Beskydská sedmička

S letošním parťákem se jevíme jako poměrně nesourodá dvojice jak věkem, tak zaměřením, Mára rychlík na 10km, já momentálně běh!  v terénu do délky maratónu. Cíl, ale máme oba stejný: vyhrát B7 ;-)  Nemělo by to být moc těžké, zvlášť když se od mnohých  soupeřů  dozvídáme co je všechno bolí a jak málo trénují. Nás nebolí vůbec nic, máme životní formu, na horách jsme téměř denně ;-)

Těším se jak sviňa. Máro závodem žije asi ještě více, protože jinak by v pátek svou Evku, která vstává do práce nevyprovázel výkřiky ze spaní „zpomal“ „zpomal“.

 

Po startu v Třinci nám chvíli trvá,  než  se přes davy dostáváme do druhé výkonnostní skupinky. Závod začíná stojkou na Javorový. Díky vlažnému tempu ( pozn. red. názor parťáka se může lišit) nám druhá skupinka uniká. Počasí je fantastické stejně jako pohled na zářící Třinec. Nahoře poprvé zaznívá v dalším průběhu velmi oblíbená věta „to je běhavé“.  Posupně začínáme lehce klusat až na Velký Javorový. Seběh do Řeky v našem provedení OK.  Spolu s několika dvojicemi přibíháme k občerstvovačce.

Začíná stojka pod sloupy sjezdovky  ( v cíli se dozvídáme, že sjezdovka se jít neměla). Když kouknu  pod nás vypadá to jako by se v Řece konal nějaký orienťák,  čelovky  jsou rozesety všude možně, žádný souvislý had. Několik km mírně stoupající cesta na Šindelnou  má být přehlídkou našich běžeckých kvalit, ale nestává se tak. Mára postupně dostává křeče snad do všech částí nohou. Na otázku „máš Anticramp?“ dostávám odpoveď  „ né na křeče normálně netrpím“. Dávám mu svůj a v křečích džemujeme až na druhý vrchol Ropici. Nakonec je možná fajn, že nás křeče přibrzdily, protože jinak reálně hrozilo, že bychom to v počáteční euforii překopli a později toho litovali. Seběh z Ropice je slušný, křeče ustupují. První velká občerstvovačka.  Trávíme zde, stejně jako na všech ostatních dlouhé minuty a samozřejmě nahlas vzpomínám, jak jsem před dvěma lety při putování se Standou odhazoval kelímky plné polívky, protože prostě nebyl čas na blbosti. U občerstvovačky vždy ještě čeká support team ve složení Márovi rodiče + Evka tzn. co chybí na občerstvovačce mají oni … prostě id. podmínky k vítězství ;-) Ztrátu na čelo už máme skoro hodinu, takže poprvé začínáme o vítězství  lehce pochybovat ;-)

 

Stoupání na Travný je trága, Mára se přežral a je mu blbě.  Vyprazdňuje spodem, chvílemi to vypadá, že to půjde i vrchem. Postupně kolem nás prochází několik dvojic. Před Travným, kdy se cesta narovnává jen tak ze srandy říkám „tady je to běhavé“ . Z Travného do Krásné sbíháme v poho. A je tu další žranice. Máro už ví, že si má dát pozor.

Na Lysou to jde jako po másle. Konečně se dostáváme do tempa. Mára jde mílovým  krokem „alias Petr Míl“ což pro mě znamená, že chci-li tomuto tempu stačit musím vždy po pár nejrychlejších a nejdelších krocích jaké umím trochu popoběhnout. Míjíme jednu dvojici za druhou a máme hlad po dalších. Vždy jen zazní „ááá další světýlko“ tak pojďme. Věta „tady je to běhavé“ vyřčená nedaleko pod Malchorem, se tentokrát mění v realitu. Seběh z Lysé není žádná divočina, ale jde to.

Po žranici a polívce na Ostravici drtíme na Smrk opět v super tempu. Svítání nás nabíjí novou energií. Díky tomu, že je to místy běhavé předbíháme pár dvojic. Na Smrku nám děvčata hlásí 11. místo. Seběh na Čeladnou je předlouhý a Márovi se poprvé začíná ozývat koleno. Na obžer-stvovačku přibíháme s Oldou K., jakmile s ní vyrážíme je Olda dávno pryč.

