Vikiho občasník - začátek roku 11

Z hlediska cestovatelských aktivit to byl nejslabší úvod roku, co jsem kdy zažil. Důvodem byly nemoci ale i technické závady.



8.1. Nový rok začíná slibně výletem na Velký Javorník. Není téměř sníh, proto jdeme pěšky. Navíc jde se mnou i kámoš Honzík, takže je veselo.




mapa

garmin


15.1. Velký Javorník je prvním vrcholem závodu B7 na jehož letošní ročník se už mí pobláznění rodiče dobrovolně přihlásili. Posledním a zároveň cílovým vrcholem je kopec Javorový, na který se dnes chystáme. Ze čtvrteční pařby u Mátyho se nějak nemůžu vzpamatovat. Mamka to včas odhaluje, vráží mi ho tam a nikam se nejede. S 38°C se chodit po horách není dobré. Později se dozvídám, že čtvrteční večírek neustáli ani Máty a Adámek.

22.-23.1. Nemoc je pryč, ale mám ještě naordinován klídek. Víkend je ve znamení „džemování“ na nízkých tepech po nejbližším okolí – Myslivna, kolem řeky Opavy.

29.1. Dnes konečně dáme ten Javorový . Hlavně se těším na jízdu dolů lanovkou. Jsme připraveni k odjezdu, dáváme tel. znamení babi a dědovi, že už můžou sejít a přiskočit k nám. Autu se na hory nechce. No ono se mu nechce ani od baráku. Znovu telefon babi a dědovi. Po nějaké době nás děda nabírá autem. Časově bychom to už nestíhali, proto jedeme jen do Čavisova odkud se vydáváme směr Klimkovice naším oblíbeným údolím říčky Polančice. Je to tu romantika, meandry říčky, dřevěné mostky. Romantika končí u dálničního tunelu pod Hýlovem odkud stoupáme na jídlo do penzionu U hasičů, pak přes lázně zpět k autu.

5.2. Dnešek je ve znamení cestování dopravními prostředky. Prvním je autobus č. 54 na Svinov. Z otevírání dveří jsem nadšen. Mé nadšení ale nezdílejí rodiče. Kauflandoví a Lídloví spolucestující nejsou jejich krevní skupina. Druhý dopravní prostředek je Elefant - moderní, čistá vlaková souprava. Škoda, že vystupujeme už ve Štítině. Odtud jdeme do Zátiší a Dolní Lhoty. Po zastávce v restauraci na hřišti jedeme tramvají domů. Na Hlavní třídě se nedobrovolně rozdělujeme na dvě skupiny. Na naší výstupní zastávce je už taťka s babi venku z tramvaje, zatímco mamka se mnou na klíně se pokouší vstát a nejde jí to. „Alíííí“ volá mami. Taťka skáče do tramvaje, bere mě do náruče, hop ven, dveře se zavírají a tramvaj odjíždí. Já říkám papa mami a mávám. Taťka a babi se můžou utlouct smíchy. Děda v tramvaji bojuje s přezkou batohu, která mamku upoutala k sedadlu.



mapa

garmin

6.2. Sviňa auto zase nejede. Přitom ve všední dny normálně jelo. Jdeme pěšky na Hýlov.

7.2. Jdu do Hošťálkovic navštívit kamarádku Marušku. Moc zábavy s ní ale zatím není, konverzace taky vázne. Asi je to tím, že je na světě teprve od prosince. Doufám, že na čokoládové skvrny, které se objevily na béžové sedačce bude tetě Karin stačit čistící prostředek a né nůžky. Taky doufám, že mě ještě někdy pozve na návštěvu.

13.2. V týdnu se mamce objevuje voda v koleně. Kamarád Mudr. Koudy mamku vody zbavuje, ale přesto to ještě není na hory. Chceme se kousek přesunout autem ať máme zase nějakou změnu, ale je víkend a auto zase nejede. Jdeme klasiku. Pěšky na Hýlov, oběd v lázeňské restauraci, domů autobusem.

