Vikiho občasník - Malá Fatra

Cestou navštěvujeme nad řekou Váh se tyčící hrad Strečno. Rodiče vzpomínají jak tudy jako děti jezdily na společné dovolené do Nízkých Tater. V té době byl hrad ještě veřejnosti nepřístupný. Rekonstrukce se povedla, i když jednoduché to asi nebylo. Jen 85m hlubokou hradní studnu zasypanou až povrch vším možným čistili 10 let.

 

 

Ubytováni jsme v kempu v Nižných Kamencach hned vedle Terchové. V druhé půlce srpna už jsou kempy prázdnější, což se potvrzuje i zde. Kemp má tři hvězdy a musím říct, že si je zaslouží. Záchodky, umývárny nové a hlavně vždy až neskutečně vygruntované jako by za vámi hned po použití někdo naklusal a uklidil. Nechybí bazének, dětské hřiště, hospůdka, obchůdek atd. Jedinou velkou nevýhodou je hluk z blízké frekventované silnice.

 

První den jsou hlavní vrcholky přikryty mlhou, vypadá to, že to shora každou chvíli spadne, proto volíme aklimatizační túru v nižších polohách. Auto necháváme v úžině hned za Terchovou příhodně nazvané Tiesňavy. Hned začínáme prudce stoupat, vlastně skoro lézt. Schody, řetízky, skalky, úzké pěšinky, krásné pohledy, prostě tak akční stezka, že těch během chvilky několik set nastoupaných metrů ani nebolí. Z hřebene Sokolie klesáme do Vrátné doliny, kde v hospůdce Starý Dvor dáváme jídlo.

 

Druhý den má být dle předpovědí počasí nejhorší, proto hned ráno vyrážíme na krátkou klasiku Dolné diery – Podžiar – Nové diery a poté jedeme prozkoumat aquoš v Dolném Kubíně. Cestou zpět nás zláká billboard „nej halušky na Slovensku“ k zastávce v Jánošikově dvoře u Zazrivé. Kromě toho, že to tu mají moc hezké, tu je 18 jamkový minigolf. Vymýšlím novou verzi bez pronájmu holí, tedy zadarmo, kdy se na jamky háže tenisákem.

 

Třetí den je konečně počasí na výšlap do vyšších poloh. Z Vrátné se s mamkou lanovkou přibližuji do Snilovského sedla, odkud pak všichni vyrážíme k nejvyššímu vrcholu Velký Kriváň. Výškou 1709 m n.m. překonávám svůj dosavadní rekord ze Sněžky o více než 100m. Stezka z horní stanice lanovky na Kriváň je dost frekventovaná, jakmile však jdeme dále směr Pekelník zažíváme ten pravý bohovský klid. Pod sedlem Bublen začínají lány obrovských malin a borůvek, tolik jsem jich ještě v životě neviděl. Ze sedla Pod Kraviarskym sestupujeme do Vrátné místy korytem kamenné laviny, která loni Vrátnou zasypala. To teda muselo být peklo. Po jídle ve Starém dvoře jdu s mamčou relaxovat do bazénu v Terchové, zatímco taťka jde ještě prozkoumat nějaký kopec.

 

Na čtvrtý den je naplánována, co se týče převýšení nejtěžší túra. Ze Štefanové jdeme Hornými dierami do sedla Mezirozsutce. Cestou jako obvykle vyprávím pohádky a to v i momentech, kdy mám  tepovku nad ANP, takže mě ani nenapadne si vzpomenout, že by mě měly bolet nohy apod. Ze sedla jak jinak než na majestátně se tyčící kamennou hroudu Malý Rozsutec. Mamka vzpomíná, jak před lety na klubovém soustředění museli v lezeckém úseku pod vrcholem pomáhat jednomu členovi, který, když viděl, co má pod sebou zpanikařil. Na mě naštěstí panika z výšek nedoléhá, ale pomáhat mi taťka musí, protože chyty jsou od sebe dost daleko. Dolů je to ještě těžší. Jakmile to máme za sebou slyším jak našim padá kámen ze srdce. Za odměnu zase koupačka v Terchové.

 

Poslední den nás čeká druhá část hlavního hřebene. Taťka odbíhá z kempu a sraz máme u horní stanice lanovky ve Snilovském sedle. Odtud jdeme frekventovanou stezkou na Chleb a pak už nádhernou hřebenovkou s minimem lidí na Poludňový Grůň. Na chatu pod Grůňom je to odsud jen 1,5km, ale zato padák jako sviňa, takže stehna dostávají pěkně zabrat. Poslední pozvolné klesání do Vrátné a překrásnou Malou Fatru si můžeme odškrtnout.  

 

FOTOGALERIE