Jeseníky - gravelový víkend

 Vali na táboře, Viki má domluvenou párty v našem bytě, čili je třeba odjet.

 Z hotelu Sauna v Karlově si v pátečním podvečeru dáváme švih na véču na Praděd. Ten už je téměř bez lidí, počasí a výhledy krásné. 

 

V sobotu už je v plánu pořádná porce kiláků. Markét říkám, neboj bude to jen po lesních asfaltkách. Už v prvním větším stoupání na Skřítek je terénní vložka. Další předlouhé stoupání na Dlouhé stráně je šotolinou né vždy pro gravel kolo úplně příjemnou. Šotolina neznámé kvality by nás čekala i na dlaší horskou prémii první kategorie ČH sedlo, což ženě nemůžu udělat a tak to dáváme po motorkářsky frekventované asfaltce. Na sedle pořádné dobití baterek. Říkám Markét "další sedlo je Vidly, ale těch necelých 20km je po vrstevnici". No pravdu mám v tom, že to je necelých 20 km, ale téměř na vrstevnici je jen vychozí a konečný bod. V reálu je tam 400 stoupání a 450 klesání, no a samozřejmě i nějaká ta šotolina. Z drncání na šotolině už Markét bolí koleno, ale bez remcání buší z Videl i do poslední významnější horské prémie nad Karlovu studánku. Na Hvězdě nad Karlovkou se Markét koukne na hodinky a na nich 90 km, sjezd na ubytko jen 6 km. "Ali chci dnes ujet kilčo, když už máme tolik ... nějak to protáhni". Vydáváme se hodně rozbitou asfalkou na Podlesí na jehož začátku se jako zjevení objevuje nádherná kavárnička Kdesivlesi. Po občerstvení pokračujeme nádhernou krajinou, poslední 2 km makadamu, který dobijí už tak rozbité zadnice a kilčo je doma. Jsem pyšný na Markét ...kdo se v našem věku může pochlubit, že má drahou polovičku, která si s nim luskne kilčo s 2600 výškových po cestách, necestách.

 

 

Nedělní plán dát si lehkým klusem dvacku přes Vysokou holi a Jelenku neuskutečňujeme, jdu si jen klusnou po okolí pro pár kešek.

Prý, že bude lepší se vyplavat na Slezské Hartě. Na Hartě celkem vlnky, voda studená, ale říkám si to je dobré pro relax rozbitých noh. Na druhém břehu jak chvíli čekám na Markét už se třebu jak ratlík. Cestou zpět se několikrát zastavuji a nemůžu dál. Ještě, že vláčím bojku, na které můžu spočnout. Z vody lezu jak zombie a v autě pak zima až do OVY. Nejhorší plavecký zážitek v mém životě, bez bojky na volnou vodu už nikdy.  

    

      

 

dovolená Dolomity, Chorvatsko

 Loňský model hory-moře se osvědčil takže je v plánu i letos.

Z Ovy vyrážíme v neděli ve čtyři ráno, takže Vídeň projíždíme na pohodu. Za Vidní nás to háže vrchem na A6. Jede se fajn, je poloprázdno a není to fádní ( hodně zatáček, tunelů a pěkná krajina). Fandovi F1 Vikimu samozřejmě musíme zastavit na prohlídku Red bull ringu.

Hory letos absolvujeme s Zemanovic family, s kterýma máme sraz v campu Dolomity v Cotině d´ Ampezzo. Kemp od počátku topka. Nepřelidněný, dostatečné množsví čistých sociálek, kuchyňky, pračky a pro děti m.j. velikánská trampoška. 

 

První den vyjíždíme autem k chatě Angelo Dibona. Posledních pár km do kopce po šotolině s dírama, kde dostává prostor i první rychlostní stupeň, je to celkem dobrodrůžo. Nad parkovištem se tyčí majestátná Tofana di Rozes, kterou jsme s Markét před více jak dvaceti lety ferratou Lipellla zdolali. Vzpomínám, že těch 6 hodin v rozpáleném šutru byl tehdy celkem mazec. Naštěstí jsme lezli jen na lehko, bagáž ze spacákem atd. jsme nechali na již jmenované chatě. Přesunujeme se na krátkou ferrátku vhodonu pro děti Ra Pegna. Poté Eva s dětmi čeká na chatě Pomedes zatímco zbytek si dává vedlejší už o něco náročnější ferratu Ferrari. Zpět se přesunujeme vrstevnicovou jednoduchou ferratkou Sentiero.