Vikiho občasník - poprvé na šichtě

Nedávno jedna známá od rodičů otvírala fotoateliér. Potřebovala nějaké fotky do výlohy provozovny a při té příležitosti jsem dostal nabídku na práci modela. Neváhal jsem ani minutu. Musel jsem využít šance, která se už prý později asi nenaskytne. Zatím to totiž vypadá, že budu vizáží po taťkovi, takže kariéra modela prý připadá v úvahu pouze v tomhle útlém věku.




K první sérii fotek byly často dotazy, co že mi to mamka naplácala na vlasy. Ty vlnité slepence co mám na hlavě nejsou dílem žádné kosmetiky nebo gelu punkerů (cukrová voda), ale náhody. Stačí si zapomenout umýt vlasy, zapomenout se učesat a dílo dokonat pletenou zimní čepicí.

Na druhé focení focení jsem si přinesl vlastní rekvizitu, oblíbenou dřevěnou mašinku, kterou mi vlastnoručně vyrobil děda.




Při třetím a čtvrtém focení jsem dal rázně a hlavně hlasitě najevo, že momentálně nejsem v situaci, kdy musím vzít každý kšeft. Do kostýmu čerta se jim mě prostě nepodařilo za žádnou cenu dostat.

FOTOGALERIE>>

Vikiho občasník - moje Růžena

Růžena je medvěd, Růžena je originál, Růžena je můj úplně nejlepší kamarád.



Trávíme spolu prakticky veškerý čas. Odcestovat někde bez ní to se prostě nesmí stát. Mamka by mohla vyprávět, jak se musela autem vracet domů z Raduně jen kvůli zapomenuté Růženě. Provést očistu jejího mnohdy ušmudlaného těla je taky problém. Jakmile jsem viděl, jak to s ní v pračce háže, oplakal jsem to tak, že musel být prací program po pár minutách přerušen. Zmoklou Růženu jsme pak s mamkou vysušovali fénem. Vůbec nejradši mám naše intimní chvilky, když si večer znavení zalezeme do postele. Růžena vydávající lehké štěrkavé zvuky mě šimrá packami po obličeji a společně usínáme.

Abychom předešli podobným nepříjemnostem jako je zapomenutí Růženy doma vymyslela mamka vychytralý plán, totiž sehnat jí jednoho či dva dvojníky a dát je na místa, kde často býváme (auto, chalupa). Ale narazila. Prošla hračkářství, supermarkety, internet a nikde nic. Jediné co o ní zatím víme je, že se narodila na Srí Lance. Pokud někdo někde narazíte na její sourozence dejte prosím vědět.

Vikiho občasník - novoroční závazky

Většina lidí si s Novým rokem dává velká předsevzetí, které většinou vezmou za své už v prvních čtrnácti dnech. Já na to jdu jinak a dávám si pár závazků, jejichž splnění mě nebude stát až tak mnoho úsilí. Alespoň si tak na konci roku budu moci říct "splněno".



1. i nadále být abstinentem a nekuřákem

2. zlepšit výslovnost tak, aby mi bylo rozumět i s dudlíkem v ústech

3. začít se chovat ekologičtěji tzn. snížit spotřebu plen - zlepšit výkony na nočníku

4. sehnat fleka (nástup 2012) v nějaké blízké a hezké školce

5. dopilovat techniku plaveckého stylu

6. zlepšit osobák v běhu na 100m

7. stát se předákem na pískovišti

8. na slovo poslouchat rodiče, chodit spát po večerníčku a vstávat v 7, pravidelně a způsobně jíst, odložit dudlík*

*bod 8 je blbost – připsal mi ho tam taťka

Vikiho občasník - bilancování roku 2010

Rok 2010 byl prvním, který jsem si prožil celý a musím říct, že jsem se nenudil.

