Po Zermattmaratonu ještě několik dní zůstáváme v Saas Almagell. Na rozcvičení si dáváme pár hodinový nenáročný výlet skalami nad vesnicí. Jsou tu nějaké náznaky via ferrat – pár žebřů, kramlí a hlavně dva pěkné lanové mosty. Škoda, že prší a je mlha. Další den je už jak počasí, tak nohy po maratónu lepší, proto se vydáváme na větší túru. Cílem je Mittaghorn 3144m n.m. Nahoru jdeme naokolo, dolů sestupujeme via ferratou.Hlavní výzvou je však zdolat nějakou 4-tisícovku. Je jich tady kolem plno. Problém je, že výstup na každou z nich je spojen překonáním nějakého toho ledovce. S tím zatím bohužel nemáme žádné zkušenosti. Proto již několik měsíců před touto akcí žhavím dráty netu a provádím teoretickou přípravu. Postupně kupujeme potřebnou výbavu – mačky, cepíny, helmy, lano, karabiny. Teoretické znalosti předávám Markét, učíme se vázat uzly, jak používat cepín, jak se dostat z ledovcové trhliny, jak se pohybovat v lanovém družstvu apod. Dle průvodce padá volba na Allalinhorn. Je vysoký 4027m n.m. a prý relativně snadný. Vybíráme cestu od Britanniahute, což je dle průvodce „hodnotnější“ trasa výstupu. Chata je však 3030 m n.m. a musíme se k ní nejprve dostat. Nejrychlejší varianta je nejprve lanovkou a pak nějakou hoďku pěšky. Lanovka ale stojí 50 éček, takže jako správní spořiví Češi vyrážíme pěšky už zespod. V 5,30 jdeme do hory, u Brittaniehute jsme kolem poledne. Scházíme pár set metrů od chaty k nástupu na ledovec. Nikde nikdo, jen masy sněhu, ledu a čtryřtisícovky kolem. Najednou na nás padají stísněné pocity, uvědomujeme si velikost hor v kontrastu s našimi nulovými zkušenostmi, prostě jsme posr---. Vracíme se k chatě, kde situaci probíráme s obsluhou. Ta nám výstup touto cestou vzhledem k našim zkušenostem vůbec nedoporučuje, navíc vyrazit až v poledne je taky blbost. Cestou dolů jsem naštvaný a nahlas se zamýšlím proč jsme vůbec vybavení na ledovce kupovali a radši nezůstali jen u ferrat. V duchu si říkám „kurňa přece musí být nějaká 4tis., kde vylezou i takové horolezecké lamy jako my. Večer listuji v průvodci a volba padá opět na Allalinhorn, ale jinou lehčí trasou.
Dáváme den oraz který trávíme cyklo výletem k přehradě Martmark a návštěvou nádherného Saas Fee.
