Vikiho občasník - víkend na kolech

Tento víkend byl z důvodu svátku prodloužený, navíc hlásili skvělé počasí takže bylo v plánu si to pořádně užít na kole. Již v pátek babi s dědou odvážejí vesměs mé věci směr chalupa Skřípov. V sobotu po snídani za nimi vyrážím s rodiči na kolech. Já samozřejmě vše pozoruji ze své autosedačky umístěné ve vozíku. Jedeme přes Plesnou, Háj, Hrabyni až do údolí Ohroziny, kde děláme přestávku, abych poobědval. Pak prudkým stoupákem do Podvihova, dolů na Raduň a údolím Raduňky do Jakubčovic a Skřípova. Na začátku Skřípova dostává taťka defekt, když musí vletět přímo do díry proto, aby se díře vyhnul můj vozík.
Oběd si dávají rodiče a vyrážíme i s babi a dědou do nedalekého pivovárku Slezan. S taťkou a dědou jedu vepředu, když najednou s příkopy vyskočí kozel. Do pivovaru je to asi ještě 0,5km a celou tu dobu jde kozlík s námi. Při příjezdu vzbuzuje naše rodina patřičnou pozornost, za kolem kojenec ve vozíku a vedle kola kozel. Dospěláci popíjejí pivo, kozel se motá okolo a nezapomene taky nahlédnout do budovy pivovárku. Pak nějací cyklisté odjíždějí, přebírají naši štafetu a kozel jde s nimi. Druhý den vyrážím jen s rodiči směr Vítkov. U jezírka Balaton nedaleko Vítkova děláme siestu. Pak pokračujeme do Těchanovic, kde to točíme a vracíme se zpět. U rybníku nad Větřkovicemi děláme druhou siestu a dáváme si i půlhoďku spánku. Po zpáteční cestě opět navštěvujeme pivovar, kde už nám drží místo babi s dědou. Cestou z pivovaru si ve sjezdu před Skřípovem vytvářím rychlostní rekord 65,6 km/h. Nebojte sjezd byl bezpečný, prudký sešup po asfaltce bez děr a hned výjezd do protisvahu. V neděli po obědě se vracíme na kolech domů se zastávkou na zmrzlinu v Hrabyni a Bernarda v dobroslavickém parku.

Vikiho občasník - jsem členem sportovního oddílu

Ode dneška jsem oficiálně členem sportovního klubu X-Air Ostrava, za který závodí i moji rodiče.

V sekci členů mám tohle foto s textem:



VIKTOR "VIKIMAUS" VELIČKA (*2009) - zatím pasivně provozuje turistiku, cyklistiku a plavání. Jestli ho to bude bavit i aktivně ukáže čas.

Vikiho občasník - poprvé na (za) kole (kolem)

Rodiče si od známých vypůjčili vozíček za kolo. Je sobota odpoledne a jedeme poprvé vyzkoušet. Jelikož jsem zatím malý nebo spíše mladý a neumím ještě sedět dávají mě do vozíku v autosedačce. Venku je teplo a abych nebyl jako ve skleníku tak mě zakrývají pouze síťkou. Jedeme nejprve propagační jízdu středem porubské Hlavní třídy, pak směr Hošťálkovice. Taťka říká, že je třeba zkusit, jak to pojede do kopce, proto stoupáme do Hošťálkovic přímo kolem sadu nikoliv na okolo po cyklostezce. Potom se vracíme a pokračujeme kolem Opavice do Martinova a kolem VŠB domů. Jak mě mamka vyndává s vozíku zjišťuje, že jsem umouněný jak kominíček a to přesto, že jsme po prašných cestách nejeli. V neděli je naplánován delší výlet a otázkou je jak vyřešit prášení za kolem. Nakonec naši nechávají vyhrnutou síťku a zakrývají mě slídou, kterou přichycují kolíčkama tak aby se ke mě po bocích dostalo co nejvíce vzduchu. Zároveň mi dávají dovnitř teploměr, aby vysledovali, zda mi nebude vedro. První zastávku na mé jídlo děláme na Loděnici v Děhylově. Při jídle si stačím nadělat do plenek tak, že přetékají a mamka mi musí udělat kompletní výměnu dresu. Taťka se mé nehodě směje jako blbý a všechno fotí. Po jídle pokračujeme přes Jilešovice do D.Benešova. Tam chvilku ležíme u jezera, dále jedem směr Háj, kolem Čertova mlýna do V. Polomi, pak novou krásnou cyklostezkou do Kr.Pole a domů. Naši si vzpomínají, že má moje prababi narozeniny. Doma se stavujeme pro bonboniéru a víno a jedeme gratulovat směr „pátý obvod“. Prababi nebere domácí telefon, když chceme ohlásit návštěvu, taťka naštěstí ví, kde by mohla být. Příjíždíme do restaurace Maštal a gratulujeme. Hrdá prababi mě hnedle ukazuje svým známým a obsluze restaurace. Vracíme se zpět, a protože jsou už i rodiče hladoví zastavujeme se ještě na pizzu v Marné slávě.