 

 

 Druhý den autem do passa Falzarego. Zajímavé je, že na údolních cyklostezkách člověk potká samé motorky ( říká se tomu elektrokolo) , kdežto na těhle megadlouhých stoupáních (Falza z Cortiny více než 15km) známých z Gira jen kola. Borci klidně i 70+ a poctivě šlapou. Ostatně před pár týdny tu ve vedlejším passo Giau Zemanovis bivakovali ve svém Transporteru, aby mohli vidět m.j. Vingegaarda a další nadupané borce při Giru. Z Falzarega k vrcholu Lagazuoi Piccolo naštěstí vítězí pěší varianta. Po strmém nástupu jdeme jednoduchou ferratou Kaiserjäger Steig, která byla zřízena během první světové války při bojích mezi Italy a Rakušany v letech 1915-1917 pro zásobování rakouských postavení. Na vrcholu v 2778 m.n.m nás čeká to, co ostatně při všech zdejších výletech ....  až nechutně 😉 dokonalý, kýčovitý výhled na toto překrásné horstvo. Po občersvení na horní stanici lanovky nás čeká sestup 1100 m dlouhým tunelem. Artur bohužel při nástupu do tunelu panika a tak s ním musí Eva na lanovku. Ostatní zapínají čelovky a po nekonečných schodech dolů obdivují co tady dokázali za 1. sv. válce v krutých podmínkách vybudovat. Mi se opět vracejí vzpomínky z minulosti, kdy nás s Markét CK Jenda ve tři ráno vyhodila na sedle Falzarego s tím, že nás za 10 dní nabere na druhém konci Dolomit. Chvilku jsme zdřímli a pak jsme na těžko tímto nekonečným tunelem stoupali vzhůru. 

 

 

Další den autem kousek nad Cortinu. Pak kolem řeky Boite míjíme velkou plochu, kde byla na letošní zimní olympiádě vesnička pro sportovce. Domky postupně rozkládají asi k dalšímu využití. Cílem je ferrata na divoké říčce Rio di Fanes. Procházet pod tak velkým vodopádem je osvěžující zážitek. Pokračujeme nádhernou přírodou bez živáčka do sedla Poscopora. Odtud holky s dětma sestupují do kempu Olympia. S Vikim a Márou si dáváme ferratu Ettore Bovero s vyšší obtížností. Na fearratě potkáváme ustupující totálně vystresované holky z Česka. Trochu jim pomáháme a pokračujeme vzhůru. Je dost exponovaná a občas je třeba trochu více síly. Vikimu, je ale jasné, že stejnou cestou dolů nikoliv. Vrchol Col Rosa 2165 m n.m. nádhera. Mára sestupuje po ferratě , aby vyzvednul v sedle schované batohy. S Vikim sbíháme sešup s parametry 2,6km / 837m. Po tomto brutálním sešupu mám stehna na kaši ještě 3 dny, Viki bez následků, což nechápu. Za odměnu dnes pizzerka v Cortině.

 

 

Poslední den chtějí Zemanovic vidět ikonu Dolomit Drei zinnen. Tenhle výlet kategoricky odmítám. Ano je to sice nádherné místo, ale bohužel z něj mor dnešní doby chlubidlo, instáč, no prostě soc. sítě udělaly pouťovou atrakci, kterou musí všichni vidět no a hlavně s ní mít selfíčko a za něj co nejvíce lajků. Navíc je Zinnen od 2009 v UNESCO, což overturismus ještě umocňuje. Na druhou stranu zase není špatné, že se davy koncetrují na určitém místě, o to méně je lidí jinde. Nemůžu nevzpomenout naše putování Dolomity před  sociálními sítěmi, kdy jsme pod Dreizinnen usínali a po romantickém západu slunce pozorovali světýlka lezců, kteří za tmy z věží slaňovali dolů. 

My tedy vyrážíme jinam. Auto necháváme kousek za Falzaregem u hraniční pevnosti Forte Tre Sassi. Po vrstevnici obcházíme nádhernou rozkvetlou krajinou horu Sas de stria, abychom právě tento kopec dobyli pomocí céčkové ferraty Fusetti. Ferrata na céčko celkem lehká vzdušná. Nádherné výhledy na zasněžený masív Marmolady si užíváme dosyta, protože před námi leze rodinka, která to moc nedává a všechny brzdí. No, ale je nádherně tak co už. Jakmile ferrata končí pokračujeme k vrcholu hlubokým zákopem s přilehlými místnostmi až na vrchol. Opět jen nechápavě kroutíme hlavou jak to tu mohli vše v první světové vybudovat. Ze Sas de Stria 2477 m n.m. opět ony všudypřítomné fantastické kýčovité výhledy do všech stran. Viki s Markét si na závěr samozřejmě dávají prohlídku muzea 1.sv. války, které je v pevnosti Tre Sassi.

  

 

 

Poslední noc v kempu. Zemani přes boooking objednávají ubytko v chorvatském Cresu a loučíme se. Budeme si s nima už jen mávat, páč od nic budeme 15 km přes moře. Jsme moc rádi, že právě si nima jsme to tu mohli strávit. Vše klapalo jak na drátkách, žádné kompromisy, konflikty, nikdo neprudil prostě idylka. Zřejmě to tak cítili i oni, proto se domlouváme na příští rok v podobném stylu. 

Jakmile tyto neskutečně krásné hory necháváme za zády a uháníme k moři je to až na slzu. Zpráva od Evky Z. , že už našla ve vedlejším údolí kemp na příští rok nás uklidňuje.    

