Před vyhlašováním výsledků Heroes v Hradci máme chvíli čas tak navštěvujeme kukuřičné bludiště v Opavě. Všechny cedulky s čísly se mi daří najít, tajenku vyluštit a získávám drobnou odměnu. Dospěláckou verzi po malé nápovědě úspěšně dokončuje pouze Viki. Spokojení jsme, ale všichni, protože nás pět do bludiště vlezlo a pět i vylezlo ;-)
Loni nebyl kvůli Covidu, předloni jsem měl v háji záda, takže stojím na startu mé srdcovky až dnes.
Start s 25kg vojenským báglem na zádech a hned náraz do hradby těl amerických fotbalistů Steelers. Po 500m a odložení báglu jsem dost hluboko ve startovním poli (i nějaké ty dívčiny přede mnou), ale klídek, ojetý diesel se holt rozbíhá pomaleji. Pod ostnáčem zkrápěném vodou z hasičských hadic hlásí někdo plazící se za mnou, že našel čip. A sakra zrovna je to ten můj. Pak jedna překážka za druhou. Vysokou vlnu podceňuji a vybíhám až na druhý pokus, monkey bar je celkem namáhavý a už je tu první díl Moravice. Splavem dolů až k mostu. Na louce další překážky a začíná mé oblíbené dlouhé stoupání po šutrech korytem vyschlého potoka. Tady dávám definitivní zářez nejen Márovi, ale i dvěma hochům z kategorie "za zenitem", tedy té mé. Na vrcholu kopce si dobíhám v pořadí třetího a spolu pak pokračujeme stylem on mi cukne na překážce já si ho pak postupně doběhnu. V zámeckém parku trochu bloudíme a taky zjišťuji, že se oproti min. ročníkům měnila trať. Přichází dva, naštěstí jen desetiangličákové, tresty za nezapíchnutí nožů do špalku a netrefení pneu na kůl, který je letos sakra daleko. Po přebrodění rybníku začíná dlouhé stoupání na Kalvárku, během kterého se loučím s mladíkem, který mi dosud dělal společnost. Na vrcholu Kalvárky hned za sebou tři přelezy stěn a s pořádnou tepovkou střelba ze vzduchovky. Zadržení dechu a cink. S výkřikem "p-čo jóóó" si nechávám svázat ruce a hrnu to dolů. Při vracečce na Kalvárku s kládou na zádech je druhý na dostřel, ale je mi jasné, že s množstvím překážek, které jsou před cílem to neklapne a budu rád, když udržím borce za sebou. 200m během ve tmě s ohnutými zády po kotníky ve vodě se ocitám v centru Hradce, ale žádný výlez z vody jako v minulosti, ale hezky korytem ještě o 200m dále. Další a další překážky, šplh po laně na most , na kterém mi usilovně fandí má milovaná rodina a hurá na poslední překážky před cílem. Z novinky zvané rybí schůdky mám celkem respekt. Jde o to pověsit se na hrazdu, s ní vyskočit o patro výše a tak několikrát. Jde to naprosto v pohodě. Z poslední překážky mám ještě větší respekt, protože jsem ji už dvakrát nedal a jednou jsem tak přišel 100m před cílem o vítězství. Vidím, že oběhnout trestný, možná jen 70 metrový, hendikep za její nesplnění by bylo podstatně rychlejší, ale borec za mnou je v bezpečné vzdálenosti tak jdu na to. Vzepřu se mezi dvě svislé stěny a velmi pomalu se snažím posunovat vpřed. Jde to, ale trávím tam celou věčnost a hoch za mnou mezitím taky nalézá do překážky. Jóóó mám to, už jen výklus do cíle. Ještě se pro jistotu ohlížím a vidím, že borec je kousek za mnou a sprintuje. Kurňa na stará kolena ještě 50 m sprint s plynem na podlaze ;-)
Heroes opět nezkamal. Překážky silové, technické, "na náhodu", trasa běhu krásná, vody dostatek, hodinky mi naměřily 11,5 km/460m. Jasně, více mi to vyhovovalo v minulosti, kdy bylo stejné množství překážek rozmístěno na 16 km a převýšení bylo vyšší, ale jelikož byla zrušena kratší 7 km trasa, je krok pořadatelů ke kompromisu celkem jasný. Den po závodě, když bolí každý sval dodřeného těla si říkám se už na to seru ...hmmm tak příští rok na startu ;-)
