Vikiho občasník - focení

Úplně jsem zapomněl dát „do placu“ pár fotek z tradičního předvánočního focení u tety Brigity v porubském Art studiu. Každý rok před Vánocemi tam pár snímků uděláme, ten nej vybereme, hodíme do rámečku a obdarujeme babičky a prababičky, které tak mají na stěnách nebo ve vitrínách mou evoluci. Jen doufám, že v tom rodiče nehodlají pokračovat až do mých osmnáctin ;-)

Pro Vánoce 2012 jsme zvolili téma atletika. Téma nebylo vybráno náhodně, ale z důvodu, že jsem v podstatě celý rok královnou sportu žil. Vše začalo sledováním TV přenosů z atletických mítinků Diamond leauge. Pasivně sedět u TV mě samozřejmě nebavilo, takže jsem se hned snažil napodobovat, co sportovci dělají. Všiml jsem si, že používají různá náčiní, jejichž zhotovení jsem po taťkovi vyžadoval. Tak mi k běžným hračkám postupně přibyl oštěp, štafetový kolík, startovací bloky, překážky, tyč, ale taky časomíra a start-cíl oblouk. Na otázku „kam dnes půjdeme Viki“ naši téměř pokaždé dostali odpověď „na stadión“. Na novém stadiónu za základní školou Porubská jsme byli pečení, vaření. Hodiny pro veřejnost zde jsou až docela pozdě, čímž bych nestihl večerníček, takže jsme se pomalu, ale jistě vetřeli do hodin mladých atletů. S podomácku vyrobeným náčiním jsme vždy dělali jinou disciplínu než oni, abychom se jim nepletli pod nohy. Když jednou viděli, jak zírám na skok vysoký,nechali mě taky skočit.

 Na stojanech je 140cm. Dávám si dlouhý rozběh. Malé holky atletky na taťku „on fakt skočí, jo?“. Rozbíhám se ze všech sil. Posléze zjišťuji, že jsem zvolil moc dlouhý rozběh, tempo pomalu uvadá. Do odrazu ale dávám vše, letím, najednou zespodu jakoby nějaké ruce nebo co, dopadám na žíněnku, laťka zůstává na stojanech, holky tleskají...

Ježíš to jsem se zase nějak nechal unést a rozkecal se. K tomu focení jsem prostě chtěl jen říct, že volba tématu atletika byla odůvodnělá, a že s rekvizitami nebyl problém. Jo a ještě díky za půjčení jarmilek Evelínko a červených trenclí Štěpánku.

FOTOGALERIE

LH 24

Po kolapsu na B7 jsem se parťákovi Standovi odvážil drze navrhnout, že ho jako satisfakci zvu na LH24. Stano pozvánku kupodivu přijal, po pár kliknutích jsme byli ve startovce a já si teprve uvědomil, že pokud má být satisfakce satisfakcí a pokud budu chtít ještě někdy jít do Taty na pivo, tak to znamená nejen dokončit, ale taky dosáhnout nějaký slušný výsledek. Letos se vánoční svátky hezky naskládaly, takže to s pár dny dovolené hodilo 17 dní volna tzn. spousta času na naběhání objemu. Jak už to tak chodí, vše bylo nakonec jinak ;-)

Zázemí

Po loňské zkušenosti se schody, ale hlavně s nudou při čekání na pokoji volíme letos ubytování Basic tzn. ve společné cimře, kde má každý team na podlaze vyhrazené místo 1 x 2m. Další změnou je, že si kupujeme stravenku do Gastro zóny. Našich 1 x 2m se nám daří najít v hotelu Ondráš, tedy v bezprostřední blízkosti Sepetné, centra všeho dění. Hned od počátku máme velmi dobrý pocit z personálu hotelu, nic pro ně není problém, cítíme se jako doma.

