Vikiho občasník - DÚ

Jelikož jsem pro vypracování domácího úkolu nepoužil svou oblíbenou encyklopedii jak stojí v zadání, ale psal jsem ho z vědomostí uložených v mozkovém harddisku, tak mi rodiče (po tom co si uvedená fakta ověřili ve své oblíbené encyklopedii) těch pár pravopisných chybiček odpustili.

Vikiho občasník - V. Javorník

V tombole na závodech jsme vyhráli kozumační poukázku do Frenštátu. Abychom si udělali pořádné chutě je třeba vyčerpat zásoby cukrů k čemuž je stoupák na Javorník jako dělaný. Dolů to hrneme na kolobce. U běžce Oldy v bistru Star Hollow ve Frenu pak zásoby glykogenu výbornými pochutinami doplňujeme.

Západní Tatry

Krásných kopečků není nikdy dost, proto přijímám nabídku Libora alias řídi a vracím po krátké době zpět do Roháčů. Pod říďovou taktovkou to nakonec není pohodový posezónní výlet, ale docela tvrdý trénink. Do kopců za ním taktak visím a jdu kaši. Technické sešupy naštěstí nejsou jeho silnou stránkou, takže je v těchto pasážích možnost si trošku odpočinout.

První den : Jamnická dolina - sedlo Pod Deravou - Volovec - Ostrý Roháč - Plačlivé - Žiarské sedlo - Baranec - ATC Račkova dolina

Nej zážitek : překrásné výhledy, řev medvěda kousek od nás, hromada od medvěda přímo na pěšině, drsný držkopád řídi při sestupu

Nocujeme v kempu Ráčkova dolina.

Nej zážitek: služby. I když je

 

kemp slušně zaplněn, hladový obyvatel má problém. V kempové ošuntělé hospodě nabízí zelňačku a klobásu, po tom co se osprchujeme je už jen klobása a po tom co přichází pomalejší část výpravy je už jen klobása bez chleba. Zavíračka v 20,30, protože výčepní musí na rodinnou oslavu.  

Druhý den: Borovecká vápenica - Babky - Ostrá - Sivý vrch - sedlo Pálenica - Bobrovecká dolina - Jalovecká dolina

Nej zážitek : překrásné výhledy, Borovecká dolina - ta nejhezčí kterou jsem kdy šel

 

FOTOGALERIE profi fotky z objektivu Pigiho

 

 

 

 

Vikiho občasník - Kašava

Po dvou dnech ve škole odjíždíme udělat víkendovou prázdninovou tečku do vesničky na úpatí Hostýnských vrchů jménem Kašava. Jedu s Domčou a Laurou čili Juřínkovic komandem, jo a bereme s sebou i mamky. Rodinný penzión s bazénem je báječný.

ZOO Lešná je co by kamenem, takže jeden den trávíme tam. Druhý den dobýváme Kelčský Javorník s krásnou novou rozhlednou.

Spartan ultra beast Vechec

Už jsem zkusil různé překážkové taškařice, v sérii Spartan  mám premiéru.

Zároveň je to premiéra  nejdelší  verze Spartana  tzv. ultra beast na evropském území, proto se startovka čítající cca 2000 závodníků hemží  cizinci. Pořadatelé udávají  délku 42 km a 60 překážek, proslýchá se ale, že to bude delší.

 

Náš Polar etreme team do východoslovenského Vesce vyráží  v počtu 4 ks, kromě mě mjr. Zeman, Kempinátor a Kasa.

Startujeme v první  250 členné vlně v 7 hod ráno. Od minulého týdne, kdy jsem pobíhal a chodil po Tatrách mě nějak rozbolela kolena. Předpokládám, že se po úvodních pěti km rozběhnou a budou v poho.

Doufám, že nás namočí až později, ať těch x hodin neběháme v mokrých botech. Start, dýmovníce a šup první kiláček vede potokem. Po pár rozehřívacích překážkách znova potok tentokrát už s podplaváním vnořené stěny. V dalším průběhu závodu kdekoliv vidím potok, vím, že tam stopro povede trať.

 

 

Překážky jsou pestré skákací, lezecké, ručkovací,  házecí, nosící, tahací, ale taky memory test, spočívající v zapamatování si osmimístného kódu písmen a číslic. Memory probíhám s tím, že beztak těch trestných angličáků moc dělat nebudu, takže mi jich pár na protažení prospěje, až se mě na kód zeptají.

Přepoklad, že bolest kolen ustoupí se plní částečně. Pravé skutečně bolet přestává,  v tom levém se bohužel  bolest stupňuje.

Trať je rozdělena do třech různých okruhů s překonáním vždy stejné série překážek naskládaných v cílovém prostoru. V prvním kole, kdy jsou suchá lana to ještě ujde. Další kola, kdy se na překážkách  kromě závodníků utra  vyskytuje i nějaký ten tisíc závodníků z 5 km trati, jsou jatka.

