neděle 20. června 2010

Vikiho občasník - přechod na dlouhé tratě

Při zpětném rozboru mého posledního závodu 100m jsem došel k závěru, že mé nohy nedisponují sprinterskými svalovými vlákny, kterých mají na rozdávání zejména černí afro-američtí hoši. Proto jsem začal pokukovat po vytrvaleckých distancích.


Dnes v Kravařích mám první příležitost si něco delšího zkusit. Přihlašuji se na závod 200m, kategorie 0-6 let. Počasí je pro běh ideální, 13°C, bezvětří, zamračeno. Co ale bohužel ideální není, je hodina startu. Devátá je čas mého dopoledního spánku. Mamka mě na startu dává do kočárku čekajíc, zda mi klesnou víčka a zvolíme variantu jízda, či je udržím a zvolíme variantu běh. Upřímně řečeno „spal bych až bych brečel“ ale všude kolem je takový šrumec a kravál, že to nejde. Taťka odváží kočár pryč a jsem na startu. Je nás tu tak 20 až 25. Start! Za mamčiným krkem mi závod pěkně ubíhá. Ale co to? 20 m před cílem mě mamka dává na zem, chytá za ruku a musím pokračovat po svých. Bouřlivé fandění diváků v cílové rovince mě žene kupředu. Protínáme cílovou pásku a nejsme poslední. Za mnou dobíhá ještě několik nesených borců, kterým zřejmě čas startu také narušil spací režim. Po závodě jsem uložen do kočáru. Při procházce po golfovém hřišti zámeckého parku si konečně můžu dáchnout.



Jako správný sportovec jsem si vědom, že po závodě je důležité zregenerovat. Kravařský aquapark je k tomuto účelu jako dělaný. V brouzdališti jdu s taťkou párkrát pod vodu, kde na sebe čučíme. Někteří rodiče sedící na břehu se na naše kousky dívají s mírnými rozpaky netušíc, že potápění pravidelně s mamkou trénuji na plaveckém kurzu. Nejvíce se mi ale líbí divoká řeka – kruhový bazén, kde je silný proud vody, který nás unáší. Abych řekl pravdu, tak regenerační část dnešního dopoledne mě unavila mnohem více, než ta závodní, takže cestu domu celou spím. Z auta jsem přenesen do postýlky, kde ve spaní pokračuji.

úterý 15. června 2010

Vikiho občasník - zahraniční návštěva

Po závodní sobotě v Brušperku jsme se v neděli přesunuli na chalupu do Skřípova. Očekávaná návštěva měla přijet až večer proto jsme si udělali cyklo výlet. Údolím Raduňky jsme to vzali do Kylešovic a odsud velmi pěknou cyklostezkou podél Moravice do Hradce. Na upraveném a čistém nádvoří zámku jsem měl skvělý výběh. Zejména dno bazénků bývalých vodotrysků vysypané kamínky bylo pro mě to pravé ořechové. Pád bradou na okraj bazénu a následnou modřinu jsem sice trochu oplakal, ale dobrou náladu mi to nezkazilo.


Po obědě jsme pokračovali přes Včelí hrad, Lesní Albrechtice do minipivovaru Slezan na Požaze. Zatímco rodiče, babi a děda si pochutnávali na medovém pivku, já jsem si dal několik serií výběhů schodů. Večer, když už jsem spal dorazila návštěva. Strejda Vladan – Čechošvýcar, teta Epi – Malajsiošvýcarka a pejsek Fifty – Francouzošvýcar.

TRASA>>

Pondělní počasí bylo uplakané, takže jsme museli změnit plány a místo adrenalinu v Heiparku v Tošovicích jsme jeli jen na oběd do lázní Hýlov. Restauraci jsem si oblíbil, i když vůbec nevím co je na jídelním lístku. Měkký koberec na zemi, členitý terén ( velké květináče) a prosklená stěna s výhledem to je to co mě zajímá.

