Dnes náš sportovní klub pořádá běh na Lysou. Taťka nás už brzo ráno opouští, aby běžcům vyznačil trať, zatímco já s mamkou plním jiné úkoly. Máme funkci regulovčíků na mostě přes Ostravici. Jakmile masa 230 běžců probíhá hned spěcháme zpět na fotbalové hřiště, kde mě čeká 100m sprinterská trať. Fasuji startovní číslo a rázem stojím na startovní čáře. Okukuji konkurenci. Tři soupeři jsou o dost větší než já, jeden je menší, ale bude vezen. Jak na ně vyzrát? Po zralé úvaze volím strategii, která by mohla přinést ovoce. Hned od startu to napálím a všem ukážu záda. To bude pro soupeře šok, že takový prcek vede. Než se z něj vzpamatují, budu slavit v cíli. START!!! A sakra všichni jsou pryč. Takové tempo v tom vedru nemůžou vydržet. Měním strategii. V první půlce pošetřím síly a v druhé si je docvaknu. Bohužel ani tato taktika mi nevychází. Nějak mi to neběží, umělohmotný lev o kterého se opírám je v tom horku taky nějaký líný. Naštěstí je tu maminka, která nás oba bere do náruče a část trati absolvujeme s její pomocí. Stopky se nakonec zastavují na 2 min 36s. Za páté místo vyhrávám plavecké rukávky. Do příštího ročníku se naučím chodit, vyladím formu a pak jim ukážu.
Záznam závodu
zdroj: Eurosport
sobota 5. června 2010
sobota 29. května 2010
Vienna city triathlon
Brzo ráno vyjíždíme s říďou z OVY, kolem 9 jsme ve Vídni. Parkujeme na levém břehu Dunaje. Ani se nechce věřit, že jsme téměř v centru města, a že pod náma v tunelu vede šestiproudá A22. Podél břehu se táhne dlouhý park, kde je spousta kvalitních asf. cest jako dělaných pro běh, brusle, kolo atd. Nechybí dětské hřiště, lanové centrum, trampolíny, každých pár set metrů záchodky (čisté), ohniště no a samozřejmě hospůdky a bary.
Zatímco se chystám na závod říďa obouvá křustky a běží si vyrobit denní dávku endorfinů.V depu potkávám holomóčáka Martina Kňávu s nímž probírám zejména počasí. Říká, že koukal na tři různé zaručené zdroje a ve Vídni má celý den dost pršet. Já mám samozřejmě taky počasí nastudováno, jeho slova potvrzuji a nasazuji sluneční brýle a čepku ať se nespálím. Pohled do depa je pro cyklo-fajnšmekry pohlazením na duši. Připadá mi, že téměř každý (kromě mě;-) tady má karbonového tri speciála značky Cervelo, Kuota apod.
Oblékám neoprén, lezu do vody a první má obava se rozplývá. Nechtělo se mi totiž věřit, že Dunaj může mít nějakých 18°C, když hlučínská štěrkovna má jen 10°C. Pořadatelé nelhali, voda je luxusní. Je poledne a cca 300 žlutých čepiček se dává do pohybu. Plave se 2km ve dvou okruzích. Bóje jsou obrovské, nepřehlédnutelné, plavu si tradičně to svoje hezky stranou davu a užívám si to. Z vody lezu na 31. místě, všude davy fandících lidí. V depu mám jako vždy při sundávání neoprénu motáka, padám na prdel a sundávám ho v sedě. Depo za 2min není moc dobrá vizitka.
A je tu cyklistika. Na začátku opět davy lidí, tak jim chci předvést efektní naskočení na kolo. Divím se, že borci přede mnou takhle nenaskakují. Á hop, nohy se mi rozjíždí na hladkém asfaltu. Pár slov, kterým většina asi nerozumí, v klidu nasedám a vyrážím na dnes pro mě nejobávanější část závodu. Bojim, bojim, protože můj letošní nejdelší švih měřil 40km s Vikim ve vozíku a byl navíc přerušen dvěma zastávkami na pivo. Cyklistika (ostatně jako celý závod) se odehrává na ostrově Donauinsel. Jedou se čtyři okruhy, celkem 90km. Po chvilce „hledání“ nacházím „skupinku“, kde bych mohl vydržet. S 10m odstupem se řadím na její konec. Profil je rovinatý s několika brdky. Následuje dlouhé ležení na hrazdě, točení nohama, papání a bumbání. Tyčinka, gel, anticramp, iont, voda, banán a tak furt dokola, prostě hody. Sem tam projede motorka z rozhodčími hlídajícími 10m rozestupy. Na 50km začínají bolet záda nenavyklé této neobvyklé poloze. No a pak se přidává bolest za krkem, ramena, prostě to co každý dlouhotraťař dobře zná. Čekám, kdy přijde „zeď“, ale furt nic. V posledním kole už sice vadnu, ale s 36 časem a průměrem 37,5 km/h jsem spokojen.
