Dolomity 2007 aneb jak stal z bráchy vysokohorský turista

Už při Dolomitenmanu nám přeje počasí a tak by byl hřích toho nevyužít a nepobýt v tomto krásném koutu déle. Velké zpestření na této akci bude bezesporu účast bráchy Oldy, který je zvyklý na trochu jiné typy dovolených. Již telefonáty před akcí typu „ ...a brácho mám si brát stan, když stejně budu spát v hotelu, mám si koupit šustku, jaké si mám vzít boty, mají tu v akci kempovací nádobí, mám ho koupit ?“ naznačují, že o legraci nebude nouze. Už v sobotu v kempu bráchu smiřujeme s tím, že žádný hotýlek nebude a tak staví „stan“ ... klasický jednoplášťák za pár franků (Olda žije ve Švajcu), no ale nekup to, když k tomu jsou i dva (skoro průhledné) spacáky. Bratr však neponechává nic náhodě a kupuje další spacák, který se mu při koupi líbí, protože je ve stylu švýc. vlajky ... na štítku je však napsáno Comfort +10°C. První noc , kdy jdou teploty k nule tak bratr pěkně mrzne i přesto, že spí ve všech třech spacácích :-)

V neděli to v kempu Lienzi balíme a přesunujeme se pár desítek km na jihovýchod do srdce Dolomitů v okolí Cortiny d´Ampezzo v sestavě já, Olí, brácha Olda, Tom (kajak bobrcup) a Cak. Vybaveni sedáky, ferratovými sety a cyklopřilbami máme v plánu prolézt pár Via ferrat ( jištěné cesty, lana, kramle, žebříky apod.) a zjednodušeně si tak navodit pocity, které mají horolezci při klasickém lezení. Kousek nad jezerem Misurina platíme mýto 20eur a stoupáme k snad nejoblíbenějšímu cíli Dolomitů, Drei Zinnen.Věže pohodlnou stezkou obcházíme až k chatě Locatelli, která je zrovna cílem běžeckého závodu do vrchu. Nedaleko odsud se tyčí věžička Toblinger Knoten (2617m n.m.), která je v průvodci uváděna jako „těžká zajištěná cesta“. Už jsem ji z Oli před časem lezli a tak víme, že ji zvládne i bratr Olda. Velká část cesty se leze v komíně , kde se člověk, i když má strach z výšek cítí bezpečněji než v odkrytém prostoru. Nahoře se kocháme a po té jinou cestou sestupujeme k opět k chatě. Po malém občerstvení pokračujeme další jištěnou cestou na protější hroudu zvanou Paternkofel (2746m n.m). Jsme rádi, že máme sebou čelovku a přilby, protože procházíme několik skalních tunelů . Vracíme se na parkoviště pod Drei Zinnen, kde jsme chtěli původně přenocovat , ale vítr fouká tak, že volíme ústup do nižších poloh, ale né tak nízkých, abychom opustili prostor, kde se platí mýto ;-) Tom dělá na véču, výborné steaky . Místa na stany je málo a tak Tom s Cakem ulehají v péřácích pod širák, já s bráchou do stanu a Oli si stele v autě . V noci tentokrát nejvíce mrzne Oli ... ráno co se od zkušeného Caka se dovídá o omezené životnosti vláken ve spacáku, mi hned dává tipa na vánoční dárek

