Vikiho občasník - expedice Osoblaha

Reakce většiny, kterým jsme říkali, že jedeme do Osoblahy byla „proč zrovna tam, vždyť tam nic není“. Relax a pohodička bez lidí, to je jeden z důvodů proč balíme stan a vyrážíme do tohoto zapomenutého kraje. A jen tak mezi námi chlapy; pohodička bude umocněna na druhou, protože jedeme bez bab v sestavě já, taťka a děda.

 10.7.

 První naše zastavení je kousek nad Městem Albrechtice, kde
hodlám rozšířit svou bohatou sbírku navštívených rozhleden. Ta na Hraničním vrchu nás láká již delší dobu, hlavně proto, že je atypická. Jsou to dvě věže spojené můstkem. Jsme nahoře a můžu říct, že to je to patří k tomu nej co jsem zatím navštívil. Běhám sprintíky s jedné věže na druhou, děda s taťkou se kochají výhledy, které jsou dnes fantastické.
                                                          

rozhledna Hraniční vrch

Po návratu k autu koukáme do mapy kudy nejlépe do kempu. Děda navrhuje, že bychom nemuseli jet delší trasou po hlavní, ale tou kratší cestou přes vesničky osoblažského výběžku. Projíždíme malebným Piskořovem, na jehož konci je u cesty cedule „silnice v havarijním stavu“. Po chvíli jízdy je nám jasné, že silnice nemůže být v havarijním stavu, poněvadž tam žádná není. Je to šotolinová cesta, místy s velkými kameny, chvílemi polní cesta. Zejména projíždění velkých kaluží je s naším neterénním vozem docela adrenalin. Když se pak doma zpětně díváme do aktuální mapy, tak je tento cca 10km úsek nakreslen pouze jako zpevněná cesta, zatímco v našem starším vydání je to silnice. Do Osoblahy přijíždíme jako správná expedice s pořádně zabláceným autem. Začíná stavění stanu a neustálé hledání něčeho v množství bagáže.
Vypadá to asi takto:
děda na taťku „a máme to?“
taťka na dědu „myslím, že jo“
děda na taťku „a kde?“
taťka na dědu „už fakt nevím kde to dala“
Jo mít vypnutý sluchovod při balení se nevyplácí. Časem si děláme v hromadě věcí svůj systém a začíná ta pravá pohoda. Je teplo, takže se jdeme válet na 50m vzdálené koupaliště. Večer věnuji běžeckému tréninku, volejbalu a ruským kuželkám.

 11.7.

 Po ranní kávičce vyrážíme k nádraží. Tady už na nás na úzkokolejné trati čeká lokomotiva a s jedním vagónem. Víc jich ani není třeba, protože kromě nás nastupuje do vlaku pouze průvodčí a dvě paní s třemi dětmi. Hned se dáváme do řeči s průvodčím. Od něj se m.j. dozvídáme, že průměrná rychlost místního Pendolína je 27 km/h. Vystupujeme na konečné v Třemešné, kde máme chvilku na prohlídku lokodepa s odpočívajícími parními mašinkami. Pára jezdí na této trati o prázdninových víkendech. Lidé při těchto jízdách sedí v odkrytých vozech a můžou využít služeb cyklo a pivního vagónu. My jsme na netu četli, že je to na víkendové jízdy velký nával, proto jsme tu jeli v týdnu. Průvodčí nám, ale říká, že ještě nikdy nikoho nenechali na peróně, takže se určitě budeme muset na projížďku párou někdy vrátit. Zpáteční cestu koukáme celou dobu z okna a vychutnáváme si krajinu.

vláčkem z Třemešné do Osoblahy

Vystupujeme dvě zastávky před Osoblahou ve stanici Koberno hlavní nádraží. Jdu spát do vozíku. Kolem Bohušovických rybníků se vracíme na základnu, přičemž nás stihne dešťová přeháňka. Po návratu se opět ukazuje sluníčko a my si všímáme, že na dnes zavřeném koupališti je jeho správce. Slovo dá slovo a za chvíli už se zase koupeme. Od správce dostáváme informaci, že na náměstí je hospoda, kde se dá najíst, takže naše kroky se po koupání ubírají právě tam.

Správce už sedí na zahrádce hospůdky. Přisedáme a dáváme řeč. Osoblaha prý před válkou měla 20 tisíc lidí a 20 hospod. Pak se tudy několikrát přehnala fronta a vše bylo zničeno. Současně zde žije tisíc lidí a hospody jsou tu dvě. Navštěvujeme židovský hřbitov a vracíme se na základu. Večerní menu je stejné jako včera. Děda s taťkou si dávají prý vynikající guláš od babičky, já špagety. Den zakončujeme táborákem a topinkami.

12.7.

 Hned po několika ranních kakaích balíme a odjíždíme směr Zlaté hory. Cestou nás potkává nemilá událost. Zakašlu, čímž spouštím ze svého žaludku trojnásobný gejzír kakaa. Mí spolucestující nevěřícně hledí, protože tohle ještě v životě neviděli. Hned zastavujeme u krajnice. Kakao je snad všude. Začíná záchranná akce. Jsem svlečen do naha, zabalen do dek a položen na trávu u krajnice. Děda bere všechny zasažené věci a jde je oprat do potoka. Taťka čistí sedačku a interiér. Nevonícím vozem pokračujeme do sedla Petrovy boudy. Jdu si zdřímnout do vozíku. Hned na začátku našeho výletu potkáváme lidi upozorňující, že námi zvolená žlutá trasa nejde vozíkem projet. No nakonec jim dáváme zapravdu, protože jsou mí opatrovatelé nuceni vozík párkrát nést. Ze žluté přecházíme na modrou a stěnolezem jsem dotlačen k rozhledně Biskupská kopa. Okolí rozhledny vypadá dost nevábně kvůli zřejmě již dávno rozestavěném a nedostavěném baráku. Výhledy jsou odsuď ale parádní, teda alespoň dle slov taťky a dědy. Já mám po probuzení blbou náladičku, takže nahoru nechci. V Krnově už mám náladu opět skvělou, takže je rozhodnuto, že navštívíme rozhlednu Cvilín. Autem lze dojet velmi blízko k rozhledně, my tak ale samozřejmě nečiníme. Výhledy jsou dnes opět skvělé a je to odměna, za to že jsem zdolal po vlastních všech 333 schodů ( schody alejí ke kostelu + schody rozhledny).

rozhledna Cvilín

FOTOGALERIE