novinky konValinky - Rychleby

Ve čtvrtek odpo necháváme auto na okraji Javorníku. Po červené míříme ke Kamennému mostu, kde se čacháme v Hoštickém potoku. Cesta hodně prudce stoupá až k nádherné vyhlídce Vysoký kámen. Navečer jsme v dnešním cíli na Borůvkové hoře. Ač je tu ohniště, které zcela zjevně před pár dny hořelo, jsou všude cedulky zákaz rozdělávání ohně. Syrové špekáčky by nebyly moc chutnou večeří, proto děláme  mini ohýnek a bleskem je opékáme. Další zákaz, že se na rozhlednu nesmí chodit za tmy neporušujeme, protože tam stoupáme ještě za šera. Vychutnáváme si západ slunce a uleháme. V noci cítíme jak vítr s rozhlednou trochu kymácí, mořská nemoc ale nenastává.

Druhý den pokračujeme, krásnou hraniční hřebenovkou na přechod Travná, kde v nedaleké stylové hospodě Celnice plníme žaludky. Po zelené pokračujeme přes Čertovy kazatelny do Račího údolí. V cukrošce nádherné Tančírny se potkáváme se strejdou Rudou, Bertíkem a taky taťkou, který se odpojil, aby vyzvedl auto v Javorníku. Večer trávíme v nedaleké restauraci, kde poznáváme velmi zajímaveho člověka, který je tu taky s dětmi na čundru. Radim zachraňuje odrůdy starých ovocných stromů a sám jich tisíce vysadil. Už za tmy pak rozbalujeme spaní v nedalekém přístřešku. Spát ale ještě zdaleka nejdeme. Kousek od Tančírny jsou totiž dvě kešky. Po jejich nalezení stezka odvahy pokračuje na Čertovy kazatelny, což představuje překonání stoupání s 20 serpentýnami.

Předpovědi věstí, že další noc má nastat peklo proto je jasné, že ji strávíme doma. O výlet se ale samozřejmě nemůžeme ochudit. Auto necháváme u žst Lipová lázně - jeskyně. Hrabeme se na skalnatou vyhlídku Medvědí kámen a odtud na Studniční vrch. Cestou pijeme z každého pramene, který potkáme a že jich v okolí lázní Jeseník je. V lázních plníme břicho a poté si užíváme suprovních dětských hřišť zatímco se taťkové vracejí pro auta. Cestou domů jako obvykle nevynecháváme aquoš v Bruntále.  

FOTOGALERIE      

novinky konValinky - Švýcarsko

 Nabídku curyšského strejdy Vladánka jsme nemohli odmítnout. Z překonání vzdálenosti 1100 km autem máme respekt proto si cestu rozdělujeme na dvě častí a první noc trávíme v Tachově. 

Tachov je ospalé městečko s hezkým náměstím a zámkem, jehož návštěvu si samozřejmě Viki s mamkou nemohou nechat ujít. Já s taťkou si to šinu k řece Mži, kde nás zaráží cedulka "zákaz krmení nutrií". Sotva vlezeme do vody už kolem nás jedna pluje. Je jich kolem ve vodě i nabřehu více, takže má koupačka netradiční nádech.

Do Curychu přijíždíme v neděli odpoledne. Ubytko máme zajištěno v luxusním bytě, patro pod Vladanem. Je to 1+1 velikosti skoro jako naše 3+1. Tento byt je k dispozici hostům, kteří přijedou navštívit obyvatele domu a je prý na švýcarské poměry za hubičku. Je vedro, takže šup hned na koupák vzdálený 100m od domu. 

