pátek 30. prosince 2005

Krkonoše - Žalý

šela

Letošního Silvestra trávíme spolu s ostravskými Pražáky a čistokrevnými Pražáky na chatě Rachačka, která se nachází v Krkonoších několik km pod Horníma Mísečkáma. Mísečky jsou Mekkou běžeckého lyžování v Krkonoších. Zdejší perfektně upravené tratě samozřejmě také využíváme. Jedna z nich nás přivádí až k rozhledně Žalý.

Žalý

Mezi Beneckem a Vrchlabí se nachází zalesněný vrch na jehož vrcholu se tyčí 18 metrová kamenná věž. Dříve zde stávala turistická chata, která byla zničena během druhé světové války. O postavení rozhledny se roku 1892 zasloužil hrabě Jan Harrach. Z rozhledny je nezapomenutelný rozhled do vzdálených koutů republiky. Můžete například vidět Ještěd, Trosky a vrcholy Orlických hor.

pátek 13. května 2005

Rozhledny na Liberecku

šela

První letošní dovolenou trávíme v Čechách. Bereme to hezky od západu. Nejprve Karlovy Vary, kde se účastním MČR v teréním duatlonu, pak přejíždíme do Česko – Saského Švýcarska, kde děláme jak pěší tak cyklo výlet. Nejdelší dobu pak trávíme v malé vesničce Jitrava nedaleko Liberce. Zde jsme ubytování na místní faře. Našel jsem to na netu, no nekupte to za 70kč na noc ;-) V Jizerských horách jsme ještě nebikovali a tak hned první den jdeme na to. Vyrážíme z Mníšku, z Oldřichova v Hájích začínáme stoupat do jizerských kopců. Na to, že je květen je pěkná kosa a navíc začíná pršet. Po pár km stoupání jsou z dešťových kapek sněhové vločky. Hrajeme si na tvrďáky a stoupáme dál. Sněhu na silnici je už k 15cm a projet se jim dá jen s max. úsilím. Přijíždíme k rozcestníku, jehož název „Bílá kuchyně“ nás rozesmává. To je bohužel na nějakou dobu náš poslední smích. Promočení a zmrzlí točíme zpět a je před námi „odměna“ x-km sjezd. Netřeba říkat, že při sjezdu se zima znásobuje, prostě po chvilce jsme na kost a zažíváme kosu jako snad nikdy předtím. S necitlivými prsty se blbě brzdí, zuby drkotají ... prostě hnus, hnus, hnus. Následující den proto ordinujeme relax v libereckém aquaparku, tobogány, sauna, pohoda. Další den opět sedáme na biky. Po předchozích zkušenostech víme, že nemá cenu jet do vyšších poloh, proto se rozhodujeme udělat akci Tour de rozhledny (MAPA). Auto necháváme v Bedřichově. Počasí je opět na nic, chvíli prší slabě, chvíli silněji semtam poletují vločky sněhu. Objíždíme pět rozhleden. Škoda, že dvě z nich (Prosečský hřeben, Liberecká výšina) jsou v dezolátním stavu a veřejnosti nepřístupné. Další den pobytu děláme pěší výlet na dominantu Liberce Ještěd.

Bohužel naše fotky rozhleden akce se někde vytratili, proto jsou tu jen nějaké nalezené na netu (stejně ale v tom počasí nebyly nic extra).


Královka




Kamenná rozhledna nad Bedřichovem a Janovem. Původní dřevěná výhlídka byla postavena v roce 1888, ale o necelých dvacet let byla zničena vichřicí. Rok poté ji nahradila věž kamenná, ke které přibyl ještě horský dům. Získáte odtud jeden z nejhezčích pohledů na Jizerské hory.

Slovanka



Rozhledna Slovanka na stejnojmenném vrchu (820 m n.m.) v Jizerských horách je nejstarší železnou rozhlednou v České republice. Je vysoká 14 metrů. Slovanka byla postavena již v roce 1887, v roce 1999 proběhla rekonstrukce a následovalo zapsání na seznam kulturních památek. Dnes je rozhledna zdarma přístupná veřejnosti a poskytuje výhled (zčásti omezený vzrostlými stromy) na celé Jizerské hory, Krkonoše i směrem na Ještědský hřeben a Český ráj.