Závod I

Závod startuje na Ostravici. Začíná Stano s úkolem držet čelní skupinku, ale né za cenu „křivení huby“ jako loni, když jsme šli první kolo s polským mimozemšťanem a hned na úvod se pěkně rozsekali. Dolů na první předávku přibíhají „Stíhačky“ a „Nezaprší a nezaprší“ , na mladíkovi z druhého jmenovaného teamu jde však vidět, že dal do první rundy všechno a je tzv. po něm. Za další cca 1,30 min příbíhá Stano s dalším borcem. První dva teamy však absolutně nezvládají předávku (parťáci asi nepočítali, že tu budou tak brzy) , proto do druhého kola vyrážím na druhém místě s cca 50m na prvního. Při nástupu do hangu mu už visím na patách a vypadá to, že bychom si mohli tempově vyhovovat. Na předávku dobíháme společně. Za borce, ale nastupuje výše vzpomínaný mladík, takže se po chvíli Stano ujímá vedení v závodě, což nebylo v plánu, no ale co už.

Trasa

Co říci k trase? Oproti loňsku o něco delší, těžší , pestřejší , lepší. Loni se stačilo vydrápat pár set metrů hangem na Bezruč, pak pohoda až pod sjezdovku a sešup dolů. Letos pohoda končí u studánky pod Butořankou, odkud se ze značky odbočuje doleva a začíná kopec jako prase, který se vrací na značku až nad Lukšincem v místě, kde se rozděluje stará a nová červená. Následuje mírnější stoupání po červené na vrstevnici pod Lysou a po ní parádní běhavý velmi mírně klesající úsek. S vrstevnice úskok na modrou, po ní přes Malchor na sjezdovku. Z Lysé seběh přes Albínovo nám. zkratkou po sjezdovce Ostrá se závěrečnou lahůdkou v podobě krátkého lesního padáku k Sepetné.

Odpočinek

Pauza po každé rundě má u mě vždy stejný scénář. Hned do Gastro zóny na Sepetné. Tady je sice výběr všelijakých možných dobrot, ale žaludek po celý závod dává mozku pokyn „nudlová polívka“. Jako zákusek si vždy beru závin nebo vánočku, horký čaj a přesunuji se na Ondráš. Ten možná 50m přechod venkem mezi hotely je pro mě nejnáročnější úsek trati, protože díky morkým hadrám a botům začne být kosa jako sviňa doprovázená třepavkou. Během noci není na spaní čas, protože sotva se k tomu začne člověk chystat, tak zadrnčí telefon a zazní z něj „tak pojď na to jsem na Albíňáku“. Během závodu přesto dvakrát na 15min usínám + jednou nevím na jak dlouho, ale když se proberu mám plnou hubu vánočky, jejíž rozžvíkání a spolknutí předběhl spánek. Vždy, když začnu závidět těm, co si kolem nás ve spacácích hezky pospávají, vzpomenu si zároveň na závodníky první linie kategorie jednotlivci a je mi fajn ;-)

Předávky

Čekání na předávku je zpočátku velmi nepříjemné. Jakmile člověk vklouzne zpět do nedosušených hader, mokrých bot a vyjde před barák, hned ho setřepne pěkná kosa. Pořadatelé ale přicházejí s úžasnou vychytávkou. V prostoru předávky umisťují velký kovový koš v němž rozdělávají oheň. Někdo by řekl blbost, ale my jsme z toho nadšeni.

Závod II

Hodiny závodu běží, my furt v čele. Zezadu kupodivu žádný atak i přesto, že naše tempo pomalu vadne. Super je, že hned po proběhnutí bránou dole i na Lysé se výsledky objevují na netu. Naši kamarádi a blízcí mají přehled co se děje a pomáhají nám povzbudivými sms.

Počasí

Slibovaných -20°C se nakonec nekoná, přesto je řádně pod nulou. Na začátku si říkáme, že nízké teploty nějak přežijeme, hlavně ať do toho nefouká. Bohužel to se popůlnoci začíná postupně měnit a cca kolem 3 ráno je na Lysé pěkný hukot. Po přehoupnutí přes vrchol mi vždy chvilku trvá, než si znovu uvědomím, že mám na nohou a rukou prsty. Dole se od kluků z ČT dozvídám, že Libor Uher, kvůli podmínkám, které panují nahoře uvažuje o předčasném ukončení celé akce.