Pondělí je den bez auta. Procházkou městem se dostáváme pod kopec Uetliberg. Na jeho vrcholek nás čeká pěkná stojka a bezmála 1100 schodů. Odměnou je nádherný výhed na město a curyšské jezero. Vláčkem sjíždíme do centra města a kolem řeky Limmat jdeme k jezeru, kde dáváme koupel. Město zatím nevypadá přívětivě jak by se na švýcary slušelo. Vzpamatovává se totiž ještě z víkendové Street Parade techno párty , kdy jeho centrum zaplavilo milion lidí, což je mimochodem více než dvojnásobek obyvatel města. Lodí plujeme do Kilchrbergu, kde se nachází muzeum čokolády čokolád Lindt.  Hned ve vstupní hale se do výšky 9 metrů tyčí největší čokoládová fontána na světě, ve které koluje 1500 kg čokolády. Bez předchozí rezervace není šance se na prohlídku dostat. My ji naštěstí máme a jsme vpuštěni. Dospělí si berou interaktivní naslouchátka a jsou nadšení. Je tu popsána historie čokolády od objevení kakaového bobu. Já moc nadšená nejsem páč to není v češtině a trochu prudím. To ale trvá jen do třetí místnosti, kde se jsou tři fontány s bílou, mléčnou a hořkou čokoládou. Rozbaluji lžičku a začíná peklo. Je to výborné, nedáse od toho odtrhnout. Po chvíli přichází ostatní a dávají mi za pravdu. To ale zdaleka není vše. Kousek dál jsou zásobníky s různými druhy čokolád, kde stačí nastavit dlaň a vypadne čtvereček. Bohužel ani to není konec. Dále jsou dózy s x druhy čokoládových koulí - bonbónů. Na konci se shodujeme, že tolik čokolády naráz z nás nikdo nikdy nesežral. Dokonce už ani nechci navštívit největší prodejnu čokolády na světě za účelem koupení suvenýru. Jdeme to vydýchat na břeh jezera a po koupeli lodí zpět do Curychu.   

 

Úterý je na přejezdy autem nejnáročnější den. Ráno přesun do vesničky Meiringen. Zde se kocháme náhernou 1,5km dlouhou soutěskou řeky Aare. Odjíždíme právě v čas, kdy se začíná dělat nával. Další cíl Grindenwald není daleko, vše ale prodlužují opravy a kolony v tunelu u Interlakenu. V Grindewaldu nás chce strejda vzít na nějakou adrenalinovou šílenost, ale když po příjezdu všude vidíme ty davy Indů, Číňanů apod. znechuceně couváme, parkujeme v terminálu a přemýšlíme co dál. Jo holt panorámata s ikonickou severní stěnou Eigru a zubačka do Jungfraujoch do výšky 3500 m n.m. je velké lákadlo a cena brutálních 215 CHF neodradí. Nás odrazuje nejen cena, ale i to, že se tam pak ani nedá nikde jít. Volíme lanovku na Manlichen. Zde ve výšce 2200 m.n. je krásné a rozlehlé dětské hřiště s obrovskou dřevěnou krávou jejiž jazyk je klouzačka. Kravičky se zvonci jsou všude kolem, nádherné panoráma Eigru a Jungfrau, prostě to na co jsme se těšili. Žádné davy tu nejsou, ale díky lanovce je tu samozřejmě směsice všeho možného. Dobýváme vrchol Mannlichen 2345 m n.m. , což je sice můj výškový rekord, ale počítat ho nebudu. Přichází bouřka, před kterou se stačíme schovat v restauraci. Pak vysvitá slunce a my se pastvinami vydáváme do mezistanice Holenstein. Cestou jsou zastavení kde plním různé úkoly. U mezistance je lanáček se supr klouzačkami, lanovkou a úplně bez lidí.  

Středa je na cestování pohodovější den. Autem se přesunujeme jen pár minut k řece Limmat vytékající z Curyšského jezera. Nafukujeme člun, matračku, donuta a vydáváme se na plavbu. Ovládat plavidla není čím, ale věříme strejdovi, že to prý je v poho. Proud je místy hodně silný a vystopit z něj nebo udělat nějaký manévr je nemožné. Zhruba ve dvou třetinách plavby chceme zastavit u Benediktínského kláštera, kde mají stánek s občerstvením. Vikiho matračka se v silném proudu dostává pod molo a s ní se tam zaklíňuje i Viki. Po krátkém boji se nám daří Vikiho i matračku vysvobodit a jedinou ztrátou jsou tak taťkovi sluneční brýle, které mizí v proudu. Nasednutí zpět na plavidla je pak taky celkem veselé. Po 8 km plavby se vyloďujeme u vlakové stanice Glazenberg a vlakem se vracíme zpět. Zbytek dne trávíme na koupáku u baráku.

