Vikiho občasník - pochod J.A.K.

Na dnešní den připadá již 35. ročník pochodu a běhu Jana Amose. Letos se naše rodina účastní pouze pochodu, kvůli mě jen nejkratší varianty se Zátiší ( delší se jde z Bílovce, nejdelší ze Suchdola). Na konečné tramvaje č. 5 se kromě mě, mamky a taťky, schází děda, babi a několik strejdů a tet z našeho oddílu. Druhý děda č.5 nestihl a vyráží nám naproti ze Smyčky. Včera nám doručili nosítko na hory pro mimina, které dnes podrobíme ostrému testu. První km se vezu v kočáru. Pak je první pauza. Hned každý vytahuje vzorky přepáleného ovoce a začíná testování. Já jenom čučím jak dospěláci trhavými pohyby zaklánějí hlavy. Jsem vložen do nosítka a začínáme stoupat. Kočárek mi do prudkého kopce tlačí (nese) strejda Luďa. Po 15min je další degustační pauza. Kopec je za námi a já dávám nějakou tou slzou najevo, že chci zpět do kočáru. Pak už jsem zase vezen. Krátkých přestávek máme ještě několik, delší pak na tvarůžkovém Mexiku a v baru na Skalce.

Vikiho občasník - byčí garden párty

Tentokrát jsme se s kámoši setkali u Evelínky v Hýlově. Evelínka je spolumajitelkou domu se zahradou a tak to byla první akce, kde nás neomezovaly stěny bytu. Náš rozlet měl omezit koberec, který teta roztáhla na zahradě. Mamka, ale naštěstí brzy pochopila, že mě na koberci neudrží a nechala tomu volný průběh. Tak jsem se poprvé pásl na trávě a moc se mi to líbilo. Ještě více se mi však líbila Sheila. Není to žádná holka, ale fenka Bernského salašnického psa. Má ráda batolata a my batolata zase ji. Na oběd jsme se vydali do nedalekých lázní. Fakt dobře jsem si zapařil. Musím říct Evelínce ať akci brzy zopakuje. Jo a proč jsem dal do názvu "byčí". No protože všech pět zúčasněných se narodilo od 5.5. do 12.5.09 a to je přece znamení BÝK.

Vikiho občasník - můj první závod

Jaro začíná až zítra, krásný jarní den je však již dnes a my vyrážíme do Mořkova, kde si poprvé v životě zazávodím.
Blbé je, že jak cesta na závod, tak start závodu je v době, kdy jsem zvyklý na svou dopolední dávku spánku. No v naší kategorii „Maminky s kočárky“ vlastně ani nevadí, když člen posádky zaspí na startu v mém případě je však problém ten, že upadám do hlubokého spánku již v autě. Je pět minut do startu já stále dřímám v autě a našim je jasné, že mě musí vzbudit, což rádi nedělají, poněvadž ví, že jsem pak protivný. Jsem vzbuzen a i přes protesty dán do závodní káry. Dostávám č.8 a rychle na start. Je odstartováno. S mamkou do toho šlapem na plné obrátky. Cíl 100m protínáme na 6.místě. Je to sice místo předposlední, ale vhledem k třem handicapům, které nás limitovali to je úspěch. Za prvé: mamka má oteklé koleno (asi ji zas z něho budou tahat vodu). Za druhé: byl jsem nedospán a tudíž nepřipraven podat 100% výkon. Za třetí: naše kára – trojkolka má tu nevýhodu, že když se s ní ve větší rychlosti najede na malou nerovnost, přední kolco se kousne a dojde k převržení ( proto celou trať absolvujeme jen po zadních kolech). Jako občerstvení dostáváme pořadatelů párek, který jí celý mamka.
V závodění pak pokračují větší děti a nakonec čeká 10km na dospěláky. S mamkou, dědou a babi jdeme procházku po trati povzbuzujíc taťku a další strejdy.
Hezký výlet zakončujeme obědem v restauraci Dolní dvůr. Jsem posazen do dřevěné stoličky a do ruky dostávám rohlík. Předvádím exhibici v „jedení“ rohlíku, proto je u našeho stolu pořádně veselo. Veselí bohužel ukončuje jedinec od vedlejšího stolu, který si zapaluje cigaretu a já jsem z restaurace odvelen ven do kočárku.

Pět minut do startu:


Nadšení před závodem:


Na startu:


Únava po závodě: