neděle 24. srpna 2014

Vikiho občasník - víkend v Jeseníkách


Hlavní důvod víkendu v Jeseníkách je mamčina účast na Jesenickém půlmaratonu.
V pátek cestou do Karlova nemůžeme vynechat náš nej aquoš v Bruntále. V podvečer máme v plánu zařádit ve funparku  Kopřivná , ale několikanásobný přívalový liják nám to znemožňuje.  Sedíme tedy nakonec  v hospůdce s rodinou pana říďi Libora a jsme rádi, že nejsme dle původního plánu ubytováni na karlovském veřejném tábořišti.

V sobotu brzy ráno vyráží maminka směr Skřítek, kde má prezenci k závodu a odkud bude busem převezena na start na Červenohorské sedlo.  

Já s taťkou jedu busem na Hvězdu a dál už po svých.  Údolí Bílé Opavy se neochodí, dnes je tu tím, že vycházíme už kole deváté málo lidí.
 
 
Jakmile jsme nad údolím cca 1,5km od Ovčárny začíná panika, nestihneme průběh maminky. Nasedám na svého mezka. Ostruhami a povzbuzujícími řečmi ho ženu kupředu.  Kousek pod Ovčárnou na slézám vlastní žádost  z jeho hřbetu.  Na dotaz proč jsme taky nahoru nejeli autobusem jako ty davy co tu jsou, dostávám jako vždy  dlouhou odpověď  neboli krátkou přednášku, kterou bych shrnul slovy „ my přece nejsme žádné másla“. Naše propočty byly chybné, nebo tempo příliš rychlé, protože právě probíhá první muž závodu strejda Radim Kasa a to znamená, že na maminku si ještě chvilku počkáme.  Hned naproti závoďácké občerstvovačce je bufet, kde si dáváme zelňačku. A už je tady maminka. Člověk by řekl, že v takovém náročném závodě přiběhne se zkřivenou hubou, ale není tomu tak. Je vysmátá a dobrá zpráva je, že se koleno, které ji v týdnu začalo trápit, nezvětšuje.
 
Pokračujeme dál směr Praděd, naproti maratóncům, kteří vybíhali z Ramzové. K vrcholu nejdeme úplně standartní cestou proto se s čelem závodu, kde měl být i strejda Libor míjíme.
 
 
 
Po chvíli lehára půjčujeme kolobku a fičíme na Ovčárnu.
Kurňa na parkovišti právě startuje bus směr Hvězda. Stovka těsně nad 10s a máme ho. A koho to nevidíme v hospodě na Hvězdě. Sedí tu čelo závodu. Strejda Libor je DNF. Dnes si to ve funparku Kopřivná konečně užijememe . Chvíli skákací hrad, chvíli trampošky a hup na letní tubing  (jízda na pneumatice korytem). První jízda je v poho, při druhé začíná pršet, dráha brutálně zrychluje, že z ní málem vylítáváme ven. Při třetí jízdě i přes mohutné brždění při dojezdu rozrážíme parkoviště pneumatik a posíláme k zemi obsluhujícího mladíka. Začíná slejvák a prcháme do hospody. Vrací se spokojená mamka. Večer v hospodě rozebíráme se strejdou říďou příčiny DNF.
V neděli  jdeme na výlet z Karlova do Nové vsi, kde letos otevřeli krásnou rozhlednu. Oběd dáváme ve stylové hospůdce pod rozhlednou a hurá do slaných vod bruntálských.        
 



středa 20. srpna 2014

Vikiho občasník - expedice Těšínské Beskydy

Po Slezském maratónu a dvou nocích v kempu v Dolní Lomné se přesunujeme do Bystřice, kde vlakem přijíždí děda s babi. Nejdříve koupačka v místním bazénu, poté  přejezd do výchozího bodu naší expedice Hluchové – Kobilisek.
Po cca 1,5 km prudkém výšvihu na Filipku se loučíme s babi a maminkou a dál už pokračujeme ve složení  já, taťka, děda, ovečka, brumík, čmelda a býček.
Přecházíme Čupel, Konihlavu, prudkému stoupání na Velký Stožek se vyhýbáme elegantní zkratkou po vrstevnici  a jsme na hranici s Polskem na Malém Stožku.
 
 
Romantický podvečer si užíváme v dřevěnce Cieslarovka, kde si dáváme Žurek, výbornou kyselicu bez zelí zato ale s hromadou brambor a klobásou. Sedí se fajn, ale je třeba hledat, kde dnes složíme hlavu.