Při stoupání na Čertův mlýn využíváme zkratky pro TOP 50  teamů. V odbočce na zkratku není žádná šipka, Mára však s indiánskou zkušeností říká „stopy jsou ještě teplé, před chvílí tu někdo šel“. Přistihujeme se, že na to nějak serem … spánková krize. Nedaleko před Čertovým mlýnem nasazuje Mára opět Mílový krok a já jsem rád, že visím. V prudkém seběhu z mlýna dává Márovo koleno opět najevo, že už makalo déle než je zvyklé. Na Pustevnách čekáme jen polívku. Jakmile vidíme, že mají vše vč. fantastických melounů jsme šťastni. Na Ráztoku klušeme. Mára dostává dávku analgetik.

 

Dobývání  Radhoště se mění v pochod mrtvol. Mára nemůže ohnout koleno, postranní vazy jsou posrané. Dávám mu kombinaci Brufen, Panadol. Možná to vypadá, že je to pro mě procházka a problémy má furt parťák, ale není tomu tak. Mám toho taky dost, kurva dost. Kdyby Mára ožil a nasadil Mílové tempo tak je určo po mě. Hřeben Radhoště je samozřejmě běhavý stejně jako seběh na Pindulu, my jsme ale rádi, že jdeme. Dostáváme chuť na pivo. Bohužel si ji musíme nechat zajít, protože nám support team hlásí, že je koliba na Pinduli zavřená.  2 km před sedlem pilulky zabírají a my opět klušeme.

Ve stojce za Pindulou nás skoro doráží nějaký team. V následující běhavé vrstevnici mu mizíme. Jsme na Velkém Javorníku, zbývá se skulit dolů. Když km před cílem docela slušně klušeme, dokonce bych se nebál říct, že běžíme navrhuji Márovi udělat do cíle trakař. „No tak, né no“.  „Zkus se trochu usmívat“ říkám mu, když vidím jeho zkřivený obličej. Cílová brána, píp a Mára jde k zemi. Po chvilce mu pomáhám vstát a společně stoupáme po schodech na plošinu. Pak božátko  Mára mění barvu, jde opět k zemi, do toho křeče. Zdravotníci mu napichují kapák, aby mu do žil nalili životabudič.

 

Skvělé to bylo !!! 13. místo v čase 14:30 je to, na co jsme momentálně měli. Na neskutečném  morálu mého parťáka jsem přiživil i morál můj … prostě teď vím, že balit závod jen kvůli „vypnuté“ hlavy  je nesmysl.

Svělé je taky to, že ač nám to „těsně“ nevyšlo,  zůstalo vítězství doma. Ve vynikajícím čase 12:08 vyhrál Stano Najvert s Petrem  Žákovským. Že na  to má Stano nebylo vůbec pochyb,  jen se spekulovalo jestli vydrží zatím žádným velkým úspěchem nepolíbený Petr.  Vydržel. Dokonce  ani nebyl na laně, naopak prý do kopce tvrdil muziku.  

 

 

 

 

 

Vikiho občasník - Hefaiston na Helfštýně

Vikiho občasník - víkend v Jeseníkách

Hlavní důvod víkendu v Jeseníkách je mamčina účast na Jesenickém půlmaratonu.

V pátek cestou do Karlova nemůžeme vynechat náš nej aquoš v Bruntále. V podvečer máme v plánu zařádit ve funparku  Kopřivná , ale několikanásobný přívalový liják nám to znemožňuje.  Sedíme tedy nakonec  v hospůdce s rodinou pana říďi Libora a jsme rádi, že nejsme dle původního plánu ubytováni na karlovském veřejném tábořišti.

V sobotu brzy ráno vyráží maminka směr Skřítek, kde má prezenci k závodu a odkud bude busem převezena na start na Červenohorské sedlo.  

Já s taťkou jedu busem na Hvězdu a dál už po svých.  Údolí Bílé Opavy se neochodí, dnes je tu tím, že vycházíme už kole deváté málo lidí.

