Szczyrk je horské středisko v Beskydech přes kopec od známější Wisly.
Startujeme v první vlně v 7,30. Po úvodní kládě na hřbetě a potoku, začíná delší stoupání a dostávám se před cca 30 mrtvol pohybujících se v anaerobním pásmu ;-)
Z překážek
popíšu jen ty, co jsem jinde neviděl.
Plazení pod
ostnáčem z prudkého kopce frčí jako po másle resp. jako po mokrém listí. Blbé
je, že v listí je sem tam šutr. Na konci plazení mám Edgar šortky srolované
u kotníků.
Běh potokem
mám rád, když je venku vedro. V 5°C po více než km běhu nevím, že mám
dolní končetiny.
V polovině
několika kilometrového stoupání na mě slečna v pořadatelské vestě vyhrkne „jakego
coloru jest Smerf? „ říkám „blankytny“.
Ona na to „jest Nemo rybka“ říkám „tak“. Ona „jest Teletabis colorove?“ říkám „tak“
. Ještě, že mám děti a znám tento žánr,
jinak bych si zacvičil 20 angličáků.
Zajímavé je
házení mobilem na cíl, konkrétně do komínu z pneumatik.
Jsem na
hřebeni. Krásné kopečky tu mají. Idyla netrvá dlouho. Deka přikrývá Beskydy a s různou
intenzitou prší už furt.
Pneumatiky
mají všude, ale že bych s ní někde běžel 4km to tedy zatím né. Není moc
těžká, ale dost neskladná hlavně při plazení pod ostnáčem apod.
Stěny na
přeskok mají taky vyšší než jinde, naštěstí lze ale používat vzpěr, které je
drží, takže to jde.
V nejvyšším
bodě výletu cca 1250 m.n.m jsem dokonce druhý. Zatím se docela dost běhalo a
vím, že se bude ještě hodně cvičit, tudiž si nedělám iluze.
Běžím po vrcholu
a vidím, že mám rozvázanou tkaničku a na ni vlající čip. Ruce resp. „blány-svalíky“
mezi prsty mám z těch překážek a studené vody v nějaké křeči či co. Reakce
na představu, že si budu hrát s navlíkaním čipu nemůže být jiná než hlasité
zvolání „do p-če“ . Z lanovky jedoucí nade mnou se ozve „ pičje jest tam“ a
slečna ukazuje směrem k občerstvovačce.
Pro 30m
dlouhý tobogán do jámy s ledovou vodou platí co pro potok, tedy ve vedru super.
Kromě teplotního šoku po dopadu vody je horší, že se pod gumovými pásy, po kterých
se fičelo nacházely šutry. S jedním se potkává kostrč. S ní už mám
zkušenost, takže vím, že na skluzavku budu ještě dlouho vzpomínat.
Indiana Jones je rovněž dobrá legrace. Dlouhé lano na jeřábu, zhup a znovu jáma s ledovou vodou.
Pár metrů
před cílem další jáma. Místo vody se ale brodí po pás ledové tříšťi.
V cíli dostávám
kelímek s horkým čajem, ale díky zimotřesu ho většinu vylívám.
Nejtěžší
překážka z celé akce je dojít k 500m vzdálenému autu a následně ze
sebe sundat hadry a boty.
… v peřovce
si sedím v nastartovaném autě, topení na 28°C a v tom se otvírají zadní
dveře a zjevuje se zmrzlá a třepající se postava.
Super Mára taky přežil.
Na
multiringu před cílem jsem sice bednu pohřbil, ale 5. místo (1. mezi dědky) beru.
Mára vzhledem k tomu kolik v poslední době (ne)dával běhu musí být s 11.
místem taky spokojen.
Hodinky nakonec
ukázaly 23km/1500 m převýšení. Organizace na špičkové úrovni, vřele doporučuji.
Za slušné startovné spousta zábavy.
VÝSLEDKY
