Vikiho občasník - Radhošť

Mamka se i dnes musí doma učit, proto opět panská jízda. Doma teď máme období, kdy si stahujeme velmi pěkný seriál o lidském těle „Byl jednou jeden život“. Cestou probíráme díly „svaly“ a „srdce“ , což má za následek,  že k velké taťkové radosti souhlasím s variantou nahoru pěšky, dolů za odměnu lanovkou.

 Po zelené nahoru je to sice jen 3 km, ale s docela slušným převýšením. Dřinu, však  bohatě vynahradí  , že cestou potkáváme  jen minimum lidí, navíc z druhu „turista“. Na hřebenu Pustevny – Radhošť  idylka končí. Proudí zde davy lidí druhu „máslo“. Máme lidi tak nějak rozdělené, ale vysvětlovat to radši nebudu, abych se náhodou někoho nedotknul. Každopádně je ještě horší kategorie nazvaná „megamáslo“.  Na Radhošti dávám sice celkem dobré, nicméně brutálně předražené knedle a jdeme na Pustevny. 

K nelibosti taťky volím místo pohádkové stezky bez živáčka promenádní hřebenovku, kde se to   hemží zmíněnými „másly“.  Kousek za Radegastem u davu kamenných mužíků vidíme, co se děje když se „megamáslo“  rozhodne jet na hory místo do nákupního centra.  Tříčlenná rodinka si to šine na elektrických koloběžkách, které si půjčili asi na Pustevnách. V  poli mužíků zjišťují, že jim to nejede, tak to hrnou a stínají jednoho kamenného hocha za druhým. Fakt nechápu,  proč ty „megamásla“ radši nedělají to, co umí nejlépe tzn.  nákupování – žraní – TV.

Lanovka dolů je dnes opravdu za odměnu. Žádná kosa a hlavně ty úžasné barvy. Podzim je krásný.         

Vikiho občasník - Štramberk

Vikiho občasník - Ondřejník, Skalka

S mamkou jdu z Frýdlantu prudkou stojkou k Solárce. Chata je stále out, ale je tu malá dřevěnka, kde praská dřevo v krbu a mají megaporce zelňačky. Pokračujeme masívem Ondřejníku k jeho nejvyššímu vrcholu Skalka. Dnes jsou bohužel výhledy nic moc. Budeme zde muset zajít příští rok, kdy bychom se už mohli na beskydské vrcholy koukat z rozhledny, která zde má vyrůst. V nalezeném pokladu je Mimoň upír do mé sbírky, díky skřítkové. Výlet zakončujeme v útulné hospůdce na sjezdovce Opálená, kde projídáme taťkovu prémii získanou na Ondřejnické 15. Kuchyň musíme opět pochválit, za ty prachy chutné a hodně.

  

Vikiho občasník - nová 11 do Opavy

Dnes využíváme jednu z posledních příležitostí, kdy si můžeme na kole projet nový úsek silnice č.11 na Opavu. Pracovníci už dolaďují jen detaily, takže to vypadá, že za pár dnů se tu objeví papaláši s nůžkami a přestřihnou pásku. Hochy stavaře musíme pochválit, dílo vypadá perfektně. Mosty jsou hodně vysoké, ideální pro "skokany", přitom riziko zranění někoho pod mostem je daleko nižší, než v případě pražského Nuseláku. Teď jen doufat, že hoši zvolili správný matroš do podloží, a že se nám silnice nezvlní podobně jako ostravská dálnice.

Lidé z Velké Polomi a Hrabyně se na otevření asi těší nejvíce, protože tisíce aut minou jejich obce.
Radovat se původně měli obyvatelé Poruby, ale oslavy dokončení obchvatu musí odložit na rok 2018. Opět se totiž našel pablb, který dokončení spekulativně koupeným kouskem hroudy blokuje.

Vikiho občasník - Kotař

Vikiho občasník - Jeseníky

I když u pobytových akcí vesměs razíme teorii „pokaždé někam jinam“  Ospalý heligón je vyjímka.  Jedeme už tu tuším počtvrté, opět to tu ukázat jiné partičce. Program oproti minulým pobytům taky netřeba moc měnit, prostě se neochodí.

První večer je ve znamení oslav Laurinky. Přesně podle notové osnovy sice oslava neprobíhá, nicméně do pozdních nočních hodin se protahuje a následky jsou zejména na našich maminkách viditelné po celou sobotu.