Úterní plán jsme měnit nemuseli. Cílem byl Davidův mlýn v obci Kružberk. Tady si strejda, teta a taťka dali Mlynářův skok z 12m, pak lozili v korunách stromů po různých lanech a překážkách jako opice. Lanové centrum pro děti je až od 3 let, takže jsem měl smůlu a vše pasivně pozoroval zdola.


Po svačině šli naši hosté s babi a dědou na procházku. Já jsem s našima vyrazil biky. Zásluhou taťkova hesla „hlava-mapa“ jsme tento výlet absolvovali poněkud jinou trasou, než jsme chtěli. I přes místy trochu těžší terén jsme to nakonec zvládli.



TRASA>>

neděle 6. června 2010

Vikiho občasník - Lysá na kole


Po krásné sobotě se i v neděli probouzíme do slunečného dne. Po včerejším závodě jsem dobře zregeneroval, čímž je mé tělo připraveno podstoupit další výzvu. Tou je zdolání Lysé hory na kole resp. ve vozíku za kolo. Jedeme z Ostravice. Po prudkém stoupání k hotelu Sepetná je to až na Ivančenu relativně pohoda . Zde mi mamka ohřívá oběd, zatímco já provádím průzkum terénu. Po obědě si dávám „20“ a probouzím se až na Lysé. Dělám samozřejmě opět dokonalý terénní průzkum a frčíme dolů směr Šance. Pěkně to sviští. Přes příčné odvodňovací rýny naštěstí taťka zpomaluje, drobné nerovnosti skvěle zachycují gumicuk tlumiče v kombinaci s plenkovým tlumičem a já si tak můžu sjezd hezky užívat.

TRASA>>

sobota 5. června 2010

Vikiho občasník - běh na 100m

Dnes náš sportovní klub pořádá běh na Lysou. Taťka nás už brzo ráno opouští, aby běžcům vyznačil trať, zatímco já s mamkou plním jiné úkoly. Máme funkci regulovčíků na mostě přes Ostravici. Jakmile masa 230 běžců probíhá hned spěcháme zpět na fotbalové hřiště, kde mě čeká 100m sprinterská trať. Fasuji startovní číslo a rázem stojím na startovní čáře. Okukuji konkurenci. Tři soupeři jsou o dost větší než já, jeden je menší, ale bude vezen. Jak na ně vyzrát? Po zralé úvaze volím strategii, která by mohla přinést ovoce. Hned od startu to napálím a všem ukážu záda. To bude pro soupeře šok, že takový prcek vede. Než se z něj vzpamatují, budu slavit v cíli. START!!! A sakra všichni jsou pryč. Takové tempo v tom vedru nemůžou vydržet. Měním strategii. V první půlce pošetřím síly a v druhé si je docvaknu. Bohužel ani tato taktika mi nevychází. Nějak mi to neběží, umělohmotný lev o kterého se opírám je v tom horku taky nějaký líný. Naštěstí je tu maminka, která nás oba bere do náruče a část trati absolvujeme s její pomocí. Stopky se nakonec zastavují na 2 min 36s. Za páté místo vyhrávám plavecké rukávky. Do příštího ročníku se naučím chodit, vyladím formu a pak jim ukážu.


Záznam závodu

zdroj: Eurosport

sobota 29. května 2010

Vienna city triathlon

Brzo ráno vyjíždíme s říďou z OVY, kolem 9 jsme ve Vídni. Parkujeme na levém břehu Dunaje. Ani se nechce věřit, že jsme téměř v centru města, a že pod náma v tunelu vede šestiproudá A22. Podél břehu se táhne dlouhý park, kde je spousta kvalitních asf. cest jako dělaných pro běh, brusle, kolo atd. Nechybí dětské hřiště, lanové centrum, trampolíny, každých pár set metrů záchodky (čisté), ohniště no a samozřejmě hospůdky a bary.