Vikiho občasník - víkend na chalupě

TRASA POCHODU>>

Už v pátek v podvečer s našima, babi a dědou přijíždíme na naši skřípovskou chaloupku. Sousedům chalupářům Kučovým se narodila vnučka a přicházejí se s námi o tuto radostnou novinu podělit. Samozřejmě nejdou s prázdnou, páč aby byla malá zdravá, tak se musí zapít. vypadá to tak, že já ležím na dece uprostřed stolu, vedle mě jsou panáky a flaška slivovice a kolem stolu všichni sedí, tlachají a jedí dobroty. Každou chvíli na mě někdo dělá nějaké ťuťu ňuňu, až mě to přestává bavit a hlavně dostávám hlad. Po krátké řvací vložce dostávám najíst a jsem uložen k spánku.
Ráno za mírného deště vycházíme směr Hradec n. M. Babičce Evě po pár km otéká kotník, který si už dávno vymkla a zatím neměla čas s ním zajít k lékaři. Děda ji zhotovuje hůl, což trochu pomáhá. Docházíme k zámku, kde nějakou dobu trávíme na zahrádce hospody u Záviše. Všichni, kromě mě koštují různé druhy piv Bernard, já zase jen Nutrilon. Po závěrečném Becheru opuštíme lokál a zámeckým parkem prudce stoupáme k Bezručově vyhlídce. Pak jdeme afaltkou až do Lesních Albrechtic. Je tu pár stromů obsypaných švestkama a tak se koštuje a sbírá něco na knedlíky. Všichni, kromě mě už jsou vyhládlí, ale motorest, kde byl plánován oběd je uzavřen. Kombinace švestek a piva způsobuje, že děda Věrek má akutní střevní problémy. Jako naschvál jsme zrovna uprostřed polí a dědu zachraňuje jediný malý keřík. Po nějakých 22km jsme zpět na chaloupce.
V neděli dopoledne jdu už jen s rodiči na tramvaj na Zátiší. Jdeme údolím říčky Setiny, když tu najednou na kousku trávy uprostřed lesní asfaltky hřib Křemenáč. Tak šup se mnou na zem a už se fotí. Pak ještě chvilku bloudíme, protože taťka říká „cítím, že tu musí vést zkratka do Pusté Polomi“ ... nevede, musíme se vracet a jít ověřenou cestou.

Vikiho občasník - kurz Brouček

Dnes jsem byl s maminkou poprvé na kurzu Brouček a budu teď souběžně navštěvovat kurzy dva ( druhým je
Plaváček ).

Náplň kurzu bude následující:

Část pro rodiče:

- Péče o dítě, dětské nemoci, první pomoc.
- Výživa, aromaterapie.
- Spánek a případné poruchy spánku.

Část pro děti:

- Ukázka i výuka masáže kojenců.
- Stimulace psychomotorického vývoje dítěte.
- Cvičení na malých i velkých rehabilitačních balónech a dalších pomůckách.
- Dráhy na podporu lezení a chůze.
- Hlazení, masáže, hudební výchova.

V dnešní úvodní hodině jsem největším křiklounem ze všech přítomných dětí já. Je to na můj vkus docela dlouhé a hlad + únava je prostě silnější. Máme to nabité, protože se hned po skončení lekce musíme během hodiny přesunout přes celou Porubu. Mamka totiž musí stihnout první lekci kurzu Angličtina pro maminky. Tohoto kurzu se naštěstí nemusím aktivně účastnit a tak si hraji v postýlce. Akorát mě šve, že ještě neumím lézt či chodit a nemůžu si hrát s ostatními dětmi.

Vikiho občasník - vítání občánků

Je neděle ráno a místo do lesa či na túru vyrážím s rodiči a babi Jášou na městský úřad. Taťka se moc nadšeně netváří, ale mamka říká, že to bude pěkné a navíc prý dostanu nějakou hračku ( v min. kole se dostával dřevěný vláček). Mamka mi k této příležitosti koupila džíny, frajerské triko a i přesto že nechodím, botičky. Přícházíme do takové jakoby šatny úřadu, kde je cca 10 dalších občánků v mém věku. Kluci jsou vesměs oblečeni lážo plážo jako já zato holky jsou samé sukýnky, šatičky, mašličky. Pak jdeme do obřadní síně, kde hudebníci fidlají na housle melodie z pohádek jako např. Rákosníček. Místostarosta vede nějakou řeč, ale já to stejně nevnímám, protože si hraji s botičkou, kterou jsem si sundal z nohy. Ostatní občánky to evidentně taky moc nezajímá. Pak jdeme postupně k řečnickému pultu, na chvilku mě dávají do kolébky, pár fotek, mamka něco podepisuje, místostarosta našim tiskne ruku, dostáváme dáreček a je hotovo. Dáreček je naštěstí moc pěkný ( plyšová knížečka), protože jinak bych byl pěkně naštvaný, že jsem tu zbytečně mrhal časem.

