Gerlachovský štít

 Celkem ostuda, že jsem už skoro 53 let nebyl na nej vrcholu Slovenska. S Vikim a Márou vyjíždíme v pátek po práci resp. škole. Spíme v autě v Tatranské Poliance. Mezi kluky bych se už do zadního prostoru Transportera nevlezl tak lehám pod druhou řadu sedadel. Ani šestipivo na dobrou noc mě neuvádí do hlubokého spánku a "spaní" ve stísněné poloze s pokrčenými nohami nic moc.

Ještě za šera cca v 5:30 jdeme do hory, páč Viki chce stihnout odpolední vlak do OVY na třídní párty. Do hoďky jsme na Slezském domě a pak už ostře do hory. Od Velického plesa vidíme, skupinku s "gajdem" která nastupuje do stěny Velickou probou. Tudy my , ale nemůžeme, protože musíme jít-lézt dle řádu TANAPu cestou, která má obtížnost min. 3 UIIA. Za Dlhým plesem scházíme z turistické značky a pod taktovkou Máry, který už tudy šel vstupujeme do šutrového moře. Začíná pršet, ale naštěstí nepadá mlha, ve které by byla orientace velmi složitá. Nástup do Tatarkovy próby trefujeme. Skála je mokrá, proto Máro pro jistou pro první exponovaný úsek háže lano. Deštík ustává a popolízáním po šutrech se v pohodě dostáváme do Gerlachovského sedla. Mára říká "ze sedla je to už jen 10 minut po exponovaném hřebenu na vrchol". Sotva se pouštíme do 200m dlouhé cílové rovinky, začíná peklo. Z druhé strany údolí přichází takový poryv, že plástěnky mého a Vikiho batohu letí směr Smokovec. Leháme na skálu, ultralighta Vikiho předemnou držím za jumar co má připnutý na sedáku, aby ho to nesfouklo do údolí. Ležíme připlácnutí k hřebenu a máme "nasráno v gatích". Vždy, když vítr lehce poleví, tak se plazením plížením posuneme o pár metrů vpřed než přijde další poryv. Do toho všeho přicházejí sněhové vločky-kroupy. Chudák Viki je z toho psychicky na dně. Dožaduje se vrtulníku, ač je jasné, že kdyby tu přiletěl tak se v tom větru rozmázne o skálu. Navenek musím hrát hrdinu, ale dušička je ve mě malinká, hrozně se o něj bojím a modlím se. Krizovou situaci řešíme tak, že se navazujeme na lano. Mára vepředu, Viki uprostřed, já vzadu a suneme se pomalu vpřed tak, že lano přehazujeme přes různé vyčnělky apod. ...kdyby to jednoho smetlo, druzí dva ho jistí. Dvoustovka za více než hodinu, je zatím náš nejhorší čas na této trati ever 😉 Na vrcholu sice pořád řádně fučí, ale už se dá normálně stát. Jsem tak zmrzlý, že když chci fotit nedokážu udržet mobil v klidu ... parkinson jak sviňa. Pár merů pod vrcholem sluníčko, bezvětří. Sestupujeme Batizovskou próbou ke stejnojmenému plesu.

Tatry nám dali pořádnou lekci. Fakt velký respekt, důkladně sledovat veškeré výstrahy a vždy mít na paměti, že i poměrně pohodový výstup se může během sekundy změnit v peklo. 

Na Vikiho jsem hrdý. Je to vrchařská mašina a přesto, že na tom fyzicky nejsem špatně, jsem bych chvílemi rád, že kluky uvisím. 

Viki v Poradu nastupuje do Pendolina a já s Márou se přesunuji do Smokovce do vymazlené pivnice Staré časy. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

 

  

 

autočundr Hranice, Týn, Hlubočky, Boňkov, Skřípov

 Prvním cílem je den otevřených v kasárnách v Hranicích na Moravě. Před mnoha lety jsem zde sloužil a světe div se Bevko ( bojové vozidlo pěchoty ), v kterém jsme jako velitel družstva brázdil Libavou, mají ještě ve výbavě. Asi nejzájímavější jsou dymanické ukázky zneškodnění teroristů a praktické použití bojového umění Musada.

 

Z Hranic přesun pod Helfštýn na První plotnu. Fajn polezeníčko bez lidí. V plánu jsem měl bivakovat na protějších kopcích, konkrétně na zřícenině hradu Drahotuš, ale Vali "a nemůžeme přespat přímo tady?". No vlastně a proč né. Krásný rovný plácek mezi skalami, ohniště a hromada suchého dřeva ...co víc si přát. Šup do lipnického Lídlu pro snídani a do Týna do hospody na véču. Zde mají m.j. výborné pivko, které vaří jen pro tuto jedinou hospodu. Večer oheň, kytara, pivko, paráda.

