Vikiho občasník - skončil měsíc převratných změn

Mamka má vše kolem mimin nastudováno a na základě toho taťku upozorňovala, že 9 měsíc mého života bude pestrý, protože nastane mnoho změn. Čím se měsíc blížil ke konci, tím přibývalo taťkových ironických poznámek na mamčiny prognózy. Něco se přece jenom událo. Nějaké nové zuby v puse (celkem už 6ks), ale nebylo to, co naši očekávali. Čekali, že předvedu nějakou formu pohybu. Kamarádi v kurzu už vesměs něco předvádějí já jsem měl zatím v repertoáru pouze otáčení ze zad na břicho, na břichu dokola a stání na čtyřech s pružením připomínajícím kopulační pohyby, či jak to naši nazvali.

Je 7.2. a mám právě 9 měsíců. Rodiče už jsou smíření s tím, že jediné pohyby co předvedu budou ty kopulační, které jsou prý mimochodem taky důležité. Já to tak ale nechci nechat. Mamka odchází na lekci spinu, zatímco já dávám taťkovi pokyn k uložení do postýlky. Zde nabírám dostatek sil. Jak je mamka zpět jsem dán na koberec a říkám si „pojď chlape“. Zabírám pořádně rukama a jsem o kousek vřed. A ještě jednou a zase kousek. Rodiče si ničeho nevšímají, tak zabírám znovu a jsem na parketách. Tam už to jde lehce a „řítím“ se vpřed. Toho už si všímají a mají velkou radost, což mi dodává další energii. Na prahu oddělujícím obývák od předsíně se cítím jako Vi-king. Od té doby šmejdím po celém pokoji, což přivádí otce na myšlenku ušít mi obleček z prachových hader za účelem provádění úklidu.

Vikiho občasník - výlet na běžkách

TRASA>>

Sněhu jsou teď všude hromady, takže výlety s kočárkem jsou možné leda po městě a to není ono. Jeden šikovný strejda předělal cyklistickou verzi vozíku Croozer na běžkařskou a své dílo nám zapujčil. Je sobota odpoledne a my jedeme testnout co to umí. Auto necháváme u Panského mlýna u Kyjovic, taťka smontovová vozík a vyrážíme. Já si sedím hezky v teplíčku a pozoruji ubíhající krajinu. Sníh vidím "face to face" jen jednou, když je můj koráb převržen v důsledku taťkovy snahy otočit se o 180° na úzké cestě. Pak už je to bez problémů, z kopečka to hezky frčí. U lyž. vleku v Pusté Polomi dávám mléčnou sváču, rodiče klábosí s kamarády, kteří zde právě absolvovali běžkařský závod. Pár km údolím říčky Seziny a jsme zpět u auta. Fááájně jsem si zaběžkoval. To sportování mě začíná bavit.

Vikiho občasník - mejdlo

Dnes se u nás pařilo. Akci jsem pořádal u nás doma. Pozval jsem kamárady z kurzu Evelínku, Mátyho, Honzíka a Adámka. Áda se nakonec kvůli nemoci omluvil. Dal jsem k dispozici téměř všechny hračky. Největší zájem byl o selský dvůr vydávající zvuky domácích zvířat, kreré se nesly pokojem prakticky nepřetržitě. Dobře jsem se dnes pobavil, akci budu muset brzy zopakovat.

Vikiho občasník - Štědrý den

Štědrý den by prý měl být takový klidný, pohodový den, bez spěchu, strávený v rodinném kruhu. Já mám pocit, že z vyjmenovaného se nám podařilo dodržet akorát ten rodinný kruh.

Je 24.12. ráno a mamka finišuje s přípravou posledních pochutin. S taťkou sestavili časový plán návštěv, odchodů, příchodů, odjezdů ... nastavený s ohledem na mé jídelní a spací potřeby. Hned ze startu to však začíná skřípat. Plán nabourává děda Karel s tetou Míšou, kteří místo v 9,30 přicházejí kvůli problémům s Š 120 až v 10,15. S nimi zahajujeme plánovanou procházku Tour de prababičky. Kvůli skluzu jdeme dost svižně a teta na vysokých podpatcích má co dělat aby tempo „uvisela“. Nejprve zdravíme prababi Jarmilu. Ťuťu, ňuňu a prcháme k prababi Tonči. Tam ten samý rituál a úprk domů. Nahážou do mě oběd a jsou tu další hosté. Babi Jáša, strejda Víťa a teta Maruška. Furt se mi někdo věnuje, něco mi ukazuje, něčím štěrká, někam mě přenáší, chce po mě, ať něco předvedu ... jsem prostě v jednom kole.Pak najednou mamka říká „už je hodně hodin“ a tak všechno rychle balíme a přesouváme do Skřípova na chaloupku. Tady už čeká babi Eva, děda Věroš, strejdové Vladi a Luki, teta Epi a pes Fifty. Někteří z nich mě dlouho neviděli, takže jsem opět středem pozornosti a tím pádem pro mě nastává kolotoč štěrkání, předvádění, přenášení jako předtím doma. Blíží se okamžik (letos kvůli mě posunutý už na 17hod), kdy se máme jít podívat, zda nám Ježíšek něco nadělil. Já jsem však z hektického průběhu dne totálně vyčerpaný, což rodiči nastrčený plenkový indikátor* potvrzuje. Jsem uložen do postýlky a vše se o hodinu posouvá. Vyspaný se opět cítím skvěle. Najednou slyším, jak Ježíšek dává zvonkem signál, že se můžeme jít podívat, co nám nadělil. Jdeme do dílny, kde je rozzářený stromeček a pod ním hromada dárků. Na nejvíce z nich je napsáno Viktorek. Mamka mi pomáhá s rozbalováním, přičemž všichni ostatní sledují mé reakce. I když u některých dárků netuším k čemu jsou pořád se směji, což vyvolává všeobecné veselí. Nakonec maminka rozbaluje i její dárek, v min. článku zmíněnou knihu s mými fotkami. Je překvapená, nadšená, až ji z toho tečou slzy radosti. Uf byl to dnes náročný, ale nádherný den.

