Na popud účasti oddílových kolegů Ludi a Libora na slavném Jungfraumarathonu vznikla myšlenka zúčastnit další alpské lahůdky. Kromě dvou zmiňovaných se dále k závodu přihlašuje Švidra, já a můj bratr. Luďa, Libor, Švidra i já máme za sebou poměrně bohatou sportovní minulost ať už běžeckou či cyklistickou, takže obavy o přežití nejsou, horší je to s mým bratrem Vladanem, který má sice atletickou postavu, ale né proto že by dělal atletiku, ale proto, že zvedá železo v posilovně tzn. že dokončení tohoto maratonu je pro něj obrovskou výzvou. Jednou už Vladan závod běžel. Byl to vánoční běh na 6km v Bělském lese, na který jsem ho přemluvil v rámci jeho vánoční návštěvy ČR ( žije v Curychu). Z jeho výsledku jsem byl mile překvapen, protože udržel tempo kousek pod 4min/km. Je fakt, že z toho pak onemocněl, ale to spíš bylo tím, že si nevzal na nagelovanou palici čepici. Ale zpět k maratónu. Na jaře Vladan omezuje kouření (jak cigár tak zela) a plný elánu vyzvídá, jak by se měl připravovat. Dávám mu tedy obecné rady jako dobré boty – základ, začít kratší úseky prokládané chůzi, postupně prodlužovat, protahovat se apod. Až po delší době zjišťuji, že brácha sice něco běhá (počáteční elán samozřejmě brzy opadá), ale téměř vždy jen v posilovně na páse. Jednoho dne se mi brácha chlubí „dnes jsem na páse běžel hodinu a půl“.
„Blázen, to musí být na palici“ říkám si. Faktem je, že bratr poté už tento trénink neopakuje. Jeho den D se kvapem blíží a tak podniká ještě jeden 30km trénink po malebných kopcích v okolí Curychu. Běží s ním i jeho psík Fifty, který si chudák strhává polštářky na packách. Dva dny před závodem navštěvujeme bráchu v Curychu, kde předzásobujeme tělo před výkonem (pivo, steaky). Den před přijíždíme do horské vesničky Saas Almagel, která leží v sousedním údolí od toho, kde poběžíme závod. Že je to vesnička krásná, čistá a bez architektonických hrůz, se nemá cenu ani zmiňovat, protože takové jsou ve Švajcu téměř všechny. Máme zde na týden pronajatý byt v třípatrovém dřeveném domě. V předvečer závodu jdeme a jídlo do jedné z mnoha místních restaurací. Obsluhuje zde jedno slovenské a jedno polské děvče a tak se cítíme jako doma. Na úvod si dáváme na účet podniku vynikající jeřabinovici. Dáváme zase nějaký ten steak, co se nám líbí je to, že si k němu můžeme naložit přílohu, na kterou máme chuť. Stůl stojící opodál se prohýbá pod nepřeberným množstvím zeleniny a salátů. Pivo je taky slušné a spát odcházíme spokojeni.
Ráno se setkáváme s oddílovými kolegy ve vesničce St. Niklaus, kde budeme startovat. Nejprve startuje masa tzv. eliťáků, pak my. První půlka do Zermattu je v poho, moc se toho nenastoupá, najde se i pár seběhů. Kousek za Zermattem se začíná prudce stoupat a trvá to do cca 32km. Následuje 500m prudký seběh, nějak nedokážu přepnout a stehna bolí jak čert. Pak cca 1km prudké stoupání a následuje pro mě nejhorší úsek. Několik km klesání. Né prudké i tak mě ale brutálně bolí jak stehna, tak kolena. Jo zapomněl jsem na počasí. Je skvělé, když se navíc před vámi tyčí majestátný Matterhorn nedá se to nazvat jinak než „běžecký orgasmus“. Poslední 3km z Riffelalp je to stojka jako hrom. Závěrečná 500m „rovinka“ a cílový Riffelberg (2585m n.m.) je tu. Vyskakuji a plácám do cedule Ziel. Stehna na kaši, kolena a záda bolí, na stehnech a prdeli pálí vlk, ale je to tam. V hlavě se mi honí „ty vole proč si od toho bráchu neodradil ... to ho zabije“ . Jdu na vrchol závěrečné stojky fotit a vyhlížet bratra, Švidru, Luďu. Probíhá Švidra je v poho, Luďa je v poho, brácha zatím nikde.
