Loni nebyl kvůli Covidu, předloni jsem měl v háji záda, takže stojím na startu mé srdcovky až dnes.
Start s 25kg vojenským báglem na zádech a hned náraz do hradby těl amerických fotbalistů Steelers. Po 500m a odložení báglu jsem dost hluboko ve startovním poli (i nějaké ty dívčiny přede mnou), ale klídek, ojetý diesel se holt rozbíhá pomaleji. Pod ostnáčem zkrápěném vodou z hasičských hadic hlásí někdo plazící se za mnou, že našel čip. A sakra zrovna je to ten můj. Pak jedna překážka za druhou. Vysokou vlnu podceňuji a vybíhám až na druhý pokus, monkey bar je celkem namáhavý a už je tu první díl Moravice. Splavem dolů až k mostu. Na louce další překážky a začíná mé oblíbené dlouhé stoupání po šutrech korytem vyschlého potoka. Tady dávám definitivní zářez nejen Márovi, ale i dvěma hochům z kategorie "za zenitem", tedy té mé. Na vrcholu kopce si dobíhám v pořadí třetího a spolu pak pokračujeme stylem on mi cukne na překážce já si ho pak postupně doběhnu. V zámeckém parku trochu bloudíme a taky zjišťuji, že se oproti min. ročníkům měnila trať. Přichází dva, naštěstí jen desetiangličákové, tresty za nezapíchnutí nožů do špalku a netrefení pneu na kůl, který je letos sakra daleko. Po přebrodění rybníku začíná dlouhé stoupání na Kalvárku, během kterého se loučím s mladíkem, který mi dosud dělal společnost. Na vrcholu Kalvárky hned za sebou tři přelezy stěn a s pořádnou tepovkou střelba ze vzduchovky. Zadržení dechu a cink. S výkřikem "p-čo jóóó" si nechávám svázat ruce a hrnu to dolů. Při vracečce na Kalvárku s kládou na zádech je druhý na dostřel, ale je mi jasné, že s množstvím překážek, které jsou před cílem to neklapne a budu rád, když udržím borce za sebou. 200m během ve tmě s ohnutými zády po kotníky ve vodě se ocitám v centru Hradce, ale žádný výlez z vody jako v minulosti, ale hezky korytem ještě o 200m dále. Další a další překážky, šplh po laně na most , na kterém mi usilovně fandí má milovaná rodina a hurá na poslední překážky před cílem. Z novinky zvané rybí schůdky mám celkem respekt. Jde o to pověsit se na hrazdu, s ní vyskočit o patro výše a tak několikrát. Jde to naprosto v pohodě. Z poslední překážky mám ještě větší respekt, protože jsem ji už dvakrát nedal a jednou jsem tak přišel 100m před cílem o vítězství. Vidím, že oběhnout trestný, možná jen 70 metrový, hendikep za její nesplnění by bylo podstatně rychlejší, ale borec za mnou je v bezpečné vzdálenosti tak jdu na to. Vzepřu se mezi dvě svislé stěny a velmi pomalu se snažím posunovat vpřed. Jde to, ale trávím tam celou věčnost a hoch za mnou mezitím taky nalézá do překážky. Jóóó mám to, už jen výklus do cíle. Ještě se pro jistotu ohlížím a vidím, že borec je kousek za mnou a sprintuje. Kurňa na stará kolena ještě 50 m sprint s plynem na podlaze ;-)
Heroes opět nezkamal. Překážky silové, technické, "na náhodu", trasa běhu krásná, vody dostatek, hodinky mi naměřily 11,5 km/460m. Jasně, více mi to vyhovovalo v minulosti, kdy bylo stejné množství překážek rozmístěno na 16 km a převýšení bylo vyšší, ale jelikož byla zrušena kratší 7 km trasa, je krok pořadatelů ke kompromisu celkem jasný. Den po závodě, když bolí každý sval dodřeného těla si říkám se už na to seru ...hmmm tak příští rok na startu ;-)
