sobota 27. dubna 2013

Vikiho občasník - Dolnolhotská 10, bowling

Dnešní den je docela nabitý. V dopoledních hodinách vyrážíme do Dolní Lhoty, kde se koná velká běžecká akce Dolnolhotská desítka. Nejrychlejší dnes budou určitě běžci k Keni, nejpočetněji zastoupená rodina jsou určitě Veličkovi. Kromě mě, je totiž na startu mamka, taťka a švýcarský strejček Vladánek. Strejdovy boty v kterých v roce 2008 absolvoval Zermattmaraton jsou jako nové, což jen potvrzuje jeho slova, že vůbec neběhá. K tomu navíc nepohrdne cigaretkou, takže je celkem pochopitelné, že si nevěří na čas pod hodinu. Že to pod hoďku dá, ale věří mamka a tak vzniká sázka o panáka. Vítězem běhu je nakonec hoch z Keni, vítězem sázky je mamka, protože strejda dobíhá pouhých 17s po ní v čase 51,40. Já ve sprintu kat. děti do 5let opět nevítězím, ale nejsem ani poslední.



Po sportovním dopoledni se přesunujeme do Krásného pole, kde dnes babi slaví 60. V rámci oslavy probíhá i klání v bowlingu. I když je i ta nejlehčí koule docela dost těžká přihlašuji se do hry. Video níže zachycuje, kterak se mi daří sejmout jednu kuželku. Ale pozor. Později po zdokonalení stylu se mi daří hodit i devítka.

Styl házení, který bych doporučil všem dětem tak do pěti let je následující:

1. podívat se jestli není v dohledu osoba zodpovídající za provoz bowlingu – styl by se jí nemusel líbit

2. vzít nejlehčí kouli

3. rozběhnout se s ní a vhodit ji na dráhu

4. běžet za koulí a jakmile začne ztrácet rychlost tak ji nakopnout

5. s ohledem na bod č.1 se co nejrychleji vrátit zpět na začátek dráhy




sobota 20. dubna 2013

Vikiho občasník - Dobroslavický duatlon

Další závodní víkend. Taťka se opět fláká. Otěže zodpovědnosti za vzornou reprezentaci naší rodiny jsou na mě a mamince.


Dnes žádnou taktiku mající za cíl zvítězit radši nevolím a vyplácí se mi to. Poslední jako min. týden v Bolaticích zdaleka nejsem.

Maminka se dnes kromě běhu musí poprat i s kolem. Vzhledem k tomu, že na kolo letos usedá poprvé, je s podivem, že po dvojnásobném absolvování jilešovických serpentin nakonec přibíhá do cílové rovinky s úsměvem.

pátek 19. dubna 2013

Vikiho občasník - Bolatická 20

Má kategorie má na programu poněkud kratší vzdálenost než 20km. To, že na sebe před startem nechci nechat navléct oranžovou vestu s číslem má  taktické důvody. Vestu bude mít můj doprovod taťka, soupeři budou během závodu upírat pozornost k němu, čehož využiji, zrychlím a vyhraju. Má strategie bohužel nevychází , protože mi hned po startu všichni soupeři mizí. Tašku s dobrotami, ale nakonec získávají všichni účastníci včetně toho posledního.


Maminka na 20km nastupuje, vzhledem k tomu, že je zatím její nejdelší uběhnutá vzdálenost 17km, s poněkud jinou taktikou. Tou je doběhnout. Za cca 1hod 52min k naší velké radosti probíhá vysmátá cílem.




pondělí 8. dubna 2013

Vikiho občasník - lyžování

Investice do bazarové lyžařské výbavy se vyplatila. Zpočátku, pod trenérem taťkou se mé lyžařské dovednosti posunovali kupředu jen velmi pomalu. Proto rodiče nasadili silnou zbraň, tetu Verunku. Rázem se lekce protáhly z 10 minut na celou hodinu. Asi měsíc jsem si dával dvakrát týdně s tetou rande na Skalce a výsledek se dostavil. Detaily stylu jsem už pak doladil s taťkou při častých návštěvách Skalky, později pak výhradně Vaňkova kopce v Zátiší. Zkusili jsme ale taky Tošovice u Oder nebo Opálenou pod Onřejníkem. Že by se dalo na Vaňkáči lyžovat ještě 1.4. (naše poslední lyžovačka) to tedy fakt už dlouho nepamatuji ;-) Jaro už je opravdu tady a přede mnou nová výzva – kolo.




pátek 5. dubna 2013

Horská výzva Jeseníky

Po LH24 jsem měl v úmyslu se věnovat svému sportu, ale v nějaké slabé chvilce jsem se upsal jako náhradník pro Horskou výzvu. Pro znalé asi není těžké uhodnout koho z původně nominované dvojice Stano Najvert – Martin Zapalač jsem nakonec nahradil. Vzdálenost 63km, profil proti LH či B7 pohoda, loni šli o něco kratší verzi vítězové kolem 7hod, no to by mohlo být hratelné i bez nějaké extra přípravy. Stano mě v tom samozřejmě podporuje a navíc dodává „než přijde ta tvoje první krizovka budeš v cíli“.


