Mamka se i
dnes musí doma učit, proto opět panská jízda. Doma teď máme období, kdy si
stahujeme velmi pěkný seriál o lidském těle „Byl jednou jeden život“. Cestou
probíráme díly „svaly“ a „srdce“ , což má za následek, že k velké taťkové radosti souhlasím s variantou
nahoru pěšky, dolů za odměnu lanovkou.
Po zelené nahoru je to sice jen 3 km, ale s docela
slušným převýšením. Dřinu, však bohatě
vynahradí , že cestou potkáváme jen minimum lidí, navíc z druhu „turista“. Na
hřebenu Pustevny – Radhošť idylka končí.
Proudí zde davy lidí druhu „máslo“. Máme lidi tak nějak rozdělené, ale
vysvětlovat to radši nebudu, abych se náhodou někoho nedotknul. Každopádně je
ještě horší kategorie nazvaná „megamáslo“.
Na Radhošti dávám sice celkem dobré, nicméně brutálně předražené knedle
a jdeme na Pustevny.
K nelibosti
taťky volím místo pohádkové stezky bez živáčka promenádní hřebenovku, kde se to
hemží zmíněnými „másly“. Kousek za Radegastem u davu kamenných mužíků
vidíme, co se děje když se „megamáslo“ rozhodne jet na hory místo do nákupního
centra. Tříčlenná rodinka si to šine na
elektrických koloběžkách, které si půjčili asi na Pustevnách. V poli mužíků zjišťují, že jim to nejede, tak to
hrnou a stínají jednoho kamenného hocha za druhým. Fakt nechápu, proč ty „megamásla“ radši nedělají to, co umí
nejlépe tzn. nákupování – žraní – TV.
Lanovka dolů
je dnes opravdu za odměnu. Žádná kosa a hlavně ty úžasné barvy. Podzim je
krásný.