Čtvrtek se přesunujeme do horského střediska Tannenboden nacházejícího se nad Wallensee. Je tu klid a minimum turistů. Typicky švýcarskou krajinou s úchvatnými výhledy stoupáme ke Grossee. Po odpočinku a nakrmení kachen stoupáme k hřebeni s cílem dobýt vrchol Ziger. Kousek pod vrcholem se však zatahuje, začíná hřmět a pršet. Velíme k ústupu a valíme dolů nádhernou sestupovkou po skalkách. Déšť postupně ustává, jakmile se však blížíme k vrcholu dnešního dne bobovce Floomzer začíná znovu pršet. Obsluha bobovky s tím nemá problém, problém mám ale já a při pohledu dolů propadám panice. Viki, Vladi i mamka odjíždí. Nakonec se taťkovi daří mě přesvědčit, usedám do bobu a v dešti se řítíme dolů. Že v tom mokru brzdy bobů moc dobře nefungují si taťka nechává pro sebe. Užíváme si více než 2 km pekelné jízdy a v závěru doháníme bob mamky. Zespoda vidíme že místo odkud jsme vyjeli se halí do hustého mraku a na trať už se nikdo nevydává. Štěstí, že nám to ještě vyšlo.

V pátek posunujeme odjezd z domu na 7,30. Kolem 8,30 jsme v Luzernu a můžeme si vychutnat toto překrásné městečko téměř bez turistů. Nej atrakcí je 200m dlouhý nejstarší dřevěný zastřešený most v Evropě Kapellbrucke. Necelou hodinku nám pak trvá přesun k lanovce do přilehlého města Kriens. Lanovkou se necháváme vyvézt na Frakmuntegg odkud nás čeká sice jen něco kolem 4 km, ale za to s výživným převýšením na vrchol Pilatus. Když navíc na prvním kilometru a něco sestoupáme o 100 výškových metrů je jasné, že nahoru to nebude zadarmo. Je tu ale nádherně, takový klid a tak úžasné výhledy, že překonávání skoro 800 výškových metrů na necelých třech kilometrech ani moc nevnímáme. Jdu klasický závoj s taťkou. Když se pár set metrů před námi vynoří kaple Klimsenhorn, úplně chápu taťkovi řeči o uchcání do kalhot páč to je opravdu neskutečná krása. U kaple nás čeká zbytek teamu a adrenalinem zalitý strejda Vladan nešetří chválu na mou adresu. Že vůbec nechápe, jak to může šestiletá holka vylézt atd. No nemám tu veřejnou chválu moc ráda a navíc mi to nějak extra náročné nepřišlo. Jo holt těžko na cvičišti v Tatrách, lehko na bojišti v Alpách. Výhledy na okolní krajinu, Luzern a přilehlá jezera jsou impozantní a nikdy jsem zatím nic tak úchvatného neviděla. Na vrcholu Pilatus kam z jedné strany vede lanovka a z druhé zubačka je to peklo. Lidí jak sraček. Ani si neprocházíme přilehlé vrcholky obsypané lidmi a rychle zubačkou dolů do Alpnachstadu. Koupačka v Alpnachersee a vlakem zpět do Luzernu. Večer trávíme u Epiho a Danyho, kde jsme pozváni na večeři. Moc milým setkáním končíme švýcarskou misi.

V sobotu ráno grutujeme byt a vydáváme se na dlouhou cestu domů. Delší puza je opět v Tachově, kde si Mamka s Vikim dávájí prohlídku Jízdárny a já s taťkou koupačku ve splavu.

FOTOGALERIE

novinky konValinky - čundr kolem Moravice

 V Čermné ve Slezsku vystupujeme z vlaku. Lesy kolem oblíbeného Blackhillu scházíme na Zálužné a pak už pořád po červené. Nejkrásnější kiláky cesty jsou pod břidlicovým dolem Lhotka. Pěšina jde nahoru, dolů po šutrech a skalkách přes padlé stromy apod., taková kamzičí stezka. V kempu Podhradí dáváme pauzu. Viki leží, taťka se namáčí v Moravici a já řádím na prolézačkách a trampošce. Během chvilky je tma a začíná lít. Ukrýváme se v kempové restauraci a večeříme. Po dešti se přesunujeme 2 km do restaurace v Podhradí. Koná se zde nějaký fesťák či co a country jede na plný plyn. Nocležištěm měl být původně poloostrov, kde taťka před více než třiceti lety jezdil, jenže na přilehlém ostrově je tábor tak musíme vymyslet něco jiného. Taťka nás nechává na asfaltce a drápe se přímo po skalkách směr Vikštejn. Za chvíli se vrací a drápeme se společně. Plachtu rozbalujeme na plošince skalnatého výběžku asi 50 výškových pod zříceninou. Je odsud krásný výhled. Děláme oheň a pohodu dokreslují vzduchem se linoucí folkové pecky z fesťáku v Podhradí. 