Zatímco se chystám na závod říďa obouvá křustky a běží si vyrobit denní dávku endorfinů.V depu potkávám holomóčáka Martina Kňávu s nímž probírám zejména počasí. Říká, že koukal na tři různé zaručené zdroje a ve Vídni má celý den dost pršet. Já mám samozřejmě taky počasí nastudováno, jeho slova potvrzuji a nasazuji sluneční brýle a čepku ať se nespálím. Pohled do depa je pro cyklo-fajnšmekry pohlazením na duši. Připadá mi, že téměř každý (kromě mě;-) tady má karbonového tri speciála značky Cervelo, Kuota apod.



Oblékám neoprén, lezu do vody a první má obava se rozplývá. Nechtělo se mi totiž věřit, že Dunaj může mít nějakých 18°C, když hlučínská štěrkovna má jen 10°C. Pořadatelé nelhali, voda je luxusní. Je poledne a cca 300 žlutých čepiček se dává do pohybu. Plave se 2km ve dvou okruzích. Bóje jsou obrovské, nepřehlédnutelné, plavu si tradičně to svoje hezky stranou davu a užívám si to. Z vody lezu na 31. místě, všude davy fandících lidí. V depu mám jako vždy při sundávání neoprénu motáka, padám na prdel a sundávám ho v sedě. Depo za 2min není moc dobrá vizitka.



A je tu cyklistika. Na začátku opět davy lidí, tak jim chci předvést efektní naskočení na kolo. Divím se, že borci přede mnou takhle nenaskakují. Á hop, nohy se mi rozjíždí na hladkém asfaltu. Pár slov, kterým většina asi nerozumí, v klidu nasedám a vyrážím na dnes pro mě nejobávanější část závodu. Bojim, bojim, protože můj letošní nejdelší švih měřil 40km s Vikim ve vozíku a byl navíc přerušen dvěma zastávkami na pivo. Cyklistika (ostatně jako celý závod) se odehrává na ostrově Donauinsel. Jedou se čtyři okruhy, celkem 90km. Po chvilce „hledání“ nacházím „skupinku“, kde bych mohl vydržet. S 10m odstupem se řadím na její konec. Profil je rovinatý s několika brdky. Následuje dlouhé ležení na hrazdě, točení nohama, papání a bumbání. Tyčinka, gel, anticramp, iont, voda, banán a tak furt dokola, prostě hody. Sem tam projede motorka z rozhodčími hlídajícími 10m rozestupy. Na 50km začínají bolet záda nenavyklé této neobvyklé poloze. No a pak se přidává bolest za krkem, ramena, prostě to co každý dlouhotraťař dobře zná. Čekám, kdy přijde „zeď“, ale furt nic. V posledním kole už sice vadnu, ale s 36 časem a průměrem 37,5 km/h jsem spokojen.



Konečně běh. 20km je vedeno na druhou stranu ostrova v pěti okruzích na otočku. V každém kole se vždy probíhá částí cílové rovinky, kde nás kupředu ženou burácející davy fanoušků. Je skvělé, že se fandí všem, těm vzadu možná ještě více. Navíc máme u st. čísla i jméno, takže sem tam zaslechnu i fandění Ales či Alex. Jsem zvyklý, že se mi hned po kole běží fajn, ale dnes to jaksi skřípe. První dva okruhy cítím lehké křeče v oblasti hamstringů, takže běžím stylem „naprcaná bělice“. Říďa u trati mě hlasitě povzbuzuje a ze začátku mi i hlásí, koho mám na dostřel. Postupně však lidí na trati přibývá, čímž sice přehled ztrácím, ale zase je fajn být furt s někým v kontaktu a zajímavé sledovat jak se někteří trápí, odskakují do křoví apod. V třetím okruhu křečci ustupují a na dosud zkřiveném ksichtu se objevuje úsměv. Říďovi hlásím „a teď jim z toho udělám peklo“. To se mi sice nedaří, ale až do cíle se mi běží pocitově super. Burácející cílová rovinka až z toho naskakuje husí kůže, endorfíny stříkají z uší. Ležíc na koberci za cílovou branou slyším říďu „volééé jsi osmý“. No fakt. 3 běžeckým časem 1:18:06 jsem se posunul na 8.místo (3. v M35).