Bramberk



Bramberk je 21 metrů vysoká rozhledna z tvrdé žuly. Již v roce 1889 zde německý horský spolek nechal vybudovat rozhlednu dřevěnou, ke které o tři roky později přistavěli horskou chatu, která tu stojí dodnes. V roce 1912 zde nechali vybudovat rozhlednu kamennou, která společně s horskou chatou slouží turistům dodnes.

Prosečský hřeben


Původně stávala na Prosečském hřebenu jednoduchá 6 m vysoká rozhledna z roku 1892, kterou o dva roky později strhl silný vítr. Věž sice byla ještě obnovena, ovšem v létě roku 1901 ji zcela zničil zásah blesku. Na konci května 1908 ji nahradila nová, 12 m vysoká rozhledna, které se stal osudnou opět větrný poryv dne 21.8.1921. Návrhu na novou rozhlednu se ujal Robert Hemmrich, byla to jeho pátá a poslední jizerskohorská rozhledna. Pro její stavbu byly tentokrát použity masivní žulové kvádry a třicetimetrová věž byla dokončena po čtyřech měsících stavby, přesně 21.8.1932. V blízkosti rozhledny byla vybudovaná horská chata. Dne 3.7.2003 bohužel chata vyhořela a rozhledna není přístupná veřejnosti.

Liberecká výšina


Neobvyklá stavba nad městem Liberec vznikla v letech 1900 – 1901 a nechal ji postavit továrník Heinrich Liebig. Projekt na rozhlednu a výletní restauraci zpracoval architekt Josef Smitz. Objekt byl nejprve nazván „Hohenhabsburg“, po roce 1918 „Liebigwarte“ a jeho dnešní název Liberecká výšina je z roku 1945. Rozhledna s restaurací byla otevřena 1. září 1901. Budova rozhledny a restaurace je velmi zajímavá, připomíná středověký hrad. K výstavbě byly použity kamenné kvádry. Postupem času však stavba chátrala. V 60. letech prošla přestavbou a při ní bylo zbouráno hrázdění a poničeny některé další cenné detaily. V 70. letech 20. století se v areálu pořádaly diskotéky a o několik let později byl objekt pro špatný stav uzavřen. V současné době je rozhledna uzavřena, v roce 2007 byla zahájena její rekonstrukce.

Ještěd




Ještěd nejvyšší hora Ještědského hřbetu (1012 m.n.m.). Odedávna je považován za jednu z hlavních dominant severních Čech a za symbol města Liberec, rozprostírajícího se pod ním.
V roce 1737 byl poprvé na vrcholovém skalisku vztyčen kříž, první z řady křížů na Ještědu. Již roku 1847 byl na vrcholu této hory postaven domek, který sloužil jako občerstvovací stanice. Roku 1868 byl domek nahrazen kamennou chatou, vedle které v roce 1876 vyrostla 5 m vysoká vyhlídková věž. Ta však musela být záhy stržena. Stále větší nápor návštěvníků vedl k vybudování nové mohutné kamenné budovy s 23 metry vysokou věží, uzpůsobenou jako rozhledna. Slavnostní otevření této nové dominanty Ještědu se konalo 13. ledna 1907. Tato jedinečná stavba s bohatou historií bohužel ukončila svůj provoz tragicky, požárem 31. 1. 1963. Již po dvou letech byla zahájena stavba nové moderní budovy s věží vysokou 90 m podle návrhu architekta Karla Hubáčka. V roce 1969 za ní získal mimořádně prestižní Perretovu cenu Mezinárodní unie architektů.

úterý 8. června 2004

Šumavské soustředění

šela

Šumavu já i Oli navštěvujeme poprvé v životě. Ubytovaní jsme ve Stachách spolu s dalšími kolegy našeho sportovního klubu. Program soustředění je následovný. Ráno běh, pak výlet na kole, pak někdy běh někdy odpočinek, večer restaurace. Během pobytu se nám daří navštívit dvě rozhledny. První z nich je Javorník, který je několikrát cílem našich ranních výběhů, jednou zde dojíždíme na kole. Další je Pancíř, kterou dobýváme kole. Na silničních kolech jsme nuceni pár závěrečných desítek metrů kvůli sklonu šněrovat silnici.


