Vikiho občasník - expedice Osoblaha

Reakce většiny, kterým jsme říkali, že jedeme do Osoblahy byla „proč zrovna tam, vždyť tam nic není“. Relax a pohodička bez lidí, to je jeden z důvodů proč balíme stan a vyrážíme do tohoto zapomenutého kraje. A jen tak mezi námi chlapy; pohodička bude umocněna na druhou, protože jedeme bez bab v sestavě já, taťka a děda.

 10.7.

 První naše zastavení je kousek nad Městem Albrechtice, kde
hodlám rozšířit svou bohatou sbírku navštívených rozhleden. Ta na Hraničním vrchu nás láká již delší dobu, hlavně proto, že je atypická. Jsou to dvě věže spojené můstkem. Jsme nahoře a můžu říct, že to je to patří k tomu nej co jsem zatím navštívil. Běhám sprintíky s jedné věže na druhou, děda s taťkou se kochají výhledy, které jsou dnes fantastické.
                                                          

rozhledna Hraniční vrch

Po návratu k autu koukáme do mapy kudy nejlépe do kempu. Děda navrhuje, že bychom nemuseli jet delší trasou po hlavní, ale tou kratší cestou přes vesničky osoblažského výběžku. Projíždíme malebným Piskořovem, na jehož konci je u cesty cedule „silnice v havarijním stavu“. Po chvíli jízdy je nám jasné, že silnice nemůže být v havarijním stavu, poněvadž tam žádná není. Je to šotolinová cesta, místy s velkými kameny, chvílemi polní cesta. Zejména projíždění velkých kaluží je s naším neterénním vozem docela adrenalin. Když se pak doma zpětně díváme do aktuální mapy, tak je tento cca 10km úsek nakreslen pouze jako zpevněná cesta, zatímco v našem starším vydání je to silnice. Do Osoblahy přijíždíme jako správná expedice s pořádně zabláceným autem. Začíná stavění stanu a neustálé hledání něčeho v množství bagáže.
Vypadá to asi takto:
děda na taťku „a máme to?“
taťka na dědu „myslím, že jo“
děda na taťku „a kde?“
taťka na dědu „už fakt nevím kde to dala“
Jo mít vypnutý sluchovod při balení se nevyplácí. Časem si děláme v hromadě věcí svůj systém a začíná ta pravá pohoda. Je teplo, takže se jdeme válet na 50m vzdálené koupaliště. Večer věnuji běžeckému tréninku, volejbalu a ruským kuželkám.

 11.7.

 Po ranní kávičce vyrážíme k nádraží. Tady už na nás na úzkokolejné trati čeká lokomotiva a s jedním vagónem. Víc jich ani není třeba, protože kromě nás nastupuje do vlaku pouze průvodčí a dvě paní s třemi dětmi. Hned se dáváme do řeči s průvodčím. Od něj se m.j. dozvídáme, že průměrná rychlost místního Pendolína je 27 km/h. Vystupujeme na konečné v Třemešné, kde máme chvilku na prohlídku lokodepa s odpočívajícími parními mašinkami. Pára jezdí na této trati o prázdninových víkendech. Lidé při těchto jízdách sedí v odkrytých vozech a můžou využít služeb cyklo a pivního vagónu. My jsme na netu četli, že je to na víkendové jízdy velký nával, proto jsme tu jeli v týdnu. Průvodčí nám, ale říká, že ještě nikdy nikoho nenechali na peróně, takže se určitě budeme muset na projížďku párou někdy vrátit. Zpáteční cestu koukáme celou dobu z okna a vychutnáváme si krajinu.

vláčkem z Třemešné do Osoblahy

Vystupujeme dvě zastávky před Osoblahou ve stanici Koberno hlavní nádraží. Jdu spát do vozíku. Kolem Bohušovických rybníků se vracíme na základnu, přičemž nás stihne dešťová přeháňka. Po návratu se opět ukazuje sluníčko a my si všímáme, že na dnes zavřeném koupališti je jeho správce. Slovo dá slovo a za chvíli už se zase koupeme. Od správce dostáváme informaci, že na náměstí je hospoda, kde se dá najíst, takže naše kroky se po koupání ubírají právě tam.

Správce už sedí na zahrádce hospůdky. Přisedáme a dáváme řeč. Osoblaha prý před válkou měla 20 tisíc lidí a 20 hospod. Pak se tudy několikrát přehnala fronta a vše bylo zničeno. Současně zde žije tisíc lidí a hospody jsou tu dvě. Navštěvujeme židovský hřbitov a vracíme se na základu. Večerní menu je stejné jako včera. Děda s taťkou si dávají prý vynikající guláš od babičky, já špagety. Den zakončujeme táborákem a topinkami.

12.7.

