Vikiho občasník - dovolená v Orlických horách

Původně měli letos naši v plánu trávit dovolenou na Kavkaze zdoláním Elbrusu, pořídili si ale mě a tak se místo toho jede do Orlických hor.

30.8. TRASA POCHODU>>

Dopoledne vyjíždíme z OVY, cestou zastavujeme v České Třebové, kde máme v plánu na rozehřátí zdolat Kozlovský kopec. Jdeme do kopce po asfaltce III třídy, kde sice nic moc nejezdí, ale je to poněkud fádní. Proto po nějaké té serpentině zkoušíme červenou turistickou značku. Naši se ale nějak zakecávájí, čímž nedávají pozor na značení a červenou značku záhy opouštíme. Po cca dalších 15min chůze a občasného přenášení kočáru přes bláto a kaluže začíná být našim divné, že přesto, že jdeme na kopec cesta vůbec nestoupá. Záhy zjišťují, že dlouho neviděli značku. Zpátky ni krok, taťka kouká do mapy a vytyčuje směr pochodu, který když dodržíme dorazíme zpět na červenou. „Cesta“ je pro kočárek nesjízdná a tak mamka bere mě, taťka kočárek a jde se. Opravdu po nějaké době narážíme na červenou a posléze dobýváme Kozlovský kopec s 32 vysokou rozhlednou. Na té se mamka s taťkou střídají zatímco mě nechávají dole. Pak jdeme do hospůdky na jídlo. Jakmile donesou našim oběd začínám křičet, protože se mi chce spinkat. A tak taťka místo jídla musí jezdit po štěrkové cestě, což pěkně natřásá můj kočárek a já spokojeně usínám. Po sestupu vyrážíme do Sedloňova (kousek od Deštného v O.H.), kde se ubytováváme v penziónu Hrad.

31.8. TRASA POCHODU>>

Dnes lesní asfaltkou stoupáme na hřeben Orlických hor. Z Polomského kopce (1050m n.m.) jdeme již po šotolinové cestě na Vrchmezí (1084m n.m.), kde má být dle naší mapy rozhledna. Na rozcestníku na vrcholu je ale napsáno „do r.1946 stála pod vrcholem na polské straně chata s 28m vysokou rozhlednou“. Cestou z Vrchmezí si mě maminka dává do šátku, ať ho využije, když už byl tak drahý a když absolvovala na jeho vázání kurz. Pak jedu zase kočárem pořád po hřebeni až na Masarykovu chatu na Šerlichu. Zde si naši dávají oběd a taťka vepřem-knedlem-zelem porušuje předsevzetí, že na dovolené bude jíst zdravě. Po jídle sestupujeme z hřebene a přes Šerlichův mlýn se vracíme zpět do Sedloňova.




1.9. TRASA POCHODU>>

Autem se přesunujeme do Deštného, odkud po asfaltce prudce stoupáme do Luisina „údolí“. Odtud jdeme po modré opět na hřeben a hřebenovou asfaltkou za silného větru zdoláváme nevyšší horu O.H. Velkou Deštnou ( 1115m n.m.). Odsud jdeme opět na Masarykovu chatu, kde si naši dávají jen polívku a oběd až níže na Šerlichově mlýně. Šerlichův mlýn je pro nás zklamáním, komunis. stavba s nevalnou obsluhou a kvalitou jídla.
Odsud klesáme pro můj kočár náročným terénem zpět do Deštného. Večer zas porušuje svůj závazek nejíst mamka a v našem penziónu si dává vynikající jahodové knedlíky.

2.9. TRASA POCHODU>>

Ráno balíme a loučíme se Sedloňovem. Po cestě zastavujeme nad Říčkama v sedle u pevnosti Hanička. Odsud vrážíme po hřebeni na Anenský vrch (991m n.m.) jehož vrchol „zdobí“ bunkr z druhé světové. Pak jdeme ještě kousek po hřebeni a následně sestupujeme níž mimo značení a vracíme se zpět. Cestou se stavujeme v kempu v Žamberku, kde si naši pomlaskávají nad dobrým obědem. Na večer dojíždíme do Čenkovic, kde po malém bloudění nacházíme penzión Štěstí. Je po sezóně a tak jsme v celém objektu pro 16 lidí sami. Je to novostavba, vše čisté, velký apartmán, kulečník, šipky.