Javorník
Klostermannova rozhledna na zalesněném vrcholu Javorníku, 4 km severozápadně od Stach, nabízí výhled na vrcholy Třístoličníku, Černé hory, Roklanu, Poledníku, Pancíře, Velkého Javoru či Ostrého. Autorem myšlenky, postavit na 1066 m vysokém vrcholu Javorníku rozhlednu, byl šumavský spisovatel Karel Klostermann. Po neúspěšném pokusu v roce 1914, který zhatila mobilizace, se záměr podařilo realizovat až v roce 1938. Autorem projektu i samotné stavby byl sušický architekt Karel Houra, který již předtím v roce 1934 postavil během 3 měsíců rozhlednu na Svatoboru. Pro veřejnost byla 18,5 m vysoká rozhledna se čtvercovou základnou otevřena 28. října 1938. Měsíc nato přišla další mobilizace a po odtržení Sudet v roce 1939 se Javorník stal až do roku 1945 nejvyšší horou Čech. Hranice Protektorátu Čechy a Morava probíhala tehdy hned za rozhlednou. V průběhu druhé světové války byla rozhledna využívána německým vojskem jako protiletadlová pozorovatelna. Po válce pak opět sloužila k turistickým účelům. Okolními smrky přerostlá rozhledna byla při rekonstrukci v letech 2002 - 2003 přistavěna do výšky 39 m. Slavnostní znovuotevření Klostermannovy rozhledny proběhlo 5. července 2003.

Pancíř
Na vrcholu Pancíře (1214 m) leží jedna z nejvýše položených českých rozhleden. V pořadí je to již druhá stavba tohoto druhu. Pancíř byl vždy velmi oblíbeným výletním místem a to zejména pro svou blízkost městečku Železná Ruda a dvou známým šumavským jezerům – Černému a Čertovu. V roce 1880 byla na Pancíři postavena jednoduchá trámová rozhledna za jejímž vybudováním stál Rakouský turistický klub. Nedožila se ovšem ani konce století. Nynější rozhledna byla postavena z iniciativy Klubu českých turistů v roce 1923. Byla vybudována společně s přilehlou chatou, která byla pojmenována po propagátorovi turistiky na Šumavě, Jaroslavu Mattušovi. Stojí dodnes a díky rekonstrukcím je ve velmi dobrém stavu. Stejně jako rozhledna, která je vysoká 18 metrů a na její vyhlídkovou plošinu ve výši 15 metrů vede 68 schodů. Lze z ní spatřit většinu dominant Šumavy na české i německé straně.

sobota 30. srpna 2003

Dolomity 2003 - pěšky na těžko

šela

Den první (3.8.2003):