Pár dní na konci prázdnin trávíme na Vysočině. Ubytování jsme spolu s rodinkou tety Magdy v krásné roubence v Telecí na úpatí Luckého vrchu v Žďárských vrších. Po příjezdu krátkou procházkou tento vrch s pěknými výhledy a restaurací dobýváme. Druhý jdeme přes Dráteníka, co se týče výhledů úžasnou Malinskou skálu k nejznámější vyhlídce této oblasti Devět skal. Že je počasí jako na houpačce vůbec nevadí, ba naopak. Na túru se vydává jen minimum turistů a po vydatné přeháňce, kterou přečkáváme pod střechou lesního srubu se šplháme na Devět skal zcela osamoceni. Dle parkoviště velikosti fotbalového hřiště vzdáleného 1,5 km od vyhlídky soudím, že za dobrého počasí tu asi bývá dost husto. V chaloupce se každý večer hlasuje pro film, který si pustíme a tak postupně čučíme na Jáchyme hoď ho do stroje, Pelíšky, Krakonoš a lyžníci. V dalším dnu navštěvujeme překrásný zámek Nové hrady a poté malé skalní bludiště Toulovcovy maštale a hodně akční Dudychovu jeskyni. Poslední den už jen cesta domů s koupačkou na hranické plovárně.
Nekonečný seriál Heligón pokračoval i letos a nuda rozhodně nebyla.
Cestou tam Plovárna na výsluní Úvalno.
1. Vlakem do Ramzové, lanovkou ( 1/4 klusem ) na Šerák, pěšky Keprník a Vozka, lanovkou dolů (1/4 klusem), vlakem do Lipové.
2. Muzeum ve Vodní tvrzi v Jeseníku (Viki+mamka), park s lanáčkem (já+ťaťa) pak Křížový vrch a Zlatý chlum.
3. Zámek Jánský vrch v Javorníku, dospělácká prohlídka (Viki+mamka), princeznovská (já+ťaťa). Račí údolí, Čertovy kazatelny, zřícenina hradu Rychleby.
4. Výlet z penzionu přes Klín do Ramzové. Během výletu sportovně vědomostní hra v režii Vikiho.
5. Čertovy kameny skalnatá vyhlídka, lezení na Pekelníkovi. Průzkumná procházka k dalším lezeckým lokalitám Bělák a Kostelník (Viki+mamka), já spánek v kufru auta.
Cestou domů rozhledna Hraniční vrch u Města Albrechtice.
Překážkový závod dvojic je letos přesunut z Vendryně do Třince. Parťáka na trati mi dělá Máro. Ten má po pádu z výšky trvale poškozené hlezno a běhá jen 300 km za rok, i když by vlastně neměl běhat vůbec. Na tu bídu, ale běží nadstandartně a musím mít plynový pedál stále min. na 70% sešlápnutý. Překážky jsou úžasné, řeku Olzu poznáváme dokonale stejně jako nepříliš voňavé vody místního kaliště. Trestných 20 angličáků děláme jen jednou, a to když máme na sebe vzestupně naskládat 7 pneumatik, na kterých jsou nápisy kámen, fénix atd. (po závodě zjišťujeme že to byly slova z názvů dílů Harryho P. , takže nic no ). Vzhledem k běžeckému výkonu jsme v cíli celkem překvapení, že končíme na druhém místě jen 2 minuty za dvojicí reprošů v OCR resp. SKY run ( dělali 3 tresty), a že třetí dvojici nadělujeme 11 minut. Závodění, ale nekončí. Na přilehlém koupališti se snažíme dosánut nej času na tobogánu. "Lehkovážný" kouč Viki ani já nemáme proti Márovi žádnou šanci. Majday je zároveň i sportovní a hudební festival. Jednotlivé sporty, zde mají své stánky, je možno si je vyzkoušet a samozřejmě tak i činíme. Skvěle strávený den. Snad zase za rok.
Po roční pauze Hlavní třídu alias Leninku zaplavili pouliční kejklíři a umělci z různých koutů světa. Po dlouhé době temna se zase lidi mohli bez omezení naplno bavit a dovádět. Náramně jsme si to užili.