Druhý nejprve stoupáme k hradu, abychom sestoupali po straré cestě k Moravici. Ta je však tak zarostlá, že to musíme pár set metrů před dosažením červené značky vzdát, vystoupat znovu k hradu a slézt na ni "cestou"  kudy jsme se včera drápali nahoru. Z červené si vystupujeme až za občerstvením U čápa, kde mají mimochodem výbornou domácí bezovou limču, protože jdeme podél Weisshuhnova kanálu. Závody lodiček se bohužel nekonají, protože si kanál prochází pravidelnou údžbou a je vypuštěn. Cíl čundru je Žimrovicích odkud jedeme busem do Opavy a vlakem domů.

    

     

   

Vikiho občasník - Slezská Harta

 Na tři noci zabírame všechny čtyři stany glampu U rozmařilého námořníka v klidné zátoce Harty. K dispozici máme loďky a možnosti využíváme dosyta.

První výlet plujeme do Roudna. Flákám se na nafukovací matračce a s pramicí jsem spojen lanem. Pádlující bojují se silným větrem a vlnami. Chvílemi se vůbec neposunujeme kupředu, spíše naopak. Kotvíme v Roudném a jdeme na stejnojmený kopec. Stoupání na bývalou sopku je místy ostré. Nahoře jsme odměněni krásnými výhledy z rozhledny. Ve vesnici dáváme oběd a plujeme zpět s o něco silnějším motorem páč beru taky pádlo do ruky.

Mamka a Laura relaxují na základně. Mamku švihlo v zádech tak, že může sotva chodit a Lala si přivezla z Tater zánět středního ucha.

Druhý výlet je opět po vodě. Kotvíme nedaleko kostela sv. J. Nepomuckého odkud jdeme polňačkama krásnou krajinou do vesničky Nová Pláň. Mají tu vše jako ze škatulky, udržované, čisté. To hlavní co hladové mořské vlky zajímá je bezezbytku uspokojeno v suprovní  restauraci U jelena. Plavba zpět se svrhává v nelítostný závod s hruškovic pramicí. Zatímco plavba tam s větrem nám trvala hodinu, zpět proti větru jen 40 minut.

Jinak koupačka, padelboardy, fotbálek, oheň, opekáčka, hry, kytara, zpěv prostě kempování vlastně glempování.

FOTOGALERIE

      

novinky konValinky - Tatranská pohádka

Strejda Peťan vymyslel přejít Tatry od východu, vše naplánoval, zajistil ubytka takže by jen blázen řekl nejdu. Je prostě snem každé šestileté holky něco takového absolvovat 😉

Jak už to tak chodí, tak jak nebývám nemocná v sobotu před odjezdem bác a u oběda mi najednou začíná být zima a ke kašli a rýmě se přidává teplota. Rodiče začínají vymýšlet náhradní plán, že s taťkou vyjedu o nějaký den později a přidáme se ke zbytku výpravy. To se mi vůdec nelíbí a tak dávám tělu pokyn a od té doby se už mamce nedaří teplotu naměřit 😉  

V neděli ráno nastupují 3 x 4 ks ( kromě nás Škračkovi a Juřínkovi ) do Pendolína směr Poprad. Zároveň s rozjezdem vlaku zasyčí pivní plechovky a je hned od startu veselo. V Popradě přestup na električku do Tatranské Lomnice a odtud busem do Kežmarských žlabů. První den na rozchození nás čeká jen 6 km a vystoupání do 1300 m n.m. na chatu Plesnivec. Cestou potkáváme minimum turistů a kocháme se překrásnou přírodou. Na chatě jsme krom Polského párečku sami, pohoda klídek. Uvítacího večírku se neučastní taťka páč má ucpané vedlejší dutiny, hlava mu chce prasknout a Sinupred ještě nezabírá. 

