Vikiho občasník - dovolená Podorlicko

Letošní druhou dovolenou strávíme společně se soustředícími se triatlonisty a cyklisty ze spřátelených klubů SK Jiří team a TK Ostrava. Základnu máme ve sportovním areálu v Dolní Čermné nedaleko Lanškrouna. První den je vyloženě koupací. Nejprve cestou zastavujeme v olomouckém aquaparku, druhé koupání je v rybníku u Lanškrouna a poslední v požárním bazénu v místě ubytování.

Pondělí začíná přeháňkami proto, volíme pěší výlet z Ústí n. Orlicí na rozhlednu Andrlův chlum. Na závěr dne navštěvujeme bazén v České Třebové, kde je pro nás špunty fajn vyžití.



V úterý je opět krásně proto jdeme na biky. První pauza je v nedalekém Letohradu na zámku. Zde mě nejvíce zajímá tříhlavý drak a kohoutek s vodou zatímco rodiče jakási schoulená socha, které ani nejde vidět do tváře.





„To je socha největšího Čecha Járy Cimrmana Viktorku“ říkají rodiče a prý že o tom chlapíkovi ještě mnohokrát uslyším. Na chvilku jsem odtržen od proudu vody a musím u nevelké sochy největšího Čecha zapózovat. Pak vidím taťku, jak se opírá rukama o zeď, něco si tam na připevněném textu čte a směje se jako blázen. Zrovna prožívám „opakovací období“ tak se taky opírám o zeď a řechtám se, což taťku dohání slzám smíchu.





Přichází čas odpolední siesty. Lehám do vozíku a vyrážíme cyklostezkou podél Tiché Orlice. Budím se u zříceniny hradu Lanšperk, kde je u hradní zdi z lešení zbudovaná vyhlídka. Další rozhledna už po cestě není tak si pohledy do zdejší pěkné krajiny vychutnáváme z mysliveckého posedu.







Ve středu jsem opět na kole. Cyklostezkou jedeme Třebovskými stěnami, pak kolem Skuhrovského potoka do Č.Třebové odkud naokolo stoupáme na Kozlovský kopec. Rozhledna je dnes bohužel uzavřená, takže beru zavděk kolotočem. No co, stejně už jsem na ni byl loni.



Nakonec nás čeká parádní sjezd a koupel v českotřebovském bazéně. Krátce po návratu na základnu začíná pršet a prší celou noc.

Ve čtvrtek ráno prší stále a předpovědi říkají, že se to nejbližší době lepšit nebude. Dobytí dalšího kopce s rozhlednou Lázek si necháváme na jindy, balíme a odjíždíme k domovu o den dříve.

Vikiho občasník - dovolená Jeseníky

Letos jsem vyrazil na dovolenou s naší byčí partou. Parta má 6 členů, kteří jsou narozeni v rozmezí jednoho týdne na počátku května 2009 čili ve znamení býk. Akce se nemohl zúčastnit Štepánek, který musel mamce pomáhat s novorozenou setřičkou.

Oficiální začátek akce je už ve čtvrtek, ale tvrdé jádro, nebo spíše ti co nemají pracovní povinnosti, si dávají sraz už v úterý večer na naší skřípovské chaloupce.

Ve středu se jedeme podívat do Kružberka na vyhlášený Davidův mlýn a děláme rozehřívací procházku před odjezdem do Jeseníků.

Ve čtvrtek je první zastávkou Bruntálský Aquapark. Odsud rychle na Rejvíz, kde už má parta všech pět pohromadě. Rodiče správně usuzují, že výlet k Mechovému jezírku se nám bude líbit. Zároveň si ale na sebe pletou bič, protože je náročné naši rozjařenou sem a tam pobíhající smečku na dřevěných chodníčcích uhlídat. Malou nehodu mám akorát já. Nakláním se, abych se podíval na kytku. Najednou mě bere balanc. Rodiče slyší jen křik a vidí hýbající se kapradí. Během chvíle jsem vytáhnut zpět na chodník. Jezírko je takové klidné, romantické místo, kde chodí lidé posedět a zrelaxovat.
Netřeba asi říkat, že naším příchodem veškerá pohoda končí. Nevypadá to ale, že by přítomným náš příchod vadil, naopak, docela dobře se baví. Po návratu na Rejvíz nás rodiče hecují k běhání kolem velkého stolu. Je to nejlepší způsob jak nás mít pod kontrolou a v klidu si vychutnávat pivko či kávičku. Ze začátku jim plán vychází, protože kroužíme všichni. Během pár minut, ale kamarádi postupně přecházejí k jiným činnostem a já kroužím sám. Po cca 10 minutách kroužení získávám svou první přezdívku v životě - FOREST.