 

 

Jakmile jsme nad údolím cca 1,5km od Ovčárny začíná panika, nestihneme průběh maminky. Nasedám na svého mezka. Ostruhami a povzbuzujícími řečmi ho ženu kupředu.  Kousek pod Ovčárnou na slézám vlastní žádost  z jeho hřbetu.  Na dotaz proč jsme taky nahoru nejeli autobusem jako ty davy co tu jsou, dostávám jako vždy  dlouhou odpověď  neboli krátkou přednášku, kterou bych shrnul slovy „ my přece nejsme žádné másla“. Naše propočty byly chybné, nebo tempo příliš rychlé, protože právě probíhá první muž závodu strejda Radim Kasa a to znamená, že na maminku si ještě chvilku počkáme.  Hned naproti závoďácké občerstvovačce je bufet, kde si dáváme zelňačku. A už je tady maminka. Člověk by řekl, že v takovém náročném závodě přiběhne se zkřivenou hubou, ale není tomu tak. Je vysmátá a dobrá zpráva je, že se koleno, které ji v týdnu začalo trápit, nezvětšuje.

 

Pokračujeme dál směr Praděd, naproti maratóncům, kteří vybíhali z Ramzové. K vrcholu nejdeme úplně standartní cestou proto se s čelem závodu, kde měl být i strejda Libor míjíme.

 

 

 

Po chvíli lehára půjčujeme kolobku a fičíme na Ovčárnu.

Kurňa na parkovišti právě startuje bus směr Hvězda. Stovka těsně nad 10s a máme ho. A koho to nevidíme v hospodě na Hvězdě. Sedí tu čelo závodu. Strejda Libor je DNF. Dnes si to ve funparku Kopřivná konečně užijememe . Chvíli skákací hrad, chvíli trampošky a hup na letní tubing  (jízda na pneumatice korytem). První jízda je v poho, při druhé začíná pršet, dráha brutálně zrychluje, že z ní málem vylítáváme ven. Při třetí jízdě i přes mohutné brždění při dojezdu rozrážíme parkoviště pneumatik a posíláme k zemi obsluhujícího mladíka. Začíná slejvák a prcháme do hospody. Vrací se spokojená mamka. Večer v hospodě rozebíráme se strejdou říďou příčiny DNF.

V neděli  jdeme na výlet z Karlova do Nové vsi, kde letos otevřeli krásnou rozhlednu. Oběd dáváme ve stylové hospůdce pod rozhlednou a hurá do slaných vod bruntálských.        

 

Vikiho občasník - expedice Těšínské Beskydy

Po Slezském maratónu a dvou nocích v kempu v Dolní Lomné se přesunujeme do Bystřice, kde vlakem přijíždí děda s babi. Nejdříve koupačka v místním bazénu, poté  přejezd do výchozího bodu naší expedice Hluchové – Kobilisek.

Po cca 1,5 km prudkém výšvihu na Filipku se loučíme s babi a maminkou a dál už pokračujeme ve složení  já, taťka, děda, ovečka, brumík, čmelda a býček.

Přecházíme Čupel, Konihlavu, prudkému stoupání na Velký Stožek se vyhýbáme elegantní zkratkou po vrstevnici  a jsme na hranici s Polskem na Malém Stožku.

 

 

Romantický podvečer si užíváme v dřevěnce Cieslarovka, kde si dáváme Žurek, výbornou kyselicu bez zelí zato ale s hromadou brambor a klobásou. Sedí se fajn, ale je třeba hledat, kde dnes složíme hlavu.

Okraj louky pod polským kopcem Kobyla vypadá ideálně. V noci se mi spací plácek zase tak ideální nezdá, protože s taťkou několikrát sjíždíme ke vchodu stanu a musíme se drápat nahoru. Děda si vybral dobře a spokojeně si chrápe.

Ráno mám na snídani místo klasického banánového koktejlu koktejl  banánovo – borůvkový, mňam. Dlouhým klesáním sestupujeme do moc hezkého městečka Wisly. Zde nás čeká zlatý hřeb našeho putování,  Aquapark.