Okraj louky pod polským kopcem Kobyla vypadá ideálně. V noci se mi spací plácek zase tak ideální nezdá, protože s taťkou několikrát sjíždíme ke vchodu stanu a musíme se drápat nahoru. Děda si vybral dobře a spokojeně si chrápe.
Ráno mám na snídani místo klasického banánového koktejlu koktejl  banánovo – borůvkový, mňam. Dlouhým klesáním sestupujeme do moc hezkého městečka Wisly. Zde nás čeká zlatý hřeb našeho putování,  Aquapark.
 
Když vcházíme do luxusního čtyřhvězdičkového hotelu Golobiewsky nechce furt děda věřit, že by tu pro nás mohlo být nějaké koupání v únosných cenových relacích. Přestože  je na první pohled zřejmé, že se zde asi neubytujem jsou děvčata na recepci ochotná a do šatny nám uschovávají naše obrovské batohy. Aquoš je skvělý. Blbneme na tobogánech, ve vlnách v obrovských aromatických vířivkách s pěnou, děda testuje sauny.
Vymydlení a zrelaxovaní sedáme na autobus směr Ustroň Polana. Lanovkou vyjíždíme cca 1,5 km pod Čantoryji. Na horní stanici vládne byznys, spousta divných lidí, hranolky, hamburgry, prostě jako všude, kde vede lanovka. Poslední  zloté utrácíme za pár jízd na bobové dráze a vyrážíme na Čantoryji  těšíc se na pořádnou večeři. 
Horská chata 500m od vrcholu bohužel nabízí pouze předražený smažák či řízek s hranolkama na plastovém podnosu s plastovým příborem. Hlad je sviňa proto do toho sračkolu jdeme. Zklamání s jídla nám několikrát vynahrazuje místečko k noclehu, které nacházíme na louce kousek nad beskydským sedlem. Zatímco děda už v osm zabírá, já s taťkou až do tmy ze stanu pozoruji  jak postupně rozsvěcují světla ve Wisle, kterou máme jako na dlani.  
          
 Ráno scházíme do beskydského sedla. Po dalších pár km stoupání jsme na Velkém Sošově, odkud už nás čeká pouze padák do údolí. Taťka odbíhá pro 2km vzdálené auto. Obloha se zatahuje,  začíná hřmět. V okamžiku, kdy naskakujeme do auta se spouští liják. Náš  dnešní cíl Javorový je v mlze, lije a lije. Měníme plány.  Jedeme se vyhřát do aquoše na Olešnou a hurá domů za maminkou do teplé postýlky.  
 



sobota 16. srpna 2014

Slezský maratón



Po předchozích dvou ročnících, kdy byl cíl na chatě Skalka změnil  tento závod rapidně trasu a cíl je stejně jako start v Dolní Lomné. Rovněž převýšení  se postupně zvedá z původních 1650m, přes loňských 1850m až na letošních 2150m. Pro více než  400-hlavý dav, který se letos schází na startu to znamená absolvovat čtyři dlouhá stoupání a seběhy.   

 
 
Po startu, který kvůli družnému rozhovoru registrujeme  až potom co na nás zezadu začíná tlačit dav se první dva km po chatu Polana běží na pohodu a v hovoru se pokračuje.  Pak stojka do terénu, loučím se s kluky a ubírám plyn.  Až na Kozubovou si ty,  s kterými  bych chtěl dnes bojovat o pozice držím na dohled.  Hned v prvním stoupání se na sólo závod vydává pozdější vítěz H. Zemaník.  V nekonečném seběhu na Košařiska jsem předbíhán soupeři, od kterých bych to nečekal.  Standova skupina  se vzdaluje, bolí mě stehna. V druhém stoupání pod Ostrým  se dotahuji na Standovu skupinu a na kopci společně občerstvujeme. Třetí kopec Kalužný se cítím velmi dobře tak proč to nezkusit. V půlce kopce míjím dosud třetího Kasu.  Na kopci po serpentině vidím, že smečka vlčáků je nedaleko za mnou a o třetí stupínek bedny bude boj. V posledním kopci už se tak skvěle necítím.  Na  Kamenitém mě nakopává  moralní  injekce rodiny i přesto se však třetí flek nedaří udržet.  Kousek před vrcholem Kozubové  jsem předběhnut  V. Otevřelem. V prudkém seběhu ho ztrácím z dohledu.  Bláhový si myslím, že si poslední dva km mírného klesání od chaty Polana do cíle užiju.  Najednou se za mnou objevuje mladík  Holoubek a hned za ním Standa. Začíná úprk jako by právě odstartoval závod na 10km. Stojí mi to za to se tak dřít kvůli bramborám?           
 