Přejíždíme do Horní Lipové do domu u Ospalého heligónu, kde budeme pár dní bydlet. Jak říkají www dům nechal vykvést uměnomilec, doktor-klaun Zdeněk Korčián , pro provozování veškerých umění, především umění odpočívat, bavit se i sportovat. Na uvítanou k nám resp. našim rodičům přichází paní Korčiánová s táckem plným Hájkovy slivovice (slivovice+med+?) a vypráví nám o historii tohoto domu.




Působil tady prý jistý pan Šrot, který zde léčil neúspěšně vyléčené pacienty Vency Priessnitze ze sousedního Jeseníku. Jak už jméno léčitele napovídá, byl jeho hlavním medikamentem alkohol. Pacient prý buď přežil a byl zdravý nebo nepřežil. Víc než nějaké povídačky mě však zajímá co je tu pro mě a mé kamarády. Jsem nadšen. Písek, klouzačka, jezírko s rybami, prostorná zahrada s krátce střiženým trávníkem a to hlavní; protékající potok se spoustou kamení. U potoka se spolu s Evelínkou hned uvelebuji, taťka loví kameny a my hážeme a hážeme. I přesto, že nás zítra čeká náročná túra jdu spát až pozdě večer, mám tzv. dovolenkový režim. Ještě mnohem, mnohem později jdou na kutě někteří z tatínků, kteří se rozhodli vyzkoušet léčebné metody pana Šrota.
Ráno je mi při pohledu na taťku jasné, že se Šrotovy léčebné kůry taky zúčastnil. Rozhodně ale nevypadá ani on, ani další dva strejdové, že by byli vyléčení. Mají spíš blíže k druhé kategorii - pacient nepřežil. Na dnešek se moc těším, protože toho máme hodně naslibováno. Od 9 se sliby začínají plnit a jedeme vláčkem do Jeseníku.


Odtud autobusem na Červenohorské sedlo. Pak vadnu a spím. O moc prý ale nepřicházím, protože viditelnost je stejně nic moc. Spím i na dnešním nejvyšším bodě 1423 m vysokém Keprníku, ale byl jsem tu loni v září tak mi to ani moc nevadí.

Viditelnost se postupem času lepší, takže si mí kámoši můžou vychutnat výhledy na Jeseník, Králický Sněžník, Ztracené skály atd. Budím se až před chatou Jiřího na Šeráku a jak už to tak chodí, jsem hodně protivný. Přichází zlatý hřeb. Lanovka z Šeráku na Čerňavu. Lanovka po přestupu pokračuje až na Ramzovou, my však zbytek cesty absolvujeme pěšky. Ceny jízdného jsou totiž šílené. Jak jsme ráno začali tak i končíme a z Ramzové jedem vláčkem zpět do Horní Lipové.
Večer vypadají někteří z rodičů hodně zničeně, né tak my děti. Hrajeme fotbal, kloužeme se, jezdíme na motorkách, prostě paříme. Mezitím tím pravidelně odskakuji k oblíbenému keříku, kde nacvičuji vykonávání malé potřeby. Je to premiéra takže mi ještě s držením pindíka pomáhá maminka.

Ani v sobotu by dle plánu neměly nastat chvíle, kdy se budeme nudit. Autem se přesunujeme ke skalnaté vyhlídce Čertovy kameny tyčící se nad městem Jeseník. Po prudkých schodech a pomocí ocelových lan hned šplháme na vyhlídku. Výhledy jsou nádherné.


Při sestupu dolů nastává můj důležitý životní mezník. Trochu více se nakloním, abych viděl na maminku, která je pod námi a z pusy mi vypadává můj milovaný dudu. Padá do díry ve skále. Rodiče toho hned využívají a při každém zpočátku velmi častém dotazu, kde je dudu říkají „Viktorku dudu není spadl do dírky“. Já jsem v tzv. opakovacím období, takže na to jen reaguji slovy „dudu špadl do dílky“. Jo a vůbec přitom nebrečím. Uvědomuji si totiž, že jsem byl dodnes posledním z party, který dudlík nosil. Rodiče dostávají rady od zkušených rodičů mých kamarádů a úkol pro ně zní jasně : nesmí vyměknout. Z Čertových kamenů je to 1km do pořádného kopce k rozhledně Zlatý chlum.