 

Když vcházíme do luxusního čtyřhvězdičkového hotelu Golobiewsky nechce furt děda věřit, že by tu pro nás mohlo být nějaké koupání v únosných cenových relacích. Přestože  je na první pohled zřejmé, že se zde asi neubytujem jsou děvčata na recepci ochotná a do šatny nám uschovávají naše obrovské batohy. Aquoš je skvělý. Blbneme na tobogánech, ve vlnách v obrovských aromatických vířivkách s pěnou, děda testuje sauny.

Vymydlení a zrelaxovaní sedáme na autobus směr Ustroň Polana. Lanovkou vyjíždíme cca 1,5 km pod Čantoryji. Na horní stanici vládne byznys, spousta divných lidí, hranolky, hamburgry, prostě jako všude, kde vede lanovka. Poslední  zloté utrácíme za pár jízd na bobové dráze a vyrážíme na Čantoryji  těšíc se na pořádnou večeři. 

Horská chata 500m od vrcholu bohužel nabízí pouze předražený smažák či řízek s hranolkama na plastovém podnosu s plastovým příborem. Hlad je sviňa proto do toho sračkolu jdeme. Zklamání s jídla nám několikrát vynahrazuje místečko k noclehu, které nacházíme na louce kousek nad beskydským sedlem. Zatímco děda už v osm zabírá, já s taťkou až do tmy ze stanu pozoruji  jak postupně rozsvěcují světla ve Wisle, kterou máme jako na dlani.  

          

 Ráno scházíme do beskydského sedla. Po dalších pár km stoupání jsme na Velkém Sošově, odkud už nás čeká pouze padák do údolí. Taťka odbíhá pro 2km vzdálené auto. Obloha se zatahuje,  začíná hřmět. V okamžiku, kdy naskakujeme do auta se spouští liják. Náš  dnešní cíl Javorový je v mlze, lije a lije. Měníme plány.  Jedeme se vyhřát do aquoše na Olešnou a hurá domů za maminkou do teplé postýlky.  

 

Slezský maratón

Po předchozích dvou ročnících, kdy byl cíl na chatě Skalka změnil  tento závod rapidně trasu a cíl je stejně jako start v Dolní Lomné. Rovněž převýšení  se postupně zvedá z původních 1650m, přes loňských 1850m až na letošních 2150m. Pro více než  400-hlavý dav, který se letos schází na startu to znamená absolvovat čtyři dlouhá stoupání a seběhy.   

 

 

Po startu, který kvůli družnému rozhovoru registrujeme  až potom co na nás zezadu začíná tlačit dav se první dva km po chatu Polana běží na pohodu a v hovoru se pokračuje.  Pak stojka do terénu, loučím se s kluky a ubírám plyn.  Až na Kozubovou si ty,  s kterými  bych chtěl dnes bojovat o pozice držím na dohled.  Hned v prvním stoupání se na sólo závod vydává pozdější vítěz H. Zemaník.  V nekonečném seběhu na Košařiska jsem předbíhán soupeři, od kterých bych to nečekal.  Standova skupina  se vzdaluje, bolí mě stehna. V druhém stoupání pod Ostrým  se dotahuji na Standovu skupinu a na kopci společně občerstvujeme. Třetí kopec Kalužný se cítím velmi dobře tak proč to nezkusit. V půlce kopce míjím dosud třetího Kasu.  Na kopci po serpentině vidím, že smečka vlčáků je nedaleko za mnou a o třetí stupínek bedny bude boj. V posledním kopci už se tak skvěle necítím.  Na  Kamenitém mě nakopává  moralní  injekce rodiny i přesto se však třetí flek nedaří udržet.  Kousek před vrcholem Kozubové  jsem předběhnut  V. Otevřelem. V prudkém seběhu ho ztrácím z dohledu.  Bláhový si myslím, že si poslední dva km mírného klesání od chaty Polana do cíle užiju.  Najednou se za mnou objevuje mladík  Holoubek a hned za ním Standa. Začíná úprk jako by právě odstartoval závod na 10km. Stojí mi to za to se tak dřít kvůli bramborám?           

 

VÝSLEDKY