Zavítal jsem do těchto hor: Beskydy, Jeseníky, Rychlebské hory, Jizerské hory, Krkonoše, Novohradské hory, Žďárské vrchy,

kde jsem m.j. zdolal i tyto kopce:

Sněžka, Tanvaldský Špičák, Lysá hora, Velký Javorník, Radhošť, Velká Čantoryje, Praděd, Keprník, Šerák, Borůvkový vrch, Lucký vrch



Navštívil jsem 22 rozhleden: Šance, Velký Roudný, Štěpánka, Tanvaldský špičák, Slovanka, Černá studnice, Nisanka, Hořický chlum, Masarykova rozhledna, Pípalka, rozhledna Vojtěchov, Toulovcova rozhledna, Borůvka, Terezka, Borůvkový vrch, Zlatý chlum, Ježník, Cvilín, Kudlichova rozhledna, Velká Čantoryje, Kabátice, Bílá hora. Téměř všechny jsem zdolal po svých, některé i 2x. Od některých jsem byl při pokusu o druhé zdolání násilně a s protestním řevem odvlečen.

Na kole jsem najel 1100km, přičemž nejvíce mi asi dalo zabrat stoupání Tanvaldský špičák. Na Lysou horu to ale taky nebylo zadarmo.



Na běžkách jsem najel 120 km.

Zúčastnil jsem se dvou běžeckých závodů. V prvním na Ostravici jsem trochu zaspal na startu. Bylo z toho poslední místo a můj první oficiální osobní rekord na 100m 2:40. V druhém na 200m v Kravařích jsem zúročil zkušenosti z prvního závodu a poslední jsem nebyl.

Vikiho občasník - Vánoce

Vánoce byly opět bohaté na dárky i zážitky. Mimo jiné jsem dostal i menší nemovitost, čímž jsem se stal velmi majetným již v útlém věku. Mám teď, kromě postýlky další místo, kde spolu se svými nejbližšími (méďa, čmelák a prasátko) relaxuji. Během svátku jsem se držel na uzdě. Přibral jsem jen 0,5kg . Hřešil jsem pouze na máminých neodolatelných perníčcích, které vždy zmizly z mísy cukroví jako první. Rozhodně více než jídlu jsem dával sportu. Téměř každý den byla nějaká turistika, běžky či bazén.

Vikiho občasník - zahájení běžkařské sezóny

Start dnešního závodu Ráztoka - Pustevny je až ve 12 takže to konečně vypadá, že se nebudeme nikam honit a vše bez problémů stihneme. Pohoda končí v 9hod. Taťka nadává, sedá do auta a jede se projet na chalupu do Skřípova pro nějaký zapomenutý díl mého běžkařského setu. Doma mezitím propuká obvyklá mela; balení, chystání jídla, oblékání. Na Ráztoce jsme v 11,30. Za mamku provedl registraci k závodu strejda, takže si jen může navléct číslo a jít na start.
Já s taťkou vybíhám po trase závodu napřed s vidinou být v cíli zhruba jako mamka. Knížecí cesta ještě není moc ušlapaná, sníh se boří a máme co dělat, abychom se vůbec sunuli kupředu. Už v autě jsem dal oběd, takže po prvním km upadám do poobědního hlubokého spánku. Ten nedokáží přerušit ani občasní hulákající fanoušci běžců, ani hodně nahlas nadávající strejda Libor, kterému moc nevoní bořící se sníh. Probouzím se 500m před Pustevnami zrovna v momentě, kdy kolem nás probíhá mamka. Na Pustevnách je sice dost zima, ale jinak azuro a bezvětří.


Nejvíce se mi však líbí lanovka, od které nemůžu odtrhnout oči. Z toho důvodu jedu dolů lanovkou s mamkou, zatímco taťka s vozíkem sjíždí po Knížecí.

A teď už konečně bude pohoda říkám si, ale není tomu tak, protože Mikuláš nepočká. Rychle vše balíme a jedeme směr Hýlov, hospůdka u Rašků. Tady se potkávám s Honzíkem, domorodkyní Evelínkou a dalšími vesměs staršími dětmi. Jakmile do hospody vstupují Mikuláš, čert a anděl a spouštím řev jako hrom. Evelínka s Honzíkem netrhají partu a řvou taky. Po chvíli se zklidňujeme a Mikuláš naděluje. Letos máme ještě my nesouvisle mluvící nadílku bez práce, na příští rok už se asi budeme muset našprtat nějakou básničku. Po Mikulášské nás zve Evelínka k sobě, což nemůžeme odmítnout. Uf, to zas byl náročný den.