 

Trestných angličáků oproti optimistickým předpokladům postupně přibývá. Vybírám si  i 30 kousků za memory test. Jinak to pěkně ubíhá, občas trochu jídla, popíjím z camelbagu, krize žádná,  jen to posrané koleno mě začíná omezovat v mých milovaných a zde velmi hojně se vyskytujících technických sebězích. Trať  často vede  volným terénem přes vše co je v lese k nalezení. Kurňa to muselo být náročné na značení, fáborek je místy co pět metrů.

Pořadatelé u překážek jsou úžasní. Povzbuzují , s mnohýma si plácám.

 

Během závodu se průběžně potkávám s Márou, většinou tak, že se mu ztratím v prudkém kopci, poté  zkazím nějakou překážku a jsme zase spolu.

Společně vbíháme i do posledního okruhu. V dálce na poli vidíme ležet s křečemi  bojujícího Poláka. Chvilku nato křečci navštěvují Máru a já se odpoutávám. Hoši na překážce hlásí pátý flek. Hmmm myslel jsem, že je vepředu více lidí.

Na 45 km vbíhám do lomu. Zde čeká překážka, kterou si budu do smrti pamatovat. Kousek před sebou vidím čtvrtého Rumuna, který se viditelně trápí s kýblem štěrku. Plním štěrkem  velký zednický „gumový“  kýbl bez madla a zkouším se s ním pohybovat vpřed. Hned jak ho zvedám se ptám pořadatelů na trestné angličáky. Není možno, buď  to dám nebo konec. S kýblem je třeba po šutrových stezkách lomu urazit cca 800m a nic nevysypat. Vždy ho poodnesu nějakých 20 metrů a pak ho musím položit a spočnout. Je to daň za mých 65 kg  bežecké  váhy. Po pár minutách přibíhá  Mára, bere kýbl na záda a po chvíli mě míjí. Z posledních sil zkouším dát kýbl na hřbet taky a daří se. Je to pakárna, ale nějak to zvládám a překážku opouštím s Márou a Rumunem.

 

V prudkém seběhu pár km před cílem mi kluci pár desítek metrů poodbíhájí, koleno už mě holt rychleji nechce pustit. V rovnější  pasáži se už už klukům opět  přibližuji, když v tom klučina s holkou stojící u trati řeknou „memomory test“ .Do prdele dalších 30. S bojem o bramboru se loučím. Běžím dál a najednou vidím zmateně pobíhajícího Máru s Rumunem. 2 km před cílem hledáme kudy dál. Po deseti minutách tápání je už nás na boj o bramboru 7. Psychika jde do kytek, koleno už tam je a tak už jen džem a kochačka do cíle.

 

Samo, že na závěr ještě čeká série už hodně rozmarasených a mokrých překážek. Šplh z vody, který jsem předtím v poho dal se stává nejzajímavějším. Každý přítah neskutečně bolí. Jsem nahoře, chci plácnou do zvonečku, ale o milimetry promáchávám. Zkouším to znovu,  v tom křeč do bicáku a padám z dost velké výšky do vody. Uff  ještě, že zrovna pode mnou nikdo nebyl. Jdu si dát trestných 30. Francouz si se šplhem moc hlavu nedělá. Vyšplhá metr nad vodu, padá do vody a bez angličáků běží dál. Dalších 30 ještě dávám na kůlech (mokré a kluzké jak sviňa) , na zvedání pytle pomocí kladky ( mokré lano, bláto na zemi, s mojí váhou nemám nárok), no a běžím na posledních 30 k monkey baru. Tady potkávám zmateného Máru. Volá „vole tu není cíl musíme se vrátit“. Tož ještě chvíli zmateně pobíháme po areálu, než nacházíme cílovou rovinku. Ještě si dávám posledních 30 ( Mára už ne jelikož už si je předcvičil na monkey baru) a je to.

12 místo (1 v kat.) je sice za očekáváním  na druhou stranu zážitky má očekávání  překonaly  a o tom je. Mára je 10 (3 v kat.), Kasa 46 (3 v kat.), Kempinátor  62 ( 5 v kat.), v teamech jsme 5.

Parametry závodu nakonec byly 50 km, 2000 m převýšení, 78 překážek a  dle šikovnosti angličáky ( v mém případě 330 čili nešika).

Co s načatým večerem?  Přesun na Štrbské pleso do knajpy Plesnivec , kde se stáváme jedinými účastníky diskotéky. Tančit se nám moc nechce, veškerou energii proto vrháme do doplnění ztracených tekutin. Po noclehu na čtyřhvězdičkové trávě u parkoviště si dáváme dortík s kávičkou a míříme k domovu. Na plánovaný Kriváň se naštěstí nikomu nechce. Nevím, nevím  jak bych tam s tím oteklým jabkem  vylezl. 

VÝSLEDKY

 

 

 

 

 

 

 

 

Vikiho občasník - Lysá

Na lysé jsem byl dosud třikrát.