Za námahu jsme opět odměněni nádhernými výhledy. Vracíme se zpět a jede se relaxovat do lázní Jeseník. V lázeňském parku byl vybudován unikátní Balneopark. Je to v podstatě uměle vybudovaný potok s ledovou vodou, který protéká jednotlivými stanovišti s přírodními procedurami Venci Priessnitze.


Jsme svlečení donaha, abychom se mohli bez zábran věnovat vodním radovánkám. Nejdříve přichází vodorovné trysky, pak bazének s akupresurou, bazénky na ponořování rukou a vše konční drkotáním zubů a násilným odvlečením s patřičným zvukovým doprovodem.

Neděle je dnem odjezdu. Plníme auta a loučíme se z Korčiánovýma, kteří se o nás po celou dobu perfektně starali.


Cestou domů zastavujeme v Karlově studánce, odkud jdeme oblíbenou klasiku údolím Bílé Opavy na Ovčárnu. Tečku za báječnou dovolenou dělá návštěva bruntálského aquaparku.

Vikiho občasník - no to si snad dělají prdel

Zrovna příští týden vyrážím s vozíkem na dovolenou. Jestli si někdo myslí, že mě výše uvedený článek od jízdy ve vozíku odradí, tak to je na velkém omylu. A pokud mě někdo zastaví a bude dělat problémy, tak se na jeho hlavu snese sprcha těch nejsprostějších slov co znám.

Vikiho občasník - vysvědčení

Dnes se rozdávalo vysvědčení. Taky na mě jedno zbylo.

Vikiho občasník - rozlítaný víkend

Uplynulý víkend byl hodně uspěchaný, ale stálo to za to.

V pátek hned jak přijíždí taťka s práce sedáme na kolo a jedeme k tetě kadeřnici, která mi rapidně zkracuje kštici. Na hlavě se mi totiž udělaly nějaké boláky, které je nutné mazat, což šlo přes mé kadeře špatně. Pak chvilku blbnu na hřišti a klouzačce a rychle na kole k babi zabalit do igelitu vše co se dá, protože ji čeká výměna oken. Od babi zase na kole na konec Hlavní třídy, kde se dnes koná akce „Balóny nad Ostravou“. Devět horkovzdušných balónů se nafukuje a téměř současně vzlétá. Parádní podívaná.




V sobotu vypouštíme taťku na kole napřed a s mamkou jedeme do Beskyd na Staré Hamry. Tady se koná orientační běh.


Po předchozí zkušenosti, kdy jsme pustili do závodu maminku samotnou a té se podařilo z osmi kontrol najít jen jednu, se dnes rozhodujeme, že půjdeme jako rodinný team – víc hlav méně bloudění. Na startu dostáváme mapu, buzolu, čip a pár rad od zkušeného strejdy Otakara. Teď už víme, že tmavě zelená je těžce prostupný les, bílá lehce prostupný, žlutá tráva, hnědožlutá pole atd. Máme najít osm kontrol – lampiónků. Je to docela akční procházka.


Sem tam se musíme prodírat hustým porostem, jsou tu prudké srázy, nějaké to překonávání potoků. Lampióny se nám daří nacházet. Po lese pobíhají lidé různých tvarů a věkových skupin. Občas to vypadá jako totální chaos, ale není tomu tak. Je to způsobeno tím, že jednotlivé věkové kategorie mají různé pořadí a počet kontrol.


Nevěřil bych jak je u nás tento sport populární. K dnešnímu závodu nastoupilo několik stovek nadšenců. Ještě nám zbývá povinný brod pod mostem, posledních pár set značených metrů a jsme v cíli.



Zde odevzdáváme čip, načež nám hned vyjíždějí „účet“ jako z pokladny v obchodě, kde je zaznamenáno v jakých časech jsme procházeli jednotlivé kontroly, celkový čas a průběžné pořadí. Skvěle jsme si zazávodili. Příště jdeme zase.

výsledky


Den ale ještě není u konce. Přes tetu Evíka máme domluvenu návštěvu ostravského záchranného sboru a seznámení s Kryštofem. Tak se jmenuje žlutý vrtulník, který je možno velmi často spatřit nad Ostravou.