V Chorvatsku máme booklý apartmán na Istrii ve vesničce na konci světa Ravni . Je tu klid, teráska v zahradě s olivovníky a citroníky a trampoškou. Do obchodu se musí 20 minut autem do Labinu, páč tu nesehnali nikoho, kdo by v místním krámu prodával. K vodě je to 500m. Moře je průzračné, lidí nemnoho, idylka. Suprovní jsou ranní výběhy na kopečky Torneg, Orlič, Brdo. Mají sice jen necelých 500m, ale jde se skoro z nuly a občas i drsným terénem, takže dají zabrat. Výhledy ale stojí za to, i když Dolomity to nejsou.   

 

 

 

Během týdne děláme výlet do Puly. Koloseum je krásné, ale jinak město zklamání, takové ušmudlané, nehezké. Zachraňuje to Aquarium Pula umístěné nádherně zrekonstruované pevnosti z roku 1886. K vidění je vše co moře nabízí. Jednoznačným vítězem v anketě nejoblíbenější "mazlík" je malá rybka Yelow box fish. Jako želví chovatelé samozřejmě oceňujeme, že tato mořská zoo je zároveň záchrannou stanicí pro vodní želvy.                

Opět se potvrdilo, že k pětihvězdičkové dovolené není nutný pětihvězdičkový all-inclusive hotel 😉 

 FOTOGALERIE

 

Geroy Přerov

 

Viki: jsem ostaršen na dospělého, protože junioři můžou startovat pouze ve dvojici. Závod měl být lehčí než Gladiátor, ale mi to tak rozhodně nepřišlo. Nesnesitelné vedro z toho dělá peklo na zemi. Už jedna z prvních překážek, nekonečné plazení vodou rozbahněným oraništěm s pneumatikou a ještě k tomu pod ostnatým drátem, dává neskutečně zabrat. Přes všechny nástrahy zdárně dosahuji cíle a výsledek myslím není vůbec špatný 17.(z 48) v kat. do 39 let nebo celkově 33 (z 115).

Ašel: jak už bylo řečeno z jinak celkem lehkého závodu dělá 38°C pořádnou dřinu. Myslel jsem, že několikeré brodění Bečvy zchladí, ale ta je jak kafe. K abs. vítězství mi letos chybělo 15s, ale i druhý flek beru.

Vali: i přesto, že startujeme až v podvečer vedro nepolevuje. Dětí je celkem hodně, takže nám davají čipy. To je super, protože nemusíme startovat v předem určeném pořadí, ale v podstatě libovolně a hlavně můžu jít na trať zároveň s kamarádkou Johi. 800 metrů dlouhou trať prolítáváme bok po boku a je z toho krásné 1. a 2. místo.  

 

 

 

Vikiho občasník - paddelboardy

 Dobrá věcička ty pádloše. Ideální zábava ve vedrech. Plujeme z různých stran Hlučínské štěrkovny i na Jezeře u Dolního Benešova. Dobrá příprava na moře.

 

 

 

novinky konValinky - Polanecká šestistovka

 Naše trenérka Lenka pořádá seriál vesnických šestitovek. Na poslední závod v Polance jedeme kolmo. Je z toho  druhé místo. Taťka potvrzuje druhým místem v běhu rodičů. Moc hezky zorganizované a dětí jako smetí.

 

novinky konValinky - mamčin tri comeback

 Mamka se po více jak patnácti letech vrátila na triatlonová kolbiště. Přípravě se věnovala fakt hodně. V závodě si počínala jako zamlada, rozdíl byl akorát v tom, že tehdá neměla takový fanklub. Další triatlony prý absolvovat nebude, pouze zase za rok ten její Ocelácký.

 

 

 

 

 

 

 

Vikiho občasník - Skřípovská lítačka

 Tento závod si jakožto skřípovští chalupáři a patrioti nemůžeme nechat ujít.

Nejdříve startuje Vali a dlaších 27 dívek v běhu na 500m. Podává profesorský výkon, kdy v prvním kole na bramborové pozici hlídá čelo a v druhém kole zapíná turbo a s přehledem vítězí. Radost je o to větší, že jako třetí dobíhá atletická kamarádka Ema, která s námi tráví víkend.

V odpolední víhni pak startuji já, mamka a přes sto dalších běžců na 5km trať. Ani my se nenecháváme zahanbit. Mamka je v ženách nad 40 třetí , já v juniorech na místě druhém (z na dnešní dobu velmi vysokého počtu 16ks). Taťka jen kroutí hlavou a říká "ty jo to fakt nechápu, netrénuje a pak běží tempo 4:20 km".

Co se týče organizace tak je vše naprosto skvělé. Ceny pro vítěze, krásné trofeje, občerstvení po závodě, pro děti mega nafukovací bludiště, borec co rozdává nanuky, tombola a to vše za velmi nízké startovné. Skřípovští pořadatelé klobouk dolů.

VÝSLEDKY