Vikiho občasník - Štědrý den

Štědrý den by prý měl být takový klidný, pohodový den, bez spěchu, strávený v rodinném kruhu. Já mám pocit, že z vyjmenovaného se nám podařilo dodržet akorát ten rodinný kruh.

Je 24.12. ráno a mamka finišuje s přípravou posledních pochutin. S taťkou sestavili časový plán návštěv, odchodů, příchodů, odjezdů ... nastavený s ohledem na mé jídelní a spací potřeby. Hned ze startu to však začíná skřípat. Plán nabourává děda Karel s tetou Míšou, kteří místo v 9,30 přicházejí kvůli problémům s Š 120 až v 10,15. S nimi zahajujeme plánovanou procházku Tour de prababičky. Kvůli skluzu jdeme dost svižně a teta na vysokých podpatcích má co dělat aby tempo „uvisela“. Nejprve zdravíme prababi Jarmilu. Ťuťu, ňuňu a prcháme k prababi Tonči. Tam ten samý rituál a úprk domů. Nahážou do mě oběd a jsou tu další hosté. Babi Jáša, strejda Víťa a teta Maruška. Furt se mi někdo věnuje, něco mi ukazuje, něčím štěrká, někam mě přenáší, chce po mě, ať něco předvedu ... jsem prostě v jednom kole.Pak najednou mamka říká „už je hodně hodin“ a tak všechno rychle balíme a přesouváme do Skřípova na chaloupku. Tady už čeká babi Eva, děda Věroš, strejdové Vladi a Luki, teta Epi a pes Fifty. Někteří z nich mě dlouho neviděli, takže jsem opět středem pozornosti a tím pádem pro mě nastává kolotoč štěrkání, předvádění, přenášení jako předtím doma. Blíží se okamžik (letos kvůli mě posunutý už na 17hod), kdy se máme jít podívat, zda nám Ježíšek něco nadělil. Já jsem však z hektického průběhu dne totálně vyčerpaný, což rodiči nastrčený plenkový indikátor* potvrzuje. Jsem uložen do postýlky a vše se o hodinu posouvá. Vyspaný se opět cítím skvěle. Najednou slyším, jak Ježíšek dává zvonkem signál, že se můžeme jít podívat, co nám nadělil. Jdeme do dílny, kde je rozzářený stromeček a pod ním hromada dárků. Na nejvíce z nich je napsáno Viktorek. Mamka mi pomáhá s rozbalováním, přičemž všichni ostatní sledují mé reakce. I když u některých dárků netuším k čemu jsou pořád se směji, což vyvolává všeobecné veselí. Nakonec maminka rozbaluje i její dárek, v min. článku zmíněnou knihu s mými fotkami. Je překvapená, nadšená, až ji z toho tečou slzy radosti. Uf byl to dnes náročný, ale nádherný den.

Další průběh svátků už je podstatně klidnější. Dny trávíme střídavě doma a na chalupě. Při našich výletech navštěvujeme hrady a zámky Hukvaldy, Fulnek, Hradec n.M. a Raduň. Jen na ten Včelí hrad jsme nedošli :-)

Na závěr chvilka poezie:

VČELÍ HRAD
Děda Věrošek

Včelí hrad,
nasrat.


* plenkový indikátor – v rodině Veličků v současnosti funguje u 100% nemluvňat. Nemluvně je v poloze na břichu, břicho na podložce, ruce vzpor ležmo. Nemluvně se jeví být jakési nevrlé. Je to hlad, touha po přebalení, nějaké hračce či únava? Před nemluvně se hodí plena. Když nemluvně přejde ze vzporu do lehu a začne se s plenou tzv. šušnit jedná se o únavu.

Vikiho občasník - mamince

Dnes je Štědrý den a jak už to tak chodí, tak ti co nezlobili se můžou těšit, že budou večer obdarováni. Maminka nejen, že nezlobila, ale navíc se o mě hezky starala a má lví podíl na tom, že jsem bezstarostné a vysmáté mimino. První dárek jsem ji připravil ve spolupráci se strejdou Vladanem. Je to kniha fotografií. On tu knihu samozřejmě udělal strejda, já jsem pouze „stál“ modelem a jsem jejím ústředním tématem. Kniha mapuje první půlrok mého života a kromě fotek běžných, fotek z výletů je zde i pár fotomontáží z živočišné říše. Druhým dárkem pro maminku bude tento blog, na kterém jsem spolupracoval s taťkou. Po večerech (když byla mamka na např. spinningu) jsem mu diktoval svůj občasník.

