Předesílám, že to nebyl přechod celých Nízkých, ale jen jejich větší části, řekněme té, alespoň co se výhledů a nadmořské výšky, atraktivnější.
Den první. V sestavě já, Peťa, Taťka a strejda Peťa vlakem do Žiliny, dalším do Vrůtek, dalším do B.Bystrice. Po krátké prohlídce mimochodem moc hezkého města přesun budem do Donoval. Odsud už jen nějakých 5 km do útulny pod Kečkou. Její majitelé Viktoria s Maťom a jejich malé dětičky jsou moc fajn lidi. Připravují nám výborné borůvkové knedlíky a klobásy. Na večer nám chystají pivka a birely a mízí do údolí. Na noc ještě přichází Slovenka Petra, která jde cestu hrdinů SNP ( Děvín-Dukelský průsmyk) a je už pár dní na cestách. Dálším poutníkem je Polák Viktor.
Den druhý: čeká nás už trochu větší porce, dle map 8,5 hod. Nejtěžší
jsou 3km/560m z Hiadelského sedla na Prašivou. Tím se dostáváme na
hřeben do cca 1700 m n.m. Mediálními hvězdami posledních dní jsou přemnožení medvědi. Díky klmatickými změnami zblblé přírodě se vzdudili dříve nemají moc co do huby a tak často musí blíže civilizaci, čímž vznikají různé, mnohdy i né moc veselé situace. Cestou na Prašivou nám hromádkami uprostřed stezky připomínají, že se jsme na jejich území. Z Prašivé už je to jako na houpačce nahoru dolů, ale
vždy jen o pár set výškových, žádný padák do údolí, prostě hřebenovka.
Cestou nádherné výhledy do všech stran. Turistů za celou dobu potkáváme
možná pět ...pohádka. V podvečer nás vítá útulna Ďurková s majitelem
Ondrou. Na povale má 40 míst. Nocuje nás zde možná 15. Večer se všichni
druží pivo a borovička teče proudem.Ondra říká, že máme štěstí, že nás
je tu tak málo. Rekord útulny je prý 100 lidí v chatě a 30 stanů venku.
Zdá se, že jsme zvolili skvělý termín. Dále dodává "o letních
prázdninách nejezděte, je to tu peklo, přijeďte třeba v únoru, kdy sem
za celý týden nepáchne ani noha" ... kouknu na strejdu Péťu a je mi hned
jasné, že se mu v hlavě rodí plán.
Den třetí: po výborných domácích párečcích od Ondrova řeznického bratra
je nutno vystoupat do výšky 2000 m n.m., kde se budeme po celý dnešek
pohybovat. Za to, že se taťkové zpočátku táhnou jako smrad, a že
vypadají dost pomačkaně, prý můžou Poláci resp. jejich kávový likér,
který dali do placu ve finále včerejší mezinárodní družby. Obrázek jako
včera, výhledy, žádní lidé jen přibývá sněhových úseků. Sníh, je příjemné zpestření. Jít tudy před týdnem, kdy ho všude bylo 40 cm
mluvili bychom jinak. Kolem Chopku, kde vede lanovka už je lidí
více, ale žádné drama. Ve stylové Kamenné chatě plníme břicha a
pokračujeme k nej vrcholu Nízkých Tater. Cestou pokecáme s Kamzíky a po
nevelkém stoupání je Ďumbier 2043 m n.m. pokořen. Zkratkou sjíždíme jako
na lyžích až téměř k chatě M.R.Štefánika. Na tu jsme se těšili, že to bude
pětihvězda po předchozích útulnách. Chata i obsluha je ale studená a
na teplé - srdečné útulničky vzpomínáme.
Poslední den už nás mají čekat jen nějaké dvě a půl hoďky na Čertovici,
ale vše je jinak. Nejprve jdouc dle tyčového značení si dáváme
neplánovaně vrcholek Besné odkud se nevracíme zpět na červenou, ale pokračujeme neznačeným chodníkem, jež se posléze ztrací. Vracíme se na značku a
ve vedru přicházíme na Čertovici odkud má jet bus. Po výborném obědě v
motorestu zjišťujeme, že bus jede až z několik km vzdálené Vyšní Boci.
Scházíme tam a po relaxu u potůčku s pramenem minerálky a zjištění, že
další bus jede až za tři hodiny, voláme taxana, který nás veze do
L.Mikuláše odkud Pendolímem domů.
FOTOGALERIE
.jpg)
.png)
