Veřejné vystoupení na ranči v Hlučíně má být ukázkou toho co jsme se naučili. Vzhledem k výše uvedenému by se mohlo zdát, že to pro mě nebude problém. Rodiče, po zkušenostech z (ne)účastí na různých hromadných dětských akcích, moc optimističtí nejsou, nicméně mě navlíkají do žlutého teamového dresu. Papírovou čelenku s hvězdou mi na hlavu ani nezkoušejí dávat. Na pódium jsem nesen maminkou. Pláču, kopu a vztekám se. Maminka doufá, že až začne hudba, tak se uklidním a půjde to. Začíná hudba, vrhám hudebním nástrojem maracasem směrem k publiku a záhy jsem vyveden. Mí spolužáci dokončují vystoupení na výbornou. Čekám negativní reakci rodičů, ale vidím, že mají ze všeho spíše srandu … prý bude na besedách nač vzpomínat.
Jsem prostě zatím sólokapr, který je rád stranou davu nejlépe někde u řeky, rybníku, vodotrysku apod.