 

Ráno přesun směr Hlubočky. Na dálnici nás předjíždí policejní auto, za zadním sklem se objevuje "stop jeď za mnou" tak jedem. Po negativní zk. na alkohol klasická otázka "víte čím jste se provinil ?". "Ne". Máte od června prošlou technickou. 500 na místě a co nejkratší cestou domů. Nejkratší cesta samozřejmě vede přes Hlubočky, kde mají suprovní bobovku, né takovou jako např. v Heiparku kdy jede bob na kolejnici. Tady je bob v korytě a skutečně se bobuje. 

No když už jsme bez té technické byli v Dolomitech, Chorvatsku a Raxapl tak asi nebude vadit, že nejkratší cestu domů ještě trochu prodloužíme. Plovárna v Hranicích vypadá zcela opuštěně, ale otevřeno mají. Proč je přítomna jen hrstka lidí zjišťujeme při prvním kontaktu s vodou. Teplota 18 stupňů není moc příjemná. Chodíme do vody častěji a na krátký čas, prokládáme to hraním Una a je z toho suprovní odpoledne.

 

Nejkratší cesta domů pokračuje směr Potštát na tábořiště Boňkov. Tam prostě musíme. Důvod je jediný. Přímo kolem stanu nám bude protékat říčka no spíše potok Velička. V noci se prožene velká bouře s blesky, že to chvílemi vypadá jako ve dne. Ráno nabíráme vodu z potoka k archivaci.

 

Cesta domů pokračuje do druhého domova na skřípovskou chaloupku, kde za námi přijíždí na svém oři Markét. Viki motivovám prázdným kvartýrem sedá na bus a jede domů, zbytek vyráží na fotbalový zápas Skřípov vs. Komárov. Ve hospůce na hřišti vzbuzujeme pozornost místních, když kromě piva kupujeme i šálu FK Skřipov. V zápětí jim podáváme vysvětlení, že jsme fandové páč už tu máme 40 let chalupu "jooo Veličkovi naproti bývalého úřadu ". Fotbal na této úrovní to je prostě pecka sledovat. Ty hlášky, pak se skoro porvou a nakonec si podají ruce a jdou na pivo.    

   

Semmering, Rax alp

 Cílem týdenní dovolené jsou kopečky nedaleko Vídně zvané Rax alp. 

Cestou sjíždíme z dálnice, abychom si vylezli ferátku Pittentalersteig vedoucí na zříceninu Turkensturz. Z vesničky Gleisenfed se kamzičí stezkou drápeme k nástupu feraty. Vzhledem k tomu, že udávají obtížnost D u nástupu se dělíme. Markét s Vikim lezou, já s Vali dobýváme vrchol kamzičí stezkou opatřenou fixním lanem. Jakmile je M s V na vrcholu sbíhám k nástupu a feratu si dávám taky. Jako Déčko mi moc nepřipadá, nicméně pár kroků, kde by měla Vali problém tam je, takže dobrá volba ji do toho nenutit a nezhnusit jí to. Z ferraty i z vrcholu jsou nádherné výhledy do okolní krajiny.

  

Ubytování máme v Semmeringu. Ano je to ten slavný Semering, srdce nejstarší horské železnice na světě, která je v Unescu. Už jak se autem hlubokým údolím šplháme k ubytku je to zážitek. Náš apartmán je v posledním patře horského "paneláku". Z terasy máme krásný výhled na železnici a taky na kopce, které nás v příštích dnes čekají. Vlaky projížejí snad co 20 minut, vynoří se z tunelu, viadukt, zanoří se do dalšího tunelu ... 

 

Počasí nemá být úplně ideální pro plánované zdolávání ferat, takže program přizpůsobujeme.

První den jdeme pěšky přes vyhlídky vč. slavné 20-Schillling-Blick. Ikonický záběr z vyhlídky na viadukt Kalte Rinne s Rax alp v pozadí byl zobrazen na 20 šilinkové bankovce. Po vyhlídkách procházíme Semmeringem kolem další legendy Sudbahnhotelu. Tento, ale tak nějak celkově Semmering má z našich pocitů nej léta za sebou. Městečko působí ospale, nikde nikdo, přesně jak to máme rádi. Ze Semmeringu jedeme jak jinak než vlakem kolem našeho apartmánu do vesničky Breitenstein, odkud procházkou kolem viaduktů do chalupy.