MAPA  

V pondělí vyrážím s taťkou a Kačkou napřed. Příroda Belianských Tater je odlišná od zbytku, není v šutru, ale spíše louky, hodně zeleně . U Bielého plesa děláme pauzu a čekáme na ostatní. Dlouho se bavím krmením kachniček, které jsou naprosto krotké a nechají na sebe i sáhnout. Na chatu Brnčálku přicházíme v době špičky čili je obsypána lidmi. Brzy se ale vylidňuje a zůstávají pouze ubytovaní. Ožungři ( souhrný název pro trojici pubescentů Vikiho, Domču a Péťu ) mě k jejich veliké radosti 😉 dostávají na starost a jdeme se projít kolem Zeleného plesa. Mezitím mamka, taťka, Kačka a strejdové Dušan, Peťa dobývají Jahňačí štít. Večerní seance ve vyhlášeném baru se účastní pouze chlapi, hodné holky jdou spát.

MAPA   

MAPA ( Jahněčí štít )  

V úterý nás už čeká delší etapa. Hned po startu stoupáme na nejvyšší bod dne Velkou Svišťovku. Začíná se stylově jednoduchými řetízky a pokračujeme nekonečnými serpentinami v šutru, které si zkracuji a prokládám lezeckými vložkami. Na Svišťovce sviští hodně silný vítr, takže je třeba se přiobléct i přesto, že svítí sluníčko. Skalnaté pleso pod majestátným Lomnický štítem je sice krásné, tu ale tlumí, podobně jako všechna místa, kde vede lanovka, davy lidí, kteří by tu nebýt lanovky zcela jistě nebyli. O dvě stě metrů níže na moc pěkné Skalnaté chatě, kde se naše duo setkává s ostatníma, už to ale vypadá o sto procent lépe. Úsek po magistrále na Zámkovského chatu je hodně frekventovaný ( lanovka Skalnaté, lanovka Hriebienok). Na Zámce se zase všichni scházíme a dále se naše cesty rozdělují. Já s taťkou a tetou Kačou míříme dolů na Bílikovu chatu, zbytek jde před zítřejší královskou etapou složit hlavu nahoru na Terynu. Zatímco si užíváme luxusu na Bilíkačce, skupina Teryna se musí spokojit se studenou sprchou a trojposchoďovkama, kde se člověk cítí jako v rakvi. 

MAPA 

MAPA (Teryna)   

Středa má být pro mě odpočinkový den s tříhodinovou procházkou po magistrále na Sliezský dom. Mám jít s tetou Kačou zatímco taťka má vyrazit jinou trasou přes kopec. V 5,30 ráno, kdy se taťka snaží potichu vytratit z pokoje se budím a spouštím takový proud slz, že jsem po krátké snaze mě utišit a uplatit, během minuty sbalena a vyrážíme spolu. Chata je zamčená, proto ji opuštíme jako zloději oknem. Z odpočinkové etapy se rázem stává etapa královská. Stoupáme úžasnou liduprázdnou Velkou studenou dolinou.. Až v samém závěru předbíháme dva plně naložené nosiče a potkáváme pár lidí co spali na Zbojničce. Děvčata co už známe z Brnčálky říkají, že oproti plánu setupují dolů, páč se blíží bouřka. Bouřky to je asi nejvíc čeho se v Tatrách bojím. Na Zbojnické jsme před 9, nikde nikdo, svítí Sluníčko. Nosiči říkají, že se změnila předpověď, a že by mělo na 40% něco spadnout kolem poledne a pak až ve tři odpo. Před námi je velké dilema, které taťka hodně zvažuje. Nakonec je rozhodnuto. Jdeme vstříc sedlu Prielom.

Mezitím se skupina Teryna dělí na dvě. Teta Denda se necítí na překonání Priečného sedla a navíc se Laura začíná díky noční "klimatizaci" na pokoji cítit blbě. Juřínci tedy sestupují dolů. Mamka, Viki, Kačka, Peťa a strejda Peťan zahajují královskou etapu přes Priečné sedlo. Po úvodních kramlích dělá Péťa začátečnickou chybu,  koukne se přes hranu skály dolů a je vymalováno ... panika, že málem ani nemůže slézt dolů. Už to vypadá, že pokračovat nebude. Strejdovi se daří najít nástupní variantu přes sněhové pole a skupina Teryna úspěšně dobývá sedlo. 