Po tom co nám strejda řekl strejda Honza o Kryštofovi vše, ještě jdeme kouknout na sanitku. V tom se strejdovi cosi ozve ve vysílačce a my můžeme z bezprostřední blízkosti sledovat odlet vrtulníku do akce.
Poslední dnešní štací je závod na inline bruslích na porubské Hlavní třídě. Néé tohoto podniku se neúčastníme, pouze kluky a holky povzbuzujeme.



Je neuvěřitelné, že ti nejlepší dokázali jet dnešní více než 30km dlouhý závod průměrnou rychlostí přes 39 km/h.

Neděle je ve znamení běžeckých závodů v kravařském zámeckém parku. Letos už jsem jich měl mít v nohách několik, ale zdravotní peripetie způsobily, že mám premiéru až dnes. Ze Skřípova přijeli na kolech babi s dědou, takže mám kolem sebe čtyřčlenný podpůrný team. Osobního „koučingu“ se nejprve ujímá taťka, ale nedaří se mu. Na start bych i šel, ale svým „hyjo, hyjo“ dávám jasně najevo, že jen na taťkově hřbetě. Jóó tati jak sis mě to naučil … Trenér taťka je ze své funkce odvolán a schovává se, abych ho neviděl a nenapadaly mě myšlenky jak se běhu vyhnout. Trenérem se stává mamka. Nejdříve mi pár minut z mostku ukazuje protékající potůček, pak mi ukazuje startovní čáru a říká „palečky za čáru“, podobně jak to děláme na bazéně při skocích do vody.



Pořadatel říká dvě minuty do startu a můj trenér má problém mě udržet, abych nevyběhl dříve. Start! Běžím jako o život. Jsou tu borci od 0 do 6 let, takže je jasné, že ti větší mi hned mizí z dohledu. Těm mladším, ale zase dávám pěkně na frak já. V druhé půlce se mi trochu zaplantávají nohy a je z toho pád. Vstávám a drtím dál. Další problém je v cílové rovince, kde jsou davy tleskajících diváků. Zastavuji a tleskám taky. Nakonec se mému podpůrnému teamu daří mě přesvědčit a probíhám cílem. Na start dospěláckého závodu se staví rodiče a dalších více než 100 lidí, aby si dali 4 kola po zámecké parku. S babi a dědou jsem u trati a fandíme.

Po závodě a spánku se přesunujeme na chalupu. Večer trávím s babi a dědou, protože rodiče jdou za kulturou. Na nádvoří zámku v Hradci n. M. se dnes koná Vivaldianno. Je to hudební počin, kde své síly spojili houslový virtuóz J. Svěcený a hudebník M.Dvořák (klávesy - skupina Lucie) a promíchaly zvuky klasických, etnických a elektronických nástrojů. Soudě dle nadšených rodičů se jim ten koktejl zřejmě povedl. Taťka prý měl z té hudby husí kůži i na hlavě. A taky prý z toho uchcával. Vzhledem k tomu, že si nejsem vědom, že by si ode mě půjčoval plenu jsem dospěl k názoru, že se to asi jen tak říká, když je něco fakt dobré.

Vikiho občasník - svatba v Jeseníkách

O víkendu si v Jeseníkách řekli „ano“ strejda Řepa a teta Helenka. Taťka dělal strejdovi svědka, čímž jsem měl účast na svatbě automaticky zajištěnou já i mamka.
Jet do Jeseníků jen na víkend kvůli svatby by byla škoda, proto vyrážíme už ve čtvrtek. Po obědě na skřípovské chalupě jedeme k hradu Sovinec.