 Hned po několika ranních kakaích balíme a odjíždíme směr Zlaté hory. Cestou nás potkává nemilá událost. Zakašlu, čímž spouštím ze svého žaludku trojnásobný gejzír kakaa. Mí spolucestující nevěřícně hledí, protože tohle ještě v životě neviděli. Hned zastavujeme u krajnice. Kakao je snad všude. Začíná záchranná akce. Jsem svlečen do naha, zabalen do dek a položen na trávu u krajnice. Děda bere všechny zasažené věci a jde je oprat do potoka. Taťka čistí sedačku a interiér. Nevonícím vozem pokračujeme do sedla Petrovy boudy. Jdu si zdřímnout do vozíku. Hned na začátku našeho výletu potkáváme lidi upozorňující, že námi zvolená žlutá trasa nejde vozíkem projet. No nakonec jim dáváme zapravdu, protože jsou mí opatrovatelé nuceni vozík párkrát nést. Ze žluté přecházíme na modrou a stěnolezem jsem dotlačen k rozhledně Biskupská kopa. Okolí rozhledny vypadá dost nevábně kvůli zřejmě již dávno rozestavěném a nedostavěném baráku. Výhledy jsou odsuď ale parádní, teda alespoň dle slov taťky a dědy. Já mám po probuzení blbou náladičku, takže nahoru nechci. V Krnově už mám náladu opět skvělou, takže je rozhodnuto, že navštívíme rozhlednu Cvilín. Autem lze dojet velmi blízko k rozhledně, my tak ale samozřejmě nečiníme. Výhledy jsou dnes opět skvělé a je to odměna, za to že jsem zdolal po vlastních všech 333 schodů ( schody alejí ke kostelu + schody rozhledny).

rozhledna Cvilín

FOTOGALERIE

Vikiho občasník - dovolená na Bačkárce

Stejně jako loni budu trávit dovolenou se svou byčí partou. Letos jsme si vybrali horskou chatu Bačkárka.

Áda, Evelínka, Honzík a já na Zbojnické

Čtvrtek

S Evelínkou, Hozíkem, Mátym a Ádou dáváme sraz na Bílé. Zde máme objednány kolobky, na kterých máme jet z kopce Zbojnická dolů. Máty má asi tucha, že to nebude to pravé, proto zůstává dole. My v dobré náladě vyjíždíme lanovkou na Zbojnickou. Cestu si k nelibosti maminek krátíme pliváním. Ještě vrcholové foto je plné úsměvů, pak už to jde ale z kopce. Já z Ádou máme stát na stupínku koloběžky řízené rodičem, Honzík s Evelínkou se by měli sjet kopec na odrážedlech. Ani nevím kdo z nás začíná histerii že nepojede, každopádně následuje řetězová reakce a nakonec nechce jet nikdo. Přesvědčování rodičů je bezvýsledné, jsme přece býci, né. Pomalu scházíme dolů. Kolobky musíme do hoďky odevzdat, proto jedou taťkové napřed s tím, že se pro nás vrátí autem. Mezitím teta Oli přichází se zlepšovákem. Dává si Honzíka na záda místo batohu a fičí dolů. Mamka tetu napodobuje a valíme taky. Nakonec koloběžky včas vracíme a jdeme se bavit do lanového parku.

maminka s batohem

K večeru přijíždíme na chatu Bačkárka nacházející se téměř na hřebeni Javorníků ve výšce 900 m n.m. Všechno je tu Bač – Bačpizza, Bačsauna, Bačkáď, Bačherna, Bačsprcha atd. , ale hlavně je to tu maximálně přizpůsobeno nám špuntům. Trampolíny, houpačky, kolotoč, písek, prolézačky … Objektem mého zájmu a také zájmu mé sparingpartnerky z plavecké školy Rybička se hned po příjezdu stává Bačkáď, kde si v teploučké vodě dáváme lehký trénink. Večer se scházíme na pokoji a koukáme na pohádky. Z chodby nás občas kontrolují maminky, které zde mají schůzi. Tatínci schůzují za svitu měsíce v Bačkádi, posléze v restauraci.

Bačkárka

v Bačkádi

Pátek

Dnes to vypadá opět na pěkný pařák. To nás, ale od hřebenové cyklovýpravy na knedlíky nemůže odradit. Kolmo pojedu jen já a Honzík, ostatní to berou přes koupaliště auty. Honzík má jiné spací hodiny, takže vyráží napřed. Spaní nebude mít dnes nic moc. Jeho taťka doma nechal spojku na vozík, takže ho poveze v sedačce jeho mamka. Ta se hodně se zapotí, zejména v kamenitých stoupáních na Malý Javorník a Stolečný vrch. Nedlouho po poledni se všichni scházíme na Kohútce na vyhlášených borůvkových megaknedlích. Řádně nasyceni si vychutnáváme dlouhý sjezd k Balatonu v Karolince. Večer probíhá stejně jako včera s tím rozdílem, že na chodbě jsou tatínci a v restauraci vládnou maminky.

Kohútka

Balaton v Karolínce

Sobota

Po noční bouři zase parný den. Trávíme jej na koupališti ve Velkých Karlovicích, pozdní odpoledne dováděním v Bačareálu. A večer? No přece pohádky. Na chodbě maminky v hospodě tatínci. Nebo naopak? Ani už nevím.

Bačkolotoč

Večerní biograf

Neděle

Se slzou v oku se loučíme. S Ádou si ještě užíváme na koupališti v Karlovicích, no a já si ještě dávám zastávku v lanovém parku na Bílé.