Po rychlé snídani  ( já tabulka Milky, taťka pivo ) na Zbojničce to hrneme úplně opuštěnou kotlinou k sedlu. Z  hrobového ticha a samoty jde až strach. Závěrečné strmé stoupání jdu-lezu stylem pár desítek metrů sólo, pár desítek metrů taťkovi za krkem. Na odpočinek není čas. V 11 hodin sedíme v sedýlku. V protisměru potkáváme první živou duši, asi sedmdesátiletého dědulu. Nyní začíná nejtěžší úsek, kramle vzdálené tak, že na ně nedosáhnu, řetězy a to vše bohužel dolů, což je o dost horší než lézt nahoru. Po to tom co oznamuji taťkovi, že řetězy nepoužívám, neb se prověšují a to nemám ráda, nevypadá úplně happy, dokonce ho podezřívám, že se bojí. Jsme pod řetězy, scházíme hnusným suťovištěm a začínají se honit mraky. Taťka mi ukazuje cestičku vedoucí do údolí, kterou už budeme jen klesat.

Skupina Teryna se blíží k Zbojničce a kousek od ní je chytá slejvák, který rozhoduje o tom, že nás přes sedlo Prielom nebudou následovat, ale půjdou dolů k Bilikačce a pak po magistrále na Sliezsky dom. 

Na rozcestníku Zamrznutý kotol zjišťujeme, že ona slíbená cestička dolů vede úplně na opačnou stranu do Tatranské Javoriny. My musíme vystoupat nahoru na Polský hřeben. Začíná déšt, sílí vítr, nasazujeme pláštěnky. Žadné peklo se naštěstí nekoná, na hřebeni déšť ustává a my z něj můžeme v klidu po ořetízkované cestě sestoupit. Na taťkovi jde vidět jak to z něj spadlo. Sestupujeme krásnou Velickou dolinou, nikde nikdo. U Dlhého plesa je dlhá pauza na hraní si s tlapkovou patrolou resp. s jejími čtryřmi členy ( každý večer na chatě nacházím ukrytou jednu figurku ) . Přichází se na nás podívat asi na pět metrů kamzík, tak jdu na čtyři dělám kamzíka. Najednou mě zalechtá v nose a héhéhééépčííík a kamzan se tak leká, že vyletí asi metr do vzduchu. Cestou nás zdraví hvízdající svišti. Další pauza je u Velického vodopádu, kde se bavíme lezením po šutrech jako by toho dnes nebylo dost.

Na Sliezském domu se postupně potkáváme se zbytkem výpravy, všichni mě za dnešní výkon chválí, takže se cítím jako celebrita. Zjišťujeme nemilou věc, totiž že nemáme tlapkovou patrolu. Taťka zapíná turbo a kluše se zpět k Dlhému plesu, ale tam bohužel nejsou. 

Laura chudák je úplně hotová, má teplotu a bolí ji ucho, snad to zítra zvládne.

MAPA 

MAPA ( skupina Teryna )   

Čtvrtek má být co se týče počasí nejhorší den. Má to přijít kolem poledne proto po krosanu zakoupeném předchozí den a horké čokoládě z automatu vyrážíme už v 7,30. Jen Škráčci zůstavají, neb k jejich apartmá přísluší i snídaně a bylo by škoda ji tu za ty prachy nechat. Škráčci se nevlezli na turistický pokoj a tak museli sdílet hotel s "lepší" společností. Dnes jdeme po magistrále a až k Batizovskému plesu je sluníčko a celkem dusno. Na plese na nás ještě čekají, odtud už dělám s taťkou jako vždy závoj. Hrobové ticho a mlha stoupající z nižších poloh mi trochu nahání hrůzu, ale šerpovi se od toho daří odvést pozornost. Do toho zesiluje vítr a začíná nepříjemně pršet. Hromy a blesky se naštěstí nekonají, protože toho se fakt, ale fakt bojím. Před Ostrvou déšť ustává a zbývají nekonečné serpentýny na Popradské pleso. Promočení na kost ale šťastní jsme v cíli.