3.9. TRASA POCHODU>>

Dnes vyrážíme k Suchému vrchu. Úzká asfalka brutálně stoupá Čenkovicemi, taťka tlačí a funí a já mám chvílemi pocit, že v kočárku stojím. Terénem se dostáváme do Červenovodského sedla a odsud po afaltce k Suchému vrchu (975m n.m.). Je ale poměrně brzo a tak pokračujeme terénem dál až k tvrzi Bouda. Chvílemi je na cestě hodně šutrů, a aby to se mnou tolik neházelo, tak to taťka řeší tak, že jedeme se zadníma kolečkama ve vzduchu jenom po předním. Po nějaké době, ale taťka zjišťuje, že to jede nějak hůř ... defekt předního kola. Máme sice krásnou pumpičku, ale náhradní duši ani lepení né. Holt budeme muset zbytek dovolené objet s defektem. Od tvrze Bouda se vracíme zpět k Suchému vrchu nejprve po značce, pak aby byla nějaká změna tak mimo značku. Dle mapy to má být zpevněná cesta. Zpočátku mapa nelže pak se ale cesta mění v terénní, prudce stoupající a navíc s množstvím velkých kamení, že i taťkova taktika jízdy pouze po předním kole selhává. Musím z kočárku ven do mamčiny náruče, taťka přemísťuje kočár. Po chvíli si to naši vymění a pak ještě několikrát. Sláva jsme opět na Suchém vrchu. Rodiče už šilhají hlady a těší se na oběd. Ve vrcholovém bufetu toho moc na výběr není a tak berou za vděk smažákem s hodně vysmahnutýma amerikama. Na chuti moc nepřidá plastový talířek a plastové příbory, ještě že to jde vše spláchnout 11 Holbou. Ze Suchého vrchu jdeme zpět do Čenkovic nejprve po turistické, ta je ale po chvilce nesjízdná, proto odbočujeme na asfaltku.














4.9. TRASA POCHODU>>

A jede se domů. Po cestě stavíme v Králíkách, kde máme v plánu kratší výšlap. Nejprve stoupáme velmi prudkým kopcem v terénu ke klášteru na Mariánském kopci, pak navštěvujeme rozhlednu Val. Zpátky do Králíků se vracíme mírným klesáním naokolo.

FOTOGALERIE>>

Vikiho občasník - výlet do Polska

Tento týden jsem vyrazil poprvé do zahraničí. V zahraničí už jsem jednou byl ale to se prý nepočítá. Bylo to na Korsice a byl jsem tehdá teprve pět týdnů v mamčině bříšku. Do Polska s námi jedou taky strejdové a tety z našeho sportovního klubu. Taťka a strejdové běží závod na druhý nejvyšší vrchol Beskyd Pilsko 1557m n.m. Bohužel cesta na tento kopec je pro můj kočár nesjízdná a tak s mamkou a tetami absolvuji jen její část k chatě pod sjezdovkami.

Večer všichni jdeme do stylové dřevěné hospůdky. Ze začátku to je fajn, pak ale přichází má spací doba a proto spouštím. Taťka odvolává objednané jídlo a spolu s mamkou vyrážíme směr penzion. Je to sice jen 500m, ale zrovna začíná taková průtrž, že jsou naši v mžiku durch. Jakmile usínám, taťka vrací zpět do hospody, kde rozvíjejí družební vztahy s polskými kolegy. Ráno vypadá taťka a strejdové nějak divně a mamka prohlašuje, že radši bude řídit. Otázka je co, protože naše auto nejde nastartovat. Pak strejdové auto s taťkou roztlačují z kopce, motor chytá a jedeme domů.

