Po delší odmlce jsou tu zase běžecké závody. První co mě po příjezdu do Hošťálkovic ťukne do očí je veliký displej s časomírou, podobný jako měli na OH v Londýně a podobný papírové kopii, kterou mám doma. Hned si to k němu šinu a dávám si na rozběhání nesčetné množství běžeckých úseků. A už je tu ostrý start. Rodičům se nakonec daří mě ukecat, že 10km závod je ještě moc , takže jsem ze starovní čáry stažen a postaven na start až o chvíli později s ostatními špunty. Po baby závodě si všímám, že tu mají reprobednu i s mikrofonem a maminka má ode mě zase na dlouhou dobu pokoj. No a další moc zajímavá věc na sebe nenechává dlouho čekat. Jak dospěláci postupně dobíhají přes cílový koberec, tak čip který mají na noze pípne, no prostě něco úžasného. Od té doby furt dokola probíhám cílovým kobercem a maminka vždy udělá píp. Strejdovi od časomíry už je maminky asi líto, proto mi na nohu dává čip. Teď je to teprve bomba. Všichni závodníci už jsou dávno v cíli, ale v prostoru cíle se v pravidelných intervalech stále ozývá píp-píp až do doby, kdy to musí strejda sbalit. Taky balíme a jedeme slavit do Beskyd.
Cestou na Visaláje si dáváme švih na Prašivou. Testujeme jak bude fungovat tahání odrážedla gumicukem. Do kopce se dá gumicuk za řídítka a taťka táhne, dolů se dá za sedlo a z tahače se stává brzdič.
V podvečerních hodinách přijíždíme na chatu Visalájku, kde se slaví třicátiny strejdy Martina. Stávám se výčepním a musím říct, že se rozhodně nenudím.
V neděli nás čeká procházka z Visalájí na Bílý kříž. Odrážedlo – gumicuk skvěle funguje i v kamenitém terénu. Při cestě zpět na vlastní kůži poznávám co je to mikrospánek za volantem resp. řídítky. Z důvodu bezpečnosti jsem z kola sundán a zbytek cesty nesen.