Konečně běh. 20km je vedeno na druhou stranu ostrova v pěti okruzích na otočku. V každém kole se vždy probíhá částí cílové rovinky, kde nás kupředu ženou burácející davy fanoušků. Je skvělé, že se fandí všem, těm vzadu možná ještě více. Navíc máme u st. čísla i jméno, takže sem tam zaslechnu i fandění Ales či Alex. Jsem zvyklý, že se mi hned po kole běží fajn, ale dnes to jaksi skřípe. První dva okruhy cítím lehké křeče v oblasti hamstringů, takže běžím stylem „naprcaná bělice“. Říďa u trati mě hlasitě povzbuzuje a ze začátku mi i hlásí, koho mám na dostřel. Postupně však lidí na trati přibývá, čímž sice přehled ztrácím, ale zase je fajn být furt s někým v kontaktu a zajímavé sledovat jak se někteří trápí, odskakují do křoví apod. V třetím okruhu křečci ustupují a na dosud zkřiveném ksichtu se objevuje úsměv. Říďovi hlásím „a teď jim z toho udělám peklo“. To se mi sice nedaří, ale až do cíle se mi běží pocitově super. Burácející cílová rovinka až z toho naskakuje husí kůže, endorfíny stříkají z uší. Ležíc na koberci za cílovou branou slyším říďu „volééé jsi osmý“. No fakt. 3 běžeckým časem 1:18:06 jsem se posunul na 8.místo (3. v M35).
Závod s říďou hodnotíme pozitivně, hlavně prostředí a tratě. Nějaké mouchy by se však našly. Když se nás zeptají, rádi jim je sdělíme. Největší mouchy však mají v předpovědích meteorologové. Říďa zapomenuvší kšiltovku vypadá jak rajče a já mám na sobě dres, i když ho sundám.
VÝSLEDKY
Zatímco se chystám na závod říďa obouvá křustky a běží si vyrobit denní dávku endorfinů.V depu potkávám holomóčáka Martina Kňávu s nímž probírám zejména počasí. Říká, že koukal na tři různé zaručené zdroje a ve Vídni má celý den dost pršet. Já mám samozřejmě taky počasí nastudováno, jeho slova potvrzuji a nasazuji sluneční brýle a čepku ať se nespálím. Pohled do depa je pro cyklo-fajnšmekry pohlazením na duši. Připadá mi, že téměř každý (kromě mě;-) tady má karbonového tri speciála značky Cervelo, Kuota apod.
Oblékám neoprén, lezu do vody a první má obava se rozplývá. Nechtělo se mi totiž věřit, že Dunaj může mít nějakých 18°C, když hlučínská štěrkovna má jen 10°C. Pořadatelé nelhali, voda je luxusní. Je poledne a cca 300 žlutých čepiček se dává do pohybu. Plave se 2km ve dvou okruzích. Bóje jsou obrovské, nepřehlédnutelné, plavu si tradičně to svoje hezky stranou davu a užívám si to. Z vody lezu na 31. místě, všude davy fandících lidí. V depu mám jako vždy při sundávání neoprénu motáka, padám na prdel a sundávám ho v sedě. Depo za 2min není moc dobrá vizitka.
A je tu cyklistika. Na začátku opět davy lidí, tak jim chci předvést efektní naskočení na kolo. Divím se, že borci přede mnou takhle nenaskakují. Á hop, nohy se mi rozjíždí na hladkém asfaltu. Pár slov, kterým většina asi nerozumí, v klidu nasedám a vyrážím na dnes pro mě nejobávanější část závodu. Bojim, bojim, protože můj letošní nejdelší švih měřil 40km s Vikim ve vozíku a byl navíc přerušen dvěma zastávkami na pivo. Cyklistika (ostatně jako celý závod) se odehrává na ostrově Donauinsel. Jedou se čtyři okruhy, celkem 90km. Po chvilce „hledání“ nacházím „skupinku“, kde bych mohl vydržet. S 10m odstupem se řadím na její konec. Profil je rovinatý s několika brdky. Následuje dlouhé ležení na hrazdě, točení nohama, papání a bumbání. Tyčinka, gel, anticramp, iont, voda, banán a tak furt dokola, prostě hody. Sem tam projede motorka z rozhodčími hlídajícími 10m rozestupy. Na 50km začínají bolet záda nenavyklé této neobvyklé poloze. No a pak se přidává bolest za krkem, ramena, prostě to co každý dlouhotraťař dobře zná. Čekám, kdy přijde „zeď“, ale furt nic. V posledním kole už sice vadnu, ale s 36 časem a průměrem 37,5 km/h jsem spokojen.