2:00 - přijíždíme do sedla PASSO FALZAREGO (2117 m.n.m.). Nezbývá nic, než vytáhnout spacáky a trávit noc pod širým nebem plným hvězd.
5-6:00 – budíček – některé budí zima, některé zvyk z práce.
8:00 – po ranní siestě na parkovišti nakládáme plnou polní a vyrážíme směr MONTE LAGAZUOI a čeká nás náš vysněný tunel (1100m) LAGAZUOI.
Po průchodu několika krátkými štolami vcházíme konečně do tunelu, ale je to nějaké divné – přecházíme zábrany, chodby jsou stále užší a užší, stropy nízké a nikde ani človíčka. Další zábrany. Vše nasvědčuje tomu, že jsme se sekli, ale za nedlouho zjišťujeme, že nejsme sami – potkáváme osamoceného Řeka a ptáme se ho na tunel. Teda ptá se Soňa a dokazuje, že umí německy fakt jen „trošku“. ERROR – musíme se vrátit.
Asi 1 km jsme se vracíme, potkáváme konečně nějaké lidi a nastupujeme do tunelu.Tunel prudce stoupá nahoru, schody jsou sem tam dost vysoké, zábradlí (ocelové lana) studí jak Anna a „baťůžky“ jsou těžké jak cip.Cestou tunelem jsou odbočky na Galerie se super výhledy.
Dolézáme na chatu RIF MONTE LAGAZUOI (2752 m.n.m.) , která má velice solidní dřevěnou terasu, kde se uvelebujeme. Je polojasno a výhledy na MARMOLADU, ANTELAO atd. – jsou super. Vše je poněkud zkaleno tím, že na LAGAZUOI vede lanovka, a tak se zde pohybuje dost hlučných Italů. Na terase si vaříme polívku a na to upadáme na cca 20 min. do bezvědomí.
13:00 – nakládáme batožinu, děláme pár fotek a vyrážíme.
Ve výšce cca 2600 m.n.m. – fatamorgána – chlapík v suťovém poli tlačící kočárek s dítětem na LAGAZUOI (ještě, že to nehrnul tunelem).
Sestupujeme do FORC. TRAVENANZEC,, potkáváme ovce různých barev (jedna v hovnovém provedení), velikostí a povahových vlastností. Celou dobu sestupu koukáme na hrozivě vypadající TOFANA DI ROZES (3225m.n.m. ), kterou chceme zítra pokořit. Dále pokračujeme po úpatí „RÓZY“ k potoku, který jsme objevili na mapě. BOMBA – potok tu opravdu je! Děláme hygienu (včetně intimních míst ), čistíme kotle (zuby), papkáme, pijeme. Jsme jak znovuzrození a vyrážíme směr chata RIF DIBONA (2050 m.n.m.). Najednou na romantickém palouku pod cestou vidíme opuštěnou chatu s terasou, kde strávíme dnešní noc.
Baťohy schováváme do buše a na lehko vyrážíme do chaty RIF. DIBONA. Tam si dáváme pivko LOWENBRAUT (chutné). Kuty plynou angličtinou domlouvá, jestli zde můžeme zítra nechat baťožinu. Čteme průvodce a připravujeme výstup na RÓZINKU. Děvčata jsou trochu v rozpacích, když průvodce uvádí zdolání 300m kolmé jištěné stěny – no uvidíme.
Kuty opět plynou angličtinou žádá o placení a Italiano boy přináší další pivka. Dopíjíme je tedy a vracíme se zpět na palouk, kde stavíme stany a jdeme hajat. „ Dobrou noc “.


Den druhý (4.8.2003):

6:00 – budíček, jasno, kousek od stanu kamzan.
9:30 – vyrážíme od chaty RIF: DIBONA, kde necháváme bágle. Postupně nastoupáváme metry až se dostáváme pod jižní stěnu majestátně vypadající TOFANA DI ROZES (3225 m.n.m.).
11:00 – docházíme k začátku jištěné cesty VIA.G.LIPELLA, oblékáme sedáky, přilby atd. Po dvou žebřících cesta pokračuje 800 m dlouhým skalním tunelem, místy pěkně strmě stoupajícím. Po východu z tunelu to začíná!!! Průvodce „ Kompas “ vůbec nelže, když uvádí „ těžká jištěná cesta“. S Kutym na sebe jenom mrknem očekávajíc reakci našich děvčat. Přesto, že cesta nastupuje přímo kolmo a vypadá dost děsivě, děvčata se bez hnutí brvou zapínají na jištění a pomalu, ale jistě šplhají vzhůru. Cesta pak dále pokračuje okolo RÓZY stylem: kolmo nahoru – traverz po terase – opět kolmo vzhůru. Takto postupujem až na TRE DITA (2684 m.n.m.). Je už tak 16:00 a celkem nás tlačí čas, takže podnikáme následující krok: děvčata sestupují již nejištěnou bezpečnou cestou k chatě RIF: GIUSSANI (2600 m.n.m.), kde nás počkají. Já jdu s Kutym dát RÓZINCE za uši. Dle průvodce nás teď čeká 300 m kolmá stěna. Času málo a tak nasazujeme pekelné tempo. Ve stěně jsou pro mě, jako méně zkušeného, tak 3 fajnové úseky, kde se mi „ trošku “ roztřepávají kolena, zvlášť na kolmém úseku, po kterém stéká voda. V 17:00 zvedáme ruce nad hlavu – jsme na TOFANA DI ROZES (3225 m.n.m.)!!! Výstroj upravujeme do rychla a nastupujem k protiartrózovému běhu dr. Sovy.
Děvčata si na RIG.GIUSSANI dávají , nutno podotknout, že zasloužený zákusek a čaj a pozorují náš kamzaní seběh.
17:40 – šťastné objetí s děvčaty a následuje sestup k RIF. DIBONA. Cestou dolů hodnotíme dnešní akci a nezbývá než smeknout před výkony našich OUTDOOROVÝCH DĚVČÁTEK..
Na chatě RIF. DIBONA dáváme opět pár kousků LOWENBRAT a pozorujíc nacpávající se Italské turisty si uvědujeme, že jsme dnes kromě ranní polívky a pár musli tyčí během cesty nic nejedli. V tom Kuty prohlašuje, že má něco, co nás zaručeně postaví na nohy. Jsou to nějaké pytlíky s tabákem, které se dají vyluhovat na dásno a je to prý energetická bomba. Po cca 1 hod, když mě a Soni je hodně nevolno (blít není co), Kuty oznamuje, že na lačno by se ten „ TABS “ asi neměl.. Olinka to zas vyžrala, protože si TABS nedala.
Jdeme opět k naší chatce, tentokrát přímo na terase stavíme stany a jdeme hajat.