 

Sobotu zahajujeme na Čertových kamenech. Oficiální exponovaná skalní vyhlídka je nám málo, proto si jako nášup dáváme volné lezení po okolních skalkách.

 

 

 Dalším dnešním cílem je rozhledna Zlatý chlum. Cestou jsme cedulkami upozorněni na výskyt loupežníků. Když  nás před nimi varují i turisté vracející se zpět  začínáme si na ně připravovat šiškovou munici a je to pořád ještě sranda. Ta končí těsně před Chlumem, kdy se na nás najednou za rachotu střelných zbraní ze všech stran slétne horda hrdlořezů s noži a meči. Naše šišky na ně neplatí, za to naše slzičky ano. Měknou a za pár mincí nás propouští ze svých spárů. 
  

 

 

Závěr dne trávíme v lázních Jeseník. Na programu je např. soutěž v přetahování lanem, kolektivní mlácení strejdy Petra, soutěž kdo udrží déle ruku v superledové  vodě  Balneoparku, válení sudů atd.

V neděli mě nečeká také nic nového. Nejkrásnější část jesenického hřebene, ale kámošům ukázat musím. Romantika vláčkem do Jeseníku kvůli rekonstrukci trati bohužel odpadá, na Červenohorské sedlo musíme ze základny v Lipové busem.  A pak už klasika Červená hora, Vřesová studánka, Kamenné okno, Keprník (pozn.  1423m n.m. přesně o 100m vyšší než Lysá hora), Šerák. Kámoše Domču a Péťu musím pochválit, že trasu v poho zvládají, přesto že jsou ještě školkaři navíc bez atletické průpravy. Ze začátku se dost loudáme, takže ke konci musíme doslova běžet, abychom si stihli vybrat odměnu – poslední lanovku do Ramzové.

 

Večer je v Heligónu v pořadí již třetí párty nazvaná rozlučková.

V pondělí se se slzou v oku loučíme s majiteli Heligónu Korčiánovými . Je jasné,  že naše „pokaždé někam jinam“ tady ani nadále platit nebude. Kdyby to utáhl náš rodinný rozpočet, játra a ledviny rodičů, tak bychom se tu snad i přestěhovali ;-)  To fantastické jídlo, ale hlavně ta pohodová atmosféra, těžko popsat, musí se zažít.      

 

 FOTOGALERIE

 

 

 

 

 

 

 

 

Vikiho občasník - Masarykova chata

Hned po tom co se taťka vyblbnul na Mad-race fičíme do Beskyd. Hlavní tah je kolem Šance kvůli nehody na nějaký čas zastaven, proto abychom stihli bus na Bílé objíždíme přehradu poněkud akčnější cestou zleva.

Z Bílé jedeme busem na Horní Bečvu. Odtud se nejprve po značce, pak mimo ní drápeme k pramenu Rožnovské Bečvy. Z pramene nevytéká ani kapka, což nás po letošním horkém létě neudivuje.

 

Přes Třeštík jdeme rozhledně Čarták, kolem pramene Vsetínské Bečvy na Bumbálku a po hranici k chatě.

 

Masarykova chata byla před pár lety velmi pěkně zrekonstruovaná. Kromě borůvkových knedlí zkoušíme i Masarykův guláš dělaný dle receptu, který se prý v kuchyni našeho prvního prezidenta skutečně používal. Je to v podstatě najemno namleté maso, cibule, koření a k tomu bramboráky. Už kvůli této lahůdce se sem musíme vrátit. Druhým důvodem návratu je určitě ranní kafíčko se sluníčkem a výhledem na Beskydy, které se tentokrát kvůli mlze nekoná.  

 

Druhý den se ze zamlženého hřebene pouštíme do údolí Smradlavy. Začíná mírně klesající asfaltka,  když v tom zezadu přijíždí taťka na koloběžce. Ty jó dobré překvápko. Celou dobu totiž tvrdil, že si v tom velkém batohu nese běžecké věci, kdyby se mu náhodou ráno chtělo. Na kolobce cesta ubíhá úplně jinak a za chvilku jsme u pramene Smradlavy. Smrdí fakt dost. V cíli na Bílé je ještě za odměnu nějaká ta hoďka v dětském fun parku.