MAMINKO :-***

Vikiho občasník - běh na Pustevny

Dnes se více než 250 běžců schází v Ráztoce u dolní stanice lanovky, aby po Knížecí cestě zdolali cca 6km kopec na Pustevny. Za naší family závodí opět mamka. Je to pro ni významná akce z toho důvodu, že to byl před 7 lety (po tom co poznala taťku) její první běžecký závod. Je mlha, že by se dala krájet a mží. Já startuji s taťkou, tetou Zuzkou a strejdou Liborem o něco dříve než běžci, abychom mohli fandit v cílové rovince. Ze začátku jsem nesen, po 2km začínají taťku z mých 9kg živé váhy bolet ruce, tak jsem vezen. Kočár tlačí strejda Libor, který si tak alespoň trochu zamaká, když kvůli bolavé patě nemůže běhat. V 1/3 kopce spouštím řev. Vzhledem k tomu, že je po 12hod a kolem 12,30 bych měl obědvat stanovuje taťka jednoznačnou diagnózu – má hlad. Vytahuje vařič a ohřívá mi oběd, zatímco teta Zuzka se mě snaží zklidnit. Ohřáté jídlo vyplivuji, taťka stanovuje druhou diagnózu - asi chce mlíko a připravuje trochu mlíka. Při pití mlíka si taťka všímá, že se mi zavírají oči a na světě je nová a konečně správná diagnóza – chce spát. Probouzím se až 1km pod Pustevnama zrovna, když nás míjejí první závodníci. Jsme v cílové rovince, taťka si mě vytahuje z kočáru a čekáme na mamku. Už se vynořuje z mlhy a my s ní běžíme závěrečné metry. Chvíli potom dochází na první dnešní diagnózu – mám hlad. Řvu, mamka mě zima nezima přebaluje, a taťka znovu ohřívá oběd. Dolů jdeme jako spořádaná rodinka pohromadě.

Vikiho občasník - pod vodou

Nastává okamžik, na který mě mamka dlouho připravovala. Příprava spočívala v tom, že vždy před nějakým koupáním či sprchováním mamka nabrala do kelímku vodu, řekla signál „delfínku ááá šup“ a na to šup mi tu vodu vylila na hlavu. Ze začátku jsem se sice párkrát napil a zakašlal, pak už jakmile jsem uslyšel signál, nádechnul jsem se, zavřel oči a bylo to v poho. Dnes jsem s mamkou po dvoutýdenní přestávce zaviněnou nemocí opět na lekci v porubském bazéně. Po nějakých těch úvodních cvicích děláme nejprve dvakrát náš signálek s kelímkem. Při třetím signálu mě mamka zároveň ponořuje pod vodu. Zvládám to bez problémů stejně jako umělohmotná kamáradka v rukou paní instruktorky a další dvě živé kamarádky. Pak děláme ještě několik cviků a spouštím sirénu ... prostě už toho mám dost. Můj řev přerušuje až v šatně lahev mlíka, po vypití je ale oblékání, takže řvu dál. Až venku na čerstvém vzduchu upadám do sladkých mdlob.

Vikiho občasník - výlet Polom

TRASA POCHODU >>

Dnes je úterý 17.11. V ten den před 20 lety prý byla revoluce a byl to prý začátek konce vlády Komunistů. Žádné tzv. Komanče neznám, ale asi to musí být pěkní prevíti, když taťka nadává, kdykoliv slyší slovo Komunista, Komunismus apod. Pro mě nyní toto datum znamená, že taťka nemusí jít do práce a půjdeme na výlet. S jídlem v batohu vyrážíme směr Myslivna. Ještě předtím děláme zastávku na kaskádovitém „vodopádu“ u auly VŠB. Zde se zastavujeme poměrně často. Rodiče ví, že rád koukám na tekoucí a bublající vodu a oni zase rádi koukají, s jakým zaujetím na to koukám. Z Myslivny jdeme do Kr.Pole, odtud po nové cyklostezce směr V.Polom. Na půli cesty do Polomi je poutní místo, kde mi maminka servíruje oběd. Dnes mám krůtí maso se zeleninou. Je to dobré, hezky papám a mamka mě chválí.Z Polomi jdeme asfalkou na Háj ve Slezsku a u lesa odbočujeme na zelenou tur. značku vedoucí do Dobroslavic. Najednou rachot a z lesa se vynořují tři primitivové ( taťka tyto tvory nazývá mnoha jinými výrazy, ty ale nelze publikovat) v zablácených terénních autech. Ti bohužel část své sváteční vyjížďky absolvují taky po zelené, čímž proměňují některé úseky stezky v bahenní lázně, přes které mě mamka přenáší v náruči, zatímco taťka nese kočár. V lesích před Dobroslavicemi mi naši dělají foto u pomníku neznámeho letce. Jeden z budovatelů tohoto pomníčku byl strejda Víťa. Z fotky bude mít radost prababi Jarmila, která se zde pravidelně účastní setkání pamětníků 2.sv. války. Jsme na horním konci Plesné, rodiče vypadají jako čuníci, kočár jako terénní auta oněch primitivů. Na Porubu padá tma a my jsme po 6 hodinách pochodu doma. Hezky jsme to výročí revoluce oslavili.