Den třetí (5.8.2003):

Probuzení je opět sladké a čeká nás asi opět krásný letní den. Dáváme si tradiční ranní pokrmy jako polévka, sladkosti,…Děláme tradiční ranní potřeby jako …atd. a vyrážíme s plnou polní na cestu. Dost prudkým sešupem sestupujeme po sjezdovce a místní obyvatel – svišť, nás má pod kontrolou.
Konečně CORTINA d´AMPENZO, která nás má po několika hladových dnech v horách nasytit. CORTINA je architektonicky super městečko, domečky ve stejném stylu, dřevěné balkóny, moře muškátů, žádný panel ani beton. Je strašné vedro, batožina ztěžkla, hlaďák je velký, a tak se vydáváme hledat supermarket. Nevím, jak dlouho ho hledáme, ale rázem zaznívají na adresu CORTINY a našich italských přátel takové jadrné výrazy, které není možno publikovat. Obchod prostě nět, jen všude samé ristorante. Už bezradně sedíme a čekáme na konec it. Siesty (12–16:00 – se prostě nerobí) a v tom Kuty šťastný jak Anna, že našel obchod. V obchodě nakupujem pečivo, několik druhů sýra, pivo, víno, meloun, sedáme do parku s kašnou a v tom okamžiku jsme už jak Anny šťastní všichni.
Potom se přesunujem Dolomitybusem do sedla PASSA DI TRE CROCI (1808 m.n.m.) pod GRUPPO DEL CRISTALLO a pak pěškobusem k chatě RIF. SORE FORSA (2215 m.n.m.). Cestou popíjíme víno, měříme si tepovky a uvažujem, kde dnes složíme hlavy. Najednou výkřik Olí: „ Pojďte sem!“, a tak tedy jdeme tam a čučíme. Kousek pod náma je velice romanticky vypadající jezírko. Je to sice nakonec nádrž na umělé zasněžování, ale pro naše potřeby (umytí, vyprání, atd.) je O.K. Děláme si pohodu na břehu jezírka a v tom dešťová přeháňka. Stavíme tedy stany na čas a z úst létají různé nadávky. Přeháňka končí, jdeme spát, mokré věci snad ráno usušíme.

