sobota 9. června 2018

Heroes race


Když čtu v článku na stránkách OCRA tohle "I z důvodu zařazení závodu do poháru se k Vám v sobotu chystá převážná část české OCR špičky. Kromě místního matadora Aleše Veličky se zde letos ukáže opět Jiří Vacík, ale nově také například mistr České republiky v OCR za rok 2017 Tomáš Tvrdík, vicemistr Pavel Hrdina, Richard Hynek a další skvělí závodníci. Ženskou část startovního pole vyplní známá jména jako Veronika Vytinová, Lucie Königová, Veronika Hynková a další. Konkurence bude opravdu obrovská. O absolutní vítězství se navíc strhne boj i se slovenskou OCR špičkou" mi je jasné, že to žádná kochačka jako min. týden na Madrace nebude. Bude se křivit držka a to je super.

 
Na předstartovní nervozitu je nej, když na ni nemáte čas. Markét ráno zjišťuje že má záda "papa" takže zůstává doma. Vyrážím sám s mimi Vali a Vikim. Na místě rychle předat babičce mimi, prezentace, hodit u stánku Éčko do žil, udělat pár fotek z Vikiho závodu (start v 9:50), povzbudit ho na trati a v rámci rozehřátí doběhnout téměř závodním tempem na start svého závodu.

Start. Zase to většina pere jak smyslu zbavení. Po pár set metrech běhu a několika překážkách, už se ale každý řadí tam, kde zhruba patří a jdeme se zchladit do Moravice.

A první problém je tu. Dvě zdi proti sobě, jen se vzepřít a posunovat. Jak prosté. Pomalinku se tedy sunu, sunu a když jsem možná po 30s skoro na konci, bác a jdu si dát prvních 20 anglánů.  
 
Hynek dal 20 a odbíhá, Velička 20 dělá a Matera se na 20 teprve chystá ;-)




Na začátku dlouhého stoupání vyschlým korytem dobíhám dosud pátého R. Hynka.
Na kopci nikdo přede mnou nikdo za mnou, trochu nuda.
Pod kopcem dodělává 20 trestných T.Tvrdík, když netrefil pneumatikou kolík. Ožívám. Že by? Nadšení netrvá dlouho neb taky míjím a jdu si dát 20.
Po delším běhu potokem a nějakou tou rourou začíná táhlé stoupání a záda TT se začínají přibližovat. Že by?
A zase hovno. Naopak přichází první hřeb do rakve pro závodníky mé váhové kategorie. Fasuji na záda vojenský vak s pískem a se spoutanýma rukama vyrážím na více než km dlouhou pouť. Půlku do kopce s 20m odstupem kopíruji TT, jde - jdu, popoběhne - popoběhnu. Z kopce vyschlým korytem potoka mi ale opět mizí.
 

A je tu oblíbené dlouhé stoupání. Na jeho vrcholu vidím jak kluci ( TT a P.Ceniga) tlačí sáňky a nevypadají přitom úplně svěže. Že by? Opřu se vší silou do kovových sáněk naložených pytli   písku a nic. Stojí jak přibité. Už chápu ty jejich unavené výrazy. Tahat prý nelze, pouze tlačit. No nic jdu si dát 20.

Na střelbách (vzduchovka a luk), které následují to mám celkem za 40 a je mi jasné, že dnes už žádné "že by?" nebude. To si následně potvrzuji při nesení klády na Kalvárku, kdy kluci už sbíhají zatímco já se teprve hrabu nahoru. Jak kládu odkládám vidím, že za mnou nikdo, proto můžu přepnout do kochacího módu. Odměna za dnešní dřinu je cílová rovinka s milovanou Vali v náruči.







Že to dnes a s takovým přehledem vyhraje Jirka Vacík jsem nečekal, je to kanón, hluboce smekám. Z 5 místa v této konkurenci rozhodně zklamán nejsem a pokud příští rok ještě projdu technickou budu na startu opět. I přesto, že se nám hubeňourům (díky přidávání překážek, kde se nepracuje s vlastní vahou) dýchá na Heroes rok od roku hůře je tento závod stále bezkonkurenčně první v mém žebříčku oblíbenosti.      
 
 

P.S. díky Renči za krásné fotečky