Vikiho občasník - kterak jsem zbytečně prolil krev ( a slzy)

Už od víkendu mám chrblavý kašel, teplotu mi mamka měří několikrát denně a pohybuje se od 38 do 37,2°C. Když se můj stav ani do čtvrku nelepší navštěvujeme paní doktorku. Je to pohoda jen mě prohlíží, já se na ni směji a předvádím ji svůj nový hit "paci paci ...". Přesto, že paní doktorka říká, že nemocně nevypadám, vzhledem k mé už skoro týden trvající teplotě mě objednává na odběr krve, podle kterého se rozhodne zda nasadí antibiotika.

Je pátek a já jdu s mamkou na odběr. Je to pro mě novinka, takže jsem v poho. Mamka tak v poho není, protože ji není jasné jak lze na mých buřtovitých ručkách najít nějakou žílu. Paní doktorka mi bere jednu ruku, sestřička druhou a pohybujíc s nima sem a tam hledají žilku. Vypadá to, že něco nacházejí a pro mě začíná horor. Vpich dobrovází můj řev. Ale ejhe nic neteče, proto paní doktorka jehlou hledá lepší zdroj. To doprovázím brutálním řevem a slzy mi tečou tak, že z nich mám v uších jezírka. Nakonec se pár kapek daří odebrat a horor končí. Pak jen tak mimochodem říká paní doktorka mamce " a odečítáte 0,5°C od teploty, kterou malému naměříte v dupce? ". "Cože???" říká mamka. Návod od teploměru mám nastudovaný a nic takového tam není. Mamka mě dává do kočárku, já zcela vyčerpaný usínám a šinem si to do lékárny, kde si mamka povrzuje, že se 0,5°C odečítat má. Já jsem tedy v podstatě zdravý a na seznam nočních můr si dávám první položku - odběr krve.

Vikiho občasník - konec běžkařské sézóny

Sníh z našich oblíbených běžkařských tras mizí, navíc jsme museli strejdovi vrátit na jarní prázdniny můj koráb, takže můžu začít bilancovat. Na běžkách jsem absolvoval 9 výletů v celkové délce cca 110km. Naše oblíbené trasy byly v okolí Skřípova, Jilešovic a D.Benešova, jasnou jedničkou se stala tzv.Hrabyňská, kde byly super stopy (částečně strojově upravené), krásná příroda a málo lidí.

V souvislosti s běžkama musím zmínit dvě nepříliš veselé příhody, z kterých jsem si vzal ponaučení:

1. Pozor!!! náledí je sviňa

Při cestě do výchozího bodu našeho výletu, Jilešovic se nám to nechce objíždět přes Kozmice a proto volíme cestu přes Dobroslavice a následný sjezd serpentinama do Jilešovic. Cesta je až za Dobroslavice OK, jakmile se ale cesta začíná lámat a padat dolů začíná souvislý led. Náš vůz se mění v sáně, nekontrolovaně se blíží k Jilešovicím a vypadá to, že serpentiny projedem přímo. Taťka zkouší ruční brzdu, auto se dostává do protisměru a levým bokem brzdí o vyhrnutý sníh. Co teď? Zpět to nejde, vpřed by to i šlo ale ... Taťka jde nasadit řetězy. Při vystupování z auta se naštěstí stihne včas zachytit jinak by jsme ho asi hledali v Jilešovicích. Po těžkém boji okořeněném jadrnými výrazy se řetězy daří nasadit. Pomalu couváme až do Dobroslavic a rodičům padá kámen ze srdce.

2. Pozor!!! lidi (někteří) jsou svině

Je všední den před polednem, když v tom zvonek. "Dobrý den tady Policie ČR, vykradli vám auto". Neuvěřitelná je drzost zlodějů. Za bílého dne na celkem frekventované ulici (Alšova) rozbijou zadní sklo auta a odnesou si dvoje běžky. Můj vozík tam naštěstí nechali, ale to nejspíše jen proto, že asi netušili k čemu může takové montrum sloužit.