Závod III

Při vbíhání do 14 rundy říkám Stanovi ať mi napíše náskok na druhého. Po pár stech metrech mi přichází sms, že máme hodinu. Okamžitě přecházím do chůze a začínám si to užívat. Kdyby Stano nelhal a napsal mi skutečný náskok, užívám si ještě více. To samozřejmě Stano tuší, proto ta lež. A navíc Stana čeká poslední runda, kterou by si taky rád „zadžemoval“ a zjistil jak na těch horách vlastně krásně. Já mám stejně jako loni štěstí, že jsem na Malchoru při východu slunce. Rozmýšlím zda vytáhnout mobil a udělat pár fotek, ale to by znamenalo sundat rukavice, což nemůžu zmrzlým prstům přece udělat. Po seběhu a předávce spěchám hned do gastro zóny, kde sedí kamarád s chytrým mobilem. Po krátkém pohledu na výsledky, nejen že odhaluji Stanovu lež, ale hlavně zjišťuji, že už nebudu muset nahoru. Žaludek okamžitě otáčí o 180° a dává pokyn mozku „všechno jen proboha né nudlovou polívku“. Párečky, bulharka, kafíčko, horká čokoláda a do toho telefon. Z něj se opět ozývá „jsem na Albíňáku“, což pro mě znamená se pomalu došourat do cíle a s parťákem Stanem se poradovat z vítězství. Poslední téměř hodinu a půl, která zbývá do konce závodu preťekáme v gastro zóně. A znovu bulharka, horká čokoláda, capuccino, záchod, pivo …

Boj o další příčky v teamové soutěži je během závodů velmi zajímavý, různě se to mění a dlouho není jisté jak to dopadne. Druhé místo nakonec získává team Scott-comtinental x-race, který dobíhá 15 kolo 2minuty před koncem závodu. Tomáš Svoboda dokazuje, že je mimořádný borec a poslední kolo dává za 1H31,33!

Před závodem jednotlivců se v běžecké komunitě hodně diskutuje kdo vyhraje. Jestli adventure specialista Honza Zemaník, nebo náš nejlepší ultramaratonec Dan Orálek. Náš tip je při vší úctě k Danově výkonnosti Honza. Tip na nám vychází . Taky nám vychází prognóza na co Dan dojede – seběhy. 13 rund Honzy mi hlava absolutně nebere a hluboce smekám. Z gauče to tak možná nevypadá, ale kdo to zkusil třeba jen 2x, ví o čem mluvím. Dvanáct kol druhého Martina Mazura ( dle mého největší překvapení závodu) a třetího Libora Uhra je taky pěkná palba.

Statistika

Co lze z tabulky vyčíst:

- tempo postupně vadlo, k delšímu závodu bychom nastoupit nemohli (a ani nechtěli)

- během závodu nenastal žádný hlaďák, blackout či jiná krize

- mezi kocháním (poslední dvě rundy) a bušením není zas až takový časový rozdíl

- ideální by bylo, kdyby Stano běhal jen nahoru a já jen dolů


Hodnocení organizace

Úplně jiná liga než loni. Od prezentace, parkování, ubytování, volby trasy, občerstvení po vyhlášení, vše bomba. Pořadatelé byli super i loni, letos k tomu přibyl i skvělý personál hotelu (byli jsme na Ondráši), na kterém bylo vidět, že nejsme trpěni, nýbrž vítáni a to i konečných fázích závodů, kdy už jsme zrovna nevoněli ;-) Gastro zóna skvělá, včetně obsluhujícího vždy (i k ránu) dobře naladěného kuchaře. Holky venku u čaje a ionťáku skvělé. Nápad s ohněm v koši na předávce – Nobelova cena ;-)

Jediné co by se na LH24 mohlo zlepšit jsou výkony. Nemyslím tím v jednotlivcích (tam je to myslím strop a muselo by se hledat v zahraničí), ale v teamech. Co Stando, Libore, Jarmilo?

Výsledky

Vikiho občasník - stříbrná sobota

Vybaven zvoncem jsem se původně chtěl zúčastnit Landecké 10 v areálu hornického muzea pouze jako fanoušek. Na místě zjišťujeme, že závodit budou i děti, takže mám za chvíli na hrudi číslo. Výstřel startovní pistole mě fascinuje, čímž na startu lehce zaspávám. Do otočky na 50m ale ztrátu mažu a v cíli se raduji ze stříbrné medaile. Chvíli po té startují dospěláci a stejné umístění opakuje taťka. Voláme mamince, abychom se jí pochlubili. Je dnes na firemním badmintonovém turnaji, kde po finálově bitvě končí jak jinak než druhá, že?