Konečně běh. 20km je vedeno na druhou stranu ostrova v pěti okruzích na otočku. V každém kole se vždy probíhá částí cílové rovinky, kde nás kupředu ženou burácející davy fanoušků. Je skvělé, že se fandí všem, těm vzadu možná ještě více. Navíc máme u st. čísla i jméno, takže sem tam zaslechnu i fandění Ales či Alex. Jsem zvyklý, že se mi hned po kole běží fajn, ale dnes to jaksi skřípe. První dva okruhy cítím lehké křeče v oblasti hamstringů, takže běžím stylem „naprcaná bělice“. Říďa u trati mě hlasitě povzbuzuje a ze začátku mi i hlásí, koho mám na dostřel. Postupně však lidí na trati přibývá, čímž sice přehled ztrácím, ale zase je fajn být furt s někým v kontaktu a zajímavé sledovat jak se někteří trápí, odskakují do křoví apod. V třetím okruhu křečci ustupují a na dosud zkřiveném ksichtu se objevuje úsměv. Říďovi hlásím „a teď jim z toho udělám peklo“. To se mi sice nedaří, ale až do cíle se mi běží pocitově super. Burácející cílová rovinka až z toho naskakuje husí kůže, endorfíny stříkají z uší. Ležíc na koberci za cílovou branou slyším říďu „volééé jsi osmý“. No fakt. 3 běžeckým časem 1:18:06 jsem se posunul na 8.místo (3. v M35).
Závod s říďou hodnotíme pozitivně, hlavně prostředí a tratě. Nějaké mouchy by se však našly. Když se nás zeptají, rádi jim je sdělíme. Největší mouchy však mají v předpovědích meteorologové. Říďa zapomenuvší kšiltovku vypadá jak rajče a já mám na sobě dres, i když ho sundám.
VÝSLEDKY
pátek 7. května 2010
Vikiho občasník - narozeniny
Dnes tomu je rok co se bouřlivě slavil můj příchod na svět. I když jsem dnes byl hlavním hostitelem já, téměř všechny starosti spojené s narozeninovou párty měla na bedrech mamka. Pekla, vařila, objednala dort, nakupovala, připravovala dekorace, lampióny, balónky, balila dárky atd. atd.
Já jsem naopak starosti spíše přidělával. Již od včerejška jsem odmítal pít mlíko, což je u mě dost velká rána, protože je to jediná tekutina, kterou přijímám (stále to na mě zkoušejí s vodou, různými čaji, šťávami, ale ničemu jsem zatím nepřišel na chuť). Navíc jsem byl celý den takový ukňouraný. Odpolední „plavecký trénink“ mému stavu taky moc nepřidal.
Dnes ráno žádná změna k lepšímu, zase jsem nevypil ani ml mléka. Prvním narozeninovým dárkem se proto stala návštěva paní doktorky, antibiotika a diagnóza angína. Na odpoledne bylo vše připraveno na oslavu. Rodiče sice měli obavy jak to zvládnu, ale akci nezrušili.
Od 16 hodiny začal každou chvíli drnčet zvonek. Zanedlouho se náš malý byt naplnil babičkama, dědama, strejdama apod. Sborově mi zazpívali „Narozeninovou“ od dvojice Svěrák – Uhlíř a začalo se slavit. Já jsem byl v jednom kole. Rozbaloval jsem dárky, dělal paci paci, smál se, předváděl chůzi s chodítkem, prostě jsem byl hodně aktivní až přítomní říkali „ ten Viktorek ani nevypadá, že by byl nemocný“. Večer všichni odcházeli spokojeni a já si můžu jít dáchnout svých 12.