Závod s říďou hodnotíme pozitivně, hlavně prostředí a tratě. Nějaké mouchy by se však našly. Když se nás zeptají, rádi jim je sdělíme. Největší mouchy však mají v předpovědích meteorologové. Říďa zapomenuvší kšiltovku vypadá jak rajče a já mám na sobě dres, i když ho sundám.

VÝSLEDKY

pátek 7. května 2010

Vikiho občasník - narozeniny

Dnes tomu je rok co se bouřlivě slavil můj příchod na svět. I když jsem dnes byl hlavním hostitelem já, téměř všechny starosti spojené s narozeninovou párty měla na bedrech mamka. Pekla, vařila, objednala dort, nakupovala, připravovala dekorace, lampióny, balónky, balila dárky atd. atd.

Já jsem naopak starosti spíše přidělával. Již od včerejška jsem odmítal pít mlíko, což je u mě dost velká rána, protože je to jediná tekutina, kterou přijímám (stále to na mě zkoušejí s vodou, různými čaji, šťávami, ale ničemu jsem zatím nepřišel na chuť). Navíc jsem byl celý den takový ukňouraný. Odpolední „plavecký trénink“ mému stavu taky moc nepřidal.



Dnes ráno žádná změna k lepšímu, zase jsem nevypil ani ml mléka. Prvním narozeninovým dárkem se proto stala návštěva paní doktorky, antibiotika a diagnóza angína. Na odpoledne bylo vše připraveno na oslavu. Rodiče sice měli obavy jak to zvládnu, ale akci nezrušili.

Od 16 hodiny začal každou chvíli drnčet zvonek. Zanedlouho se náš malý byt naplnil babičkama, dědama, strejdama apod. Sborově mi zazpívali „Narozeninovou“ od dvojice Svěrák – Uhlíř a začalo se slavit. Já jsem byl v jednom kole. Rozbaloval jsem dárky, dělal paci paci, smál se, předváděl chůzi s chodítkem, prostě jsem byl hodně aktivní až přítomní říkali „ ten Viktorek ani nevypadá, že by byl nemocný“. Večer všichni odcházeli spokojeni a já si můžu jít dáchnout svých 12.

sobota 24. dubna 2010

Vikiho občasník - služebka na Pustevny

Minulý víkend byl na bikování přímo ideální, proto jsme nelenili a oba dny se proháněli terény v okolí Ostravy.



Dnes je to však horší. Od rána chčije, že by psa nevyhnal, my ale přesto náš vůz plníme cyklo náčiním a jedeme směr Beskydy. Proč? No, protože dnes náš sportovní klub pořádá běh Ráztoka – Tanečnice, kde se s námi počítá na funkce regulovčíků. Při výjezdu z Ovy doslova lije a naši vymýšlejí varianty výstupu – výjezdu na Pustevny. Přijíždíme do Ráztoky, neprší, jen je hustá mlha, což nás samozřejmě nemůže zastavit. Sedáme na biky a průměrnou rychlostí 9 km/h uháníme kolem Nořičí hory
na Pustevny. Po 6km míjíme občersvovačku. Od pěších babi s dědou fasuji rohlík, který mi zajišťuje zábavu po zbytek cesty. Po chvíli co jsme na Pustevnách se mlha rozplývá a svítí sluníčko. Závod probíhá na 1. Po nějakém tom klábosení, občersvování, vyhlašování vítězů apod. vyrážíme zpět. Taťka sice říká „a teď to bude za odměnu“ , já jsem, ale jiného názoru, protože i přes vychytávku na přídi zvanou „lapač bordelu“ mi ve sjezdu sem tam něco přistane na ksichtíku. Asi se ta vychytávka bude muset ještě vychytat. Pak už jen obvyklá zastávka pro bednu piva a nocleh na chalupě ve Skřípově.