FOTOGALERIE>>

Vikiho občasník - skončil měsíc převratných změn

Mamka má vše kolem mimin nastudováno a na základě toho taťku upozorňovala, že 9 měsíc mého života bude pestrý, protože nastane mnoho změn. Čím se měsíc blížil ke konci, tím přibývalo taťkových ironických poznámek na mamčiny prognózy. Něco se přece jenom událo. Nějaké nové zuby v puse (celkem už 6ks), ale nebylo to, co naši očekávali. Čekali, že předvedu nějakou formu pohybu. Kamarádi v kurzu už vesměs něco předvádějí já jsem měl zatím v repertoáru pouze otáčení ze zad na břicho, na břichu dokola a stání na čtyřech s pružením připomínajícím kopulační pohyby, či jak to naši nazvali.

Je 7.2. a mám právě 9 měsíců. Rodiče už jsou smíření s tím, že jediné pohyby co předvedu budou ty kopulační, které jsou prý mimochodem taky důležité. Já to tak ale nechci nechat. Mamka odchází na lekci spinu, zatímco já dávám taťkovi pokyn k uložení do postýlky. Zde nabírám dostatek sil. Jak je mamka zpět jsem dán na koberec a říkám si „pojď chlape“. Zabírám pořádně rukama a jsem o kousek vřed. A ještě jednou a zase kousek. Rodiče si ničeho nevšímají, tak zabírám znovu a jsem na parketách. Tam už to jde lehce a „řítím“ se vpřed. Toho už si všímají a mají velkou radost, což mi dodává další energii. Na prahu oddělujícím obývák od předsíně se cítím jako Vi-king. Od té doby šmejdím po celém pokoji, což přivádí otce na myšlenku ušít mi obleček z prachových hader za účelem provádění úklidu.

Vikiho občasník - výlet na běžkách

TRASA>>

Sněhu jsou teď všude hromady, takže výlety s kočárkem jsou možné leda po městě a to není ono. Jeden šikovný strejda předělal cyklistickou verzi vozíku Croozer na běžkařskou a své dílo nám zapujčil. Je sobota odpoledne a my jedeme testnout co to umí. Auto necháváme u Panského mlýna u Kyjovic, taťka smontovová vozík a vyrážíme. Já si sedím hezky v teplíčku a pozoruji ubíhající krajinu. Sníh vidím "face to face" jen jednou, když je můj koráb převržen v důsledku taťkovy snahy otočit se o 180° na úzké cestě. Pak už je to bez problémů, z kopečka to hezky frčí. U lyž. vleku v Pusté Polomi dávám mléčnou sváču, rodiče klábosí s kamarády, kteří zde právě absolvovali běžkařský závod. Pár km údolím říčky Seziny a jsme zpět u auta. Fááájně jsem si zaběžkoval. To sportování mě začíná bavit.

Vikiho občasník - mejdlo

Dnes se u nás pařilo. Akci jsem pořádal u nás doma. Pozval jsem kamárady z kurzu Evelínku, Mátyho, Honzíka a Adámka. Áda se nakonec kvůli nemoci omluvil. Dal jsem k dispozici téměř všechny hračky. Největší zájem byl o selský dvůr vydávající zvuky domácích zvířat, kreré se nesly pokojem prakticky nepřetržitě. Dobře jsem se dnes pobavil, akci budu muset brzy zopakovat.

Vikiho občasník - Štědrý den

Štědrý den by prý měl být takový klidný, pohodový den, bez spěchu, strávený v rodinném kruhu. Já mám pocit, že z vyjmenovaného se nám podařilo dodržet akorát ten rodinný kruh.