Vikiho občasník - Visaláje, Bílý kříž

Je opět víkend a opět Lysacup. Min. týden se běželo od přehrady Šance. Běžel taťka, já s mamkou jsem si udělal výlet na Butořanku. Dnes se poběží z Visalájí a řada je na mamce. I přesto, že je +10°C začíná již od Krásné sněhová pokrývka, na Visalájích je ho už docela dost. Já vidím tolik sněhu pohromadě poprvé a proto s taťkou provádíme jeho bližší prozkoumání. Mamka s dalšími 120 nadšenci vybíhá směr Lysá, já s taťkou, babi a dědou startujeme směr Bílý kříž. Odtud chce taťka jít na Grůň a pak zpět. Po chvilce je ale jasné, že dnes budeme rádi, když se nějakým způsobem dostaneme alespoň na Bílý kříž. Ještě, že jsou nápomocni děda a babi jinak bychom mohli náš výlet rovnou zabalit. Sněhu je místy tolik, že i přes velké taťkovo usilí není možné kočárek protlačit. Děda vymýšlí zlepšovák. Do vidlice předního kola dává kus klacku, z jedné strany ho chytá děda z druhé babi, vzadu je taťka a takto mě přes obtížné úseky přenášejí. Za značného fyzického úsilí mých nosičů dobýváme Bílý kříž. Na lavičkách hotelu Sulov děláme siestu s přebalováním, mlíkem, pivem a slivovicí. K vybavení hotelu patří i nádherný bernardýn Bohouš. Dát si na něj sedlo tak bych měl pěkného koníka. Slunce pere jak o život, sníh rychle ubývá, voda rychle přibývá. Cestu zpět na Visaláje trávím v taťkové náruči zatímco děda bojuje s kočárem. Mamka se vrací z Lysé. Dnešní extrémní trať zvládla na 1. Promočení, ale spokojení jedeme domů.

Vikiho občasník - beskydské výlety - Slavíč, Malenovice

TRASA POCHODU>>

Víkend hlásí slunečný. Sobotní ráno to potvrzuje a my balíme. V plánu máme výlet v Beskydech. Hned po snídani dělám rodičům velkou radost, protože se poprvé sám přetáčím z pozice na zádech do pozice na břichu. Ta hračka, na kterou jsem nemohl dosáhnout, byla prostě velká motivace. Tímto doháním kámoše Honzíka a Adámka, kteří už tento prvek zvládli, flegmatický Máty má nějaké přetáčení stále na háku. Nyní už k výletu. Přijíždíme na Morávku. Odtud jdeme údolím říčky, výše spíš potoku Slavíč. Voda je v něm chvílemi pěkně divoká a sem tam se objeví i malý vodopád. Do toho barvy podzimu a slunce, prostě romantika. Posledních cca 0,5km na hřeben je terénem, navíc musím v mamčině náruči překonávat pár padlých stromů. Pak se uvelebujeme na louce a pozorujíce pasoucí se koně mi naši ohřívají dýňovou kaši. Po mém obědě se přesunujeme k nedaleké Kolářově chatě Slavíč. Na venkovním posezení chaty plní své žaludky rodiče a kocháme se výhledy na Těšínské Beskydy. Dolů jdeme lesní asfaltkou, čímž uzavíráme kruh kolem hory Slavíč.


TRASA POCHODU>>

V neděli ráno je v Ově mlha jako hrom i když má být zase jasno. Rodiče už se do Beskyd něco najezdili, proto ví, že za FM by se to mělo začít lámat. A fakt že jo. Projíždíme FM, mlha začíná řídnout, ve Frýdlantě je už jen opar a k hotelu Bezruč v Malenovicích přijíždíme v nádherném slunečném počasí. Důvod proč jsme zrovna tady je, že dnes začíná Lysacup. To je akce, kterou se mí rodiče a podobně postižení kamarádi již x let baví v průběhu podzimních a zimních měsíců. Víkend co víkend se z různých míst vybíhá na Lysou horu přičemž je snahou být nahoře co nejrychleji. Dnes je na startu skoro 200 lidí m.j. i můj taťka. Normálně by startovala i mamka, ale je tu moje maličkost, že? Je mi jasné, že hned jak se naučím sedět, tak budu obdarován nějakou tou sedačkou a víkendová zábava rodičů mi bude naordinována. Dnes mám s mamkou a tetou Zuzkou náhradní program. Od Bezruče jdeme na Albínovo náměstí. Zastavujeme v dřevjance U Zbuja, kde mamka a teta dávají čaj. Klid a pohodu potřebnou pro jeho konzumaci jsem však nucen rázně přerušit. Spouštím tzv. brutální řev. Není se co divit. Pleny opět nevydržely nápor a já mám celý bok mokrý. Pak scházíme na Ostravici, kde přijíždějí z Lysé seběhnuvší taťka a strejdové. Máme dost času, proto si po malé svačince děláme kolečko kolem peřejí.