Den čtvrtý (6.8.2003):

Po již tradičním ranním rituálu přicházíme k chatě RIF. SORE FORSA (2215 m.n.m.) a dolní stanici lanovky. Vstřícný Ital (obsluha lanovky) nám schovává bágle, doplňuje pitnou vodu a my se lanovkou přesunujeme na chatu RIF. G. LORENZI (2932 m.n.m.). Na terase chaty, která je atraktivně umístěna nad roklí si oblékáme sedáky atd. a vyrážíme směr CRISTALINO d´AMPENZO. Soni je nějak blbě (že by včerejší víno?), a tak se s Kutym vracejí zpět k chatě G. LORENZI. Já s Olí, v doprovodu asi stejně zkušeného párečku z Německa, jdeme do toho. Překonáváme 27 m dlouhý visutý most (dle Olí – pohyblivý žebřík ?) přes rokli nevím, jak hlubokou a po cca 20 min jsme na CRISTALLO d´AMPENZO (3008 m.n.m.) a vrchol je dobyt!!!
Pokračujeme dále po jištěné cestě VIA FERRATA IVANO DIBONA a najednou vidíme Kutáč family, jak si to šinou za náma. Opět jdeme v plné sestavě a vedem debaty o náročnosti dnešní dle průvodce těžké jištěné cesty. V porovnání s výstupem na TOFANI d´ROZES jsou to úplné „ párečky “.
Odbočujeme z FERRATY DIBONA a sestupujem pěkně hnusným suťovým žlabem. Tlačí nás čas, a tak s Kutym vybíháme napřed, abychom stihli vyzvednout bágly uložené v dolní stanici lanovky. Stíháme to. Dáváme si jeden na břicho, druhý na záda a sestupujem za děvčaty. A co dál? Po vymyšlení a prokonzultování snad tisíce variant sestupujeme k chatě RIO GERE (1680 m.n.m.) u silnice z CORTINY. Dáváme pár vychlazených pivek a jdem hledat hajací flek. Nacházíme ho takřka ihned. Nádherný borovicový les, kde je krásný anglický trávníček. Jak je to možné? Představte si, že Italové pasou krávy v lese. Stavíme stany, hygiea v potoku, nějaké to papu a hurá na kutě.



Den pátý (7.8.2003):

Otvíráme oči, slyšíme cinkot kravských zvonů a začínáme si užívat vyhlášený odpočinkový den.
Nasedáme na Dolomitybus a sjíždíme cca 8 km k jezeru MISSURINA. Uvelebujeme se na břehu a Kuty se Soňou vyrážejí rekognoskovat terén. Objevují supermarket a přinášejí cca 5druhů piva. Postupně všechny degustujem a určujeme vítěze, kterého se poté chystáme zkonzumovat trošku více. Vítěz je jasný: rakouské pivko 4,7 ° voltů, mírně nahořklé chuti a příznivé ceny (0,4 eura). Jdu ještě s děvčaty do kempu, kde si dáme konečně teplou sprchu (Kuty nejde – koupal se přece včera v nádrži na umělé zasněžování) a na to vyrážíme směr již zmíněný supermarket.
Kupujeme nějaké ty sýry, pečivoo, sladkosti, cca 15 kousků vítězného piva, víno zatím neznáme chuti, ale dnes v akci za 1,13 eura. Sedáme si ke stolům přímo před obchod, kde už sedí starší italský pár. Rozložitá žena italského typu chystá sváču pro svého muže, který záhy přichází se džbánkem vína a jednou skleničkou a italským tiskem. Jeho ženuška obrací oči v sloup. Ital se spokojeným úsměvem popíjí vínko, čte noviny zatímco žena konzumuje svačinku. načež začínáme taktéž konzumovat a bumbat. Je cca 12:00. Od této chvíle je program následující:
-pijem pivko, holky vínko
- po pivu a vínu je na něco chuť (sladkosti, salám, sýr)
-jde se tedy zakoupit nějaké ty chuťovky
-dojde pivko
-jde se koupit pivko
-dojde vínko
-jde se koupit vínko
Toto se periodicky opakuje a postupně zdokonaluje (např. z prvotního chlazení piv v jezeru volně přecházíme na chlazení přímo v obchodě mezi jogurty). Během těchto hodů si k nám asi na hoďku přisedá klučina z Česka a probíráme naše zážitky z cest.
Je 19:30 a obchod zavírá. V regálu s našim vítězným pivkem je vymeteno, regál s akčním vínem taky prořídl a my se značně uvolněným krokem ubíráme hledat nocležní plac. Jdeme po břehu jezera, kde vidíme soudek s vínem a kolem něj sedící skupinku lidí mluvící česky. Jsou to horolezci s FM a po krátkém oťukávání a nějakém tom kalíšku dá slovo, slovo a…..

