Celkem ostuda, že jsem už skoro 53 let nebyl na nej vrcholu Slovenska. S Vikim a Márou vyjíždíme v pátek po práci resp. škole. Spíme v autě v Tatranské Poliance. Mezi kluky bych se už do zadního prostoru Transportera nevlezl tak lehám pod druhou řadu sedadel. Ani šestipivo na dobrou noc mě neuvádí do hlubokého spánku a "spaní" ve stísněné poloze s pokrčenými nohami nic moc.
Ještě za šera cca v 5:30 jdeme do hory, páč Viki chce stihnout odpolední vlak do OVY na třídní párty. Do hoďky jsme na Slezském domě a pak už ostře do hory. Od Velického plesa vidíme, skupinku s "gajdem" která nastupuje do stěny Velickou probou. Tudy my , ale nemůžeme, protože musíme jít-lézt dle řádu TANAPu cestou, která má obtížnost min. 3 UIIA. Za dlhým plesem scházíme z turistické značky a pod taktovkou Máry, který už tudy šel vstupujeme do šutrového moře. Začíná pršet, ale naštěstí nepadá mlha, ve které by byla orientace velmi složitá. Nástup do Tatarkovy próby trefujeme. Skála je mokrá, proto Máro pro jistou pro první exponovaný úsek háže lano. Deštík ustává a popolízáním po šutrech se v pohodě dostáváme do Gerlachovského sedla. Mára říká ze sedla je to už jen 10 minut po exponovaném hřebenu na vrchol. Sotva se pouštíme do 200m dlouhé cílové rovinky, začíná peklo na zemi. Z druhé strany údolí přichází takový poryv, že plástěnky mého a Vikiho batohu letí směr Smokovec. Leháme na skálu, ultralighta Vikiho předemnou držím za jumar co má připnutý na sedáku, aby ho to nesfouklo do údolí. Ležíme připlácnutí k hřebenu a máme v "nasráno v gatích". Vždy, když vítr lehce poleví, tak se plazením plížením posuneme o pár metrů před než přijde další poryv. Do toho všeho přicházejí sněhové vločky-kroupy. Chudák Viki je z toho psychicky na dně. Navenek hraju hrdinu, ale v duchu se o něj hrozně bojím a modlím se. Pak to řešíme tak, že se navazujeme na lano. Mára vepředu, Viki uprostřed, já vzadu a suneme se pomalu vpřed tak, že lano přehazujeme přes různé vyčnělky apod. ...kdyby to jednoho smetlo, druzí dva ho jistí. Dvoustovka za více než hodinu, je zatím náš nejhorší čas na této trati ever 😉 Na vrcholu sice pořád řádně fučí, ale už se dá normálně stát. Jsem tak zmrzlý, že když chci fotit nedokážu udržet mobil v klidu, parkinson jak sviňa. Pár merů pod vrcholem sluníčko, bezvětří. Sestupujeme Batizovskou próbou ke stejnojmenému plesu.
Tatry nám dali pořádnou lekci. Fakt velký respekt, důkladně sledovat veškeré výstrahy a vždy mít na paměti, že i poměrně pohodový výstup se může během sekundy změnit v peklo.
Na Vikiho jsem hrdý. Je to vrchařská mašina a přesto, že na tom fyzicky nejsem špatně, jsem bych chvílemi rád, že kluky uvisím.
Viki v Poradu nastupuje do Pendolina a já s Márou se přesunuji do Smokovce do vymazlené pivnice Staré časy.