Vikiho občasník - výlet na Slunečnou

TRASA POCHODU>>

Krátce před dovolenou naši od dědy Věrka zjistili, že nejvyšší kopec Nízkého Jeseníku je s výškou 800m n.m. Slunečná. Nikdy tam nebyli i přesto, že to není daleko. Nastává klasický postup. Taťka hledá Slunečnou na mapě a říká „mamko to bude v poho“ ; to jako, že se tam bude dát vyjet s kočárkem. Ještě než dojedeme pod kopec, stavujeme se v Opavě na místním jezeře Sadrák. Zde se koná první ročník terénního triatlonu. Naši nezávodí, mamka ještě není ve formě, taťka už odpočívá po sezóně. Spousta známých strejdů a tet je ale na startu. Já dění závodu pozoruji z náruče mamky, zatímco taťka s dalšími nezávodícími strejdy fotí, fandí, hodnotí, kritizuje, chválí ...
Kolem 14hod dojíždíme pod kopec. Je už dost hodin a nemůžeme dovolit žádné velké bloudění. Taťka mi připravuje krmení a zjišťuje, že zapomněl dolít termosku vodou, takže mi to vyjde pouze na jedno krmení a malý předkrm z krmení druhého. To je další důvod proč bychom měli tuto akci zvládnout rychle. Dále taťka zjišťuje, že zapomněl doma mapu. Vzhledem k tomu, že většinou nepůjdeme po značených cestách by se mapa hodila, taťka však uklidňuje lehce nervózní mamku slovy „hlava-mapa“ a vyrážíme. Až na Slunečnou jdeme po lesní asfaltce, je tu božský klid, nikoho za celou cestu nepotkáváme. Na zalesněném vrcholu je telekomunikační vysílač a taky vrcholová kniha, kde taťka cosi píše. Jít zpět stejnou cestou by bylo sice jednoduché, ale prý nudné. Pokračujeme tedy po hřebeni po červené. Cesta je šotolinová, jsou zde ale nepříjemné úseky vysypané kamením. Po pár km najednou taťka říká „teď musíme doprava, ať si zbytečně nezacházíme“. Scházíme se značky a pokračujeme pěknou lesní šotolinovou cestou. Jak už to tak ale chodí její kvalita se postupně zhoršuje, navíc začíná stoupat a mamka povídá „ taťko my se vracíme zpět na Slunečnou“ a má pravdu . Víme, že máme jít dolů a tak to bereme přímo v kolejích po stahování dřeva. Je to nesjízdné, proto jsem v mamčině náruči zatímco taťka bojuje s kočárem. Hurááá narážíme na asfaltku, po které jsme šli vrcholu a vracíme se po ní k autu.

Vikiho občasník - dovolená v Orlických horách

Původně měli letos naši v plánu trávit dovolenou na Kavkaze zdoláním Elbrusu, pořídili si ale mě a tak se místo toho jede do Orlických hor.

30.8. TRASA POCHODU>>

Dopoledne vyjíždíme z OVY, cestou zastavujeme v České Třebové, kde máme v plánu na rozehřátí zdolat Kozlovský kopec. Jdeme do kopce po asfaltce III třídy, kde sice nic moc nejezdí, ale je to poněkud fádní. Proto po nějaké té serpentině zkoušíme červenou turistickou značku. Naši se ale nějak zakecávájí, čímž nedávají pozor na značení a červenou značku záhy opouštíme. Po cca dalších 15min chůze a občasného přenášení kočáru přes bláto a kaluže začíná být našim divné, že přesto, že jdeme na kopec cesta vůbec nestoupá. Záhy zjišťují, že dlouho neviděli značku. Zpátky ni krok, taťka kouká do mapy a vytyčuje směr pochodu, který když dodržíme dorazíme zpět na červenou. „Cesta“ je pro kočárek nesjízdná a tak mamka bere mě, taťka kočárek a jde se. Opravdu po nějaké době narážíme na červenou a posléze dobýváme Kozlovský kopec s 32 vysokou rozhlednou. Na té se mamka s taťkou střídají zatímco mě nechávají dole. Pak jdeme do hospůdky na jídlo. Jakmile donesou našim oběd začínám křičet, protože se mi chce spinkat. A tak taťka místo jídla musí jezdit po štěrkové cestě, což pěkně natřásá můj kočárek a já spokojeně usínám. Po sestupu vyrážíme do Sedloňova (kousek od Deštného v O.H.), kde se ubytováváme v penziónu Hrad.