Poprvé ve třech měsících vyvezen v kočáčku.

Podruhé v roce vyvezen v cyklo vozíku.

Potřetí v šesti letech jako pořadatel běhu vyvezen autem.

Možná je to ostuda, že jsem tento kopec ještě nedobyl po svých, ale to máte těžko. Na hory jezdíme o víkendu za účelem odpočinku a hlavně klidu a ten na Lysé těžko hledat. A to ještě na ni někteří imbecilové (např. jeden nejmenovaný politik ODS) prosazují výstavbu lanovky.

Přijeli holky z Brna, je všední i když prázdninový den, tož dnes by to šlo. Jo jo neprohloupili jsme. Počasí i množství lidí tak akorát. 

Vikho občasník - Západní Tatry

5 dní budeme trávit v penzionu Šindlovec, který se nachází na začátku Roháčské doliny. Je jasné, že můj výškový rekord, který je dosud něco málo přes 2000 m n.m. se bude otřásat v základech. Nuda nebude , protože s námi jedou Škráčci a Juřínci se svými čtyřmi miláčky.

 

Cestou zastavujeme v Oravském Podzámku, abychom si prohlídli překrásný Oravský hrad. Z prohlídky nás zaujalo tzv. mučení kozou.  Odsouzený se svázal, nasolily se mu chodidla a jelikož koza miluje slané, tak lízala a lízala až se postupně prolízala tak hluboko, že chudák v bolestech umřel.

 

První slunečný den, kdy jsme plni sil do toho jdeme naplno. Lanovka sloužící v zimě lyžařům je zapnutá a pomáhá nám překonat prvních 500 m výškových do 1500 m n.m.  Od horní stanice začíná serpentinové šplhání na hřeben. Zanedlouho jsme na prvním dnešním vrcholu Brestové. Odsud pokračujeme po hřebeni na Salatín 2047 m n.m., který později nechtěně přejmenovávám na Zelí.  Za ním začínají skalnaté úseky i nějaké řetízky. Morálka v kolektivu okamžitě stoupá, protože to je jiné vzrůšo, než jen jít pěšinou do kopce a dřít jak mezek. Počasí je dost teplé, ale z doliny fouká chladný vánek jako z klimatizace.  Ze Spálené 2083 m n.m. máme jít ještě na Pacholu, z ní do Baníkovského sedla a pak dolů. Čas však tlačí, proto ustupujeme přímo ze sedla pod Pacholou neznačeným „chodníkem“. Sestup je náročný a teta Denda s z něj odnáší pár šrámů. Jakmile jsme na značce čeká nás už jen dlouhé klesání až k penzionu s odbočkou k velikému Roháčskému vodopádu. Klobouk dolů před kámoši Domčou a Péťou, kteří to dali, ač nemají zdaleka tak natrénováno jako já.

 

 

 

Druhý opět slunečný den prý bude něco lehčího, odpočinkového. Taťka dostal vycházky tak mizí, Péťa starší i mladší zůstávají na základně a zbytek jde  Látanou dolinou na sedlo Zábrať a vrchol Rákoň 1850 m.n.m. Z vrcholu, kde se připojuje taťka, se jde zpět do sedla a dolů k Tatliakově chatě. Ledové pleso je skvělá regenerace pro unavené nožky. Dlouhé klesání  k penzionu pak nejdeme po značce vedoucí asfaltkou, ale krásnou souběžnou liduprostou lesní stezkou. Nevím, nevím, ale dnešních cca 15 km s více jak 800 nastoupanými  metry mi úplně odpočinkové nepřipadá.

 

 

Třetí jak jinak  než slunečný den je v plánu dobýt prý nejkrásnější vrchol Slovenska Sivý vrch. Do akce jdeme jenom s Juřínky, Škráčci volí procházku Prosieckou dolinou. Taťkové převážejí vozy na sedlo Huty a jdou nám přes Sivý vrch naproti, zatímco my si zase pomáháme lanovkou a drtíme na Brestovou. Na vrcholu Pálenica se potkáváme s taťky. V sedle Pálenica to bohužel vzdávají Juřínci a ustupují směr Zuberec. Nevím  jestli je Sivý vrch na Slovensku ten nejkrásnější, každopádně krásný je a díky všude přítomným sklalám taky akční. Skalami by bylo asi jednodušší postupovat od sedla Huty vzhůru jak to šli ráno taťkové, ale i tak pár řetízků a obtížných míst bez problémů zvládáme. Od konce skal dolů doslova letíme. Na rozdíl od našich, které po strmém sestupu bolí klouby a stehna, mě nebolí nic. No jo, mladé, neopotřebované tělo.

 

 

 

Cestou domů se stavujeme na největší slovenskou přehradu Oravu. Na katamaránu pro 15 osob plujeme na Slanický ostrov, kde navštěvujeme goticko-klasicistní kostel s galerií.