Vikiho občasník - Praha

Aby měla mamka klid na učení  opět ji opouštíme. Historické události jako stavba Karlova mostu, Orloje, bitva na Vítkově, na Bílé hoře, staroměstská exekuce atd. jsou u nás v současné době ústředním tématem, takže je návštěva Práglu ideální  volbou.

Během víkendu navštěvujeme:

Václavské nám. – večer i ve dne, až na Vaška na koni žádný zázrak

Staroměstské náměstí – večer i ve dne, 27 křížků na památku popravy českých pánů tam skutečně je

Staroměstkou radnici  - večer v dešti, přesto skvělý výhled z téměř  70m

Židovský hřbitov – večer v dešti koukat přes zamřížované okýnko na staré náhrobky je dost strašidelné, stejně jako temné uličky v okolí

Orloj – večer i ve dne, v celou hodinu jsme u něj jedni z mála nešikmookých a snad jediní  česky mluvící

Karlův most – večer a dvakrát ve dne, nádhera hlavně večer v dešti a brzy ráno (málo lidí)

muzeum strašidel – přízemí dobrý, podzemí nedobrý,  protože v náruči taťky s hlavou schovanou v jeho bundě nic nevidím

Pražský hrad – nádhera, chrám sv. Víta je neskutečná megastavba, z jižní věže chrámu po překonání 280 schodů fantastické  výhledy

Petřínská rozhledna – na její větší sestru bych teď radši nejel, z té naší malé opět krásný výhled na celou prahu

Zrcadlové bludiště – hodně srandy … a přitom taková blbost

Muzeum kostek –  2500 modelů postavených z 1.mil kostek, mají tu např. i obří Karlův most, Eifelovku a taky herničku, kde stavíme Žižkovský vysílač a Karlův most

Žižkovský vysílač – večerní Praha z 93 metrů opět skvělá

Království železnic – fantastické dílo na obrovské ploše, Lysou a Praděd ještě sice ještě nemají, ale dost velká část republiky už je hotová, vše jezdí svítí, střídá se tu den a noc, je tu spousta tlačítek, kterými je možno něco ovládat např. lanovku na Ještěd, jo a je tu opravdická tramvaj, kde jdou m.j. otevírat dveře i s bzučákem

FOTOGALERIE

 

 

 



 

Vikiho občasník - Slavíč

Dnes je hnusně, ale co doma, když je ten svátek. No hnusně … když projíždíme kolem přehrady Morávka a vidíme jak je v ní málo vody, tak je vlastně super, že prší. Auto necháváme kousek za přehradou. Po zelené jdeme 6,5 km na Slavíč resp. na Kolářovu chatu. Vrchol Slavíče je od ní ještě 2 km vzdálen a nevede na něj žádná oficiální turistická cesta. Až bude někdy lepší počasí, určitě na něj koukneme ať máme do sbírky další tisícovku (přesně má 1055 m n.m.). Dnes na mě kromě pokladu čekají dvě odměny. Tou první je cca 8 km sjezd na koloběžkách, které jsme si nahoru v batohu vynesli. Podrážky nám chvílemi kvůli brždění doslova hoří, nicméně až na pár úseků dohromady v délce cca 500m, kdy by to podrážka neubrzdila je celá trasa sjízdná, v dolních partiích musíme sem tam dát i odraz. Druhou odměnou je relax v bazénu se solí z Mrtvého moře, který zařazujeme vždy, když se nacházíme v těchto končinách.  

Vikiho občasník - Beskydské nebe

Ve Frenštátu na Horečkách dokončili naučnou stezku Beskydské nebe jejiž součástí je  interaktivní expozice instalovaná v korunách stromů. Stezka je otevřena jen tento víkend (od příštího roku otevřeno jaro až podzim) proto je tu docela dost lidí. Po delší době se mi ozvala Evelínka z Hýlova tak jsem ji vzal s sebou a samozřejmě i její mladší ségru. Kromě stezky je tu také nový amfiteátr, dětské hřiště, chodník pro bosé nohy  a před dokončením je nádherně zrekonstruovaná rekovická hospoda. Když k tomu připočtu již nějakou dobu fungující cyklotraily, tak lidem z Frenu tuto relax zónu docela závidím.

Být ve Frenu a nevylézt na Javorník by byl hřích, proto tak činíme.

Vikiho občasník - Starobělské lurdy

K účasti na mém zatím nejdelším běžeckém závodě jsem přišel jak slepý k houslím. Cestou na start závodu, kdy už bylo jasné, že bude startovat jen taťka a mamka kvůli nachlazení nikoliv mamka říká „ a co kdybys to Viki odběhl místo mě?“.  Kolik je 3,2 km zatím nemám moc v oku, takže bez výmluv a pod podmínkou, že mi bude dělat mamka doprovod souhlasím. Závod je inspirován kultovní  Velkou Kunratickou, což znamená intervalový start po 10s a profilově náročný terén.