Já jsem naopak starosti spíše přidělával. Již od včerejška jsem odmítal pít mlíko, což je u mě dost velká rána, protože je to jediná tekutina, kterou přijímám (stále to na mě zkoušejí s vodou, různými čaji, šťávami, ale ničemu jsem zatím nepřišel na chuť). Navíc jsem byl celý den takový ukňouraný. Odpolední „plavecký trénink“ mému stavu taky moc nepřidal.
Dnes ráno žádná změna k lepšímu, zase jsem nevypil ani ml mléka. Prvním narozeninovým dárkem se proto stala návštěva paní doktorky, antibiotika a diagnóza angína. Na odpoledne bylo vše připraveno na oslavu. Rodiče sice měli obavy jak to zvládnu, ale akci nezrušili.
Od 16 hodiny začal každou chvíli drnčet zvonek. Zanedlouho se náš malý byt naplnil babičkama, dědama, strejdama apod. Sborově mi zazpívali „Narozeninovou“ od dvojice Svěrák – Uhlíř a začalo se slavit. Já jsem byl v jednom kole. Rozbaloval jsem dárky, dělal paci paci, smál se, předváděl chůzi s chodítkem, prostě jsem byl hodně aktivní až přítomní říkali „ ten Viktorek ani nevypadá, že by byl nemocný“. Večer všichni odcházeli spokojeni a já si můžu jít dáchnout svých 12.
sobota 24. dubna 2010
Vikiho občasník - služebka na Pustevny
Minulý víkend byl na bikování přímo ideální, proto jsme nelenili a oba dny se proháněli terény v okolí Ostravy.
Dnes je to však horší. Od rána chčije, že by psa nevyhnal, my ale přesto náš vůz plníme cyklo náčiním a jedeme směr Beskydy. Proč? No, protože dnes náš sportovní klub pořádá běh Ráztoka – Tanečnice, kde se s námi počítá na funkce regulovčíků. Při výjezdu z Ovy doslova lije a naši vymýšlejí varianty výstupu – výjezdu na Pustevny. Přijíždíme do Ráztoky, neprší, jen je hustá mlha, což nás samozřejmě nemůže zastavit. Sedáme na biky a průměrnou rychlostí 9 km/h uháníme kolem Nořičí hory
na Pustevny. Po 6km míjíme občersvovačku. Od pěších babi s dědou fasuji rohlík, který mi zajišťuje zábavu po zbytek cesty. Po chvíli co jsme na Pustevnách se mlha rozplývá a svítí sluníčko. Závod probíhá na 1. Po nějakém tom klábosení, občersvování, vyhlašování vítězů apod. vyrážíme zpět. Taťka sice říká „a teď to bude za odměnu“ , já jsem, ale jiného názoru, protože i přes vychytávku na přídi zvanou „lapač bordelu“ mi ve sjezdu sem tam něco přistane na ksichtíku. Asi se ta vychytávka bude muset ještě vychytat. Pak už jen obvyklá zastávka pro bednu piva a nocleh na chalupě ve Skřípově.
Dnes je to však horší. Od rána chčije, že by psa nevyhnal, my ale přesto náš vůz plníme cyklo náčiním a jedeme směr Beskydy. Proč? No, protože dnes náš sportovní klub pořádá běh Ráztoka – Tanečnice, kde se s námi počítá na funkce regulovčíků. Při výjezdu z Ovy doslova lije a naši vymýšlejí varianty výstupu – výjezdu na Pustevny. Přijíždíme do Ráztoky, neprší, jen je hustá mlha, což nás samozřejmě nemůže zastavit. Sedáme na biky a průměrnou rychlostí 9 km/h uháníme kolem Nořičí hory
na Pustevny. Po 6km míjíme občersvovačku. Od pěších babi s dědou fasuji rohlík, který mi zajišťuje zábavu po zbytek cesty. Po chvíli co jsme na Pustevnách se mlha rozplývá a svítí sluníčko. Závod probíhá na 1. Po nějakém tom klábosení, občersvování, vyhlašování vítězů apod. vyrážíme zpět. Taťka sice říká „a teď to bude za odměnu“ , já jsem, ale jiného názoru, protože i přes vychytávku na přídi zvanou „lapač bordelu“ mi ve sjezdu sem tam něco přistane na ksichtíku. Asi se ta vychytávka bude muset ještě vychytat. Pak už jen obvyklá zastávka pro bednu piva a nocleh na chalupě ve Skřípově.
neděle 18. dubna 2010
Vikiho občasník - první letošní cyklovýlet
Hurá už je to tady. Cyklosezóna nám právě dnes začala. Dnešní vyjížďka po prajzkém království měla hlavně za účel otestovat v předchozím příspěvku zmiňovaná vylepšení mého Croozera. Nejdůležitější byl test odpružení, který dopadl na 1. Dále jsem byl podroben testu já. Dal by se nazvat „chování a orientace ve volném terénu“. Vypuštěn takhle na volno jsem byl poprvé v životě.