Zde nemám náladu na nějaké prohlídky, chci spát. V kočárku jsem převezen do 2 km vzdálené obce Jiříkov. Zde navštěvujeme Pradědovu galerii, na jejíž prohlídku nás na www stránkách láká majitel:

Jsem řezbář Jiří Halouzka a bydlím v Jiříkově u Rýmařova, okr. Bruntál, kde jsem vytvořil řezbářskou "Pradědovu galerii U Halouzků", která je evropským unikátem.
Galerie se rozkládá na rozloze osmi hektarů. Během prohlídky můžete shlédnout 450 vyřezaných plastik zvířat a hlavně mou chloubu - betlém v životní velikosti, který již čítá 236 soch a váží 20 tun. Nechybí zde ani slon či velbloud v životní velikosti. Betlém byl rovněž vystaven u příležitosti světového kongresu betlémářů v Hradci Králové, kde byl oceněn titulem Největší betlém na světě, vyřezaný v životní velikosti. Byl také oceněn Asociací betlémářů v Římě.
Mám 8 soch zapsaných v České knize rekordů.
Sochy jsou převážně v krytých prostorách, v zahradách jsou kromě soch také atrakce pro děti - houpačky, prolézačky, kolotoče. Je zde také farmový chov daňků, které můžete sledovat z pozorovatelny.
Průvodce po galerii Vám budou dělat mluvící sochy.
Dominantou celé galerie je socha vládce jesenických hor -Děda Praděda, která se tyčí do výše 10,4 m a váží okolo 15 tun. Po něm je také pojmenována má galerie.
Za třetí unikát v mé galerii považuji obří dřevěný obraz Děda Praděda a jeho říše, který původně stál v kamenné rozhledně na vrcholku Pradědu. Ta byla i s obrazem zničena. Obraz je vyřezán ze 24 lipových kmenů, měří 5,5 m x 2,2 m a naleznete ho v jedné ze zastřešených částí expozice.

Vše čím se mistr řezbář chlubí je pravda pravdoucí. Je to tu úžasné.


Nechápeme jak tohle všechno může jeden člověk za život stihnout. Já bych za sebe vyzdvihl 3ks nádherných kolotočů s vyřezávanými zvířaty.


Všem kdo kolem pojede návštěvu vřele doporučuji.

Poslední dnešní štací je bruntálský aquapark, no spíše aquaparčík. Voda je živel, ve kterém se cítím jako ryba. Celou hodinu intenzívně řádím na všech atrakcích a odchod je jako vždy nedobrovolný a s řevem.Ve večerních hodinách přejíždíme na Malou Morávku, kde máme objednaný apartmán v dřevěnici u Vlastíka.

Na pátek mi rodiče naslibovali vodopády a nelhali. Auto necháváme u Karlovy Studánky, kde začíná stezka kolem velmi divoké Bílé Opavy.


Jde s námi teta Zuzka a strejda Libor. Je to hodně akční výšlap; kameny, mostky, přelízání (podlézání) padlých stromů, sem tam schody či žebřík a do toho divoká Bílá Opava.


Kousek za vodopády na mě padá únava a „ulehám“. Budím se až na zahrádce restaurace na Ovčárně.

mapa

Zpět do Karlovky jedeme busem. Zde se dělíme na dvě skupiny. Jedna pod mým vedením jede směr aquapark Bruntál, druhá ve složení strejda Libor a taťka se převléká do rychla a běží trasu Karlova Studna – Kurzovní – Ovčárna – Jelení studánka – Alfrédka – Karlov. Večer před srubem opékáme různé uzeniny, pijeme mlíko, pivo a je nám fajn.


Já se se slovy „uanovka, uanovka“ vydávám na průzkum nedalekého lyžařského vleku. To, že mi rodiče říkají „Viktorku to není lanovka ale lyžařský vlek, jezdí jen v zimě, když je sníh“ ani to, že se musím prodírat travou vyšší, než já mě od průzkumné akce neodrazuje.


Když jsem u cíle, taťka mi znovu opakuje to s tou zimou, lyžemi atd. tedy důvody proč to dnes asi nepojede. Má odpověď? „Počkáme, pojedem“.