Je 24.12. ráno a mamka finišuje s přípravou posledních pochutin. S taťkou sestavili časový plán návštěv, odchodů, příchodů, odjezdů ... nastavený s ohledem na mé jídelní a spací potřeby. Hned ze startu to však začíná skřípat. Plán nabourává děda Karel s tetou Míšou, kteří místo v 9,30 přicházejí kvůli problémům s Š 120 až v 10,15. S nimi zahajujeme plánovanou procházku Tour de prababičky. Kvůli skluzu jdeme dost svižně a teta na vysokých podpatcích má co dělat aby tempo „uvisela“. Nejprve zdravíme prababi Jarmilu. Ťuťu, ňuňu a prcháme k prababi Tonči. Tam ten samý rituál a úprk domů. Nahážou do mě oběd a jsou tu další hosté. Babi Jáša, strejda Víťa a teta Maruška. Furt se mi někdo věnuje, něco mi ukazuje, něčím štěrká, někam mě přenáší, chce po mě, ať něco předvedu ... jsem prostě v jednom kole.Pak najednou mamka říká „už je hodně hodin“ a tak všechno rychle balíme a přesouváme do Skřípova na chaloupku. Tady už čeká babi Eva, děda Věroš, strejdové Vladi a Luki, teta Epi a pes Fifty. Někteří z nich mě dlouho neviděli, takže jsem opět středem pozornosti a tím pádem pro mě nastává kolotoč štěrkání, předvádění, přenášení jako předtím doma. Blíží se okamžik (letos kvůli mě posunutý už na 17hod), kdy se máme jít podívat, zda nám Ježíšek něco nadělil. Já jsem však z hektického průběhu dne totálně vyčerpaný, což rodiči nastrčený plenkový indikátor* potvrzuje. Jsem uložen do postýlky a vše se o hodinu posouvá. Vyspaný se opět cítím skvěle. Najednou slyším, jak Ježíšek dává zvonkem signál, že se můžeme jít podívat, co nám nadělil. Jdeme do dílny, kde je rozzářený stromeček a pod ním hromada dárků. Na nejvíce z nich je napsáno Viktorek. Mamka mi pomáhá s rozbalováním, přičemž všichni ostatní sledují mé reakce. I když u některých dárků netuším k čemu jsou pořád se směji, což vyvolává všeobecné veselí. Nakonec maminka rozbaluje i její dárek, v min. článku zmíněnou knihu s mými fotkami. Je překvapená, nadšená, až ji z toho tečou slzy radosti. Uf byl to dnes náročný, ale nádherný den.

Další průběh svátků už je podstatně klidnější. Dny trávíme střídavě doma a na chalupě. Při našich výletech navštěvujeme hrady a zámky Hukvaldy, Fulnek, Hradec n.M. a Raduň. Jen na ten Včelí hrad jsme nedošli :-)

Na závěr chvilka poezie:

VČELÍ HRAD
Děda Věrošek

Včelí hrad,
nasrat.


* plenkový indikátor – v rodině Veličků v současnosti funguje u 100% nemluvňat. Nemluvně je v poloze na břichu, břicho na podložce, ruce vzpor ležmo. Nemluvně se jeví být jakési nevrlé. Je to hlad, touha po přebalení, nějaké hračce či únava? Před nemluvně se hodí plena. Když nemluvně přejde ze vzporu do lehu a začne se s plenou tzv. šušnit jedná se o únavu.

Vikiho občasník - mamince

Dnes je Štědrý den a jak už to tak chodí, tak ti co nezlobili se můžou těšit, že budou večer obdarováni. Maminka nejen, že nezlobila, ale navíc se o mě hezky starala a má lví podíl na tom, že jsem bezstarostné a vysmáté mimino. První dárek jsem ji připravil ve spolupráci se strejdou Vladanem. Je to kniha fotografií. On tu knihu samozřejmě udělal strejda, já jsem pouze „stál“ modelem a jsem jejím ústředním tématem. Kniha mapuje první půlrok mého života a kromě fotek běžných, fotek z výletů je zde i pár fotomontáží z živočišné říše. Druhým dárkem pro maminku bude tento blog, na kterém jsem spolupracoval s taťkou. Po večerech (když byla mamka na např. spinningu) jsem mu diktoval svůj občasník.

MAMINKO :-***