Vikiho občasník - komunikační prostředky

S okolním světem a především s našima musím nějak komunikovat. Na mluvení to zatím není, proto nejčastěji používám tyto dorozumívací prostředky.

Kňourání ( připomíná vrzající dveře) – dříve jsem používal, když jsem ležel v kočárku a nikdo si mě nevšímal, nyní to už používám jen zřídka, protože naši pak hned spekulují, co by mi mohlo být ( hlad, větříky ...)

Pokašlávání – to jsem zařadil místo kňourání. Je super, že rodiče pochopili, že když pokašlávám tak se nudím a je třeba vzít nějakou hračku a hrát si mnou nebo se mi jinak věnovat.

Hlasité zívání – používám hlavně v noci, když se vzbudím a mám hlad. Je to míň namáhavé, než hned začít plakat a plní to účel. Zpravidla tím vzbudím taťku, ten následně mamku, ta mě přebaluje a taťka připravuje jídlo. Ještě to používám ráno, když už chci vstávat. Většinou to ještě prokládám pokašláváním. Mamka jak to slyší (taťka je v práci), tak říká „Viktorku ještě chvilku“ já jsem ale vytrvalý a mamka to po max. 15min vzdává, vstává a natáčí mi kolotoč se zvířátky. Ten se ale vydrží točit a hrát jen chvíli a tak to musí mamka natáčet po chvíli znova a znova až radši definitivně vstane.

Poplakávání (doprovázené kopaním) – používám jako takovou výstrahu před řevem, zpravidla, když delší dobu nezabírá pokašlávání nebo hlasité zívání. Dále tím naznačuji, že chci dudlík.

Řev (doprovázený kopaním) – ten používám, když nastane jedna z těchto situací: oblékání po koupání (zde to někdy dokáže ztlumit dudlík), mám hlad, jsem unavený, někdo na mě dělá ťuťu ňuňu a mě to přestane bavit.

Brutální řev – používám, když se zkombinují situace vyjmenované v odstavci řev např. hlad+únava nebo oblékání+hlad+únava. Dále ho používám, když mě něco bolí ( bříško, při očkování), nebo když se leknu.

Nesrozumitelné mluvení – používám, když chci něco říct. Nikdo tomu bohužel nerozumí. Jediný úspěch jsem zatím zaznamenal při pokusu vyslovit pozdrav AHOJ.

Úsměv – první dva měsíce života mi, i když jsem k němu měl důvody, nešel vyloudit. Když se mi to poprvé povedlo, způsobilo to hotový poprask. Rodiče byli štěstím bez sebe, hned to volali babičkám atd. Dnes už úsměv používám celkem často, hlavně když chci udělat rodičům radost.

Hlasitý smích – jestliže úsměv způsobil poprask, tak můj první hlasitý smích způsobil hotovou bouři nadšení. Pokud si vzpomínám, poprvé jsem se hlasitě zasmál, jak jsem byl „face to face“ u maminky v klíně, taťka přišel z práce a začal na mě dělat ty svoje opičky. To jsme se pak smáli všichni jako blbí a našim dokonce vyhrkli slzičky radosti. V současnosti se téměř každý den hlasitě zasměji. Ale pozor na mojí oblíbenou specialitu! Během okamžiku umím z hlasitého smíchu přejít na brutální řev (pozn. párkrát se mi to povedlo i naopak).

Vikiho občasník - výlet na V.Javorník

Celý týden jsem se těšil, jak v o víkendu zase vylezeme na nějaký beskydský kopec. Ráno autem vyrážím jenom s mamkou, protože taťka už jel na kole jako předvoj. Vyrážíme z Veřovic a je to jak jinak než do kopce. Jsem rád, že mi naši na zastíněných úsecích shrnují boudičku a já se můžu koukat na přírodu kolem.