V den D vyjíždíme lanovku éčka neéčka do stanice 3500m n.m. Je azuro a lyžařská sezóna je v plném proudu. Obouváme mačky a jdeme na to. Dnes určitě nepůjdeme osamoceni, což nás v dané situaci těší. Procházíme napříč sjezdovkou, pak dáváme sedáky, cvak na lano a už prudce stoupáme k vrcholu. Předbíháme pár pomalejších skupin a jsme ve sedle. Tu se nám otevírá pohled, který se ani nedá popsat. Dojatí hledíme jako telata. Máme Alpy jako na dlani. Vše umocňuje dominanta Materhornu. Je to „kochačka“, kterou jsme zatím nikdy nezažili. Letíme k vrcholu, jóóó Allalinhorn dobyt. Jsme poprvé nad 4tis. konkrétně 4027m n.m. Když se dívám kudy bychom sem asi šli o dva dny předtím z Bittaniahute, tak jsem rád, že jsme to otočili. Cestu dolů si užíváme, v lanovce pak jedeme s českou lyžařskou repre. (Trejbal a spol.).Poslední den našeho pobytu máme v plánu lahůdku a to Via ferratu Jagihorn. Pikantní na ní je to, že se musí m.j. překonat dost exponovaný a dlouhý lanový most. No most, jsou to spíše čtyři lana, dvou se držíte a po dvou kráčíte. Ze Saas Grund vyjíždíme lanovkou ..... Odtud sestupujeme k chatě ..... Již z dálky vidíme onen lanový "most" natažený mezi dvěma kopci skal a na něm pidičlovíčky. Počasí se ale začíná horšit a jakmile přicházíme k chatě začíná pršet. Tak to si ferratu budeme muset nechat na příště. Nastupovat na ferraty v blbém počasí je dost nebezpečné m.j. hlavně proto, že v bouřce se ocelové jistící lana v podstatě mění na bleskosvody. Scházíme na mezistanici lanovky Kreuzboden a copak to vidí naše očka ... koloběžky. A jde se na to. Půjčujeme si bytelné terénní stroje s kotoučovkama a zahajujeme sjezd.. Zážitek je to náramný, před vámi kulisa čtyřtisícovek a vy padáte do hlubokého údolí. Na vyhlídkách občas zastavujeme a kocháme se. Sjíždíme do Saas Grund, balíme věci a opouštíme tuto oblast.
V dalších dnech máme v plánu provětrat silniční kola a zdolat některé známé aplské průsmyky. Přesunujeme se do kempu městečka Ulrichen. V noci začíná pršet a prší až do rána. Ráno déšť ustává proto na kolech vyrážíme směr Nufenenpass (2478m n.m.), což je nejvyšší silniční průsmyk Švýcarska. Po pár km stoupání začíná pršet, po cca 10km již řádně lije. Schováváme se pod stříšku, kde mají výběh čuníci. Déšť neustává, průsmyk je kdesi v dálce v husté mlze, otáčíme zpět. Sjezd je výživný zejména proto, že jsme po chvilce durch a zuby drkotají zimou.
Měli jsme zde v plánu i další krásné průsmyky jako např. Furkapass, ale prší i následující den a tak se autem přesunujeme přes průsmyk Grimslpass do kempu městečka Innertkirchen. Odsud máme v plánu cyklo výlet do sedla Grosse Scheidegg (1962m n.m). Je to vyhlášená cyklistická lahůdka. Po uzké silničce uzavřené pro auta se stoupá vzhůru, nad váma se tyčí Jungfrau a jedna z největších horolezeckých výzev, 2km kolmá severní stěna Eigeru. No jo ale pořád prší, proto alespoň děláme pěší výlet skalní soutěskou Aareschlucht. Je to sice slabá náplast, ale lepší než nic. Když prší i následující den balíme a pokračujeme jinam. V cestě nám však stojí průsmyk Sustenpass (2224m n.m.). Za volantem je Markét a našim Eskortem stoupáme serpentinama do sedla. Nejprve začíná poletovat sníh a my ve veselé náladě říkáme „ konečně přestalo pršet“. Sněžení houstne, cesta začíná být bílá a naše veselá nálada se vytrácí. Na cestě je už tak 10cm náš ford na letních gumách šlape stopu, nikde nikdo jen mlha a nekonečné sepentýny. ABS pracuje naplno, občas po cestě spíše kloužem, než jedem. Zastavit ale nelze, protože bychom se už nerozjeli. Najednou proti nám sněžný pluh. V našem směru však nic. Už je tu závěrečný tunel a jedeme dolů. Uf to bylo adrenalinu, radši ale máme ten ferratový.