Ve startovce jsou prý z adventure branže „všichni“ tzn. několik teamů Salomonů, Adidasů apod. Kromě toho je tam i ironman iromnanů Peťa Vabrouch, kterému toto řemeslo na B7 zachutnalo, no a taky top-ultra-borec Dan Orálek, kterého rozbitá stehna po LH neodradila. JulboWay kromě nás reprezentuje šéf teamu Kempinátor a jak tak koukám kolem dokola, tak tu svou kategorii s přehledem vyhrává už před startem závodu, ostatně jako vždycky ;-)

Přes 300 dvojic a nějací pejskaři se v uhozeném čase 23,30 vydává do boje. Cca 2km se kluše, po náběhu do terénu se začíná ťapat. I přesto, že sněhu v těchto pasážích není extrémě moc , jde se velmi pomalu, tvoří se diskuzní kroužky a po nějaké hodině už to začíná být celkem nuda. Ani po dobytí hlavního hřebene do toho nikdo nechce praštit. Totální pohoda pokračuje až pod Keprník. Zde už to některé přestává bavit a začíná se zrychlovat. Kdo by čekal, že na hlavním hřebenu bude vyšlapaná dálnice, jako např. na Lysé je na omylu. Stop je sice všude dost, ale je to taková hluboká kaše, takže běh není kdovíjakým zážitkem. Z Keprníku už se konečně kluše. Z Šeráku dolů je sníh docela hluboký. Lepší se to až na přestupní stanici lanovky Černava. Odsud z taktických důvodů (blížící se občerstvovačka) klušeme na špici spolu s Danem Orálkem. V Ramzové na check pointu jsme první po cca třech hodinách a hltáme připravené dobroty. Už tady mi je jasné, že na své představy o tom, že na trati budeme jen nějakých 8 hodin, musím zapomenout. Během chvilky je na občerstvovačce plno lidí a vstříc Šeráku vyráží opět velký balík.

Výstup na Šerák je podobně pomalý a nudný jako ten úvodní na hlavní hřeben. Zezadu se postupně nabalují další a další dvojice. U Obřích skal se na špici propracovává dvojice Vabrouch-Cypra, kteří se museli prokousat celým startovním polem, po tom co vystartovali později (mysleli, že je start až o půlnoci). Na Šeráku se začíná závodit . Vabrouch-Cypra přecházejí do klusu a my s nimi. Po chvilce zůstáváme jen čtyři. Na začátku stoupání na Keprník se mi v hlubokém sněhu oddělává návlek. Po úpravě musím hochy stahovat. Jde to pomalu. Definitivně jsem opět s nimi až na Keprníku. Těším se na pohodový hřebenový klus. Ze začátku to jde, pak jsem chvíli jak na gumě a před Červenou horou ztrácím kontakt. Stano na mě musí čekat. Dávám si jedno vyprazdňovací zadřepnutí a už klesáme k další občerstvovačce na ČH sedlo. Tady v mlze a tmě kufrujeme, takže k check pointu přibíháme z opačné strany. 6 hodin závodu je za námi. Sakra neměli jsme dle propočtů být už někde blízko cíle?

Na hřeben kolem Klínovce to ještě nějak jde ( i když Stano by asi volil rychlejší tempo ;-) no a někde u Výrovky „cvak – konečná, vystupovat“. Začíná pochod mrtvol. Tepy „0“, nic nebolí, hlaďák nemám, ale prostě rychleji než pomalu to nejde. Stano jde napřed. Na rychlochodecké tempo několika dvojic, které mě posléze míjejí, nejsem schopen reagovat. Se Stanem se setkávám až na rozcestí k Pradědu. Čeká tam, aby zabránil mým choutkám, odbočit místo na Praděd na Ovčárnu. Je tak zmrzlý, že ani nevypadá moc naštvaně ;-) Cestou k Pradědu je kosa jako sviňa, prsty rukou, nohou a ksicht pěkně omrzají. Na Ovčárnu běžíme spolu těsíc se na v propozicích slibované párečky. Jsou tam! Ovčárna je místo, kde se dá ukončit závod. Při pomyšlení na to, že bych tam musel x hodin čekat až se naplní autobus a pak s ním absolvovat okružní jízdu kolem Jeseníků do Koutů, mě myšlenky na zabalení závodu rychle opouštějí. K občerstvovačce přibíhá Tomáš Svoboda, který sice nechal parťáka na ČH sedle, ale chce výzvu mimo soutěž dokončit. Standa v závodě pokračuje s ním s tím, že se uvidíme až v cíli.

Po vystoupání na Petráky je hřebenovka fajn umrzlá, takže se dá až před Jelení Studánku klusat. Odbočením na zelenou začíná nejhorší úsek trati, velmi hluboký sníh na šikmém svahu. Hluboký sníh pokračuje za Františkovu myslivnu. Po té začíná úmorný, nudný a nekonečný úsek po modré vrstevnici. Jestli jsem si dosud myslel, že nic úmornějšího neexistuje tak existuje. Cca 8km po strojově upravené cestě pro běžkaře kolem přečerpávačky Dlouhé stráně je po nějakých 11 hodinách závodu hodně na bednu. Na závěr už jen 2km seběh pod lanovkou z Koutů do cíle.

Čas 12:25 znamená konečné 6.místo. Kdyby měl Stano silnější lavičku náhradníků 100% by bojoval o medaile. O více než hodinu dříve jsou v cíli vítězové Vabroušek – Cypra, kteří museli jít v závěru „podlahu“, protože byli dostiženi bratry Franckeovými. Z výsledků na bedně mám radost, protože z prvních čtyřech hochů v cíli jsou tři triatlonisté. Škoda, že z prvních šesti není pět triatlonistů ;-) Ještě musím zmínit absolutního vítěze. 20min před dvojicí Vabrouch-Cypra protíná cílovou pásku Adam Krutiš se psem. Wow! Šéfovi JuboWay Kempinátorovi jsme vzhledem k jeho velkému pracovnímu vytížení a velmi omezené možnosti tréninku předpovídali osud stejný jako mělo 238 dvojic , tedy DNF. Naše očekávání se naštěstí nenaplnilo a Honzou Friedlem se po 14:58 cíle také dočkali.

VÝSLEDKY