Den D je tady. Tedy né pro mě, nýbrž pro strejdu Řepu a tetu Helenku. Opouštíme Morávku a podobně jako ti co z nich obyčejně děláme legraci jedeme autem až na Ovčárnu a dále k hotelu Kurzovní. Tady je předsvatební shon. Různí lidé tu pobíhají, něco nosí, převlékají se, zdobí auta apod. Jen dva lidé jsou v klidu. Jedním jsem já. Jdu si (i když až po hlasité urgenci) zdřímnout. Druhým je strejda Libor, který nazouvá tenisky, mačká stopky a cvalem mizí za Petrovými kameny. Ve 12:15 je odjezd svatební kolony na zámek Bruntál, ve 12:30 se musí vyjet z Ovčárny, protože pak zavřou závoru a pouštějí až za hodinu. Je za pět dvanáct. Já stále spokojeně spím. Strejda nikde. Mobil si nevzal. Jeho bratr chce volat horskou službu, když v tom Libor vbíhá do cílové rovinky. Dle mapy měl naplánováných nějakých 15km, což nakonec taky sedělo. No ale nepočítal s tím, že přitom klesne do nějakých 850m n.m. až k dolní nádrži přečerpávací elekrárny Dlouhé stráně odkud pak bude muset vražedným hangem nastoupat více než 550m na třech km (mapa – běžecký zážitek doporučuje 9 z 10 členů X-AIR) . Pro nás oba teď nastávají hektické minuty. Jsem „násilně“ probuzen, strejda si dává dobrovolně sprchu, oba se rychle dáváme do gala a ve 12:15 sedíme v autě.

Chvilku před obřadem v Bruntále zjišťuje taťka, že nechal na recepci hotelu občanku a strejda Řepa – ženich si shání nového svědka. U strejdy Libora není úspěšný, protože ten si v tom spěchu zapomněl doklady všechny. Náhradní variantou je tedy strejda Luďa. Taťkovi je naštěstí uznán řidičák ale prý „jako hrob, je to jen mezi námi“ říká slečna co to má na starosti. Obřad, hudba začíná hrát. Já nahlas komentuji „hudba hraje“. Po chvilce hudba ztichne a já na to „hudba konec“. Pak si všímám, že taťka tu nesedí s námi, ale stojí vepředu. Po zvolání „tatínek ,tatínek“ jsem vyveden ze sálu. Při focení zúčastněných dětí v přilehlém zámeckém parku vůbec nespolupracuji, naopak řvu „halí, belí“ a maminka mě ukládá do kočárku. Jóó neměli mě předtím násilně vzbudit.

„Rozbitý“, nedospaný a tím pádem protivný jsem i v dalším průběhu akce. Navíc mi ještě k tomu všemu raší poslední stoličky. Naši si na střídačku dávají svatební oběd, já k obrovské tabuli nechci vůbec. Na tanečním parketu pařím jen chvilinku ze začátku diskotéky. Světlé okamžiky dnešního dne nastávají, když s taťkou blbneme venku na hřišti pod majestátným Pradědem. Hrajeme fotbal, basket nebo jen tak ležíme a čučíme na nebe a okolní kopce. Na základě mého (nejen) dnešního chování rodiče prohlašují, že jsem povahou „OUTDOOROVÝ INTROVERT“. Nevím, jestli to dobře nebo špatně, každopádně je to prý lepší než být „Indoorový extrovert“.

V neděli si jdou nejprve taťka se strejdou Liborem ještě jednou proběhnout včerejší předsvatební patnáctku a pak společně vyrážíme k Pradědu. Na tomto kopci už jsem byl několikrát, rodiče x-krát, ale nikdy jsme ještě nebyli na vyhlídce z tubusu televizního vysílače.


Dnes sjednáváme nápravu. Škoda, že se nahoru jede výtahem. Nejradši na rozhlednách mám totiž překonávání schodů. V plánu dále máme Švýcárnu. Od Skřítku se sem však žene černá deka, proto se radši vracíme ke Kurzovní. Jakmile autem opouštíme Ovčárnu začíná průtrž a ta trvá až do Bruntálu, kde máme přestávku. Proč? No přece aquapark.

Vikiho občasník - oslavy s předlouhou kocovinou

7.5.

Před dvěma lety jsem se narodil. Dnes jedeme na výlet s závodní vsuvkou. Základna je v krásném areálu „Na mlýně“ u Kozlovic. Jdu si taťkou hrát k potoku. Mamka sedá na kolo a vyráží na trať závodu - cyklistické časovky. Potok mě po nějaké době přestává bavit, proto vytahujeme kočár a prudkým stoupáním šplháme ke zvoničce nad Kozlovicemi. Odsuď si kromě zvonění vychutnáváme výhledy na Onřejník, Radhošť atd.