MAPA

V pátek mám zasloužený volný den. Trávím ho s Kačkou a tetou Kačou procházkou k plesu, hrami, malováním a tlacháním. Na Popradském plese mají naprosto skvělé gastro, které si náležitě užíváme. Ostatní ( kromě tety Dendy pečující o nemocnou Lauru ) vyrážejí na Koprovský štít. Na jeho vrcholu se Viki rozhoduje, že by chtěl zdolat dalšího velikána Rysy. Při sestupu z Koprovského se však začínají ozývat střeva a žaludeční problémy proto Viki volí ústup na chatu. Taťka čeká na strejdu Péťu a Dušana a společně Rysy dobývají. 

MAPA (Koprovský štít)

MAPA (Koprovský štít, Rysy)

 V sobotu před snídaní si ještě Taťka dává Ostrvu a Tupou, pak hoďka hrátek u plesa a sestup do civilizace na Štrbské plesu. Proti nám jde téměř souvislý had lidí mířících k Popradskému a my vzpomínáme na nádherné úseky, kde jsme nepotkali živáčka. Zubačkou do Štrby, taťkové pivko v nejmenší hospodě na světě a Pendolínem domů.

Myslím, že můžu za všechny zúčastněné moc poděkovat strejdovi Peťanovi , který Tatranskou pohádku vymyslel a komletně zinscenoval ... prostě all inclusive 👌

Taťkovy poznámky : 

Během výpravy jsem Marschal, Everest, Sky či jiný člen Tlapkové patroly, ale také jednorožec, drak, pavouk, beruška, motýl. atd a dostávám mnoho gólů ve slovním fotbale. 

Především jsem však parťák úžasné malé holky .  

Když jsme se vydrápem do sedla Prielom a vidím co musíme slézt mám pořádně nahnáno. Kramle od sebe daleko tak, že na ně nemá šanci dosáhnout. Skalnaté štíty, ticho, jen silný vítr a blížící se mračna. Říkám "Valinko slíbená dlouhá pauza  se odkládá musíme hned dolů" . Co by mohla způsobit kombinace řetězy - bouřka pochopitelně zamlčuji. "Vali budeš muset, po řetízkách". Blondýna s ledovým klidem "lezci řetízky nepoužívají, jo a prověšují se a to nemám ráda" a začíná slézat po skále. Jsem to ale vůl, že jsem před ní mlel něco o lezcích. Bloncka to s přehledem dává a mi padá kámen ze srdce. 

Jsem na Vali moc pyšný a jsem šťastný, že jsem po jejím boku mohl strávit tento úžasný tatranský týden.              

 FOTOGALERIE    

novinky konValinky - opera Perníková chaloupka

 Díky strejdy Pigiho jsme získáváme vstupenky na dětskou operetu. Představení konané v rámci mezinárodního festivalu Leoše Janáčka  má proběhnout v amfiteátru hukvaldské obory, kvůli nejistému počasí je však nakonec mokrá varianta v místní ZŠ. Jsem ráda, že mám vstupenky i pro kamarádku Johanku její sestru a bráchu. Představení předchází workshop na téma liška, jak taky jinak že? Z představení v podání Dětské opery Praha a s živou hudbou jsem, stejně jako všichni ostatní kamarádi, nadšená. 

  

Geroy Přerov

 Původní plán, fatranský víkend pod stanem u chaty Chleb bohužel padá, páč Viki leží s teplotou a srajdou. No nic tak jedu na Geroy, kde mám už dávno zaplacené startovné, které tímto alespoň nepropadne. 

Přerov je klasika. Rovinatá trať, brodění i plavčo v Bečvě a místním rybníce, překážky jednoduché. Trať letos jen nějakých 6 km. Několik stovek účastníků startuje intervalově po 30 sekundách. Tělu odvyklému závodění nedokáže mozek vysvětlit, že by mělo zvednout tepy a přepnout do módu "race". Že budu mít nej čas v mé kategorii 50+  bych ještě pochopil, ale že to bude nejrychlejší čas absolutně to čumím. Tož nevím jestli si ještě nerozmyslet ten odchod z překážkových závodů.