31.8. TRASA POCHODU>>

Dnes lesní asfaltkou stoupáme na hřeben Orlických hor. Z Polomského kopce (1050m n.m.) jdeme již po šotolinové cestě na Vrchmezí (1084m n.m.), kde má být dle naší mapy rozhledna. Na rozcestníku na vrcholu je ale napsáno „do r.1946 stála pod vrcholem na polské straně chata s 28m vysokou rozhlednou“. Cestou z Vrchmezí si mě maminka dává do šátku, ať ho využije, když už byl tak drahý a když absolvovala na jeho vázání kurz. Pak jedu zase kočárem pořád po hřebeni až na Masarykovu chatu na Šerlichu. Zde si naši dávají oběd a taťka vepřem-knedlem-zelem porušuje předsevzetí, že na dovolené bude jíst zdravě. Po jídle sestupujeme z hřebene a přes Šerlichův mlýn se vracíme zpět do Sedloňova.




1.9. TRASA POCHODU>>

Autem se přesunujeme do Deštného, odkud po asfaltce prudce stoupáme do Luisina „údolí“. Odtud jdeme po modré opět na hřeben a hřebenovou asfaltkou za silného větru zdoláváme nevyšší horu O.H. Velkou Deštnou ( 1115m n.m.). Odsud jdeme opět na Masarykovu chatu, kde si naši dávají jen polívku a oběd až níže na Šerlichově mlýně. Šerlichův mlýn je pro nás zklamáním, komunis. stavba s nevalnou obsluhou a kvalitou jídla.
Odsud klesáme pro můj kočár náročným terénem zpět do Deštného. Večer zas porušuje svůj závazek nejíst mamka a v našem penziónu si dává vynikající jahodové knedlíky.

2.9. TRASA POCHODU>>

Ráno balíme a loučíme se Sedloňovem. Po cestě zastavujeme nad Říčkama v sedle u pevnosti Hanička. Odsud vrážíme po hřebeni na Anenský vrch (991m n.m.) jehož vrchol „zdobí“ bunkr z druhé světové. Pak jdeme ještě kousek po hřebeni a následně sestupujeme níž mimo značení a vracíme se zpět. Cestou se stavujeme v kempu v Žamberku, kde si naši pomlaskávají nad dobrým obědem. Na večer dojíždíme do Čenkovic, kde po malém bloudění nacházíme penzión Štěstí. Je po sezóně a tak jsme v celém objektu pro 16 lidí sami. Je to novostavba, vše čisté, velký apartmán, kulečník, šipky.


3.9. TRASA POCHODU>>

Dnes vyrážíme k Suchému vrchu. Úzká asfalka brutálně stoupá Čenkovicemi, taťka tlačí a funí a já mám chvílemi pocit, že v kočárku stojím. Terénem se dostáváme do Červenovodského sedla a odsud po afaltce k Suchému vrchu (975m n.m.). Je ale poměrně brzo a tak pokračujeme terénem dál až k tvrzi Bouda. Chvílemi je na cestě hodně šutrů, a aby to se mnou tolik neházelo, tak to taťka řeší tak, že jedeme se zadníma kolečkama ve vzduchu jenom po předním. Po nějaké době, ale taťka zjišťuje, že to jede nějak hůř ... defekt předního kola. Máme sice krásnou pumpičku, ale náhradní duši ani lepení né. Holt budeme muset zbytek dovolené objet s defektem. Od tvrze Bouda se vracíme zpět k Suchému vrchu nejprve po značce, pak aby byla nějaká změna tak mimo značku. Dle mapy to má být zpevněná cesta. Zpočátku mapa nelže pak se ale cesta mění v terénní, prudce stoupající a navíc s množstvím velkých kamení, že i taťkova taktika jízdy pouze po předním kole selhává. Musím z kočárku ven do mamčiny náruče, taťka přemísťuje kočár. Po chvíli si to naši vymění a pak ještě několikrát. Sláva jsme opět na Suchém vrchu. Rodiče už šilhají hlady a těší se na oběd. Ve vrcholovém bufetu toho moc na výběr není a tak berou za vděk smažákem s hodně vysmahnutýma amerikama. Na chuti moc nepřidá plastový talířek a plastové příbory, ještě že to jde vše spláchnout 11 Holbou. Ze Suchého vrchu jdeme zpět do Čenkovic nejprve po turistické, ta je ale po chvilce nesjízdná, proto odbočujeme na asfaltku.














4.9. TRASA POCHODU>>

A jede se domů. Po cestě stavíme v Králíkách, kde máme v plánu kratší výšlap. Nejprve stoupáme velmi prudkým kopcem v terénu ke klášteru na Mariánském kopci, pak navštěvujeme rozhlednu Val. Zpátky do Králíků se vracíme mírným klesáním naokolo.

FOTOGALERIE>>