Den šestý (8.8.2003):

Zjišťujeme, že jsme pod DREI ZINNEN. Přes pěknou kocovinku vstáváme kolem 6:00. Papáme, zaháníme sušáka a děláme hromádky různých barev a velikostí.
Bágle necháváme na RIF, AURONSO a vyrážíme směr GRUPO d´CADINI. Postupujeme po lehké jištěné cestě BOUNACCASA až k chatě RIF. FRATTELI (2367 m.n.m.).U Olí nastává u žen periodicky opakující období nervozity a histerie, které z ní v kombinaci s včerejším akčním vínem dělá bytost, která by se určitě neměla pouštět do těžké jištěné žebříkové cesty na CIMA CODIN d´N.E. (2790m.n.m.). Provádíme tedy ústup.
U Kutyho (to by snad ani nešlo) a Soni žádné podobné problémy nenastávají a jdou tedy po hlavě překonat těžkou žebříkovku.
Já s Olí po cca 1,5 hod pochodu na výchozí chajdu AURONSO se vynořujeme nad jezerem MISSURINA. No neva. Navštěvujeme tedy náš oblíbený obchod, ale k regálům s nápoji jsme se ani nepřibližujem. Po chvilce nasedáme na Dolomitybus směr AURONSO. Nato si děláme pořádnou siestu v trávě (kafíčko, keksy, tortelíny).
Je 19:00 a nervózně vyhlížíme Kuty – family. Kutyjovci se objevují a ihned líčí zážitky z žebřů. Těžké jak cip, kolmé žebře, i Kuty si chvílema nebyl jistý v kramflecích. Udělali to místo 3 hod, uvedených v průvodci, za 1 hod 50 min. No prostě dobrá práce. Tiše závidím, no ale snad tu nejsme naposledy. Olí dělá torteliny a Kuty family se jdou nacpat na RIF. AURONSO.
Ve 20:00 vyrážíme po vrstevnici pod DREI ZINNEN k chatě RIF. LAZARELO (2344m.n.m.). Cestou ještě potkáváme horolezce z Česka a Slovenska, kteří spolu s it. carabiniery hledí dalekohledem k jedné z věží DREI ZINNEN. Zůstávají tam nějací horolezci, kteří nemůžou najít slaňovací kruh a tudíž ani slézt dolů.Vzhledem k tomu, že je již šero, je to pěknej kouř.
Uvelebujeme se kousek nad chatou LAZARELO u malého plesa vedle bludného balvanu. Kuty family si vytvářejí výškový osobák ve spaní pod širákem (2400 m.n.m.) a já s Olí ve spaní pod stanem (stejná výška +/- 10 cm).
Ve stěně kolmé věže DREI ZINNEN svítí světlo ještě neslézevších horolezců (snad jim to dobře dopadne). V dálce je slyšet cinkot kravských zvonů a naše výprava upadá do spánku.

Den sedmý (9.8.2003):