Další průběh svátků už je podstatně klidnější. Dny trávíme střídavě doma a na chalupě. Při našich výletech navštěvujeme hrady a zámky Hukvaldy, Fulnek, Hradec n.M. a Raduň. Jen na ten Včelí hrad jsme nedošli :-)

Na závěr chvilka poezie:

VČELÍ HRAD
Děda Věrošek

Včelí hrad,
nasrat.


* plenkový indikátor – v rodině Veličků v současnosti funguje u 100% nemluvňat. Nemluvně je v poloze na břichu, břicho na podložce, ruce vzpor ležmo. Nemluvně se jeví být jakési nevrlé. Je to hlad, touha po přebalení, nějaké hračce či únava? Před nemluvně se hodí plena. Když nemluvně přejde ze vzporu do lehu a začne se s plenou tzv. šušnit jedná se o únavu.

Vikiho občasník - mamince

Dnes je Štědrý den a jak už to tak chodí, tak ti co nezlobili se můžou těšit, že budou večer obdarováni. Maminka nejen, že nezlobila, ale navíc se o mě hezky starala a má lví podíl na tom, že jsem bezstarostné a vysmáté mimino. První dárek jsem ji připravil ve spolupráci se strejdou Vladanem. Je to kniha fotografií. On tu knihu samozřejmě udělal strejda, já jsem pouze „stál“ modelem a jsem jejím ústředním tématem. Kniha mapuje první půlrok mého života a kromě fotek běžných, fotek z výletů je zde i pár fotomontáží z živočišné říše. Druhým dárkem pro maminku bude tento blog, na kterém jsem spolupracoval s taťkou. Po večerech (když byla mamka na např. spinningu) jsem mu diktoval svůj občasník.

MAMINKO :-***

Vikiho občasník - běh na Pustevny

Dnes se více než 250 běžců schází v Ráztoce u dolní stanice lanovky, aby po Knížecí cestě zdolali cca 6km kopec na Pustevny. Za naší family závodí opět mamka. Je to pro ni významná akce z toho důvodu, že to byl před 7 lety (po tom co poznala taťku) její první běžecký závod. Je mlha, že by se dala krájet a mží. Já startuji s taťkou, tetou Zuzkou a strejdou Liborem o něco dříve než běžci, abychom mohli fandit v cílové rovince. Ze začátku jsem nesen, po 2km začínají taťku z mých 9kg živé váhy bolet ruce, tak jsem vezen. Kočár tlačí strejda Libor, který si tak alespoň trochu zamaká, když kvůli bolavé patě nemůže běhat. V 1/3 kopce spouštím řev. Vzhledem k tomu, že je po 12hod a kolem 12,30 bych měl obědvat stanovuje taťka jednoznačnou diagnózu – má hlad. Vytahuje vařič a ohřívá mi oběd, zatímco teta Zuzka se mě snaží zklidnit. Ohřáté jídlo vyplivuji, taťka stanovuje druhou diagnózu - asi chce mlíko a připravuje trochu mlíka. Při pití mlíka si taťka všímá, že se mi zavírají oči a na světě je nová a konečně správná diagnóza – chce spát. Probouzím se až 1km pod Pustevnama zrovna, když nás míjejí první závodníci. Jsme v cílové rovince, taťka si mě vytahuje z kočáru a čekáme na mamku. Už se vynořuje z mlhy a my s ní běžíme závěrečné metry. Chvíli potom dochází na první dnešní diagnózu – mám hlad. Řvu, mamka mě zima nezima přebaluje, a taťka znovu ohřívá oběd. Dolů jdeme jako spořádaná rodinka pohromadě.

Vikiho občasník - pod vodou

Nastává okamžik, na který mě mamka dlouho připravovala. Příprava spočívala v tom, že vždy před nějakým koupáním či sprchováním mamka nabrala do kelímku vodu, řekla signál „delfínku ááá šup“ a na to šup mi tu vodu vylila na hlavu. Ze začátku jsem se sice párkrát napil a zakašlal, pak už jakmile jsem uslyšel signál, nádechnul jsem se, zavřel oči a bylo to v poho. Dnes jsem s mamkou po dvoutýdenní přestávce zaviněnou nemocí opět na lekci v porubském bazéně. Po nějakých těch úvodních cvicích děláme nejprve dvakrát náš signálek s kelímkem. Při třetím signálu mě mamka zároveň ponořuje pod vodu. Zvládám to bez problémů stejně jako umělohmotná kamáradka v rukou paní instruktorky a další dvě živé kamarádky. Pak děláme ještě několik cviků a spouštím sirénu ... prostě už toho mám dost. Můj řev přerušuje až v šatně lahev mlíka, po vypití je ale oblékání, takže řvu dál. Až venku na čerstvém vzduchu upadám do sladkých mdlob.