Vali se dostává do věku, kdy nesdílí tatínkovo našení, že mají den pro sebe a stráví ho v sedle byciklu. Abych ji získal pro svůj plán, musím slíbit, že si může vzít háčkování, že na tuto činnost budou časté a dostatečně dlouhé přestávky, no že bude cestou řízek. Vlakem jedeme do Opavy a domů na kole kolem stejnojmenné řeky. Všechny sliby jsou dodrženy a navíc 43 km v nohách. Krásný den ... více takových.
Milovník rovinek Honza R. nás pozval na cyklovyjížďku do lesů u polské Ratiboře. Desítky kilomerů lesních cyklostezek s nulovým převýšení jsou pro výlety s dětmi ideální. Člověk má pocit, že jede furt z kopce. Přece jen ale tomu něco schází ... ty kopce a trochu těch tepů 😉...prostě i když lesy pěkné, je polská placka taková fádní.
Odpoledne bez dětí se musí využít. Co může být lepšího než klusanec po horách. Auto necháváme v Horní Čeladné a po červené vstříc Stolové. Čekal jsem, že do kopců půjdeme, rovinky a z kopce klusnem. Ta moje triatletka, ale běží hned od úvodního prudkého kopce a vypadá to, že to nehodlá měnit. Jediný úsek kdy jdeme je velmi prudká zkratka na Malou Stolovou. Čertův mlýn je srdcovka. Od něj to výceméně klesá na Martiňák, kde občerstvujeme. Už jen dolů na Kociánku, nahoru na Podolánky a nekonečným seběhem k autu. Po 2 hod a 45 min máme na tacháči 22 km , 900 výškových a za sebe musím říct, že jsem pěkně dojebaný 😉
Markét vyhrála na oceláckém triatlonu poukázku na Prajzské kilo. Nikdo to nechtěl, tak do toho šla sama. Zvolila 30 km verzi, která nakonec měla 33 km. Na kousku trati měla fanoušky. Zatímco ona pokračovala do Kozmic fanoušci si šli naplnit břuch do jilešovického Kamence. I přes křeče v závěru z toho byla bronzová placka.
Regenerace po sobotním zdolání Gerlachu probíhala velice důkladně až do přepůlnoční zavíračky pivnice Staré časy. Tentokráte jsem měl v našem hotýlku Transporter místa na spaní habaděj, takže spánek jedna báseň.
V šest vyrážíme z parkoviště ve Smokovci. Ve slušném tempu míjíme Zámkovského chatu a nedlouho před hangem ha Terynu opouštíme značku a hledáme cestičku do Filmarského žlabu. Po krátkém tápání se daří najít mužíky, kterí nás vedou vzhůru. Žlabem je to takové popolízání postakování po šutrech, nikoliv lezení. Bohužel šplháme žlabem více vpravo než bychom měli a opuštíme trasu, kterou bychom měli jít. Mára se snaží přelézt zpět velmi nestabilním terénem. Je z toho pěkně "vybátý" a říká mi, že tudy určo ne. Podlízám to s trochu menším "vybátím". Kdyby se podložka dala do pohybu tak by to byla jízda s nedobrým koncem. Jsme v Lomnickém sedle, kde je fičák jako prase, ale ustát to ještě lze.
Po chvíli se zanořujeme do šutru, kde vítr ustává. Je to popolízání, sem tam řetízek. Nedaleko pod vrcholem je exponovaný úsek zvaný Emericiho nářek. Je zajištěn řetězy a kramlemi, které jsou bílé - namrzlé. Skála taky klouže, ale žádné drama. Na vrcholu mlha a vítr jak prase, takže rychle prcháme do kavárny Dedo na jednoho Bažanta. No nás mlha ani tak nemrzí jako ty co tu jeli pěkně mastnou lanovku pro vrcholové foto. Vítr nakonec přece jenom trochu ubírá na síle a můžeme si vychutnat vrcholové cígo.
Do sedla sestupujeme stejnou cestou. Potkáváme dvě skupinky s průvodcem. Ze sedla na Skalnaté pleso, po magistrále na Zámku a do Smokovce k autu.
Celkem ostuda, že jsem už skoro 53 let nebyl na nej vrcholu Slovenska. S Vikim a Márou vyjíždíme v pátek po práci resp. škole. Spíme v autě v Tatranské Poliance. Mezi kluky bych se už do zadního prostoru Transportera nevlezl tak lehám pod druhou řadu sedadel. Ani šestipivo na dobrou noc mě neuvádí do hlubokého spánku a "spaní" ve stísněné poloze s pokrčenými nohami nic moc.
Ještě za šera cca v 5:30 jdeme do hory, páč Viki chce stihnout odpolední vlak do OVY na třídní párty. Do hoďky jsme na Slezském domě a pak už ostře do hory. Od Velického plesa vidíme, skupinku s "gajdem" která nastupuje do stěny Velickou probou. Tudy my , ale nemůžeme, protože musíme jít-lézt dle řádu TANAPu cestou, která má obtížnost min. 3 UIIA. Za Dlhým plesem scházíme z turistické značky a pod taktovkou Máry, který už tudy šel vstupujeme do šutrového moře. Začíná pršet, ale naštěstí nepadá mlha, ve které by byla orientace velmi složitá. Nástup do Tatarkovy próby trefujeme. Skála je mokrá, proto Máro pro jistou pro první exponovaný úsek háže lano. Deštík ustává a popolízáním po šutrech se v pohodě dostáváme do Gerlachovského sedla. Mára říká "ze sedla je to už jen 10 minut po exponovaném hřebenu na vrchol". Sotva se pouštíme do 200m dlouhé cílové rovinky, začíná peklo. Z druhé strany údolí přichází takový poryv, že plástěnky mého a Vikiho batohu letí směr Smokovec. Leháme na skálu, ultralighta Vikiho předemnou držím za jumar co má připnutý na sedáku, aby ho to nesfouklo do údolí. Ležíme připlácnutí k hřebenu a máme "nasráno v gatích". Vždy, když vítr lehce poleví, tak se plazením plížením posuneme o pár metrů vpřed než přijde další poryv. Do toho všeho přicházejí sněhové vločky-kroupy. Chudák Viki je z toho psychicky na dně. Dožaduje se vrtulníku, ač je jasné, že kdyby tu přiletěl tak se v tom větru rozmázne o skálu. Navenek musím hrát hrdinu, ale dušička je ve mě malinká, hrozně se o něj bojím a modlím se. Krizovou situaci řešíme tak, že se navazujeme na lano. Mára vepředu, Viki uprostřed, já vzadu a suneme se pomalu vpřed tak, že lano přehazujeme přes různé vyčnělky apod. ...kdyby to jednoho smetlo, druzí dva ho jistí. Dvoustovka za více než hodinu, je zatím náš nejhorší čas na této trati ever 😉 Na vrcholu sice pořád řádně fučí, ale už se dá normálně stát. Jsem tak zmrzlý, že když chci fotit nedokážu udržet mobil v klidu ... parkinson jak sviňa. Pár merů pod vrcholem sluníčko, bezvětří. Sestupujeme Batizovskou próbou ke stejnojmenému plesu.
Tatry nám dali pořádnou lekci. Fakt velký respekt, důkladně sledovat veškeré výstrahy a vždy mít na paměti, že i poměrně pohodový výstup se může během sekundy změnit v peklo.
Na Vikiho jsem hrdý. Je to vrchařská mašina a přesto, že na tom fyzicky nejsem špatně, jsem bych chvílemi rád, že kluky uvisím.
Viki v Poradu nastupuje do Pendolina a já s Márou se přesunuji do Smokovce do vymazlené pivnice Staré časy.
Prvním cílem je den otevřených v kasárnách v Hranicích na Moravě. Před mnoha lety jsem zde sloužil a světe div se Bevko ( bojové vozidlo pěchoty ), v kterém jsme jako velitel družstva brázdil Libavou, mají ještě ve výbavě. Asi nejzájímavější jsou dymanické ukázky zneškodnění teroristů a praktické použití bojového umění Musada.
Z Hranic přesun pod Helfštýn na První plotnu. Fajn polezeníčko bez lidí. V plánu jsem měl bivakovat na protějších kopcích, konkrétně na zřícenině hradu Drahotuš, ale Vali "a nemůžeme přespat přímo tady?". No vlastně a proč né. Krásný rovný plácek mezi skalami, ohniště a hromada suchého dřeva ...co víc si přát. Šup do lipnického Lídlu pro snídani a do Týna do hospody na véču. Zde mají m.j. výborné pivko, které vaří jen pro tuto jedinou hospodu. Večer oheň, kytara, pivko, paráda.
Ráno přesun směr Hlubočky. Na dálnici nás předjíždí policejní auto, za zadním sklem se objevuje "stop jeď za mnou" tak jedem. Po negativní zk. na alkohol klasická otázka "víte čím jste se provinil ?". "Ne". Máte od června prošlou technickou. 500 na místě a co nejkratší cestou domů. Nejkratší cesta samozřejmě vede přes Hlubočky, kde mají suprovní bobovku, né takovou jako např. v Heiparku kdy jede bob na kolejnici. Tady je bob v korytě a skutečně se bobuje.
No když už jsme bez té technické byli v Dolomitech, Chorvatsku a Raxapl tak asi nebude vadit, že nejkratší cestu domů ještě trochu prodloužíme. Plovárna v Hranicích vypadá zcela opuštěně, ale otevřeno mají. Proč je přítomna jen hrstka lidí zjišťujeme při prvním kontaktu s vodou. Teplota 18 stupňů není moc příjemná. Chodíme do vody častěji a na krátký čas, prokládáme to hraním Una a je z toho suprovní odpoledne.
Nejkratší cesta domů pokračuje směr Potštát na tábořiště Boňkov. Tam prostě musíme. Důvod je jediný. Přímo kolem stanu nám bude protékat říčka no spíše potok Velička. V noci se prožene velká bouře s blesky, že to chvílemi vypadá jako ve dne. Ráno nabíráme vodu z potoka k archivaci.
Cesta domů pokračuje do druhého domova na skřípovskou chaloupku, kde za námi přijíždí na svém oři Markét. Viki motivovám prázdným kvartýrem sedá na bus a jede domů, zbytek vyráží na fotbalový zápas Skřípov vs. Komárov. Ve hospůce na hřišti vzbuzujeme pozornost místních, když kromě piva kupujeme i šálu FK Skřipov. V zápětí jim podáváme vysvětlení, že jsme fandové páč už tu máme 40 let chalupu "jooo Veličkovi naproti bývalého úřadu ". Fotbal na této úrovní to je prostě pecka sledovat. Ty hlášky, pak se skoro porvou a nakonec si podají ruce a jdou na pivo.