Po vykonání ranních potřeb, které nás naučili naši rodiče, a které by se dle mého v horách nemuseli tak striktně dodržovat cca v 8:00 vyrážíme.
Kolem 9:00 dorážíme k chatě DREI ZINNEN (2405 m.n.m.), kde necháváme batožinu a vydáváme se (tentokrát bez Soni, která se soustřeďuje na další ferratu, kterou chceme ještě dnes dát) na žebříkovou cestu TOBLINGER KNOTEN. Není sice nějak časově náročná, ale tentokrát průvodce nelže, když uvádí těžká jištěná cesta. Nevím jak u ostatních, ale u mě se adrenalinové pocity dostavily zvlášť při stoupání kolmým komínem vzhůru na převislém žebříku.
Vrchol dobyt!!! Do vrcholové knihy píšeme něco jako: „ Ostraváci jsou tvrďáci“ a již jednoduchou cestou sestupujeme zpátky k chatě DREI ZINNEN.
Nevím, co se děje, ale na mě a Kutyho padá únava, že skoro usínáme ve stoje. Soňu bolí kolena, Olí achilovka, a tak těžkou jištěnou a navíc časově náročnou VIA de LUCA necháváme na jindy.
Po tomto, myslím velice rozumném kroku, sestupujeme údolím VAL di RIMBORE. Cestou si dáváme siestu na romantickém paloučku, pak postupujeme podél potoku SCHWARZ RIENE. Objevujeme krásnou bivakovací dřevěnou chajdu, kde jsou i kamna, postele, těstoviny a další papu. Jako správní Češi bychom měli chajdu vyžrat, ale nečiníme tak a postupujeme dál.
Děláme kompletní hygienu v potoku a přicházíme k hotelu DREI ZINNEN u LAGA di LANDRO odkud zítra vyjedeme k mamince. U LAGA di LANDRO sedáme do motorestu, kde se všichni kolem nás nacpávají a my si tradičně dáváme jen pivko. Jelikož zde není obchod, tak kombinujeme, kdo se zítra vydá busem do 10 km vzdálené MISSURINY pro papu na závěrečnou siestu. V tom Kuty se Soňou podnikají dost odvážný krok a i přesto, že je již 19:00, jdou na stopa do MISSURINY. Povedlo se, stopli italský karavan a v 19:30 (zavírací doba) vstupují do obchodu a nakupují dobrůtky. Já s Olí po 30 min marném čekání na další pivo , nadávajíc , platíme , bereme batohy a jdem si udělat kafčo. Chování obsluhy je naštěstí jediná kaňka na adresu zdejších lidí, protože jinak jsme se setkali s velice srdečným přístupem.
Kuty family stopují zpět z MISSURINY nějaké španělské horolezce a tak nedaleko lago di LANDRO stavíme stany, konzumujeme nakoupené papu a bumbu a jako pohádku na dobrou noc posloucháme Kutyho vyprávění z cesty po Brazílii (1. díl ).

Den osmý ( 10.8.2003) - výjimečně z pohledu Olinky:

Nastal den poslední a vzhledem k tomu, že všichni tušíme, že bude sakra zkoprovatělý, neženeme se do ranního vstávání a pěkně si přispáváme. Mám se jako princezna: Alínek připravuje kávičku a k tomu mé oblíbené keksíky s jablečnou náplní (to se s polévkami ze sáčku opravdu nedá srovnat).
Již stereotypně provádíme nutnou hygienu, vysušujeme stany a plánujeme, jak nebudeme nic dělat.
Máme dost času, je 9:00 a ostatní dobrodruzi v autobusu značky Karosa nás vyzvednou až okolo 16:30.
Přesunujeme se k horskému potůčku, kde jsme se rozhodli trávit poslední chvíle naší outdoorové dovolené.
Na tak náročný den se člověk musí jak se patří pořádně připravit, snad mi plavečky, vrstva opalovacího krému a permanentně mokrý klobouček , postačí.
Každý se snaží nějak si ukrátit dlouhou chvíli: Ali se snaží dofotit film, tak fotí každou kravinu, já studuju trasy v Kompasu, smažíme těla, kluci popíjejí pivečka….a už je to tady, Kuty se nenechá 2 - krat pobízet a je tady 2.díl povídání z cest v Brázílii. Úchvátné.
Ještě schází pár hodin do odjezdu, tak si krátíme čas společenskou hrou: Kdo trefí ešus dolomitem. Najednou zjišťujeme, že čas posledního balení nastal. S Alim ještě provádíme očistu, abychom našim spolucestujícím nějak nezaváněli a už si to šinem k hotelu DREI ZINNEN. Tam si ještě dáváme poslední italské pivečka rakouského typu a již vyhlížíme CK Jendu. A už jsou tady!!! Všichni živí a zdraví.

A co na závěr?

Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu….. jinými slovy: počasí nám sakra vyšlo!
.