Na vrcholu se mi libí více než na Lysé hlavně proto, že tu nejsou takové davy lidí.
Výhledy jsou moc pěkné a naši mě nechávají pást koníčky na dece mimo kočárek. Dávám si oběd, naši taky a pak šup dolů. Abych při cestě z kopce nebyl hlavou dolů dává mě maminka do kočárku naopak, což je moc dobrý nápad. Pak jako obvykle přejíždíme na chalupu a jako obvykle se stavujeme pro piviska.

Vikiho občasník - očkování

Dnes jsem byl s maminkou u paní doktorky, aby mi naočkovali tzv.Hexavakcínu. Výhodou má m.j. být, že jedna vakcína bojuje proti více nemocem (infekcím) současně a má se tak ušetřit počet - pro nás děti stresujících - vpichů. Nevím však, jestli tomu tak bude u mě, protože já jsem v dnešním prvním kole dostal hned dva. První pokus byl neplatný, protože mi to píchli do nějaké cévky, druhý pokus se podařil. Ani asi nemusím zmiňovat, že jsem to celé prořval. V tomto případě jsem ještě přidal volume na max., až jsem z toho úplně zrudnul.

Vikiho občasník - poprvé na Lysé hoře

Sotva jsem „oslavil“ tři měsíce tak se s našima vydávám na jejich oblíbený vrchol. Trasu volíme tak, aby ji byl bez úhony schopen překonat můj koráb. Lesní asfaltka od přehrady šance je ideální. Na dvou docela dlouhých terénních úsecích si sice naši chvílemi myslí, že to se mnou moc drkotá, ale mi se to naopak líbí a hezky mě to uspává. Prvního hlaďáka dostávám až kousek před Zimným. Na Zimným se napojujeme na ofic. asfaltku na Lysou a posledních cca 2,5km absolvujeme v pelotonu cyklistů. Někteří jedou jen o něco málo rychleji než my a naši s nimi prohazují pár slov. Na moji adresu zaslýchám „to se někdo má“ nebo „nechceš si to se mnou vyměnit“ apod. Na řídítkách cyklisté mají většinou cedulky Kopřivnický drtič a prý jich k Lysé míří více než 500. Jsem zvědav, co na tom vrcholu bude, když se tam v potu tváře žene tolik lidí.

Vrchol je tu, všude posedává spousty lidí, další sem proudí ze všech stran na kolech nebo pěšky. Naši mě vytahují z kočáru přehazují si mě z ruky do ruky a vítězoslavně dělají fotky. Já jsem, ale z náročného výstupu docela unavený a spouštím tu svou. Mamka šup se mnou do kočárku a já spokojeně usínám.

Kousek pod vrcholem dostávám čistou plenku a po pár km u Kobylanky si dávám oběd. Zatímco jím, taťka plní cykloláhev borůvkami, kterých jsou zde spousty. Naši se potom tak barvitě baví o knedlících, které z nich udělají, že se mi sbíhají sliny i přesto, že zatím vůbec netuším, jak můžou chutnat. Jak je znám, stejně mě jen zase odbudou nějakým mlíkem. Z Ostravice pak jedeme jako již tradičně na skřipovskou chaloupku.

FOTOGALERIE>>

Vikiho občasník - můj první "plavecký" kurz

Dnes jsem zahájil můj první kurz, teda když nepočítám ten předporodní, kteréhož jsem se neúčastnil aktivně. S mamkou budeme chodit do Baby klubu Kenny na kurz zvaný Plaváček. Taťka si myslí, že se tu budu učit správnou kraulařskou techniku náplň kurzu bude však trošku jiná:

- nácvik nejdůležitějších manipulačních technik na suchu i ve vodě, včetně odpočinkových poloh

- otužování

- nácvik výdechů do vody, výuka potápění

- ukázka i výuka masáže kojenců

- plavání" s pomůckami (plováková čepice, podhlavníček)

Dneska jsme měli ten nácvik manipulačních technik na suchu. Byli tam se mnou ještě čtyři další kámoši s mamkama. Mě to moc nebavilo a navíc se mi chtělo hrozně moc spát. A tak jsem to celé prořval.