Lanáček na bílé

FOTOGALERIE

Vikiho občasník - vízo

Dnes končím v jesličkách Bumbrlík a začínají mi prázdniny. V jediném hodnoceném předmětu, který jsme každou středu měli jsem uspěl. Rodiče se ze mě xkrát snažili dostat nějaké slovíčko, ale nepochodili. Ještě to  není úplně "fluently" tak se přece nebudu ztrapňovat, že?

Vikiho občasník - na rybách

V neděli jsem s kamarády muškařil. Nic jsme bohužel nechytli tak jsme si alespoň opekli buřty.

Pivo s bonusem podávají na Skalce. Při dotazu zda to tak má být se paní vrchní nejprve omluvila a pak zajásala, protože ho prý nemohla najít ;-)

Vikiho občasník - běh na Lysou

I letos s kamarády pořádáme běh na Lysou horu. Už v pátek v podvečer stavíme stan na Ostravici a připravujeme zázemí pro 300 přihlášených závodníků. Na noc ve stanu se moc těším. Koukalovic holky, s kterýma ve stanu a jeho okolí ve vší počestnosti řádím, by chtěly zůstat i přes noc, ale jelikož nemají spacáky tak musí s rodiči na chatu.

I když se probouzím do krásného dne, je mi pod psa. Taťka odchází směr Lysá značit trať závodu. Já mám s mamkou za úkol dělat regulovčíka na trati tzn. zajistit, aby závodníci běželi kudy mají a nezabloudili. Mamince se nějak nelíbím. Teploměr její obavy potvrzuje. Naše regulovčické stanoviště je naštěstí jen km od startu. Svůj úkol vzorně plníme. Dále je v plánu absolvovat v dresu teamu Jesličky Bumbrlík závod dětí, ale to v mém stavu samozřejmě padá. Jakmile se taťka vrací dolů, balíme stan a předčasně odjíždíme domů. I díky naší neúčasti na afterpárty zbylo v oddílovém skladu 5kg steaků a bečka Svijanské 11.

V neděli teploty pokračují, takže mám naordinován „klid na lůžku“. Taťka si chystá horské kolo na vyjížďku a já chci jako obvykle točit. Taťka mi kolo obrací na řídítka. Já šlapátky roztáčím zadní kolo, brzdím, znovu roztáčím … najednou velká bolest a řvu jako tur. Poslední článek ukazováčku je v krvi, posléze otéká a modrá. Rodiče jsou, ale nakonec rádi, že to dopadlo takhle. Točit rychleji mohli jsme část prstu hledat po předsíni. Z každé takové nehody plyne ponaučení a to dnešní zní: když roztáčíte kolo biku, nikdy se prsty ani nepřibližujte rotujícím brzdovým kotoučům !!!

Vikiho občasník - hudební vystoupení

Zhruba dva roky již navštěvuji hudební školičku Yamaha. Na hodinách prý patřím k výborným žákům tzn. že nevydávám jiné zvuky než mám, nepobíhám po učebně, nevztekám se, nepláču (až na jednu píseň, která mě vždycky dojme), řečeno školním slangem jsem šprt.

 Veřejné vystoupení na ranči v Hlučíně má být ukázkou toho co jsme se naučili. Vzhledem k výše uvedenému by se mohlo zdát, že to pro mě nebude problém. Rodiče, po zkušenostech z (ne)účastí na různých hromadných dětských akcích, moc optimističtí nejsou, nicméně mě navlíkají do žlutého teamového dresu. Papírovou čelenku s hvězdou mi na hlavu ani nezkoušejí dávat. Na pódium jsem nesen maminkou. Pláču, kopu a vztekám se. Maminka doufá, že až začne hudba, tak se uklidním a půjde to. Začíná hudba, vrhám hudebním nástrojem maracasem směrem k publiku a záhy jsem vyveden. Mí spolužáci dokončují vystoupení na výbornou. Čekám negativní reakci rodičů, ale vidím, že mají ze všeho spíše srandu … prý bude na besedách nač vzpomínat.

Jsem prostě zatím sólokapr, který je rád stranou davu nejlépe někde u řeky, rybníku, vodotrysku apod.

Vikiho občasník - trojka na krku

Dle oficiálních pouček už nejsem batole. Vstup do další životní fáze zvané „předškolní věk“ slavím se svými nejbližšími.

Stejně jako minule a předminule se to prý s množstvím dárků nebude přehánět a stejně jako minule a předminule se to přehání a dostávám jich hromadu.

Předloni jsem slavil s angínou, loni jsem dostal horečku během oslav a nakonec si poležel týden v nemocnici. S obavami se očekává, co bude letos. Ke konci pařby začínám nějak hajcovat a teploměr to potvrzuje. Hmm, letos šnůru narozeninové nemocnosti nepřeruším.

Jedinou změnou oproti min. letům je tedy asi jen to, že mi můj narozeninový dort v rámci úsporných opatření vytvořili rodiče.

Tímto mamince končí mateřská a mě začíná vstávání v 6hod ráno do jeslí. Kombinace jesle – chalupa – dovolená bude pokračovat až do září, kdy nastupuji do školky.