Nejprve jsem prozkoumával lesní porost,
pak přišel na řadu asfalt
a na závěr louka, kde jsem rodičům ukázal jak moc se mi to líbilo.
Už se moc těším na další cyklovýlet, no abych byl přesný tak spíše na cyklopauzy, v kterých budu opět volnýýý.
Nejprve jsem prozkoumával lesní porost,
pak přišel na řadu asfalt
a na závěr louka, kde jsem rodičům ukázal jak moc se mi to líbilo.
Už se moc těším na další cyklovýlet, no abych byl přesný tak spíše na cyklopauzy, v kterých budu opět volnýýý.
pátek 16. dubna 2010
Vikiho občasník - příprava na cyklosezónu
Do nové cyklosezóny jsem se stal z „pronajímatele“ majitelem vozíku Croozer. Jak znám rodiče tak v něm asi budu trávit hodně času, proto jsem uvítal jeho apgrejd*.
1. Odpružení typu gumicuk. Tím se nám otevírá možnost jízdy v terénu. Loni jsme to párkrát zkusili s neodpruženým vozíkem a bylo to jak na žebřiňáku.
2. Lapač bordelu. Od zadního kola mého tahače lítá všelicos, obzvláště pak v terénu. To výrobce řeší tak, že bych měl být ve vozíku zakryt slídou. Ta ale nejen že mi zhoršuje výhled, ale hlavně je ve vozíku v teplejším dni jako ve skleníku. Proto tento nevzhledný lapač nečistot na přídi vítám.
3. Reflexní prvek + SPZ. To, aby mě lépe viděli a indentifikovali.
pozn. označovat kočárky SPZ se zrodilo v hlavě jednoho českého velikána
4. Ušák. To, aby mi neklimbala hlava sem a tam, kdybych čirou náhodou usnul.
Důležitá věc, která apgrejdovaná nebyla je hnací motor. Ten je naopak zase o něco starší a méně výkonnější. No kdyby v průběhu sezóny náhodou motor nestíhal, budu si muset s mamkou sednout a vymyslet co s tím uděláme ;-)
* apgrejd = upgrade = vylepšení
1. Odpružení typu gumicuk. Tím se nám otevírá možnost jízdy v terénu. Loni jsme to párkrát zkusili s neodpruženým vozíkem a bylo to jak na žebřiňáku.
2. Lapač bordelu. Od zadního kola mého tahače lítá všelicos, obzvláště pak v terénu. To výrobce řeší tak, že bych měl být ve vozíku zakryt slídou. Ta ale nejen že mi zhoršuje výhled, ale hlavně je ve vozíku v teplejším dni jako ve skleníku. Proto tento nevzhledný lapač nečistot na přídi vítám.
3. Reflexní prvek + SPZ. To, aby mě lépe viděli a indentifikovali.
pozn. označovat kočárky SPZ se zrodilo v hlavě jednoho českého velikána
4. Ušák. To, aby mi neklimbala hlava sem a tam, kdybych čirou náhodou usnul.
Důležitá věc, která apgrejdovaná nebyla je hnací motor. Ten je naopak zase o něco starší a méně výkonnější. No kdyby v průběhu sezóny náhodou motor nestíhal, budu si muset s mamkou sednout a vymyslet co s tím uděláme ;-)
* apgrejd = upgrade = vylepšení
pondělí 5. dubna 2010
Vikiho občasník – uživatelský manuál (na mě)
Tak tohle jsem i přesto, že mamka říkala „nééé to tam nedávej“ musel zveřejnit. Rodiče odjeli přes noc na Lysou slavit 30 našeho sportovního řídi. Já jsem byl zanechán doma, kde o mě pečovaly babičky. Aby vše běželo jak na drátkách vyhotovila maminka stručný uživatelský manuál. Jen tak na okraj musím zmínit, že babičky dohromady vychovaly cca 5 dětí ( babi Jáša má dokonce výchovu dětí v popisu práce).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)