 

 

Každé ráno si dospěláci jako obvykle dávájí výběhy po okolí. Okolní vyhlídky, nebo kopce Semmering kogel či Pinkenkogel jsou fajn cíle. 

Další den už Rax. Auto necháváme na parkovišti Preiner Gscheild. Stoupáme k chatě Waxriegelhaus a pak prudkým terénem po šutrech k velkému skalnatému hřebeni. V přibývajícími metry se zhoršuje počasí, začíná pršet, zima, vítr, mlha a je jasné, že ferratu Bismarksteig budeme muset oželet. K chatě Karl-Ludwig haus tedy přicházíme turistickou, promočení a zmrzlí. Ohřátí a najezení vyrážíme k nejvyššímu bodu tohoto horstva. Vítr jak sviňa, zima, déšť ....slabší kusy odpadají. S Vali se áčkovou feratkou vydávám k sestupu. Nejsilnější členové expedice jmenovitě Viki a Markét dobývají vrchol Heukuppe 2007 m n.m. a prchají za dolů za námi. Bonusem tohoto počasí dnes bylo, že jsme za celý výlet v podstatě nikoho nepotkali.

 

 

V dalším dnu už vypadá předpověď optimisticky, ale ráno je jasné, že tomu tak nebude. Chčije a je jasné další dlouhý výplaz na hřeben okořeněný feratou vezme za své. Po 10 se vyjasňuje, skáčeme do auta a hurá pod kopec. Je jasné, že časově už nestíháme a jediná možnost je využít lanovku Raxseilban. U lanovky jak už to bývá šrumec a jelikož nemáme rezervaci předem musíme ještě třičtvrtě hodiny čekat. Od horní stanice jdeme k Ottohaus, odkud podcházíme hlavní hřeben a zpět k Otohausu jdeme přes vrchol Preiner Wand krásnou hřebenovkou. Z druhé, skalnaté strany vede na tento vrchol ferrata, kterou jsme tam původně měli vystoupat. Dnes je to však z časových důvodů neuskutečnitelné. Malá náplast, ale přichází při sestupu od Ottohausu. Dětem se nechce oblékat sedáky a čekají opodál, dospěláci si dávají krátkou, vzdušnou ferátku na Torlkopf. Pak už jen nekonečný sestup do údolí. 

 

 

Poslední den testujeme ferratový park nad chatou Weichtalhaus. Po obědě na chatě dáváme i sympatickou celkem silovou ferratku kousek od chaty nad řekou Schwarza. Po relaxu u vody se rozhodujeme, že odpolední plán (Viki + Markét - po šutru do hory, Vali + Ašel  - klasické lezení nad chatou ) stornujeme. Děláme dobře, protože po chvilce co sednem do auta slejvák jak sviňa. Na baráku jsme brzo. Obouvám tenisky a přesunuji se autem do centra Semmerinku pod sjezdovku. Vybíhám do hory a při pohledu na nebe je jasné, že bude veselo. Blíží se černá deka, hromy. Chytá mě to v největším stoupání. Kroupy bubnují do hlavy, že to dost bolí a musím se schovat pod malou skalku. Na vrcholu Erzkogel další vlna. Kvůli všudypřítomným bleskům mám strach běžet po hřebenových loukách, proto 15 minut dřepím v malém lesíku. Po zklidnění bouře pokračuji na vydatného deště na vrchol lyž. střediska Hirsenkogel a dolů k autu. 

 

 

Vše co bylo naplánováno jsme sice kvůli počasí nezvládli, alespoň tak máme důvod se do těchto sympatických minialp vrátit.  

 

 FOTOGALERIE       

      

  

  

   

 

Lezení Kružberk, bivak Vikštejn

 Naše thajská rodina na pár měsíců opustila svůj byznys v džungli ostrova Ko chang, aby si udělala dovolenku v Česku, Švýcarsku a na Maltě. 

Aby měli hoši na co vzpomínat tak mimo spousty jiných aktivit s nimi podnikáme zážitkovou přespávačku. Nejprve nějaké to jednoduché lezení na Kružberku ( Zag leze poprvé v životě). 

V podvečer přesun do restaurace v Podhradí. Po důkladném pivním posilnění a natankování zlatavého moku do kanystru jdeme dobýt hrad. Itenzívní zážitky jsou nej, proto nepostupujeme normálkou po značce, ale diretisimou po šutru přes vyhlídku. Místy lezeme po čtyřech, kousek je řekněme i dvojkové lezení. Na hradě je živo páč tam čam na neděli chystají nějakou akci. Obsazujeme hradní věž. Zapadající sluníčko, oheň, pivečko ...idylka.