CYKLOTRASA ALBULA>>
Kempujeme u vesničky Filisur. Je po dešti proto si dáváme podvečerní procházku okolím. Ráno je konečně zase krásně, sedáme proto na silničky a vyrážíme na Albulastrasse. Nádhernou krajinou si užíváme cca 25km stoupání. Souběžně s naší cestou vede i železnice, jelikož je to dost do kopce, tak vlak musí nastoupávat pomocí kruhových kamenných nájezdů – smyček. Zbudovat železnici v těchto končinách je mistrovským stavitelským kouskem. Jak jedeme, tak vlak chvilku vidíme, pak se zanoří do tunelu, za chvíli se odjinud vynoří, dá si smyčku, aby nabral výšku a tak pořád dokola. Pár km pod sedlem nás vláček opouští a zanořuje se do 6 km tunelu. My stoupáme dál a najednou jsme v sedle Albulapass (2315m n.m.).
Je tu sice trochu sněhu, ale v závětří na sluníčku je fajn a my si za odměnu dáváme pivo. Pak šup všechny hadry na sebe a užíváme si 8km sjezd. Projíždíme známé město St. Moritz , v dalším městě Silvaplana začínáme opět nastoupávat metry. Ze začátku cesta stoupá dost prudce, pak se to sice zmírní, ale do ksichtu nám fouká silný proťák, takže máme pocit, že stojíme na místě. Po nějakých utrápených 6km dobýváme sedlo Julierpass (2284m n.m.). Pak drtíme dlouho (cca 40km) mírně z kopce do městečka Brienz odkud už je to kousek do kempu.CYKLOTRASA STELVIO>>
Brzy ráno balíme protože máme v plánu sedlo sedel Passo dello Stelvio (2757m n.m.). Stelvio jsme už před časem zdolali od Bormia, dnes si chceme vyzkoušet náročnější variantu od Trafoi. Autem se přesunujeme do výchozího bodu, městečka Santa Maria. Ze S.M. se Stelvio dá zdolat nejjednodušeji překonáním 1400m převýšení na 12km. Tudy bychom se, ale chtěli vracet, takže ze S.M. nejprve sjíždíme nějakých 25km do města Prado. Odtud už je to do sedla „jen“ 23km s převýšením 1850m. Po 12km stoupání, kousek za Trafoi je však uprostřed cesty značka zákaz vjezdu s nápisem „Geschlossen wegen steinschlag“ tzn. že cestu zavalily šutry. Sondujeme zda-li by se to nedalo nějak projet. Nedalo. Urvala se prý kamenná lavina a budou to odstraňovat min. 3 dny. Kurňa je to pech, že si nevychutnáme závěrečný serpentinový (44 ks serpentin) výšvich, kdy je každá z nich označená cedulkou s číslem a nadmořskou výškou. Vracíme se zpět do Santa Marie. Především zásluhou pražícího slunce jsme celkem hotoví, takže pokusit se v odpoledních hodinách ještě dobýt sedlo vzpomínanou 12km variantou zamítáme. Balíme a odjíždíme.
Přesouváme se do rakouského Ehrwaldu. Odtud máme v plánu vyjít na nejvyšší horu Německa Zugspitze (2963m n.m.). Je krásný slunečný podvečer a Zugspitze vypadá parádně. V recepci kempu se snažíme získat nějaké info kudy k vrcholu nejlépe, jaké bude počasí apod. Slečna kouká do PC a říká, že zítra to kvůli počasí nepůjde. Je ráno a psa by nevyhnal. Chčije a chčije, všude mlha, předpověď bohužel říká, že tak má být několik dalších dnů. Dáváme ještě relax v krytém bazénu kempu, balíme a jedeme k domovu. Celou cestu Rakouskem hustě prší.
V podvečer kotvíme v penzionu u Vranovské přehrady. Další den děláme cyklo výlet kolem Vranovské přehady. Navečer se přesunujeme ke Kroměříži do vesnice Morkovice-Slížany, kde v místní restauraci koštujeme různé druhy Bernardů. Noc trávíme ve stanu na koupališti. Naši pestrou dovolenou zakončujeme triatlonovým závodem „Morkovské chlap“.
FOTOGALERIE>>
