poprvé v životě). 

V podvečer přesun do restaurace v Podhradí. Po důkladném pivním posilnění a natankování zlatavého moku do kanystru jdeme dobýt hrad. Itenzívní zážitky jsou nej, proto nepostupujeme normálkou po značce, ale diretisimou po šutru přes vyhlídku. Místy lezeme po čtyřech, kousek je řekněme i dvojkové lezení. Na hradě je živo páč tam čam na neděli chystají nějakou akci. Obsazujeme hradní věž. Zapadající sluníčko, oheň, pivečko ...idylka.

 

 

 

                             

 

Jeseníky - gravelový víkend

 Vali na táboře, Viki má domluvenou párty v našem bytě, čili je třeba odjet.

 Z hotelu Sauna v Karlově si v pátečním podvečeru dáváme švih na véču na Praděd. Ten už je téměř bez lidí, počasí a výhledy krásné. 

 

V sobotu už je v plánu pořádná porce kiláků. Markét říkám, neboj bude to jen po lesních asfaltkách. Už v prvním větším stoupání na Skřítek je terénní vložka. Další předlouhé stoupání na Dlouhé stráně je šotolinou né vždy pro gravel kolo úplně příjemnou. Šotolina neznámé kvality by nás čekala i na dlaší horskou prémii první kategorie ČH sedlo, což ženě nemůžu udělat a tak to dáváme po motorkářsky frekventované asfaltce. Na sedle pořádné dobití baterek. Říkám Markét "další sedlo je Vidly, ale těch necelých 20km je po vrstevnici". No pravdu mám v tom, že to je necelých 20 km, ale téměř na vrstevnici je jen vychozí a konečný bod. V reálu je tam 400 stoupání a 450 klesání, no a samozřejmě i nějaká ta šotolina. Z drncání na šotolině už Markét bolí koleno, ale bez remcání buší z Videl i do poslední významnější horské prémie nad Karlovu studánku. Na Hvězdě nad Karlovkou se Markét koukne na hodinky a na nich 90 km, sjezd na ubytko jen 6 km. "Ali chci dnes ujet kilčo, když už máme tolik ... nějak to protáhni". Vydáváme se hodně rozbitou asfalkou na Podlesí na jehož začátku se jako zjevení objevuje nádherná kavárnička Kdesivlesi. Po občerstvení pokračujeme nádhernou krajinou, poslední 2 km makadamu, který dobijí už tak rozbité zadnice a kilčo je doma. Jsem pyšný na Markét ...kdo se v našem věku může pochlubit, že má drahou polovičku, která si s nim luskne kilčo s 2600 výškových po cestách, necestách.

 

 

Nedělní plán dát si lehkým klusem dvacku přes Vysokou holi a Jelenku neuskutečňujeme, jdu si jen klusnou po okolí pro pár kešek.

Prý, že bude lepší se vyplavat na Slezské Hartě. Na Hartě celkem vlnky, voda studená, ale říkám si to je dobré pro relax rozbitých noh. Na druhém břehu jak chvíli čekám na Markét už se třebu jak ratlík. Cestou zpět se několikrát zastavuji a nemůžu dál. Ještě, že vláčím bojku, na které můžu spočnout. Z vody lezu jak zombie a v autě pak zima až do OVY. Nejhorší plavecký zážitek v mém životě, bez bojky na volnou vodu už nikdy.  

    

      

 

dovolená Dolomity, Chorvatsko

 Loňský model hory-moře se osvědčil takže je v plánu i letos.

Z Ovy vyrážíme v neděli ve čtyři ráno, takže Vídeň projíždíme na pohodu. Za Vidní nás to háže vrchem na A6. Jede se fajn, je poloprázdno a není to fádní ( hodně zatáček, tunelů a pěkná krajina). Fandovi F1 Vikimu samozřejmě musíme zastavit na prohlídku Red bull ringu.

Hory letos absolvujeme s Zemanovic family, s kterýma máme sraz v campu Dolomity v Cotině d´ Ampezzo. Kemp od počátku topka. Nepřelidněný, dostatečné množsví čistých sociálek, kuchyňky, pračky a pro děti m.j. velikánská trampoška. 