Mamka zatím zdárně dosáhla cíle a chvíli poté je u nás. Taťka předává štafetový kolík a sbíhá dolů na start svého závodu. Od zvoničky s mamkou pokračuji v poloze ležmo místy né právě jednoduchým terénem do hukvaldské obory. Překonání potoku je ještě hračka, horší je přelézání více než dvoumetrového žebříku (prudkých schodů) přes plot obory. Naštěstí je mamce nápomocen kolemjdoucí, který přenáší kočár. Já, spící, jsem přenesen v mamčině náruči. V oboře se posléze setkáváme s taťkou a děláme různé blbiny až do večera. Slunečný den zakončuji ukázkovým pádem s ještě ukázkovějším řevem přímo před hlavní branou obory.

8.5.

Dnes u nás pořádám kalbu, když už mám ty kulatiny. Jako hlavní a zároveň jediný organizátor párty je nominována mamka. Aby měla na přípravu klid jdeme s taťkou na kolo. Nejprve u stadiónu Arrows povzbuzujeme kamarády účastnící se běhu Hrabyň – Poruba.


Pokračujeme stojkou kolem kostela v Plesné, Dobroslavice, Jilešovice, kolem řeky do Děhylova na Loděnici, kde je pauza – oběd, házení šutrů do řeky, fotbal, dále k rybníku Štěpán, kde krmíme labuť a kačeny.


Nakonec ještě řádím na klouzačkách a prolézačkách na „sedmáku“.


Doma to skoro nepoznávám. Je tu jako v klícce, stoly se prohýbají pod dobrotami, všude jsou bálonky a dekorace. Jé a je tu dort, na němž jednu svíčku drží můj milovaný krtek a druhou zajda.


Úderem 16 se začínají slízat hosté. Po přípitku jsem zavalen dárky m.j. i dřevěnou vláčkodráhou, ke které příslušenství ( stromy, domy, kostely, závory a hlavně tunel) vlastnoručně vyřezal děda.


Nevím s čím si hrát dříve. Jsem ze všeho nějak zmožen, tak si jdu na chvilku „zadžemovat“ do postýlky. Nedlouho nato jsem vytažen a slyším „ není on nějaký moc zorhajcovaný?“ . Teploměr to potvrzuje a ukazuje 39°C. Kocovina začíná přesto, že oslava ještě neskončila ;-)

10.5.

Teplota neklesá, v puse se mi udělaly nějaké boláky. Při každém soustu mě to bolí, takže přestávám jíst. Mamka x krát volá paní doktorce, ale nemůže se dovolat.

11.5.

Teplota jako včera, boláky se množí více a více. Mamka se dovolala a v poledne jsem v ordinaci. Fasuji antibiotika. Bolí mě to i při pití, tak přestávám pít.

12.5.

Bolí, bolí, otíkají mi rty, mám je jak černoch, nejím a nepiju. Krátce po poledni mamka rozhoduje: jedeme do nemocnice! Tady začíná peklo. Jsem dehydrován, tekutiny kvůli bolesti v puse nepřijímám, takže musím být připojen na kapák. Na lůžku ordinace se mi sestřičky snaží kapák napíchnout. Žilky prý mám pěkné, ale to mi je prd platné, protože jakmile do ní píchnou tak žilka tím, že jsem dehydrován a praskne. První neúspěšný vpich, druhý, třetí … nepříčetně křičím a pláču, vidím jak pláče i maminka, která mě přidržuje, abych sebou tolik nemrskal. Zkoušejí píchat všude možně - zápěstí, kotníky. Po desátém neúspěšném pokusu jsem zcela vyčerpán, čehož si přítomní všímají a přenášejí mě do postýlky, abych si trochu orazil. Po chvilce spánku to vše pokračuje. Míst, kde se dá ještě píchnout, už moc není. Naštěstí je pátý pokus druhé série úspěšný a jsem v oblasti kotníku připojen ke zdroji vody s glukózou. Maminka se mnou zůstává v nemocnici přes noc. Moc šancí si pospat jí nedávám a i kdyby, tak spaní v křesle není zrovna to pravé ořechové.

13-16.5.

Uvolňují se nějaké místa, čímž dostáváme pokoj, kde má postel i mamka. Do pokojíku postupně stěhujeme snad půlku mého děcáku. Neocenitelnou službu mi v dalších dnech dělá notebook se spoustou pohádek. Jsem pořád na kapáku, tudíš bez možnosti opustit lůžko.