Ráno se drápem zpět pod Drei Zinnen. Od parkoviště vyrážíme cestou Bonacossa , která je dle průvodce lehká jištěná cesta, což sedí a sedáky zůstavají v batohu. Dorážíme k chatě Fonda-Savio, kde dáváme pivko a jazykově vybavený Olda domlouvá nocleh dvou českým turistům. Kousek nad chatou má být nástup na ferratu, jdeme suťovištěm, sem tam po sněhu cca hoďku a furt nic. Doplazíme se do úzkého sedýlka, kde už je nakumulených více Čechů, hledajících nástup na ferratu. Pak Olda hodí řeč s nějakým Rakušákem a ten nám ukazuje směrem zpět kousek nad chatou téměř neviditelný žebř – nástup ferraty . Jdeme tedy zpět, Tom s Cakem to berou přes čtyři další sedla na okolo. Cesta Via Merlone je v průvodci označená jako těžká a je tvořena mnohými žebříky. Je dost exponovaná , což velmi stresuje bratra, který se pod sebe vůbec nedívá. Nejhorší na tom je, že úplně stejnou cestou se slízá i dolů. Posledních 100m k vrcholu je pohodové lezení již bez jištění, Olda však u posledního jištění stávkuje, že se neodepne, a že nás tu počká. Nakonec se nám podaří ho přemluvit a tak můžeme společně stanout na jediném přístupném vrcholu z Grupo dei Cadini, Cima Cadiny (2790m n.m.). Cestou dolů , která je (i u bráchy) úplně bez problémů nás dohánějí ďábelským tempem lezoucí Tom s Cakem. Od chaty bratr s Oli sestupují k jezeru Misurina. Já tak tak visím v háku za rychlíky Tomem a Cakem a vracíme se pro naše vozítka. Auty se přesunujeme přes Cortinu co nejblíže k zítřejší ferrátce. V plánu je se opláchnout v nějakém kempu a padá taky návrh, že bychom tam mohli i přespat.„Cože kemp? Proč? Blbost“ říká bratr, který si ještě před pár dny nedokázal představit jiný nocleh než v hotelu :-) Po horké sprše opouštíme kemp a nocležiště rozbalujem v jedné z mnohých serpentin k Grodner joch. Stavíme stany přičemž se prdelí opírám el. ohradník … tak se lekám, že se málem po…Oli kuchtí výborné mexické fazole k tomu Holba … to zas bude v noci peklo.

Třetí den máme v plánu Via ferratu B.Tridentina, jednu z nejznámějších, ale i nejnavštěvovanějších cest z Dolomit. Bohužel lehce zaváháme a dostává se před nás skupinka německy mluvících turistů. Ta leze zpočátku dobře, po nějaké době, ale jeden člen fyzicky odpadá a postup vzhůru se tak značně brzdí. I když je cesta opět dost exponovaná Olda leze na 1, akorát ho po cca 1,5hod lezení začíná sužovat hlaďák, což řeším motivačně tak, že lezu 10m před ním a kousky tyčinky či horalky mu pokládám na skálu. Na konci lezecké cesty nás čeká bonbónek zavěšený lanový most. Když se z něj dívám dolů nemám (asi nejen já) dvakrát příjemný pocit. Tom (mimochodem otec 5 dětí) je ale v klídku a k úžasu kolemlezoucích se z mostu zavěšuje do sedáku a visí. My mu hnedle říkáme ať toho nechá, nebo že vše nabonzujem jeho ženě. Tom toho sice nechal, ale zveřejněním fotky jsme to stejně bonzli. Kousek za lanovým mostkem se cca ještě 5m leze a je to kritické místo pro Oli. Před třemi lety se zde praštila do kolena, urvala meniskus a díky tomu jsme zažili co jen tak někdo nezažije … let vrtulníkem. Oli místo překonává bez úhony a společně jdeme do nedaleké chaty Pisciadúhutte (2583m n.m.). Zde se u piva z letáku dovídáme, že absolvování právě slezené ferraty s průvodcem stojí 80 euro a bratr Olda začíná koketovat s myšlenkou o změně zaměstnání :-) Zahajujeme nepříjemný sestup suťovištěm. Když se někdo v protisměru drápe nahoru zkušený Olda mu radí, že tudy je to ničem, že je to lepší ferratou. Dole se dává bratr na ústup směr Curych a my auty pokračujeme kousek za sedlo Falzarego, kde pod majestátnou Tofana di Rozes (3244m n.m. už jsme na ní byli heč) stavíme stany.

Noc je mrazivá a při ranním odstraňování námrazy ze stanu mi rovněž namrzlá Oli připomíná tip na vánoční dárek (spacák). Dnes se chystáme domu a tak dle mapy chystáme jen dopolední vycházku, kde jsou dvě kraťoučké ferratky. Je to nedaleko Cortiny v údolí di Fanes. Procházíme malebným údolím až k ferratkám. No ono to ani lezení není (takže sedáky netřeba), ale rozhodně se nám to líbí, protože se dvakrát prochází pod vodopádem .

Pak už jen loučení, šup do auta a zpět do reality :-(


FOTOGALERIE