 

První den vyjíždíme autem k chatě Angelo Dibona. Posledních pár km do kopce po šotolině s dírama, kde dostává prostor i první rychlostní stupeň, je to celkem dobrodrůžo. Nad parkovištem se tyčí majestátná Tofana di Rozes, kterou jsme s Markét před více jak dvaceti lety ferratou Lipellla zdolali. Vzpomínám, že těch 6 hodin v rozpáleném šutru byl tehdy celkem mazec. Naštěstí jsme lezli jen na lehko, bagáž ze spacákem atd. jsme nechali na již jmenované chatě. Přesunujeme se na krátkou ferrátku vhodonu pro děti Ra Pegna. Poté Eva s dětmi čeká na chatě Pomedes zatímco zbytek si dává vedlejší už o něco náročnější ferratu Ferrari. Zpět se přesunujeme vrstevnicovou jednoduchou ferratkou Sentiero.

 

 

 Druhý den autem do passa Falzarego. Zajímavé je, že na údolních cyklostezkách člověk potká samé motorky ( říká se tomu elektrokolo) , kdežto na těhle megadlouhých stoupáních (Falza z Cortiny více než 15km) známých z Gira jen kola. Borci klidně i 70+ a poctivě šlapou. Ostatně před pár týdny tu ve vedlejším passo Giau Zemanovis bivakovali ve svém Transporteru, aby mohli vidět m.j. Vingegaarda a další nadupané borce při Giru. Z Falzarega k vrcholu Lagazuoi Piccolo naštěstí vítězí pěší varianta. Po strmém nástupu jdeme jednoduchou ferratou Kaiserjäger Steig, která byla zřízena během první světové války při bojích mezi Italy a Rakušany v letech 1915-1917 pro zásobování rakouských postavení. Na vrcholu v 2778 m.n.m nás čeká to, co ostatně při všech zdejších výletech ....  až nechutně 😉 dokonalý, kýčovitý výhled na toto překrásné horstvo. Po občersvení na horní stanici lanovky nás čeká sestup 1100 m dlouhým tunelem. Artur bohužel při nástupu do tunelu panika a tak s ním musí Eva na lanovku. Ostatní zapínají čelovky a po nekonečných schodech dolů obdivují co tady dokázali za 1. sv. válce v krutých podmínkách vybudovat. Mi se opět vracejí vzpomínky z minulosti, kdy nás s Markét CK Jenda ve tři ráno vyhodila na sedle Falzarego s tím, že nás za 10 dní nabere na druhém konci Dolomit. Chvilku jsme zdřímli a pak jsme na těžko tímto nekonečným tunelem stoupali vzhůru. 

 

 

Další den autem kousek nad Cortinu. Pak kolem řeky Boite míjíme velkou plochu, kde byla na letošní zimní olympiádě vesnička pro sportovce. Domky postupně rozkládají asi k dalšímu využití. Cílem je ferrata na divoké říčce Rio di Fanes. Procházet pod tak velkým vodopádem je osvěžující zážitek. Pokračujeme nádhernou přírodou bez živáčka do sedla Poscopora. Odtud holky s dětma sestupují do kempu Olympia. S Vikim a Márou si dáváme ferratu Ettore Bovero s vyšší obtížností. Na fearratě potkáváme ustupující totálně vystresované holky z Česka. Trochu jim pomáháme a pokračujeme vzhůru. Je dost exponovaná a občas je třeba trochu více síly. Vikimu, je ale jasné, že stejnou cestou dolů nikoliv. Vrchol Col Rosa 2165 m n.m. nádhera. Mára sestupuje po ferratě , aby vyzvednul v sedle schované batohy. S Vikim sbíháme sešup s parametry 2,6km / 837m. Po tomto brutálním sešupu mám stehna na kaši ještě 3 dny, Viki bez následků, což nechápu. Za odměnu dnes pizzerka v Cortině.

 

 

Poslední den chtějí Zemanovic vidět ikonu Dolomit Drei zinnen. Tenhle výlet kategoricky odmítám. Ano je to sice nádherné místo, ale bohužel z něj mor dnešní doby chlubidlo, instáč, no prostě soc. sítě udělaly pouťovou atrakci, kterou musí všichni vidět no a hlavně s ní mít selfíčko a za něj co nejvíce lajků. Navíc je Zinnen od 2009 v UNESCO, což overturismus ještě umocňuje. Na druhou stranu zase není špatné, že se davy koncetrují na určitém místě, o to méně je lidí jinde. Nemůžu nevzpomenout naše putování Dolomity před  sociálními sítěmi, kdy jsme pod Dreizinnen usínali a po romantickém západu slunce pozorovali světýlka lezců, kteří za tmy z věží slaňovali dolů. 

