Vikiho občasník - slavím nulté narozeniny

Na dnešek (7.5.09) mi naplánovali, že se narodím. Normálně bych si o tom měl rozhodnout sám, ale vzhledem k tomu, že jsem se v uplynulém období necpal k východu, ale pohodlně si seděl, tak pan doktor rozhodl, že půjdu tzv. císařákem. Alespoň budu hned hezké nepomačkané miminko, né jako kolegové co se musí proplazit úzkým východem. Nevýhoda je, že nebudu moct být hned s maminkou :-( Dnešní datum oceňuje taky taťka, protože dnes, tedy ve čtvrtek si na mě bere paragraf, v pátek je svátek a s víkendem tak bude mít dost času mě zapít. To se prý musí dělat proto abych byl zdravý.

Je 8hod, čas, kdy jsem se měl dle plánu narodit a furt nic. Prý chtěl být nějaký kolega mermomoci starší než já, tak ho vytahli dříve. Je po 9 a konečně se něco začíná dít. Najednou vidím nějaký ostrý předmět, snad mě neřízne, uhnout totiž nemám kam. Sápou se po mě nějaké ruce a v 9:48 jsem venku. Snažím se koukat, ale vidím jen mlhu a přitom jsem byl tak zvědavý jak maminka vypadá. O co míň vidím o to více řvu. Ušmikávají mi přívod živin a pak cítím jak si mě předávají z ruky do ruky. Dívají se mi do rozkroku a poté na papírku škrtají jméno Marie, kroužkují Viktor a připisují 3,35kg 51cm. Taťka to vše pozoruje zpoza skla a třepající rukou se snaží foťákem udělat nějaké video. Taky ho ale nevidím, páč mám furt tu mlhu. Mamince zatím zavřeli ten můj nouzový východ a konečně jsem u ní.

Ale co to, někam mě odnášejí :-( Dávají mě do jakési prosklené krabice a je tu vedro jako hrom. Jak jim mám ale říct, ať sníží tu teplotu, když neumím mluvit.
Po půlhodině ležení se nademnou sklání asi Taťka, protože zaslechu něco jako "můj synečku" pak furt něco šišlá a tak jsem rád, že po chvilce odchází a já si můžu zdřímnout.

FOTOGALERIE >>