VÝSLEDKY
 

neděle 3. srpna 2014

Vikiho občasník - skalní města II


Po loňsku nám zůstaly v oblasti broumovského výběžku nevyřízené účty v podobě několika nenavštívených skalních měst. Vracíme se na stejné místo do kempu Kamenec v Teplicích n.Metují.  Letos s námi jede i má skorosestra Evelínka.

Navštěvujeme nejprve Kočičí skály, menšího, ale taky krásného a turisty ještě méně navštěvovaného  souseda Ostaše.


Po příjezdu Honzíka se stáváme vládci, kempu. I když se snaží prosadit t.č. zde sídlící ruskojazyčná mafie,  všechny strategické statky (pískoviště, domeček, trampolína) jsou pod kontrolou našeho gangu.

 S Honzíkem a Evelínkou  nelegálně překračuji hranice (pasy zůstaly doma) s Polskem  za účelem návštěvy Velké Hejšoviny. Kdesi  jsem četl, že je toto místo pro Poláky něco jako Adršpach a Prachovské dohromady tzn.  ať při návštěvě nepočítáme, že tu budeme sami. Po zaparkování  si to v davu hrneme kolem stánků se vším možným ke vstupu do skal. Vyhlašujeme soutěž  „udělej  fotku bez Poláka“. Po mnoha schodech u turistické chaty na skále platíme vstupné a vcházíme do labyrintu s několika vyhlídkami. Postupně se dav rozptyluje,  takže je nakonec fotek bez Poláka dost. I přes zmíněné davy určitě doporučuji toto místo navštívit jenom bych volil podvečer nebo mimo sezónu, nebo když budou hrát Poláci finále MS ve fotbale.    



Další den je v plánu dobývání  hradů. Při stoupání na Adršpach se ani nechce věřit, že cca 1km odsud panuje turistické peklo, davy lidí, auta, autobusy, suvenýry, hranolky, prostě byznys.  Tady vládne absolutní klid.



I přesto, že Hrad Skály jsme dali loni dvakrát  není to letos  nuda.  Krátký výšvih po žebřících mezi skalami s parádní vyhlídkou na vrcholu, to se prostě neochodí.    


Kolečko Broumovskými  stěnami  jsme loni absolvovali za velkého vedra, letos naopak prší.  Ze Supího hnízda je kvůli mlze vidět prd, ale schovat zde poklad hodní skřítci nezapomněli. Letos je na rozdíl od loňska otevřená nádherná hospoda Hvězda, postavená ve švýcarském stylu stojící na skalním bloku.  Kvůli psímu počasí tu není jako obvykle narváno, naopak jsme tu ze začátku úplně sami a velmi vtipný vrchní - majitel se nám naplno věnuje.  Jídelní  lístek tu májí dokonce i v Tibetštině. Po gulášku  se sjíždíme usušit do Broumova, kde v hale místní textilky probíhá interaktivní výstava Play.



Výlet do teplických skal je ve znamení hledání indícií, které jsou klíčem k vyluštění hesla potřebného k získání pokladu.  Pozn.  rodiče: ten poklad je  dobrý nápad provozovatele. Ani jednou během náročné 6 km trasy od špuntů neslyším „a kdy už tam budem?“ nebo „mě bolí nožičky“. Nejvíce se mi tradičně líbí dobývání hradu Střmen.  Za vyluštěné heslo  každý z nás získává  měšec čokoládových zlaťáků.



Poslední den je na programu Ostaš. I přesto, že bych měl cestu z loňska znát, nebýt turistické značky, určitě bych se ve skalním bludišti beznadějně ztratil. Po dobrém obědě a siestě se přesunujeme pod hrad Skály, abychom tu krásu ukázali i zbytku party. 



Poslední  večer  je na programu stezka odvahy.  Nechci hrát machra, ale skoro vůbec se nebojím.  Na stezku značenou svíčkami  nejprve vyráží  Áda s Evičkou a vše zvládají bez sebemenšího náznaku strachu. Mezitím si Evelínka uvědomuje co vše se může na takové stezce udát a propadá v paniku. No musím sportovně uznat, že  pohled na Evelínku mi moc nepřidává a varianta, že bych šel s ní nebo Honzíkem padá. Honzík taky není  úplně v poho a tak si bere na jištění zezadu svou mamku.  Kopíruji Honzíka a beru si pro jistotu mamku taky.  Od  skřítka, který je asi třikrát větší než já, získávám  za písničku odměnu. Stezku nakonec dává spolu s maminkou a Malvínkou i Evelínka. Shodujeme se, že to byla brnkačka, a že příště jdeme sami.