Krátký report ze závodu v pořadu Události v regionech zde

Vikiho občasník - memoriál pplk. M.Forala

Po povedeném prvním ročníku má tento závod pevné místo v mém kalendáři. Dobré zboží se prodává samo, proto není divu, že se na startu schází kvalitnější a početnější pole závodníků než loni. K favoritům patří obhájkyně vítezství maminka a ostřílený orientační běžec strejda Ota. Na černého koně závodu je pasován v podhůří Beskyd trénující strejda Láďa. Po startu se na čele tvoří tříčlenná skupina ve složení maminka, Ota a Víťa, který má navíc pekelné tempo zpestřené tím, že sprejem provádí značení pro závodníky za nimi. Pro mě je v této části sezóny uběhnutí 11km ještě přece jenom dost, proto se vydávám hledat poklad. Z dvd Spejba a Hurvínka, které nacházím v hromadě dubového listí pod mostem mám velkou radost. Na trati závodu se zatím láme chleba. Před Dobroslavicemi nasazují maminka s Otou k trháku a unikají Víťovi. V cílové rovince jsme svědky nádherného souboje o vítězství. Až po několikanásobném prozkoumání záběrů z cílové kamery je jasné, že letos bude první místo dělené. Vyhlášení výsledků a následnou tiskovku v restauraci Arrows opouštíme docela brzy, unavené tělo si holt žádá spánek.

PF 2013

Vikiho občasník - ostravská radnice

Vikiho občasník - Vánoce

Každým rokem si říkáme, že se předvánočního shonu nezúčastníme a každým rokem do toho stejně nakonec spadneme. Uklízí se, peče, vaří, nakupuje a každá ruka je dobrá.

V tom mumraji je občas nutné nabrat síly a trochu si orazit.

Štědrý den trávíme jako každý rok nejdříve doma s babi, tetou a strejdou pak na skřípovské chaloupce s druhou babi, dědou a strejdama. Jsem rád, že si Ježíšek dopis, který jsem mu poslal na Boží dar nejen přečetl a poslal mi odpověď, ale že mé přání – jeřáb vyslyšel a splnil. Kromě toho mi donesl ještě spoustu dalších dárků, z čehož usuzuji, že jsem asi byl moc hodný a klidně budu moci v příštím roce trochu „přitvrdit“.

Bohužel pobyt na chaloupce ukončujeme už na Boží hod ráno. Je mi zle a bolí mě v uchu. Rychle balíme a prcháme domů. Sotva dojedeme jde ze mě vše ven. Rodiče začínají googlit. Po chvilce je diagnóza jasná: Zánět středního ucha.

 Akutní zánět středního ucha propuká obvykle v době onemocnění pacienta infekcí horních cest dýchacích (virového původu – rýma, chřipka..), nejčastěji v noci (poloha vleže napomáhá přesunu infekce Eustachovou trubicí do středního ucha).Pro příznaky je typický rychlý a náhlý nástup (bolest ucha, výtok z ucha, horečka, zvracení, průjem..).

 Jedeme nejdříve na všeobecnou pohotovost, pak dle předpokladu na ORL pohotovost, kde mi paní doktorka propíchává bubínek, což sice bolí jako čert, ale po chvilce se mi hodně ulevuje. Nasazuje antibiotika, povoleny mám jen krátké procházky, bez větší fyzické námahy. Po pár dnech klidu, kdy objíždíme rodinu se začínám věnovat lyžím. Jezdím trénovat na Vaňkáč, Skalku či do Tošovic. Pokud je trenérem taťka, lekce trvá 15 minut. Pak mu na to prdím a jdeme dělat něco jiného. Naši však mají o výuce špuntů načteno a s kamarády lyžařskými instruktory nadiskutováno, proto mě dávají k trenérce Terce a mizí. Rázem se na lyžování dokážu soustředit celou hodinu ;-)