Mnohokrát za den jsou u mé postele sestřičky, aby mi provedly špejlemi výtěr pusy, stříkačkou do mě vpravily antibiotika či nějaké vitamíny. Ani asi nemusím říkat, že jim při těchto úkonech dělám hlasitý doprovod. Párkrát mám snahu do sebe dostat kousek něčeho k jídlu, ale nedaří se, bolí to. Postupně se mi ale daří vypít alespoň trochu mlíka a to většinou chvíli poté co mi do kapáku stříknou nějaký lektvar tlumící bolest. Maminka má za úkol zapisovat, co a kolik se do mě podařilo dostat, co a kolik se dostalo ze mě (vážení plen). Dalším zajímavým úkolem je chytání moči. Sundává mi plenu, dává pode mě nepromokavou podložku a hodinu se zkumavkou čeká na tzv. střední proud. Bezva fintu mamka vymýšlí, když chce doktorka slyšet můj dusivý kašel. Na vyžádání takové věci nedělám a doktorka tam nemůže sedět a čekat, že? Mamka má připravený mob. telefon. Jakmile spouštím kašel zapíná diktafon. Nahrávku pak jde přehrát paní doktorce.
Během mého pobytu se ve vedlejším pokoji střídají dva pacienti se zajímavými diagnózami. Prvním je klučina o něco starší než já. Je plný elánu, směje se, lítá po chodbách jako šílený, prostě vůbec nevypadá nemocně. Mamka zjišťuje, že hošík je tu na pozorování s podezřením, že vypil náplň z inkoustové tiskárny :-) Podezření se naštěstí nepotvrzuje. Hocha střídá 13 měsíční holčička Adélka, kterou přezdíváme „malá Ariel“. Ta chtěla mamince pomoci s praním a snědla přitom prací tabletu Arielu.

17.5.

Poslední den se mi to v puse hodně zlepšilo, vypil jsem něco mlíka a dostal do sebe Bobíka a vnitřek rohlíku. Odpojují mi kapák nikoliv však plánovaně, ale proto že už v žilce nějak nechce držet. Mám ultimátum, že do večera musím vypít 700ml jinak mě napojí zpět. Ráno to vypadá slibně. Dávám 240ml. Mám den blbec, už mi tady z toho trochu hrabe, nemám žízeň, jsem býk, nesnáším když mě někdo příliš do něčeho nutí. To jsou příčiny proč se mamince a později i taťkovi nedaří za žádnou cenu do mě dostat ani kapku. Zkoušejí to po dobrém i zlém ale nic. Je rozhodnuto. Znovu půjdu na kapák. Jdu na sál. Roli přidržovače dělá taťka. Nepříčetně řvu. Sestřičky hledají vhodnou žilku. Po předchozích 15 vpiších zůstaly modřiny a je nemožné tam píchnout. Nacházejí dvě malé, kde by to šlo. Pích. Žilka praská … nezdařilo se. Taťka říká „prosím stop, my to do něj nějak dostaneme, jen už né další vpich“. Sestry souhlasí. Na pokoji to pak probíhá následovně. Taťka natáhne 20ml do stříkačky, mamka mi drží nohy a ruce, taťka hlavu a po pár ml se to snaží do mě nalít. Já řvu jako šílený a mrskám sebou. Po 20ml chvíli odpočinek, pár nabídek ať to zkusím sám a znovu stříkačka. Už při druhé stříkačce přicházím na to jak velkou část tekutiny vyplivnout. Po cca 1,5 hod boji může vyčerpaná mamka připsat dalších 140ml tekutin. Přichází se na mě kouknout i samotný pan primář. Se sestřičkami odhaluje několik z výše uvedených příčin, proč nepiji a hlavně všechny uklidňuje, že opětovná dehydratace zatím nehrozí. Dostává se mi delší chvíle klidu, nikdo mě do ničeho nenutí, v noťasu běží Bořek stavitel. Beru do ruky flašku a piju. Dopíjím ji a říkám „etě“. Dopíjím další a říkám „etě“. Tak šťastné rodiče už jsem dlouho neviděl.

18.5.

„Už je to zase ten náš Viktorek“ říká babi Evík tzn. piju, jím, klidně spím, hraju si, směju se a hlavně furt mluvím. Jen té mé chůzi se rodiče smějí. Nohy mám zatím jakési slabé, tak to vypadá, že jsem se právě naučil chodit.

19.5.

Stěhujeme se domů :-))) !!!