Startuji  jako 387 10s po taťkovi. Trasa není úplně jednoduchá. Každou chvíli na mě čekají  krátké, zato velmi prudké výběhy a ve stejném duchu seběhy.  Nachlazené mamce moc příležitostí k odpočinku nedávám, neb to běžím né o moc pomaleším tempem,  než by to v závodě běžela sama. Ve výsledkové listině čítající 392 jmen jich 33 nechávám za sebou. Příští rok jdu zase.       

VÝSLEDKY

Vikiho občasník - V.Javorový

Vikiho občasník - Javorníky, Bačkárka

Na Bačkárku míříme již poněkolikáté. Jelikož je ve výšce téměř  1000 m.n.m a bude začátek listopadu musíme být připraveni na vše tzn. auto má zimní pneu, v kufru máme řetězy a lopatu. Po celý pobyt je naštěstí naprosto fantastické počasí. Tepla, sluníčka a dalekých výhledů si užíváme dosyta.

Cestou  zastavujeme tradičně na Bílé, abychom nově prozkoumali pašeráckou stezku, prezentovanou jako dětskou ferratu.  Fajné dílko v lese mezi sjezdovkami se jim podařilo vytvořit a hlavně je zadára. To v posléze navštíveném  dětském parku se sice platí, ale vynechat ho samozřejmě nemůžeme.

 

Na Bačkárce je vše ( dětské vyžití, obsluha,  Bačkáď, Bernard atd.) při starém jak to máme rádi.

 

První výlet vede z Vranči prudkým stoupáním k horskému hotelu Portáš. Cestou se díky Hruškovic rodině seznamujeme s aplikací pro geocatching s jejíž pomocí  jednu „kešku“ nacházíme. Docela dobrá zábava, musíme si to na další výlety stáhnout. Od Portáše jdeme po hřebeni na Kohútku na vyhlášené borůvkové knedle. Ty opět nezklamaly. Všem ( i hladovým dospělým) doporučuji objednávat dětskou porci, nebo porci normální a dát si ji ve dvou. Dolů se téměř koulíme prudkou sjezdovkou. Večer je na programu relax v pekelně horké Bačkádi.

 

 

 

Na druhý výlet vyrážíme přímo z chaty. Nejprve dobýváme nejvyšší javornický vrchol  Velký Javorník, pak jdeme po hřebeni na další významný vrchol s památníkem a rozhlednou  Stratenec. Cestou plníme různé úkoly. Skřítci na nás ani tentokráte s pokladem nezapomněli. Večer relaxujeme u kulečníku a finálového zápasu ragbistů.

 

 

 

V neděli  se  zastavujeme v dětském parku v Karlovicích, v místním pivovárku a se slzou v oku opouštíme tento nádherný kraj.    

 

 

 

 

 

 

 

 

Vikiho občasník - Radhošť

Mamka se i dnes musí doma učit, proto opět panská jízda. Doma teď máme období, kdy si stahujeme velmi pěkný seriál o lidském těle „Byl jednou jeden život“. Cestou probíráme díly „svaly“ a „srdce“ , což má za následek,  že k velké taťkové radosti souhlasím s variantou nahoru pěšky, dolů za odměnu lanovkou.

 Po zelené nahoru je to sice jen 3 km, ale s docela slušným převýšením. Dřinu, však  bohatě vynahradí  , že cestou potkáváme  jen minimum lidí, navíc z druhu „turista“. Na hřebenu Pustevny – Radhošť  idylka končí. Proudí zde davy lidí druhu „máslo“. Máme lidi tak nějak rozdělené, ale vysvětlovat to radši nebudu, abych se náhodou někoho nedotknul. Každopádně je ještě horší kategorie nazvaná „megamáslo“.  Na Radhošti dávám sice celkem dobré, nicméně brutálně předražené knedle a jdeme na Pustevny. 

K nelibosti taťky volím místo pohádkové stezky bez živáčka promenádní hřebenovku, kde se to   hemží zmíněnými „másly“.  Kousek za Radegastem u davu kamenných mužíků vidíme, co se děje když se „megamáslo“  rozhodne jet na hory místo do nákupního centra.  Tříčlenná rodinka si to šine na elektrických koloběžkách, které si půjčili asi na Pustevnách. V  poli mužíků zjišťují, že jim to nejede, tak to hrnou a stínají jednoho kamenného hocha za druhým. Fakt nechápu,  proč ty „megamásla“ radši nedělají to, co umí nejlépe tzn.  nákupování – žraní – TV.

Lanovka dolů je dnes opravdu za odměnu. Žádná kosa a hlavně ty úžasné barvy. Podzim je krásný.