Přicházejí rodiče, vyhlížíme bráchu spolu a v duchu si říkám „možná dostal rozum a v půlce to zabalil“ . Nezabalil ... bílé triko, podkolenky, čepka ...brácha . Je před ním poslední 300m stojka a dalších zvlněných 500m do cíle. S rodiči poskakujem radostí a brácha bojuje s posledním stoupáním. Je to boj, který jsem za dobu, co běhám mockrát neviděl (jednou třeba, když kámoš Řepa dobíhal ostravský maratón). Tatík kousek sbíhá a jde s bráchou. Brácha se sune kupředu s grimasou v obličeji a je vidět, že kolena ho moc neposlouchají. Jde prostě jak „naprcaná bělice“. Pár desítek metrů před cílem z ampliónů hlásí „Vladan Velicka Zurich“ a brácha s českou vlajkou protíná cíl. Mamka Evík je dojatá k slzám. Abych řekl pravdu taky k nim nemám daleko a mám o hodně větší radost, než když jsem pásku protínal já. Vladan je rozsekaný na kaši (hlavně kolena) , ale šťasný ... a vo tom to je. Jsem na něj hrdý – nedokážu si vůbec představit, že bych na trati bojoval ještě o dvě hodiny déle. Dolů jedeme zubačkou a vracíme se do Saas Almagel. Večer jdeme samozřejmě na „jedno“ , ale v cestě má brácha jednu překážku a to sejít po schodech ze třetího patra našeho přechodného bydliště. Čelem to nejde, proto se obrací zády a držíc se zábradlí se schůdek po schůdku sune dolů ;-) Jak to viděl oddílový kolega Luďa Bednarz:
Máme to za sebou... 42,2 km v kraji pod majestátným Matterhornem a převýšení blížící se dvěma kilometrům. Abychom se ovšem mohli vůbec postavit na start ve vesničce St. Niklaus, čekalo nás 1500 kilometrů po českých, německých a švýcarských dálnicích... Naše putování začalo ve čtvrtek, kdy se teploty blížily ke 35 stupňům Celsia. V okamžiku, kdy jsme míjeli Plzeň začalo tak trochu bouřit, blýskat a pršet a během pár kilometrů klesla teplota na 17 stupňů. A sakra... Předpověď se naplňuje. Ale již v pátek při míjení Basileje bylo zřejmé, že všechno bude jinak...
V sobotu ráno bylo azůro, sem tam nějaký beránek na obloze a příjemných 20 stupňů v nadmořské výšce 1100 metrů, kde byl umístěn začátek závodu. Zermatt marthon není zatím tak populární jako jeho starší sestra Jungfrau marathon, ale i tak se na startu mačkalo úctyhodných 1500 běžců. Vybíhalo se ve vlnách - nejprve elita, osm minut poté štafety (dvoučlenné, každý člen si střihnul půlmaratónek po trase hlavního závodu) a za další dvě minuty zbytek startovního pole. Trasa běhu byla vedena po vedlejších asfaltových cestách, po šotolinových cestách a taky po turistických chodnících. Prvních 16 km bylo víceméně pohodových, protože se stoupalo jen lehce (cca 300 metrů) do vesnice Taesch. Pak to začalo být horší - do Zermattu se běželo z větší části úzkým turistickým chodníkem se strmými výběhy a seběhy. Při vbíhání do Zermattu mě čekalo první a poslední zklamání na tomto závodě - očekával jsem totiž malebnou horskou vesnici, ale čekalo mě obrovitánské staveniště s velkým štěrkovištěm hned v úvodu. Zermattem jsme ovšem proběhli jedna dvě mezi hotely, turisty a všudepřítomnými elektrovozítky (běžná auta totiž do Zermattu nemají přístup). A za Zermattem začal ten správný horský charakter závodu - my, běžci posledních sledů, jsme okamžitě přecházeli do kroku, protože stoupání začalo být strmější a strmější. Jen občas kolem nás proběhl čerstvý druhý člen štafety, ale jinak to vypadalo na pochoďák :-) Na 28. kilometru na mě přišla krize, poblíž cesty byla lavička, tak jsem zasedl, rozmasírovával křeče a přemýšlel. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem se sebral a vyrazil dále. Jako mávnutím kouzelného proutku se mi opět dařilo běžet a vůbec jsem si to začal tak nějak více užívat... O výpadku svědčí i časy na jednotlivých kilometrech - zatímco do 28.km se pohybovaly od 5:45 do 8:00 na kilák, tak 28. a 29. kilometr trvaly nekonečných 15 minut :-) Od 33.kilometru nás čekalo čtyřkilometrové klesání, což byl docela záběr na nohy uvyklé dlouhému stoupání. To už se většinou běželo po horských chodnících, občas po hliněných cestách. Tato pasáž byla vizuálně úžasná, sbíhalo se směrem k Zermattu a celou dobu se proti nám tyčil zasněžený Matterhorn. Od 38.kilometru zase nastoupilo stoupání, které na cca třech kilometrech přidalo 400 výškových metrů. Výhled byl zredukován na lýtka běžců před námi a vědomí blízkosti cíle dávalo zapomenout na únavu. A pak už jen cca půlkilometrová skoro rovinka pro diváky, kde se dalo předvést, co v člověku ještě je a mocně zafinišovat (a nebo taky ne :-)
A co výsledky? Šela, čtrnáct dnů po Ironmanovi, ukázal, že ho jen tak něco nezlomí a s časem 4:03 vybojoval 22.místo v kategorii muži nad 30. Nezmar Milan si doběhl pro 61.místo v čase 5:20. Luďa si došel v mocném finiši pro čas 5:48 a Šelův brácha Vladan s nakřápnutým kolenem dorazil 6:01 po startu.
A nějaké zhodnocení? Pěkné počasí, nádherné výhledy, bohaté občerstvovačky, fajn atmosféra na trati (zvláště povzbuzující Japonky jsou kouzelné :-) a výborná organizace. Jen kdyby to nebylo tak daleko :-(
FOTOGALERIE>>
VÝSLEDKY>>