My tedy vyrážíme jinam. Auto necháváme kousek za Falzaregem u hraniční pevnosti Forte Tre Sassi. Po vrstevnici obcházíme nádhernou rozkvetlou krajinou horu Sas de stria, abychom právě tento kopec dobyli pomocí céčkové ferraty Fusetti. Ferrata na céčko celkem lehká vzdušná. Nádherné výhledy na zasněžený masív Marmolady si užíváme dosyta, protože před námi leze rodinka, která to moc nedává a všechny brzdí. No, ale je nádherně tak co už. Jakmile ferrata končí pokračujeme k vrcholu hlubokým zákopem s přilehlými místnostmi až na vrchol. Opět jen nechápavě kroutíme hlavou jak to tu mohli vše v první světové vybudovat. Ze Sas de Stria 2477 m n.m. opět ony všudypřítomné fantastické kýčovité výhledy do všech stran. Viki s Markét si na závěr samozřejmě dávají prohlídku muzea 1.sv. války, které je v pevnosti Tre Sassi.

  

 

 

Poslední noc v kempu. Zemani přes boooking objednávají ubytko v chorvatském Cresu a loučíme se. Budeme si s nima už jen mávat, páč od nic budeme 15 km přes moře. Jsme moc rádi, že právě si nima jsme to tu mohli strávit. Vše klapalo jak na drátkách, žádné kompromisy, konflikty, nikdo neprudil prostě idylka. Zřejmě to tak cítili i oni, proto se domlouváme na příští rok v podobném stylu. 

Jakmile tyto neskutečně krásné hory necháváme za zády a uháníme k moři je to až na slzu. Zpráva od Evky Z. , že už našla ve vedlejším údolí kemp na příští rok nás uklidňuje.    

V Chorvatsku máme booklý apartmán na Istrii ve vesničce na konci světa Ravni . Je tu klid, teráska v zahradě s olivovníky a citroníky a trampoškou. Do obchodu se musí 20 minut autem do Labinu, páč tu nesehnali nikoho, kdo by v místním krámu prodával. K vodě je to 500m. Moře je průzračné, lidí nemnoho, idylka. Suprovní jsou ranní výběhy na kopečky Torneg, Orlič, Brdo. Mají sice jen necelých 500m, ale jde se skoro z nuly a občas i drsným terénem, takže dají zabrat. Výhledy ale stojí za to, i když Dolomity to nejsou.   

 

 

 

Během týdne děláme výlet do Puly. Koloseum je krásné, ale jinak město zklamání, takové ušmudlané, nehezké. Zachraňuje to Aquarium Pula umístěné nádherně zrekonstruované pevnosti z roku 1886. K vidění je vše co moře nabízí. Jednoznačným vítězem v anketě nejoblíbenější "mazlík" je malá rybka Yelow box fish. Jako želví chovatelé samozřejmě oceňujeme, že tato mořská zoo je zároveň záchrannou stanicí pro vodní želvy.                

Opět se potvrdilo, že k pětihvězdičkové dovolené není nutný pětihvězdičkový all-inclusive hotel 😉 

 FOTOGALERIE

 

Geroy Přerov

 

Viki: jsem ostaršen na dospělého, protože junioři můžou startovat pouze ve dvojici. Závod měl být lehčí než Gladiátor, ale mi to tak rozhodně nepřišlo. Nesnesitelné vedro z toho dělá peklo na zemi. Už jedna z prvních překážek, nekonečné plazení vodou rozbahněným oraništěm s pneumatikou a ještě k tomu pod ostnatým drátem, dává neskutečně zabrat. Přes všechny nástrahy zdárně dosahuji cíle a výsledek myslím není vůbec špatný 17.(z 48) v kat. do 39 let nebo celkově 33 (z 115).

Ašel: jak už bylo řečeno z jinak celkem lehkého závodu dělá 38°C pořádnou dřinu. Myslel jsem, že několikeré brodění Bečvy zchladí, ale ta je jak kafe. K abs. vítězství mi letos chybělo 15s, ale i druhý flek beru.

Vali: i přesto, že startujeme až v podvečer vedro nepolevuje. Dětí je celkem hodně, takže nám davají čipy. To je super, protože nemusíme startovat v předem určeném pořadí, ale v podstatě libovolně a hlavně můžu jít na trať zároveň s kamarádkou Johi. 800 metrů dlouhou trať prolítáváme bok po boku a je z toho krásné 1. a 2. místo.